Jediný humanismus kontra "nový humanismus"
16. 9. 2019
„Nový humanismus“: „Giuseppi“ Conte a Bergoglio použili tento termín během několika dní jeden po druhém. Ten první, když předváděl roli evropského globalisty za stejných okolností, v jakých o dva týdny dříve fingoval, že je kovaný pravičák; ten druhý, když prezentoval svůj „pakt o výchově k péči o stvoření“ (můžete si vyslechnout [qui])
»Nový humanismus«
Groteskní pojem. Jeden advokátek, který se po roce vrátí ke svému studiu do univerzitní auly, a jeden prelát, jehož ignorance je úměrná jeho sebevědomému sebeuspokojení, s jakým demoluje onu církev, která – jak uvidíme, je autorkou JEDINÉHO humanismu, jaký kdy Evropa poznala; tito dva dělají ze sebe proroky epochálního převratu: právě onoho »nového humanismu«.
Nuže: veřejné mínění se utváří nejen skrze média, a v této době sociální média. Formuje se, jak tomu bylo vždy, ve škole. Zvláště v Itálii, kde lid málo čte a to málo se omezuje na takové knihy, které jmenovitě v oblasti dějin a literatury představují to nejhorší, slátaninu v duchu laicistickém a protikřesťanském, jako např. “Storia della letteratura italiana”, autor De Sanctis, exemplární případ.
Od té doby – to byl rok 1870 - knihy, které naši mladí čtou ve školních lavicích, nedělají nic jiného, než že opakují poučení marxisticky schválené, že katolická církev představuje síly, které se stavějí proti všemu pokroku. Je to výslovná lež jako všechno zde – a každý „humanismus“.
Schéma je stejně prosté a sugestivní, jako banální a scestné: byl zde kdysi klasický svět – svobodný se zářivou inteligencí – a po něm následovala temná mlha středověku, plod pověrčivé a nevzdělané církve. Úsvit nastoupil s Humanismem/Renezancí a našel svou pečeť v Osvícenství, v romantické reakci a ve jménu všeobecného imanentismu se stal v podstatě jen ujasněním s německým dodatkem.
Jsou to všechno hlouposti. Ale jsou stále v módě nejen mezi počestnými ignoranty – kteří díky nebi se těmito věcmi nezabývají - ale také mezi kultivovanými byli a stále jsou takoví, kteří zůstali vnímavými žáky lží, jaké zaséval laicismus devatenáctého století. Činil tak především ve jménu strašného a svým způsobem originálního kulturního boje proti křesťanství a dnes, protože nic jiného není schopen objevit, neúnavně opakuje tytéž lži, protože podvod je stále účinný.
Pokusme se tedy zavést v té věci pořádek. Jak jsme naznačili, byl zde v Evropě JEDINÝ HUMANISMUS. Ten byl bez přerušení výlučným synem křesťanství jako nová duchovní a kulturní síla, a to počínaje mezi třetím až pátým stoletím naší éry.
V té době byla pohanská kultura ve fázi agonie. Nevyjadřovala nic nového ani originálního. A to na všech rovinách. Od literatury k architektuře a od filozofie až k náboženství. Utkvělá v obdivu antiky, toho, co již bylo řečeno a bylo učiněno, klasičnost, která pouze opakovala formy, myšlenky, tradice bez smyslu a života.
Jistě. Tento její dlouhý západ nabízí iluzi jakési novoty: novoplatonismus ve filozofii, gigantismus v architektuře, kult slunce nebo Mitry v náboženství. Byly to ve skutečnosti věci staré, velmi staré, některé se vracely do módy. Jak se často stává, když končí jeden věk, intelektuálové vyškrábou ze dna sudu zvadlé tradice a vydávají je za novotu.
Tuto bezútěšnou prázdnotu vyplnilo křesťanství. Není možno beze zbytku vysvětlit jeho rychlý úspěch bez extrémní slabosti protivníka. Vzpomeňte na tzv. pohanskou reakci Juliána Odpadlíka. Byla nejen sterilní, ale především patetická s antikvárním vkusem, pro to, co nejen končí, ale je již mrtvé.
