Jezuitská zrada
16.2.2019
V XVI. století se protestantská propaganda – také díky neomluvitelnému zpoždění Říma zpupně odmítajícího očistu od skandální korupce až ke strašnému Sacco di Roma 1527 – rozšířila po celé Evropě, do diecézních kurií, na knížecí dvory, civilní univerzity a teologické fakulty.
Novota se docela snadno ujímala u kléru a intelektuálů znechucených chováním papežského dvora a skrývajících se prelátů, kteří se vytrvale přizpůsobovali, místo aby dbali o svá stáda. Očekávání koncilu, který byl konečně svolán do Tridentu, i když na poslední chvíli a byl několikrát na roky přerušen. Mnohým se tato situace mohla jevit beznadějná, ale Boží Prozřetelnost probudila svaté biskupy a zakladatele, kteří zajišťovali nástroje pro obrodu: jezuité, teatini, barnabiti, kapucíni a mnoho dalších na bitevním poli; v zázemí na podporu bojujících přispívali modlitbou a obětmi reformované karmelitánky a později sestry Navštívení.
Dnes jsou tyto síly z velké části vyčerpané, ne-li přímo zvrácené, počínaje jezuity, zapojenými z velké části do čelných podvratných hnutí XX. Století - od smíru s masonerií až k intenzivní spolupráci s komunisty, od rozvratného filmu až náboženskému synkretismu, od antropologického zvratu k teologii osvobození, od dětí květů k homosexuálnímu hnutí... Již svatý Karel Boromejský ve své době předvídal potlačení instituce, která přes své nepochybné zásluhy a vynikající svatost zakladatele a mnoha jejích členů dávala tušit již tehdy, že nadejde znepokojující zvrat z důvodu stále širší moci, velmi podnikavé a nekontrolovatelné, která mohla být použita jak k dobrému tak ke zlému.
Ale i v poslední době po pověstném zvratu v Ignácově řádu, který rozhodujícím způsobem ovlivnil Koncil a následující vývoj, Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu pomýšlel na jeho potlačení za podpory Ratzingera, nebo na drastický zásah a odvolání pověstného otce Arrupeho, přítele revolučních jihoamerických jezuitů revolucionářů a apologety Teilharda de Chardina, esoterika a falešného vědce, který zavedl do katolické teologie vizi světa v duchu kabalisticko – zednářského okultismu. (viz)
Nejsme schopni rekonstruovat skryté pletichy, které by byly schopné (alespoň v komplexu) vysvětlit neuvěřitelné proměny v řádu, který kdysi představoval diamantový hrot katolické církve nejen na poli teologie, ale také v oblasti vědeckého bádání. Je ovšem skutečností, že v prvním poválečném období se množily kontakty směřující k zavedení dialogu mezi některými jezuity a starými představiteli masonerie, zvláště ve Francii. Jedním z nejhorlivějších průkopníků těchto setkání byl ihned po skončení druhého světového konfliktu onen Yves Mausardon, člen nejvyšší rady francouzských lóží skotské tradice, který ustavičně kontaktoval tehdejšího apoštolského nuncia Mons. Angela Giuseppe Roncalliho. Bylo to právě v oněch letech a především po jeho smrti (1955), kdy navzdory odsouzení se začíná rozvíjet kult myšlenek Teilharda de Chardin, přesvědčeného evolucionisty a ctitele zbožštělé hmoty, pokládané za matrici rozvoje ducha a za těhotné lůno kosmického Krista, ve kterém měl člověk najít naplnění svého nadlidského bytí...
Tato typicky gnostická vize vynesla jezuitovi v roce 1926 odnětí práva vyučovat, zákaz publikovat a rovněž jeho odeslání do Číny. Tam nicméně našel příležitost prohloubit své znalosti orientálních filozofií (tak kongeniálních pro jeho ideje) a projevit se jako paleontolog, což mu vyneslo díky umělé pověsti možnost angažovat se na civilních univerzitách. Posmrtná aureola smiřitele víry a vědy neoklamala kardinála Octavianiho, který v roce 1958 nařídil vyloučit jeho díla ze všech klášterních knihoven, aniž je dal na index.
Nicméně významní laici, zvláště ve Francii a USA, se rychle spojili k usilovným akcím o jeho církevní rehabilitaci, počínaje knihou, kterou publikoval v roce 1962 jiný podezřelý jezuita Henri de Lubac. A tak se stalo, že teilhardovská gnóze, jak později připustil Josef Ratzinger, mohla do hloubky prostoupit manifest koncilní obnovy Gaudium et spes. Není proto divu, že kardinál Casaroli roku 1981 utkal z toho všeho chvalořeč ke stému výročí Teilhardova narození, kterou poslal budoucímu kardinálu Poupardovi; je to poněkud zarážející, že se zde uvedl také Ratzingerovu chválu na "eschatologickou kosmickou liturgii".
Bez skrývaného manévrování je nevysvětlitelné, jak se v katolické církvi tak rozmohla ideologie založená na popírání víry a falzifikaci vědeckých dat, která sloužila jakožto katalyzátor budoucího křesťanství. Ve hře jsou zřejmě evidentní démonické rysy již u malého Petra Teilharda, který ještě v době před začátkem studia začal praktikovat esoterismus. Jak sám vypráví, cítil se přitahován jakousi panickou bytosti, která se mu zjevovala in natura a které se dobrovolně podrobil. Jsme povinni dospět k závěru, že Posvátné officium, z důvodů nám neznámých, nebylo vůči tomuto teologovi dostatečně přísné.
