Dvojí kulaté jubileum otce Pia
Tajemství bez konce. 100 let od stigmat otce Pia. Bylo to v pátek, v den Pánova umučení
20. září tomu bylo 100 let, co Pater Pio přijal od Pána svaté rány. Po 24 dnech nato skončila krutá první světová válka.
Ono ráno 20. září byl klášter takřka opuštěný. Převor byl u sv. Marka v Lamis, kde připravoval slavnost svátku sv. Matouše, apoštola. Fráter Nikola byl na své obvyklé obchůzce. Otec Pio zůstal na kůru a modlil se po skončené mše svaté. Snad se modlil za oběti války světové a války španělské. Možná se modlil za ukončení jedné i druhé. Lze to předpokládat vzhledem k citlivosti, jakou choval k cizímu utrpení, a velkodušnosti splácet za druhé.
Kostel byl v té hornaté krajině opuštěný a vyzýval k větší intenzitě modlitby. Otec Pio klečel na kůru umístěném nad vchodem do kostela. Klečel v třetí, poslední řadě. Před sebou měl kříž upevněný na balustrádě zúženého kůru, odkud bylo vidět do presbytáře.
Kříž od neznámého tvůrce vyřezávaný ze dřeva málo dbal na anatomické proporce, zobrazoval nicméně bolestné utrpení umírajícího. Působivé byly rány v barvě krve. Kristus měl otevřené oči a vyjadřoval těžkou bolest, jakoby chtěl zaujmout méně bolestivou polohu.
Ke krvi prolévané v této válce, k pláči umírajících v oné španělské, ke krvi, která se řinula z dřevěného kříže, se připojila další krev, krev živá, teplá. Nikdo nebyl toho svědkem. Jen Otec Pio, jen on to mohl říci.
Sdělil to s dokumentační přesností pro kroniku otci Benediktovi, svému duchovnímu vůdci, po třiceti dvou dnech v dopise z 22. října 1918, protože byl požádán, aby tak učinil zevrubně a ze svaté poslušnosti.
»Bylo ráno 20. minulého měsíce, po odsloužení mše svaté jsem byl na kůru, když jsem byl překvapen úlevou podobnou sladkému snu. Všechny smysly vnitřní i vnější, stejně jako duševní schopnosti se nacházely v nepopsatelném klidu. Při tom všem panovalo naprosté mlčení kolem mne i ve mně; připojil se k tomu náhle velký pokoj a naprostá odloučenost a přímo pocit zničení. Všechno se událo v jediném okamžiku«....»A zatímco se toto všechno dělo, spatřil jsem před sebou tajemnou postavu podobnou té, kterou jsem spatřil 5. srpna večer; lišila se od ní jen v tom, že na rukou i nohou měla rány, ze kterých vytékala krev«....»Pohled na ni mě vyděsil; to, co jsem v té chvíli pociťoval, nejsem schopen vyslovit. Zdálo se mi, jako bych umíral, a byl bych zemřel, kdyby Pán nebyl zasáhl a nepodržel mé srdce, které, jak se mi zdálo, vyskakovalo z mé hrudi«.
Vypravěč pokračuje a popisuje účinky bolestné podívané: »Osoba z vidění se otáčí a já jsem spatřil její ruce, nohy a bok, které byly probodeny a řinula se z nich krev. Představte si hrůzu, jakou jsem tehdy zakusil.«
Onen den 20. září byl pátek, den, kdy byl Ježíš ukřižován.
Všechno se událo mezi 9. a 10. hodinou. Krátce nato na dotaz krajana Giuseppe Orlandiho stigmatizovaný vyprávěl:
»Byl jsem na kůru, abych se pomodlil díkůvzdání po mši svaté, a pojednou jsem pocítil, jak se pozvolna pozvedám ke stále rostoucí příjemnosti, jakou mi působilo potěšení z modlitby, a čím více jsem se modlil, tím více se množila tato radost. Pojednou mé oči ranilo velké světlo a uprostřed množství světla jsem spatřil zraněného Ježíše. Nic neřekl a zmizel. Když jsem přišel k sobě, nalézal jsem se na zemi zraněný. Ruce, nohy a srdce krvácely a bolely a já jsem nenacházel sílu k tomu, abych se zvedl. Carponi mě vlekl z kůru do cely přes celou dlouhou chodbu. Otcové byli všichni mimo klášter a já jsem se položil na lůžko a modlil se, abych znovu spatřil Ježíše, ale pak jsem vstoupil do sebe, obdivoval rány, plakal a vybíral hymny k díkůvzdání a modlitbě.«
Papaboys