Všechno bylo tedy rozhodnuto. Křesťanství bylo vítězné i kulturně již PŘED KONSTANTINEM, ale bylo rozpolceno v tom, co udělat s pohanskou tradicí. Zhruba se rýsovaly dvě linie. Na jedné straně byli čistí a tvrdí talibáni oné doby, přesvědčení, že křesťanství je krásná pravda, ke které nelze nic dodat, pokládali pohanství za pouhou hromadu ďábelských lží, od kterých je třeba se osvobodit a zničit je, nebo se bez nich zcela obejít.
Ale jiní křesťanští intelektuálové, ti největší a také nejpočetnější – pochopili ihned, že řecká a latinská kultura i uprostřed omylů, kontradikcí a někdy skutečnou zrůdností vybudovala největší a nejvelkolepější civilizaci, jakou byl schopen vybudovat člověk Zjevením neosvícený, alespoň nikoliv explicitně. Začalo se tedy hovořit o „implicitním zjevení“ vyhrazeném pro pohany. A tato kultura nemohla být jen tak zahozena do odpadků dějin. Musela být zachráněna ve svých nejvyšších projevech, především ve filozofii, stát se nástrojem pro obohacování, prohlubování a vyjasňování a předávání – pomysleme jen na velké starověké koncily; čím by bez Platona a především bez Aristotela byla samotná katolická víra?
Zde a tímto způsobem se zrodil humanismus. JEDINÝ HUMANISMUS V DĚJINÁCH. Ten je syntézou – později mohl být definován jako docta pietas – mezi klasickou kulturou a křesťanským kerygmatem. Mezi klasickým dědictvím a novým pojetím člověka - dítěte Božího, a tedy nositele titulu nekonečné hodnoty bez ohledu na příslušnost, rasu či sociální postavení: Němec stejně jako Říman, aristokrat i otrok jsou Boží tvorové, a mají proto stejnou důstojnost.
Tato nová antropologie pozvolně a nikoliv bez obtíží uložila odložit ono břemeno násilí a nadřazenosti přijímaného a dokonce kodifikovaného v klasickém světě. A tedy: z tohoto setkání evangelia a klasičnosti – ke kterému nemuselo dojít: křesťanství by zůstalo jako osamocený vítěz na vrcholu trosek, a změnilo by se na pohrdanou a netolerantní sektu – zrodila se naše kultura, která je řecká, latinská a křesťanská. Atény, Řím a Jeruzalém: tři „města Boží“. Bohem chtěná, protože každé z nich v dějinách odevzdalo svůj vklad ke vzniku oné kultury, humanistické, přesně té, která měla provázet onen obdivuhodný vzestup Víry.
TATO KULTURA JIŽ BYLA HUMANISMEM, tzn. ideou, že každý člověk je Boží dítě, a to svobodné; že Zjevení se svým poukazem na vertikálnost našeho určení, neanuluje, nýbrž doplňuje zkušenost a význam zkušenosti světa; že pravda byla jednou provždy zjevena a vyžaduje prohlubování, studium a také odvážné změny perspektivy svého pojetí. Ona jako materiální realita není dílem ďáblovým, ale stopou Boha dobrého a RACIONÁLNÍHO. Tak se zrodila věda: osvobodila svět od božství naplňujícího hvězdy, hory, moře atd - a která může a také musí být prezentována: v malbách a sochách, v kráse, v architektonické linii, v obraznosti veršů a v pravdě prózy.
Toto všechno bylo svrchovaně jasné gigantu, jakým byl Řehoř Veliký, a jestliže velkolepost setkání evangelia s klasičností nepřináší četné a zjevné plody ihned, bylo důsledkem dramatického kontextu, ve kterém se ocitla Evropa po pádu Říma: daly se do pohybu gigantické migrace, zrodil se islám a ihned napadal Středomoří, a pro tyto dvě okolnosti nepanovala na Západě rovnováha, která by umožnila, aby se rychle přelévala z klášterů a opatství ona kultura, která se zde již utvářela.
