Lev z Münsteru a Pius XII. (2)
Toto první kázání se neminulo účinkem. A při druhém 20. července byla katedrála plná do posledního místa. Lidé přicházeli z daleka, aby slyšeli jeho řeč. Von Galen otevíral lidem oči, aby viděli, jak nesmyslný je plán režimu, který chce uvrhnout zemi do bídy, a hlásal: „Společenství s muži, kteří chtějí naše řeholníky, naše bratry a sestry bez právního podkladu vyštvat ze země jako divokou zvěř. Ne! S nimi a především s těmi, kteří jsou za to odpovědni, nedovolují mi mé city a mé myšlení žádné společenství.“ (11) A dále: „Vidíme a prožíváme teď zřetelně, co stojí za těmi novými naukami, které se nám již několik let vnucují: je to propastná nenávist ke křesťanství…“ (12)
Třetí kázání 3. srpna o 5. přikázání označilo ministerstvo propagandy pro ostrost jeho slov za nejhorší frontální útok, jaký byl kdy podniknut proti nacismu. Biskup vyjevil, že existují záměry „likvidovat“ postižené, staré a duševně choré lidi a dokonce i postižené děti ve vestfálských ústavech, kde se aplikuje eutanazie. Byl to plán, který chtěli nacisté udržet v tajnosti. Očitý svědek komentoval: „Jen ten, kdo prožil nacistickou diktaturu, může porozumět dopadu těchto slov, která se biskup odvážil pronést: nevinní a bezbranní budou nyní vražděni, barbarsky vražděni, i osoby jiné rasy, jiné příslušnosti budou zabíjeny… Máme zde co do činění s bláznovstvím, kterému není rovno… S takovými lidmi, s těmito vrahy, kteří si osobují právo rozhodovat o životě a smrti bližních, nemůžeme mít nic společného.“ – A tím myslel nacistické autority slovy sv. Pavla: „Jejich bohem je břicho.“ (13)
Kázání našla široké rozšíření, v krátkém čase oběhla svět. Všude byla tištěna a čtena. Dostala se i k vojákům na frontě. Německý národ, křesťané i nekřesťané je přijímali s velkou vděčností. Z dokumentů, které byly nalezeny v troskách Berlína, vysvítá, že gestapo zatklo mnoho Židů, protože dávali do oběhu „buřičská kázání“ biskupa z Münsteru. (14)Všichni, biskupa nevyjímaje, byli přesvědčeni, že ho dříve či později popraví. Šéf SS-organizace pro mládež dal zveřejnit následující prohlášení: „Nazývám ho svině CA, Clementa Augusta. Tento velezrádce a zemězrádce, tato svině je na volné noze a dovoluje si očerňovat Vůdce. Je třeba ho pověsit!“ (15) Ale to se nestalo.
„Případ von Galen“ probíralo ministerstvo propagandy a říšská kancelář do nejmenších podrobností. I Hitlerův sekretář a důvěrník Martin Bormann ho chtěl pověsit. Říšský vedoucí propagandy Josef Goebels však radil Hitlerovi, aby popravu odložil – z důvodů politické nevhodnosti. Režim z něho nesmí udělat mučedníka, zlikvidovat ho by znamenalo pobouřit proti sobě část obyvatelstva, zvláště vojáky na frontě. A tak nacisté rozhodli, že se s ním „vypořádají“ až po konečném vítězství, ale pak bez milosti.
Galenův bratr hrabě František dosvědčil, že i když jeho bratra nezavřeli, musel dále snášet útoky a urážky nepřátel Církve. Nedal se však od svého postupu zadržet a hlásal dále neohroženě pravdu. A když se ho jednou zeptali, co mají udělat, když ho zatknou, odpověděl: „Nic!“ – a poukázal na to, že Pavel byl také mnoho let ve vězení a Pán se nebál, že pohané nebudou včas obráceni. Tak jako jeho bratr byl toho názoru, že tady máme co do činění se silami pekel, ale poukázal na útěšná slova Písma: „Brány pekel Církev nepřemohou.“ (16)
Proces blahořečení Clementa Augusta von Galena byl zahájen v říjnu 1956. 20. prosince 2003 byl vyhlášen dekret o jeho hrdinských ctnostech a jeho blahořečení je přede dveřmi.
