Legitimní povinnosti kardnálů
14. prosince 2016
Poučení z historie církve
Ve svém vystoupení 5. prosince 2016 před Nadací Lepanto řekl kardinál Raymond Leo Burke:
»Břemeno na bedrech kardinálů je velmi těžké. Jsme papežův senát a jeho 
první rádci a máme především sloužit papeži tím, že mu říkáme pravdu. Klást papeži otázky, jak jsme to udělali, je v církevní tradici právě proto, aby se předcházelo roztržkám a zmatkům. Učinili jsme tak s nejvyšší úctou k petrskému úřadu, aniž bychom přehlíželi důstojnost a osobu papeže. Je zde tolik otázek, ale pět základních, které jsme položili, vyžaduje nutně odpověď kvůli spáse duší. Modlíme se každý den, abychom obdrželi odpověď věrnou Tradici v nepřerušitelné linii, která sahá až k našemu Pánu Ježíši Kristu.«
Těmito slovy připomněl kardinál Burke důležitost poslání kardinálů, nejdůležitějšího v katolické církvi po nejvyšším papežově.
Kardinálové jsou totiž nejpřednějšími spolupracovníky a rádci papeže ve správě všeobecné církve. Jejich instituce je prastará. Již za pontifikátu Silvestra I. (314-335) se objevují termíny kardinálové jáhni. Zdá se, že za definici Posvátné kolegium jako Senát církve vděčíme svatému PetruDamiánovi. Ta byla přijata do kodexu benediktinského r. 1917 (kán. 230). Posvátné kolegium má jurisdikční pravomoc, která mu zajišťuje trojí povahu pomocného orgánu, orgánu, který zastupuje a který volí nejvyššího Pontifika.
Není třeba dopouštět se omylu a povyšovat roli kardinálů jako rádců papeže na roli spolurozhodovatelů. I když se papež opírá o radu a asistenci kardinálů, neztrácí plnost své moci. Kardinálové se účastní na jeho moci pouze v hranicích, které stanoví sám papež.
Kardinálové nemají ve srovnání s papežem moc rozhodovací, nýbrž pouze poradní. Když pokládá papež za vhodné posloužit si kardinálským kolegiem, i když to není jeho povinnost, kardinálové mají morální povinnost papeži radit, klást mu otázky a eventuálně ho napomenout, nezávisle na tom, jak papež jejich slova přijímá.
Prezentace některých dubií, kterou učinili čtyři kardinálové (Brandmüller, Burke, Caffara a Meisner) papeži a kardinálu Gerhardu Müllerovi, prefektu Kongregace pro nauku víry a žádali, aby vysvětlil závažnou neshodu a velké zmatky týkající se apoštolské exhortace Amoris laetitia, náleží dokonale do kardinálských povinností a nemohou být předmětem žádné cenzury.
Jak potvrdil kanonista Edward Peters, zpravodaj Nejvyššího soudu apoštolské signatury, čtyři kardinálové jednali podle manuálu jejich práva (kán. 212 § 3) klást naukové a disciplinární otázky, které jsou nezbytné pro řešení momentální situace.
Pak, jestliže Svatý otec by odpovědět odmítl, kardinálové se na něho obrátí kolektivně ve formě bratrské nápravy v duchu napomenutí, jaké učinil apoštol Pavel apoštolu Petrovi v Antiochii (Gal 2,11).
Kanonista uzavírá slovy: neznám způsob, jak někdo může dospět k závěru, že čtyři kardinálové riskují, že budou zbaveni svého úřadu. Nikdo a nejméně ze všech čtyři kardinálové nezpochybňuje zvláštní autoritu, jako má papež v církvi (kán. 331) a v nejmenším neživí iluzi, že papež může být přinucen, aby odpovídal na otázky mu předložené.
Můj dojem je, že čtyři kardinálové jakkoliv rádi by přijali papežovu odpověď, jsou pravděpodobně spokojeni, že mohli položit na papír některé životní otázky s výhledem, že jednoho dne bude možné získat konečně odpověď. Nicméně mohli by beze všeho vykonávat svůj biskupský úřad učitelů církve (kán 375) a navrhovat i odpovědi zakládající se na vlastní autoritě. Ostatně, jsou to lidé a věřím, že jsou připraveni přijmout také výsměch a strpět nepochopení a špatný výklad jejich počínání a motivů. Kardinálská důstojnost není pouze čestná, ale nese s sebou také těžkou odpovědnost.
