Kdo na jeho místo
Koncem roku 1953 byl Pius XII. velmi unavený a jeho duchovní záležitosti spočívaly v rukou vzdělaného, ale přesto fanaticky ekumenicky založeného kardinála Bey, papežova zpovědníka. Jak se mělo později ukázat, lze skutečně tvrdit, že Pius XII. byl tělem i duší ve špatných rukou, a to do té míry, že papežův synovec Carlo Pacelli si nakonec kladl otázku, zda jeho strýc nebyl obětí pokusu o vraždu jedem. (Antonio Spinosa, „Pio XII l’ultimo papa“ [„Pius XII., poslední papež“], Mondadori, Milán 1992, str. 342.)
Našemu Pánu se však zlíbilo zázračným způsobem ochránit tělo i duši Pia XII. Díky zlepšení zdravotního stavu mu poskytnutý čas umožnil k vykonání dvou mimořádně důležitých činů: svatořečení Pia X. a odstranění Montiniho. V období mezi 26. lednem až 16. únorem 1954 byl zdravotní stav Pia XII. velice špatný a nemohl už ani přijímat potravu přirozeným způsobem. Na podzim přišla recidiva a jeho stav byl téměř beznadějný.
2. prosince 1954 se Pius XII. svěřil msgre Tardinimu: ‚Říkám to jenom¨vám, protože ostatní by to považovali za halucinace chorého. Včera ráno jsem jasně, velice jasně slyšel hlas, který říkal: «Teď přijde vize!» Přesto se nestalo nic. Dnes ráno, když jsem byl přítomen mši, spatřil jsem na okamžik Pána. Byla to jen chvilička, ale přesto jsem jej skutečně viděl…‘ (Chélini, „L’Églisesous Pie XII.“ [„Církev za Pia XII“], Ed. Fayard 1989, díl II, str. 513-514.)
Pius XII. si myslel, že Pán jej přišel zavolat v odpověď na svou modlitbu: ‚In hora mortis meae, voca me.‘ (Modlitba ‚Anima Christi‘, stojící na začátku duchovních cvičení svatého Ignáce.) Ježíš se však nezjevil, aby jej odvolal, nýbrž uzdravil, čímž se dostalo Církvi odkladu dalších čtyř let“ („Sodalitium“,¨č. 33, „Le pape du Concile“, 10. část, 1954-1958, str. 37).
Pius XII. tehdy v dopisu z 13. srpna 1954 psal: „V dnešním světě, plném nástrah a nebezpečí, je mnoho takových, kteří troufale bojují za rozšíření bludu mezi věřícími. Pronikají otevřeně i skrytě mezi katolíky s cílem odvrátit je od věrnosti Kristovi i pravé Církvi, a současně vyrvat víru z jejich srdcí. Vedle těch, kteří odvážně hájí svou víru, jsou bohužel početní i takoví, kteří od víry odpadli.“
Roncalli reagoval dosti ležérně na chorobu Pia XII. a srovnával svoje zdraví a zdraví papeže, jehož smrt prorokoval již před čtyřmi lety. Napsal totiž, že papež „…je hned blízek smrti, hned se zase zotaví, ale přesto jen proto, aby trpěl novou recidivou. Mám chabou důvěru, že by se Svatý Otec mohl vyléčit navzdory všem lékařům, medikamentům i výdajům. Že ještě vůbec žije, je zázrak, ale jak víš, zázraky trvají jen krátce“ (Hebblethwaite, str. 281). Msgre Roncalli tedy musel na konkláve čekat až do konce roku 1958. (1)
Zastavme se nyní na okamžik a podívejme se na klíčovou postavu Doma Lamberta Beauduina. Byl to právě tento belgický mnich, který v předvečer první světové války, kdy se v katolické Církvi stále silněji rýsovala existence humanistického hnutí, vypracoval poslední verzi zednářského návrhu „budoucí liturgické reformy“ vytvořením „nové mše“, u níž se jedná o souhrn všech modernistických herezí. Beauduin byl také jedním z „proroků“ ekumenismu, který pak měl triumfovat na koncilu.
Iniciativy Doma Beauduina, překračující přípustné meze, nakonec vyvolaly nevoli Pia XI. a proto jeho teze odsoudil r. 1928 v encyklice Mortalium animos. Mnich poté pracoval dále potají, v ilegalitě. Od roku 1924 byl spřátelen s Msgre Roncallim.