Dominikán A. Eszer, relátor procesu blahořečení, uvedl: „Boj, který biskup von Galen vedl proti těm, které pokládal za nepřátele Církve, ukazuje jednoznačně, že tento služebník Boží pokládal obranu víry za svou nejpřednější povinnost a úkol. A tváří v tvář duchu tehdejšího totalitního režimu prokázal biskup von Galen nejen hrdinskou sílu, ale také hrdinskou rozvahu.“
Pacelli – von Galen –
těsný svazek
Znal vůbec Pius XII. von Galena osobně? Evžen Pacelli byl 12 let nunciem v Německu. Nejdříve v Mnichově v letech 1917–1925, pak až do roku 1929 v Berlíně.
„V té době měl v Berlíně příležitost seznámit se s von Galenem,“ prohlásil jezuita Peter Gumpel, velký znalec v záležitosti Pia XII. a relátor jeho procesu blahořečení. „A již tehdy měl vysoké mínění o tomto horlivém, odvážném a pro sociální požadavky doby otevřeném duchovním pastýři.“
„Von Galen byl bratrancem Konráda von Preysinga, důvěrníka Pia XII. v Německu, kterému von Preysing představil opoziční postoje vůči režimu uvnitř německého episkopátu. Von Preysing a von Galen byli nejen příbuzní, ale byli také důvěrní přátelé.“ „Ocenění a důvěra, kterou Pacelli choval vůči Galenovi,“ pokračuje Gumpel, „souvisí s hodnocením von Preysinga, a to potvrzuje také skutečnost, že byli oba v Římě v lednu 1937 v rámci zveřejnění encykliky Mit brennender Sorge… Pia XI. Pacelli, který významně přispěl k sepsání této encykliky, chtěl být obšírně informován o situaci v Německu a chtěl slyšet nejen mínění kardinálů, ale také názory těchto dvou.
Jak velice byl Pacelli srozuměn s činností von Galena, bylo jasné již v roce 1935, a to v rámci boje proti Rosenbergovi. Pacelli tehdy poslal ostrou nótu německému ministerstvu zahraničí, ve které apeloval na základy konkordátu a Vatikán podpořil von Galena tak silně, že vatikánský list Osservatore Romano podle pokynu státního sekretáře otevřeně vystoupil na obranu von Galena proti Rosenbergovi, kterého označil za zběsilého nepřítele křesťanství.“ (17)
Ale pokud jde o ona tři slavná kázání, nic nenasvědčuje tomu, že by k nim biskup dostal pokyn od Pia XII. Jak prokázal proces blahořečení, von Galen jednal na vlastní pěst, mohl však počítat s podporou papeže: „Pius XII. vysvětlil přesně svůj postoj v dopise von Preysingovi z 30. dubna 1943. Zasahování papeže v období války by mohlo být interpretováno jako protiněmecké s negativními důsledky pro již tak pronásledovanou Církev a německý lid. Přenechal to však odpovědnosti místních biskupů, aby sami rozhodli podle daných okolností. Vyzýval biskupy, aby sledovali linii, kterou Svatý stolec vyjádřil v encyklice Pia XI., aniž by jim něco přikazoval. To už také z toho důvodu, že nikomu není možné nařídit mučednictví.“
Jak velkou potěchou bylo neohrožené jednání „Lva z Münsteru“ pro papeže Pacelliho, ukazuje okolnost, že předčítal jeho kázání svým rodinným příslušníkům, jak vyplývá z aktů procesu blahořečení: Tak říká kněz Heinrich Portmann, jeden z důležitých svědků procesu, že se o tom dověděl ze sdělení biskupa v Innsbrucku, který byl při audienci ve Vatikánu, kde papež vyjádřil velkou úctu k biskupovi z Münsteru, jehož homilie předčítal svým rodinným příslušníkům.