Ale jakmile se zlomem tisíciletí se objevila jistá stabilita, tato kultura explodovala. Po románské přišla gotická; mnišství a pak scholastika; katedrální školy a pak univerzity; rytířství, rytířská poezie, kult lásky a dvornosti. Dante hledající Boha a nostalgie Petrarkova, rozdílná a doplňující se svatost Františka a Tomáše. Nazvali jsme tento moment „Středověk“, výraz – přesněji „media aetas“ – který nikoliv náhodou přinesl důstojného humanistu Joáchima Vadiána.
A tento výraz byl šťastný, protože kdyby se kultura nestala křesťanskou, bylo by směšné říkat: stačí pomyslet na Michelangela, Ariosta, Tassa, Shakespeara a na florentskou filozofickou školu; v Galilleovi našla novou rovnováhu vztahů mezi antikou a evangeliem.
ZKRÁTKA, NEBYLO ZMĚNĚNO KULTURNÍ PARADIGMA. BYLO JEN REDEFINOVÁNO.
Jistě, v tzv. renezanci nechyběly hlasy, které sledovaly linii naturalistickou a zásadně protikřesťanskou. Ale přesně totéž se stalo v průběhu „Středověku“, jistě s velkými riziky pro víru. Marsilio z Padovy, Vilém Okham byli jistě pro křesťanství nebezpečnější než padlý politik Machiavelli, než vyděrači jako Petr Aretino nebo oportunista a ničema Giordano Bruno, kterému zajistil památku ortel spíše nesmyslný než nespravedlivý.
Skutečný zvrat, autentický konec docta pietas se dostavil s Osvícenstvím. Lépe řečeno: s jeho převedením politiky do matrice veškerého totalitarismu, tj. jakobínská zkušenost. První zkušenost, ve které stát zbavený ohledu na Boha, a tedy svobodného bez jakýchkoliv morálních hranic prezentoval sám sebe jako etickou ideu. A nakonec jako boha.
To byl konec humanismu, konec docta pietas, konec nekonečné hodnoty individua. A to byl počátek nového cyklu. Cyklu státu. Státu, který si vytváří kulturu panovačnou a obligátní. Který je všemohoucí, protože registruje, slídí po našem mínění, kalkuluje s našimi příjmy, dělá inventář toho, co vlastníme: rádio, televizor, psa. Stát, který je učitelem našich dětí, naším lékařem a dokonce naším vrahem v potratu a eutanazii, naším travičem, protože prodává tabák, alkohol a drogy, aby je zdanil. Má banky, železnice, předstírá dobročinnost a sleduje tím svoje cíle. Měří nás, váží, ozbrojuje a posílá, když chce, abychom bojovali.
Stát - v podstatě antihumánní spíše než antihumanistický - má různá vtělení: je stát komunistický, fašistický, nacistický... Je také liberální, i když dnes liberální nepředstavuje stav, ponechávající prostor individuu; nejmimořádnější státní útvar dějin, římská říše, byla přirozeně liberální a vstoupila do krize, když jím přestala být a nastoupila ideologie. Ideologie hedonistická, nihilistická, konzumní. Protože konzumovat znamená vypískat svědomí, a krom toho dělá to dobře ekonomii trustů a státní kasy skrze škrtící daňové poplatky.
Nuže: že dva trpaslíci jako Conte a Bergoglio dělají ze sebe hlasatele „nového humanismu“, je směšné. Komická u toho prvního je skutečnost, že je to ubohá ambiciózní nula. Ale v případě Bergoglia, proroka „ekologického humanismu“ zcela horizontálního, který nemá pranic společného s Kristem, jehož by jako papež měl být přímo náměstkem, je to k zoufání.
A to mě už přímo nutí bušit do klávesnice, kterou tímto zavírám, dříve než praskne, a protože je to už dlouhé, také abych ušetřil hardware čtenářů.
Biaggio Buonomo, čtenář Chiesa e post conclio
