Hodiny církve sejně jako hodiny dějin se nemohou vrátit zpět
9. 7. 2021
Již mnoho katolických médií s různými tendencemi to potvrzuje a není pochyb o tom, že stojíme před končícím pontifikátem, který umírající církvi ponechává svědectví o náhrobku, pod kterým bude definitivně pohřben experiment zahájený v 60. letech II. vatikánským koncilem. Nic jiného se od Bergoglia, kterého jsme jako Argentinci znali jako arcibiskupa z Buenos Aires, ani neočekávalo.
Tváří v tvář takové katastrofě si paradoxně myslím, že bychom měli vzdávat díky Bohu, protože je to nejúčinnější způsob, jak každého přesvědčit, že koncilní církev selhala. Bylo by vážnou chybou předpokládat, že současná krize je dílem Františka, který se omezil na to, aby brutálním a vulgárním způsobem pokračoval v tom, co začali Pavel VI. a Jan Pavel II. Vzpomeňme na Montiniho, jak se v roce 1975 vrhá k nohám pravoslavného arcibiskupa (zde) nebo Wojtylu, který v roce 1986 organizoval turbulence v Assisi, abychom jmenovali jen nějaký příklad. Problém není Bergoglio; problémem je II. vatikánský koncil, který způsobil v katolické církvi nebývalý chaos. A následné pokusy o záchranu pomocí „hermeneutiky kontinuity“ nebo propagace „reformy reformy“ podporované Benediktem XVI. nebyly úspěšné.
Právě z tohoto důvodu se papež František choval jako skvělý imunizátor, tj. jako vakcína, která je schopna v budoucnu neutralizovat jakoukoli progresivní variantu, protože již víme, jak to skončí; argentinský papež „spálil“ progresivismus, odhalil, v čem spočívá experiment asimilace církve ve světě s jejími mosty: ve vybledlé církvi, v neslané soli která ztratila svou chuť, v zemi zpustošení, kde proudy ledového větru vanou ruinami prázdných klášterů, katolických škol a katolických univerzit, které již nejsou katolické, ve vulgárních obřadech s předstíráním, že jsou posvátné, a v kněžských kastách oddaných těm nejohavnějším a nejodpornějším zlozvykům.
Domnívám se, že jde o zjevnou situaci, kterou mohou popřít pouze ti nejslepější či nejhloupější progresisté. Je třeba říkat znovu a znovu: Druhý vatikánský koncil byl neúspěchem a je zbytečné pokračovat v předstírání, že budeme nadále dýchat jeho ducha, který se více než obnovou a zdravým vzduchem projevil jako yperit. Samozřejmě nepředpokládám, že by všechny dokumenty byly spáleny při nějakém slavnostním ceremoniálu na náměstí svatého Petra. Nejlepší je o nich pomlčet; nechat je zapomenout.
Tato situace však vyvolává velkou otázku: co se stane v postbergogliovské éře, která bude rovněž érou po vatikánském koncilu? Náznakem tradičnějších odvětví bude jistě návrat k tomu, čím byla církev před šedesátými léty, což je postoj, ke kterému mám dvě výhrady. První je, že církev měla mnoho a vážných problémů, a předstírání, že vaříte znovu stejnou kaši, je hloupé. A lze to s jistotou říci, protože to byli vůdci oné Církve, kdo se pustili do této katastrofy. Těch, kdo radostně zvedli ruce a tleskali návrhům připraveným Congarem či Rahnerem, předloženým v koncilní síni malým klubem pokrokových biskupů, bylo více než tři tisíce - prelátů z celého světa. Výskyt takových nesmyslů byl zjevným znamením, že něco velmi důležitého nefungovalo. O tomto tématu jsme již rozsáhle diskutovali v blogu a každý, kdo chce bilancovat stav oné dekadentní církve, si může přečíst krátkou, ale brilantní knihu Louise Bouyera Rozpadající se katolicismus.
Moje druhá námitka proti tvrzení o vrácení času církve pochází z poučení, které nám dává historie: jakmile skončí katastrofy, které ničí lidskou společnost, je nemožné se vrátit do předchozího stavu. Po náboženských válkách musel vestfálský mír v 17. století nakreslit novou mapu a Evropa se nevrátila tam, kde byla po tisíc let. Po napoleonských válkách se Vídeňský kongres s konzervativními osobnostmi, jako byli von Metternich a Castlereagh nemohl vrátit do Evropy před francouzskou revolucí a následným pomatením světových stran, i kdyby chtěl. A Versailleská smlouva po první světové válce za přispění neschopnosti jejích protagonistů, zejména prezidenta Wilsona, zničila tradiční Evropu,
Církev po smrti Bergoglia nebude slavit mírovou konferenci, ale konkláve, o kterém se málokdo odváží předpovědět něco dobrého, protože jeho protagonisty budou z velké části kardinálové vybraní tímto papežem, stvoření k jeho vlastnímu obrazu a podobě, tj. průměrní a nekompetentní. Blízkost propasti však může způsobit jejich ústup. Ale kam? Jak můžete v takových situacích ustoupit? Jaký cíl je třeba stanovit a jak se tam dostanete? Příští papež bude muset být stejně jako svatý také muž rafinované obezřetnosti, stratég a exekutor s pulsem neurochirurga.
Kdo bude žít, uvidí, ale co je naší povinností v této chvíli - a já zdůrazňuji klíčové hodiny, kterými procházíme, které budeme muset zohlednit - a naplánovat, které pozice a bašty obsadíme. A na tomto panoramatu má každý svou odpovědnost: do větší či menší míry jsme všichni zodpovědní. Kardinálové, kteří si stále zachovávají katolickou víru, i představení několika skutečně katolických kongregací, sborů a náboženských institutů, které stále existují, nebudou mít stejnou roli jako prostí kněží či věřící.
Když už mluvím o potřebě obsazení pevností a obraně pozic, nechci tím podněcovat militaristické fantazie nebo prosazovat vznešené projevy na obranu tradice. O tom všem se již dostatečně prokázalo, že to za současné situace nefunguje. Naopak, to, co se při zachování a získávání pozic ukázalo jako skutečně účinné, byly diskrétní a plánované akce, které zabrání zbytečným konfliktům, aniž by byl zaprodán jediný z neoddiskutovatelných principů.
- Fonte: od Duc in Altum
Z