Můžeme pouze připustit, že scestní jezuité měli uvnitř římské kurie takovou moc, že byli schopni ovlivňovat rozhodnutí papeže Pia XII.; copak nebyl jeho zpovědníkem biblista Augustin Bea, propagátor liturgické reformy a historicko - kritické exegeze, snící o koncilu, který v církvi skoncuje s naukou o judaismu a nekatolících?
K dogmatickému rozpadu, jaký podněcoval a prováděl Teilhard spíše diskrétně, a podstatné redukci působení milosti na přirozenost, kterou prosazoval Lubac, se přidružila demolice pramenů víry a jejich autority. Písmo (chápané jako jakékoliv literární dílo) a Tradice (odvozovaná především z lex orandi) se musely podrobit skrývané, ale ve výsledku pronikavé manipulaci diktované „nenasytnými“ filologickými důvody.
Jeruzalémská biblická škola – jak je možno vyčíst z poznámek v oné slavné Bibli – si osobovala právo vesele měnit textus receptus (přejatý text) na základě pouhých domněnek tamních vědátorů. Mezitím jezuita Stanislas Lyonnet, žák Beův a svým způsobem učitel Martiniho, překrucoval biblickou teologii tendenční interpretací dědičného hříchu a božské spravedlnosti převlečené do „Boží věrnosti vlastním slibům“ a „očištěné od aspektu odplaty“, který je jinak trvale zdůrazňován jak ve Starém, tak v Novém zákoně (srov. Ž 61, 13; Př 24, 12; Mt 16, 27; Řím 2, 6; 1 Pt 1, 17; Sk 22, 12).
Profesoři Lateránské univerzity pod vedením Piolantiho a Spadafory reagovali ve jménu správné nauky 1962 tak, že zbavili Lyonneta jeho katedry, která mu však byla na zásah Pavla VI. 1964 vrácena. S touto faktickou podporou a modernistickou interpretací encykliky Pia XII. Divino afflante Spiritu se dveře seminářů dokořán otevřely nové teologii, nyní volně aplikované na zjevení podle existencialistického klíče a magisteria redukovaného na hermeneutiku, zcela podrobenou kulturní evoluci.
Bylo málo těch, kteří se dokázali správně orientovat – a byli za to ostrakismem vyloučeni – že taková praxe měnila samotné principy teologické reflexe odsouzené k pouhému historicismu s nevyhnutelnými subjektivistickými a relativistickými výsledky. Za této situace je málo platné pokoušet se o odmítání jednotlivých inovací 2VK (jako kolegialita, ekumenismus, náboženská svoboda atd.), stejně jako odvolávat se na odsouzení modernismu Piem X., když toto jeho nové vydání je mnohem ničivější a způsobilo faktickou radikální změnu v katolickém myšlení. Triumf praxe nad teorií posloužil k zavedení neospravedlnitelných změn ve jménu adaptace socio-kulturním podmínkám, která jsou plodem zákeřného insinuování.
Na německé frontě změna v chápání dogmat skrze filtr filosofie neslučitelné s vírou přinesla ještě mnohem jedovatější plody. Na jedné straně jezuita Karl Rahner po kantovské linii vypracoval svou teorii anonymního křesťanství (které prý bylo transcendentálně dávno přítomné ve všech kulturách a katolicismus je pouze vynesl na plné světlo), což způsobilo rozpuštění teologie v antropologii a anulování potřeby spásy, a s tím i potřeby příslušet k církvi a řídit se jejími naukami.
Na druhé straně Hans Urs von Balthasar (také kdysi jezuita), jehož hegelovské úsilí o smíření Luthera s katolickou naukou skončilo pokusem nahradit ho estetizující konstrukcí a přijetím absurdní ideje konfliktu mezi Božskými Osobami během Kristova umučení. Výsledkem se stala slepota ke skutečnosti, že řada nových hermeneutických obsahů je nesmiřitelná s předanou církevní naukou. Že tito dva teologové byli pozvednuti na praporečníky dvou protikladných hermeneutik Koncilu, jedné progresivistické a druhé konzervativní, není nic jiného než další podvod kolosální mystifikace.
Tím jsme zastihli Jana Pavla II. nad jeho gordickým uzlem, připraveného řešit ho Alexandrovým stylem, aniž si byl vědom skrytého nebezpečí. Toho využil Casarolli a zabránil odsouzení komunistických režimů i zasvěcení Ruska. Jako protiváhu své podpory polské revoluci, uspořádal Wojtyla synkretické Assisi jako počátek dlouhé série, která představuje evidentní přijetí jezuitské teologie.
Zatímco Montini byl opilý integrálním humanismem transformisty Maritaina a kosmickým Kristem Teilharda de Chardina, Wojtyla se dlouho sytil franko-německým personalismem. Věci nakonec vyústily do podvratného projektu, ve kterém se snoubí ideje Luthera, Marxe a Rahnera, slité do mysticky zednářského lidského bratrství, které si už troufá dokonce na vyhlášení rouhavé apostaze, podle níž „různosti náboženství jsou moudrá Boží vůle, s jakou Bůh stvořil lidské bytosti“. Je to nástup k univerzálnímu náboženství Kabaly, společnému pahýlu všech historických náboženství, která se v něm stékají.
Navzdory tomuto zoufalému vývoji zůstaňme pevně stát na tom místě, kde se nacházíme, abychom zachovali plamen pravé víry. Nedejte si komplikovat život neexistujícími problémy. Chcete-li spolu komunikovat, nemůžete komunikovat s těmi, kteří stojí mimo Církev.
Don Elia, La Scure
Viz také: Církev v zajetí jezuitů
Anticírkev pod správou antitovaryšstva
Geniální jezuitská vychytralost