Jak k takovému přátelství došlo? To není známo, ale jisté je tolik, že Roncalli přišel o katedru v lateránském Atheneu kvůli svým „modernistickým“ projevům. Přátelství obou těchto mužů nabylo charakteru vzájemné věrnosti a při zprávě o smrti Pia XII. (3) se tehdy již 85letý Dom Lambert Beauduin svěřil páteru Bouyerovi:
‚Pokud zvolí Roncalliho, bude ještě všechno zachráněno. On je schopný svolat koncil a tím posvětit ekumenismus.‘ Na chvíli se odmlčel a pak s rozjasněným šibalským pohledem dodal: ‚Jsem si jistý, že máme šanci. Většina kardinálů neví, co má dělat, a jsou zcela schopní pro něj hlasovat‘“ (Louis Bouyer, „Dom Lambert Beauduin, un homme d’Église“ [„Dom L. Beauduin, muž Církve“], Castermann 1964, str. 180-181).
Franco Bellegrandi, bývalý komoří Pia XII. a spolupracovník listu „Osservatore Romano“, napsal r. 1977 knihu s titulem „Nichitaroncalli“, která ovšem vyšla až v roce 1994 a jejíž veřejná prezentace vyvolala určitý rozruch v italském tisku, neboť mezi přítomnými byl také kardinál Silvio Oddi.
Bellegrandi ve své knize líčí, co ve Vatikánu viděl a slyšel. Tak např. krátce před konkláve v září 1958 mu zažil následující: „Seděl jsem v autě s osobou, o níž mi bylo známo, že je vysokou zednářskou autoritou s kontakty ve Vatikánu. Dotyčný mi řekl: ‚Příštím papežem nebude Siri, jak se v jistých římských kruzích šušká, protože je příliš autoritativní kardinál. Bude zvolen smířlivý kardinál. Ten je již vybrán, jde o benátského patriarchu Roncalliho.‘ Udiveně jsem se zeptal: ‚Vybrán? A kým?‘ – ‚Našimi bratry v konkláve.‘ – ‚V konkláve že jsou zednáři?‘ – ‚Ale jistě. Církev je v našich rukou.‘ – ‚A kdo potom tedy skutečně vládne Církvi?,‘ tázal jsem se. Po krátké odmlce mi dotyčný odpověděl: ‚Nikdo nedokáže říci, kde se nachází skutečná hlava; ta je skrytá.‘ (1)
Následujícího dne hrabě Sella [z velmi známé italské rodiny; pozn. autora] sepsal oficiální dokument, který je dnes uložen v trezoru notáře. Uvedl v něm jméno i příjmení zmíněné osoby, doslovné znění jejího zarážejícího prohlášení, včetně roku, měsíce, dne i hodiny, kdy k němu došlo“ (Nichitaroncalli, Ed. Eiles, Řím, str. 62).
V předvečer konkláve, které mělo zvolit Roncalliho, nezůstal tento kandidát nečinný; byl si již téměř jist svým vítězstvím. V pátek 24. října, den před závěrem konkláve, si pozval Giulia Andreottiho, známého italského politika kterého Calviho vdova označila za skutečného vůdce lóže P2, a květnatou diplomatickou mluvou mu oznámil své nadcházející zvolení (srov. Bellegrandi,str. 395)“ (dr. Carlo Alberto Agnoli, l. c.).
Během zmíněného rozhovoru se benátský patriarcha (který jím již brzy neměl být) vyjádřil s naprostou jasností. Andreotti o tom říká: ‚Že by měl být… novým papežem, to jsem pochopil již od prvního dne konkláve, několik hodin před tím, než se kardinál odebral z Domus Mariae ve Via Aurelia do Vatikánu. V předvečer konkláve mně zavolal msgre Capovilla se vzkazem, že by mě patriarcha chtěl vidět.‘ Italský politik pak poukazuje na své dávné styky s Roncallim i na přátelství Roncalliho s modernistou Buonauitim. Poté se vrací ke své rozmluvě s patriarchou, který chtěl mluvit o konkláve: ‚Je pravda,že my všichni říkáme: Já ne, já ne! Přesto však prst Ducha svatého musí na někoho ukázat. … Dostal jsem blahopřejné poselství od generála De Gaulla, ale to ještě neznamená, že by francouzští kardinálové měli v tom smyslu hlasovat. Vím, že by se rád nechal zvolit Montini, a bylo by to jistě výborné, ale přece jen není možné nerespektovat tradici, a ta si žádá, aby volbu vykonali kardinálové.‘ K tomu Andreottiho komentář: ‚Naslouchal jsem mu s podivem a s jistými rozpaky. Pochopil jsem však, že Roncalli si je již jistý svým zvolením v konkláve.‘(Giulio Andreotti, „A ogni morte di Papa. I papi che ho conosciuto“ [„Při smrti každého papeže. Papežové, které jsem znal“], Biblioteca¨universale Rizzoli 1982, str. 65-66)“ („Sodalitium“, č. 33, „Le Pape du Concile“, 1954-1958, str. 39).
