10 let od zveřejnění Summorum Pontificum
7. července uplynulo deset let od zveřejnění Motu proprio Summorum Pontificum, kterým Benedikt XVI. sňal závoj z »Tridentské mše«, kterou bohužel mnozí nenávidí a chtěli by, aby se na ni zapomnělo. Martin Mosebach napsal v Radici Cristiane: Papež Benedikt vícekrát opakoval, že papežové nejsou pány liturgie, ale mají jí sloužit. Svatý stolec se dlouho choval, jakoby mohl tradiční ritus zakázat a následovat tak názor většiny biskupů světa. Papež Ratzinger se zasloužil o to, aby Mše svatá všech dob byla prohlášena za nikdy nezrušenou. To co bylo pro dřívější generace posvátné, zůstává posvátným a velikým nadále a nemůže být náhle zakázáno, nebo dokonce prohlášeno za škodlivé – napsal biskupům v souvislosti se zveřejněním dokumentu.
Jaká je bilance tohoto desetiletí? Čísla hovoří: Ve Francii v roce 2007 byla tridentská mše slavena na 120 místech, nyní je jich 200. Zatímco roste pozvolna i počet mší FSSPX, ze 185 na 195, počet míst s tradičním kultem v USA se více než zdvojnásobil, v Německu, Rakousku a Švýcarsku vzrostl ze 42 na 87.
Tradiční mše se slaví také na Kubě, v Singapuru, Litvě, Zimbabwe a Jižní Koreji, ve třech diecézích v Indonésii, Djakartě a na Borneu, kde ji slaví emeritní arcibiskup.
Nejsou však jen světla. V Itálii existují diecéze, kde je tato liturgie navzdory Motu proprio diecézním biskupem výslovně zakázána. V rozporu s instrukcí Universae Ecclesiae (21) diecézní seminaristé nemají vždy možnost se s ní seznámit, protože se nevyučuje.
Existují také problémy s ideologickými a pastoračními předsudky, vysvětluje mons. Pozzo, sekretář papežské komise Ecclesa Dei. Někteří biskupové si stěžují, že ne vždy mají tyto mše stabilní účast věřících a ti že nemají přiměřenou výchovu. Původní liturgie by však neměla být vykládána jako rušivý prvek nebo ohrožení pastorační jednoty, nýbrž jako dar, který slouží výstavbě církve.
Na poděkování za Motu proprio Summorum Pontificum koná se v Římě již pět let každoročně děkovná pouť. Účastní se jí věřící z celého světa, od Jižní a Severní Ameriky přes Asii, Austrálii, Západní Evropu až po Skandinávii.
Jak říká Claude Barthe, zkušený teolog římské liturgie, velkým dobrodiním je, že se používá Missale Romanum 1962, který nebyl narušen reformou Pavla VI., a to má velký posvěcující význam pro Církev ohroženou vážnou krizí víry.
Slavení mše svaté všech dob je jistě v menšině, ale již sám fakt, že je slavena na celém světě, představuje obrovské rozšíření autentické oběti eucharistického tajemství: má také hodnotu thaumaturgickou pro křesťanský lid, který těžce churaví právě v oblasti víry.
Dnešní věřící potřebují nutně slavnostní obřady i prosebné mlčení, responsoriální zpěv, starobylou modlitbu a přesný rytmus gregoriánského zpěvu. To všechno tridentská mše obsahuje. Marino Neri v jiném článku v Radici Cristiane dokládá,že latina, liturgický jazyk Západu, má pedagogickou funkci: bezprostředně bourá každodenní schémata a banální úpadek moderní doby a nabízí jiný svět hodnot a všechno to, co ho obklopuje.
Katholisches
Viz také: Zrada na odkazu našeho Pána