Ano, Pius XII. ho pokládal za hrdinu. A to také výslovně řekl, když v prosinci r. 1945 přijal některé biskupy z Vestfálska. I toto svědectví – od P. Eberharda Branda – je v aktech blahořečení: „Svatý otec nám řekl: »Biskup von Galen brzy přijde do Říma«. A pak pokračoval ještě hlasitěji: »Je to hrdina.«“ (18)
A není zřetelným důkazem tohoto uznání „nedocenitelných záskuh“ o nebojácnou obhajobu Církve a lidských práv proti násilným aktům nacismu kardinálský purpur, který von Galen obdržel od nikoho menšího než od papeže Pacelliho 18. února 1946? Von Galen je „pravým hrdinou této konzistoře“, poznamenal tehdy kolínský arcibiskup.
Rádio Vatikán oznámilo jmenování biskupa z Münsteru kardinálem na Štědrý den 1945 spolu s 32 dalšími kardinály. Jsou mezi nimi i další němečtí biskupové, kteří se vyznamenali vystupováním proti nacistickému teroru: kolínský arcibiskup Joseph Frings, berlínský biskup Konrád von Preysing. Pro episkopát a německý lid byla tato jmenování důkazem toho, že papež nebyl ochoten dát se unést hlasy nenávisti vůči Němcům, které bylo všude slyšet. Byla také výrazem spravedlivého ocenění odvážného odporu, který kladli právě takoví mužové, jako biskup z Münsteru. (19) V podrobné zprávě o slavnostním obřadu předání kardinálských biretů zdůrazňuje kněz, který byl přidělen von Galenovi jako nosič vlečky: „Když se při vstupu kardinálů do sv. Petra objevil v bráně von Galen, zvedl se hluk: »To je on!« Protože jsem jako nosič vlečky šel těsně za kardinálem, mohl jsem slyšet, co lidé říkali, a když jeho statná postava procházela středem lodi, zvedla se vlna nadšení. Potlesk hřměl jako bouře, když kardinál stoupal k Svatému otci. »Žehnám Vám, žehnám Vaši vlast!« řekl mu Pius XII. Známé římské noviny ten den napsaly: »Zvláště dlouho a hlasitě zněl potlesk pro kardinála von Galena, hrdinského biskupa z Münsteru, zapřisáhlého antinacistu, kterého si papež podržel déle než ostatní.«“ (20)
Tisk tedy referoval o tom, co bylo všem zjevné: von Galen byl symbolem onoho jiného Německa, které se nedalo uniformovat a vidělo v propůjčení kardinálské hodnosti vyznamenání statečných obránců křesťanské pravdy a nezadatelných lidských práv, která chtěl totalitní stát vyhladit.(21) Tak psal Die Zeit přesně měsíc po propůjčení kardinálské hodnosti a označil von Galena za bojovníka za spravedlnost, velkého dobrodince lidstva. Na jeho pohřeb přišlo více než 50 000 lidí.
Jako poslední vatikánský vyslanec v Říši Ernst von Weitzsäcker, který v roce 1946 po odchodu z politické scény ještě žil v Římě, poslal Svatému stolci k úmrtí von Galena soustrastný telegram. Poděkoval mu tehdejší zástupce Státního sekretariátu Giovanni Battista Montini 28. března 1946 těmito slovy: „Smrtí tohoto biskupa ztratila Vaše země jednu z největších osobností naší doby.“
Pius XII napsal: „Máš moji plnou podporu“
Ale to není všechno. Jsou ještě další dokumenty, které jednoznačně ukazují ocenění a shodu, jaká panovala mezi papežem Pacellim a „Lvem z Münsteru“: jejich korespondence. Z dokumentů tajného archivu vyplývá, že Pius XII. psal von Galenovi listy.
