Nové scénáře v Itálii a v Evropě v epoše koronaviru - pohled historika
_,_affresco_staccato.jpg)
V této věci historik vystřídal politického pozorovatele a snaží se vidět příčiny z dlouhodobé perspektivy. Epidemie provázely dějiny lidstva od počátku až do dvacátého století a vždy se družily k jiným ranám: válkám a ekonomickým krizím. Poslední velká epidemie španělské chřipky ve dvacátých letech minulého století byla spojena s první světovou válkou a velkou depresí v roce 1929 známou jako „the Great Crash”, světová ekonomická a finanční krize na konci dvacátých let spojená s velkými recidivami také v následujícím desetiletí. K těmto událostem se pojí druhá světová válka.
Laura Spinnay, anglická vědecká novinářka napsala knihu s titulem: Španělská chřipka, epidemie, která změnila svět. Tato kniha nás informuje, že mezi léty 1918 až 1920 si španělský virus vyžádal cca 500 milionů obětí, včetně některých obyvatel na odlehlých ostrovech Pacifického oceánu a arktického Ledového moře, kde vyvolal smrt 50-100 milionů osob, desetkrát více než první světová válka. První světová válka přispěla k rozšíření viru na celý svět. Laura Spinay píše: Je těžké si představit účinnější mechanismus nákazy pohybující se v obrovských počtech v podzimních vlnách, které pak dosáhly všech čtyř úhlů planety, kde přepadly lid slavící svátky. V podstatě to, čemu nás naučila španělská chřipka, je, že další vlna je nevyhnutelná, ale zda bude mít deseti či sta miliony obětí, závisí na tom, jaký bude svět, ve kterém se rozpoutá.
Ve světě propojeném globalizací je snadnost nákazy jistě větší než před sto lety, kdy tomu tak nebylo. Kdo to může popřít?
Ale pak se historička obrací ještě více zpět.
Dvacáté století bylo nejstrašnějším stoletím dějin, ale bylo zde jiné strašné století, které historička Barbar Tuchmanová ve své knize A distant Mirror definuje jako „The Calamitous Fourteenth Century”.
Chci se zastavit u tohoto historického období, které představovalo konec středověku a počátek moderní éry. Učiním tak na podkladě děl historiků nekatolických, ale velmi seriózních a objektivních ve svém bádání.
Prosebná procesí (Rogationes) byla zavedená v Církvi, aby vyprošovala pomoc nebe proti kalamitám. V období těchto prosebných dnů se církev modlí: Od moru, hladu a války vysvoboď nás, Pane. Hlad, mor a války pokládali křestané vždy za tresty Boží. Liturgická invokace v obřadech prosebných dnů, jak píše historik Roberto Lopez, „obsahuje ve třech stoletích celou svou dramatickou aktualizaci“.
Mezi stoletími X. a XII. konstatuje Lopez, žádná z ran, které postihly lidstvo, neměla tak veliký rozměr; ani mor, o kterém v tomto století ani neslyšíme, ani hlad, ani válka, která měla velmi malý počet obětí. Navíc horizonty pro zemědělství se rozšířily lehkým klimatickým ochlazením. Nemáme zde doklady o ledovcích na horách ani v Severním moři, dochází k rozšíření terénů pro pěstitelství na územích, kde dnes není myslitelné, byla hojnost vody i v oblasti Sahary, která se pak stala pouští. Zcela odlišný byl obraz XIV. století, které bylo svědkem velkých zvratů náboženských a politických.
XIV. století bylo obdobím hluboké náboženské krize: otevřelo se úderem v Agnagni, jedním z největších ponížení papežství v dějinách; dále vidělo přenesení papežství na sedmdesát let do francouzského Avignonu (1308-1378), a pak se uzavřelo mezi 1378 a 1417 čtyřicetiletým západním schizmatem, kdy se katolická Evropa rozdělila mezi dva, pak tři protichůdné papeže. Rok nato protestantská revoluce zranila jednotu křesťanské víry.
Jestliže XIII. století bylo stoletím pokoje v Evropě, XIV. století bylo obdobím trvalé války. Stačí připomenout „stoletou válku“ mezi Francií a Anglií, vpád Turků do byzantské říše a dobytí Cařihradu.
Evropa zažila v tomto století ekonomickou krizi, způsobenou klimatickými změnami, vyvolanými nikoliv člověkem, ale zaledněním. Středověké klima bylo mírné a sladké, stejně jako mravy. XII. století poznalo naopak prudké ochlazení klimatických podmínek.
Deště a záplavy na jaře 1315 měly za následek všeobecný hlad v celé Evropě, především v severních oblastech způsobil smrt milionu osob. Hlad se rozmohl všude. Staří lidé odmítali dobrovolně chléb v naději, že ho zachovají pro mladé, aby přežili, a historikové píšou o mnoha případech kanibalismu.
Jedním z hlavních důsledků hladu byla přestavba zemědělství. V tomto období nastoupila velká hnutí vylidnění ze zemědělství, útěk od půdy a z vesnic; důsledkem bylo opouštění venkova a velký pokles produktivity půdy a ochuzení živočišného dědictví.
Špatné časy přivodily hlad, ten způsobil fyzické oslabení populace a otevřel brány nemocem. Historikové Ruggero Romano a Alberto Tenenti ukazují, jak v období XIV. století zesílil cyklus hladomorů a epidemií. Velká morová rána 1347-1350 se znovu objevila po šesti letech a opakovala se čtyřikrát s odstupem deseti let.
Mor přišel z Východu a zasáhl na podzim Konstantinopol. V průběhu následujících tří let nakazil celou Evropu až po Skandinávii a Polsko. Byl to černý mor, který popisuje Bocaccio v Dekameronu. Itálie ztratila polovinu obyvatel. Angolo di Tura, kronikář ze Sieny, naříká, že nemohl najít nikoho, kdo by pohřbíval mrtvé, a musel vlastníma ruku pohřbít svých pět synů. Giovanni Villani z Florencie byl skolen morem tak rychle, že jeho kronika končí v půli věty.
Evropská populace na začátku r. 1300 dosáhla a překročila počet 70 milionů obyvatel; po jednom století válek, epidemií a hladu poklesla na čtyřicet milionů, tedy o více než třetinu.
Hlad, mor a války ve XIV. století byly vykládány křesťanským lidem jako Boží trest. Tria sunt flagella quibus dominus castigat - tři jsou metly jimiž Bůh trestá národy: válka, mor a hlad, napomíná sv. Bernardin Sienský (1380-1444). Tento světec patří do počtu svatých jako Kateřina Sienská, Brigita Švédská, Vincenc Ferreri, Ludvík Maria Grignion z Monfortu, kteří vysvětlovali, jak v dějinách vždy přírodní pohromy doprovázaly nevěrnost a odpadlictví národů. Bylo tomu tak na konci křesťanského středověku a zdá se, že stejně je tomu i nyní. Světci jako sv. Bernardin Sienský nepřipisují tyto události zlým agentům, nýbrž lidským hříchům, o to těžším, jsou-li to hříchy kolektivní a ty nejtěžší, tím více, jsou-li tolerovány vůdci národů a těmi, kdo vládnou církvi.