Kardinálové mají privilegia, protože mají především povinnosti. Pocty, kterých se jim dostává, vyplývají z břemen povinností, které leží na jejich bedrech. K těmto povinnostem patří bratrsky napomenout papeže, když se dopustí omylů ve vedení církve, jak se stalo 1813, když papež Pius VII. podepsal nešťastnou smlouvu s Napoleonem ve Fontainebleau, nebo v roce 1934, když kardinál Gennnaro Granito Belmonte napomenul Pia XI. jménem Posvátného kolegia za nerozvážné použití finančních prostředků Svatého stolce. Papež je neomylný pouze ve vymezených podmínkách a jeho výkon vlády nebo magisteria může obsahovat omyly, které může odhalit kterýkoliv věřící, a tím spíše ten, kdo zastává úřad rádce nejvyššího Pontifika.
Mezi středověkými kanonisty, kteří jednají jménem kardinálského kolegia, vyniká Enrico da Susa zvaný Ostiense, protože byl kardinálem biskupem v Ostii; je autorem, který se stal předmětem nejnovější studie dona Jürgena Jamina pod titulem »Spolupráce kardinálů na papežských rozhodnutích ve věci víry. Myšlenky Enrico da Susa Ostiense« (Marcianum Press, Venezia 2015).
Profesor Jamin připomíná zvláště komentář Susy ke slovům, proneseným k papeži: Nec deficiat fides eius. Podle kardinála biskupa Ostie: Víra Petrova není jeho výlučnou vírou chápanou jako jeho osobní úkon, nýbrž je to víra celé církve, jejímž hlasatelem je kníže apoštolů. Kristus proto prosí za víru celé církve v osobě samotného Petra, protože je to víra církve vyznávaná Petrem, která nikdy neklesá, proto se nepředpokládá, že by církev mohla upadnout do bludu.
Myšlenka Susova odpovídá pojetí všech středověkých kanonistů. Největší znalec těchto autorů kardinál Alfons Maria Stickler poznamenává, že výsada neomylnosti v úřadu nebrání tomu, aby papež jako osoba nemohl zhřešit, a tedy stát se osobně heretikem (…) V případě zatvrzeného veřejného hlásání určité hereze, která již byla církví odsouzena, stává se papež menší než kterýkoliv katolík (obecná věta kanonistů) a přestává být papežem. Tato skutečnost heretického papeže se tedy netýká papežské neomylnosti, protože tato neomylnost neznamená nemožnost hříchu nebo osobní neomylnosti pontifika, ale neomylnost, s jakou z moci svého úřadu vyhlašuje pravdu víry nebo neměnný princip křesťanského života. (…) Kanonisté uměli dobře rozlišovat mezi osobou papeže a jeho úřadem. Jestliže tedy prohlašují, že papež upadl do bludu, jakmile je jistě a tvrdošíjně heretikem, připouštějí implicitně, že tímto osobním jednáním nejen nekompromitují neomylnost úřadu, ale naopak ji brání a potvrzují. Tak se stávají automaticky nemožná rozhodnutí papeže proti pravdě již vyhlášené. (A. M. Stickler, Sulle origini dell’infallibilità papale, „Rivista Storica della Chiesa in Italia”, 28 (1974), pp. 586-587).
Kardinálové, kteří volí papeže, nemají autoritu ho odvolat, ale mohou konstatovat jeho rezignaci na pontifikát v případě dobrovolné demise nebo zjevné tvrdošíjné hereze. V tragických hodinách dějin musí sloužit církvi i prolitím své krve, jak to naznačuje rudá barva jejich oděvu a formule při předání biretu: rudá barva jako znamení důstojnosti kardinála signifikuje, že musíte být připraveni jednat pevně, až k prolití krve, pro prospěch křesťanské víry, pro pokoj a klid Božího lidu a pro svobodu šíření svaté římské církve.
Proto se spojme v modlitbách za kardinála Burkeho, který žádá papeže, aby dal na dubia odpověď „věrnou tradici a apoštolské linii, která sahá až k našemu Pánu Ježíši Kristu“.
Corrispondenza Romana: Roberto de Mattel