Čtyři z těchto německy psaných dopisů jsou v druhém svazku Actes et documents du Saint Siège relatifs à la Seconde guerre mondiale, monumentálního dokumentačního díla o 11 svazcích, zpracovaného jezuity a tajným vatikánským archivem. Je to dílo, které si přál Pavel VI. počátkem 60. let, když stále dusnější legendy pomlouvaly jeho předchůdce, a dal tento archiv předčasně otevřít. Dopisy biskupovi z Münsteru nesou data 12. června 1940; 16. února 1941; 24. února 1943; 26. března 1944.
V těchto dopisech zdůrazňuje Pius XII. opakovaně, jak je vděčný, jak velice souhlasí a jak oceňuje působení německého biskupa. V dopise z 24. února 1943 vyjadřuje např., jak silná to byla pro něho „útěcha“ pokaždé, když „jsme se dověděli o otevřeném a statečném slovu německého biskupa nebo německých biskupů.“ Zakládal si také na tom, že tito biskupové „svým odvážným vystupováním za pravdu a právo proti tvrdosti a bezpráví pověsti svého národa v zahraničí neškodí, nýbrž jsou mu na prospěch“, když ten či onen by chtěli proti němu vznášet námitky. Pius XII. děkoval von Galenovi také za to, že svým pastýřským listem připravil půdu pro papežské vánoční poselství z 24. prosince 1942. To je poselství, pro které má New York Times slova chvály, protože se postavilo na obranu Židů a protože upozornilo svět na masakry na mnoha nevinných lidech. V Německu bylo šíření tohoto poselství hodnoceno jako „zločin proti bezpečnosti státu, za který hrozí trest smrti“ (22).
Význam těchto dopisů ještě více vynikne, když uvážíme, v jakém kontextu vznikly. Dopisy von Galenovi jsou součástí corpusu 124 listů, které Pius XII. napsal německým biskupům v období 1939–1944. Důvod této korespondence vysvětlil Pius XII. v březnu 1939 německým kardinálům, kteří se sešli na konkláve, aby ho zvolili papežem. Po konkláve prodloužili kardinálové svůj pobyt v Římě, aby s novým papežem prohovořili situaci v Německu, kterou papež sledoval z bezprostřední blízkosti nejdříve jako nuncius a pak jako státní sekretář. Řekl jim: „Německá otázka je pro mne ta nejdůležitější. Vyhrazuji si pro sebe, že se o ni sám budu starat.“ (23) Pacelli tedy vyzval kardinály a nepřímo i episkopát, aby mu psali přímo. V prvním dopise německému episkopátu z 20. července 1939 vzpomíná Pius XII. plný dojetí na léta strávená v Německu a na kontakty, které tam navázal: „…protože to nám dnes umožnilo mít o situaci, utrpení, úkolech a potřebách katolíků v Německu tak hluboké poznatky, které vyrůstají jen z přímých osobních a dlouholetých zkušeností.“ (24) Na počátku války se měly tyto přímé kontakty ukázat jako ještě cennější. Výzvou, aby mu psali, ukázal papež biskupům, že nunciatura v Berlíně má k dispozici kanály pro korespondenci s Římem. Tato korespondence, kterou bylo možno udržet až do konce války, ukazuje, jak široce biskupové využívali této možnosti, aby byli ve styku se svým nejvyšším pastýřem. Posílali mu pravidelně všechny možné informace a přikládali také kopie důležitých dokumentů.
Lettres de Pie XII aux évéques allemands jsou však nadále, když pomineme badatele, převážně neznámé. A to i přesto, že prohlášení v nich obsažená jsou velice důležitá nejen pro pochopení katolického odporu v Německu a pronásledování ze strany nacistů, ale i pro pochopení postoje německých biskupů, kteří jsou neprávem pokládáni za spřátelené s nacisty. Jak uvedl Piere Blet ve svém díle Pio XII e la Seconda guerra mondiale negli Arichivi vaticani „...představují také mimořádně cenný dokument o smýšlení a působení Pia XII., stejného smýšlení a působení jako onoho muže Církve, který se nebál zvolat nacistům do tváře: »Nemohu mít nic společného s lidmi, kteří si osobují právo být pány nad životem a nad smrtí svých bližních: Jejich bohem je břicho.«“ (25)
30giorni 8/2004 přeložil -lš-