Před zmíněným rozhovorem s Andreottim napsal Msgre Roncalli dva dopisy. Adresátem prvního z 23. října byl biskup z Bergama Msgre Piazzi, druhého s datem z příštího¨dne je msgre Giuseppe Battaglia, biskup z Faenze. Msgre Piazzimu oznámil „nové letnice“, k nimž dojde „renovaci hlavy“. Pak ještě dodal: „Nezáleží na tom, zda nový papež bude pocházet z Bergama [on sám byl z Bergama; pozn. autora]. Rozumíte mi přece, Excelence?“ (Peter Hebblethwaite, John XXIII: Pope of the Council. London: Chapman, 1994. str. 308.)
V listu faenzskému biskupovi Roncalli zase výslovně zakázal svému synovci Donu Battistovi Roncallimu, který byl do této diecéze přidělen, v tyto dny chodit do Říma! Mohlo by to totiž vyvolat nežádoucí zdání nepotismu. Přesto po nepokrytém ohlášení jeho zvolení – „jakmile se dozvíte, že se musím podřídit rozhodnutí Ducha svatého, vyjádřeného vůlí všech zde shromážděných“ – může již synovec přijít do Říma… blahopřát svému strýci. Prozatím však, připomínal Roncalli, „přirozeně ani slovo o tom všem, a to naprosto nikomu“ (P. Hebblethwaite, str. 308.)
Že bylo o zvolení Roncalliho předem rozhodnuto, vysvítá také z dopisu kardinála Tisseranta z 12. března 1970, kde příznačně naráží na „předem naprogramovanou volbu“ Jana XXIII.: „Volba současného papeže (Pavla VI. pozn. překl.) proběhla rychle. Naproti tomu o předchozím zvolení Jana XXIII. by se dalo diskutovat, protože k němu bylo zapotřebí mnoho sezení. Ostatně nenahlížím, jak by po konkláve bylo možné někomu podávat informace o hlasování. Utajení bylo všem vštípeno s větším důrazem než kdykoliv dříve. Je však směšné říkat, že by měl být zvolen ten či onen kardinál. Chápete, že více k tomu říci nemohu. V plné úctě…“ (Fotokopie dopisu je otištěna v knize Franca Bellegrandiho, str. 30.)
V listu jinému duchovnímu kardinál Tisserant prohlašuje, že podle církevního práva bylo zvolení Jana XXIII. ilegální, protože jej chtěly a připravily síly, cizí Duchu Svatému. („Vita“, 18. září 1977, str. 4: Le profezie sui papi nell’elenco di San Malachia) Citované dopisy jen potvrzují, že zvolení Jana XXIII. bylo skutečně „předem naprogramováno“.
Portrét Roncalliho, který se nám z těchto faktů skládá, jistě není obrázkem prostého člověka a už vůbec ne muže skromné pokory, jak soudí kardinál Heenan (P. Hebblethwaite, str. 394), nýbrž naopak ukazuje na osobu, která se snaží postavit si pomník!
Poznámky:
(1) Díky Beovi měl Msgre Bugnini, zednář a architekt liturgické reformy, volný přístup k chorému papeži. („Sodalitium“, č. 11, str. 11; Annibale Bugnini, La Riforma Liturgica [1948-1975], CLV Ed. Liturgiche 1983, str. 22)
(2) Malachi Martin napsal: „Je třeba uznat, že Pius XII., tento poslední Říman, byl z nich první, který – byť i jen zčásti – pochopil, že se revoluce bezprostředně blíží“ (Le déclin et la chute de l’Église romaine, Ed. Exergue 1997, str. 274).
(3) Upozorňujeme čtenáře na zdánlivě bezvýznamnou, ale ve skutečnosti mimořádně závažnou událost. Právě v roce 1958 byl v Taizé vyzkoušen rituál pokoncilní „nové mše“.
Pramen:
Je to jedna kapitola z knihy Temno v církvi (1997), kterou z německé verze Die Verfinsterung der Kirche, (Verlag A. Schmid Durach 2004), přeložil Jaroslav Voříšek 2005.
