Církev obrácená naruby
Roberto de Mattei
Byl 2. vatikánský koncil zfalšován? A kým?
Je to naléhavá otázka v předvečer zveřejnění Instrumentum laboris, vatikánského dokumentu, který uvádí diskuzi k následující synodě o rodině. Texty citované v Instrumentum laboris jsou totiž výlučně koncilní a pokoncilní, tak jakoby po roce 1960 docházelo k radikálnímu zvratu v učitelském úřadu církve o tématu, které je dnes klíčové, totiž o manželství a rodině.
Boloňská škola nemá nejmenší pochybnosti: tento teologický a pastorační zlom zde skutečně byl, ale Pavel VI. ho uhasil. Všechno úsilí knihy Storia del concilio Vaticano II , zpracovaná Giuseppem Alberigem se točí kolem protikladu mezi „prorokem Janem XXIII., který vyhlásil nové letnice církve, a chladným byrokratem Giovanni Montinim, který je zakopal“. Za touto četbou dějin vatikánského koncilu, jak ji dnes předkládají epigoni Alberiga, jako Alberto Melloni, Giuseppe Ruggiero a Massimo Faggioli, stojí novátorská teologie Dominika Marie Chenuho, Yves Congara a především Karla Rahnera. V konferenci pod titulem Koncil, počátek počátků prezentoval německý jezuita od roku 1965 během posledních týdnů závěrečného zasedání 2. vatikánský koncil jako počátek nové epochy v dějinách církve, jehož úkolem je obnovit společenství věřících analogickým způsobem, jak tomu bylo na prvním koncilu v Jeruzalémě. Pavel VI. podle něho zradil koncil svou Nota praevia v roce 1964, ve které chtěl omezit význam kolegiality, jak ji zavádí Lumen gentium, a především pak dodatečně svou represivní encyklikou Humanae vitae.
Kontroverze, které následovaly po Humanae vitae vyvolaly první velký hermeneutický zlom mezi protagonisty 2. vatikánského koncilu. V roce 1972 založil Joseph Ratzinger, Hans Urs von Balthasar a Henri Lubac mezinárodní revue „Communio“, která byla protipólem pro „Concilium, kam psali Rahner, Yves Gongar a Eward Schillebeeckx. Lubac byl autorem termínu „parakoncil“, jakým označoval atmosféru horečné agitace v letech po 2VK, kterou prováděli mnozí teologové, aby prosadili jeho závěry. Ve vášnivém a dlouhém rozhovoru, který poskytl Angelo Scolovi , Lubac popisoval „parakoncil“ jako hnutí mediálního nátlaku, který měl ovlivnit koncil i pokoncilní dobu pokud jde o témata „papežský primát“ a „vztah církve ke světu“. Ve stejném roce Hans Urs von Balthasar v rozhovoru pro 30giorni konstatoval, že všechna očekávání koncilu ztroskotala na „americkém optimismu. Síť Papalepapale publikovala nedávno rozhovor, který poskytl Balthasar Vittorio Messorimu a ve kterém německý teolog zastával názor, že dialog se projevil jako „chiméra“, a zdůrazňoval nutnost vrátit se k správné nauce a k „tridentskému modelu“ semináře. Rozhovor je uveřejněn stejně jako předchozí v Rapporto della fede , kde kardinál Ratzinger, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, zdůrazňoval nutnost vrátit se k autentickým textům 2VK.
Když se stal Benediktem XVI., stavěl několikrát do protikladu hermeneutiku textů a tzv. „ducha“ koncilu. Jeho postoj se odvíjel od první slavné promluvy v kurii 22. prosince 2005 až k poslednímu neméně významnému projevu 14. února 2013 pro římský klérus. Benedikt XVI. zde zdůrazňoval tézi, podle které virtuální koncil nastolený médii zradil reálný koncil vyjádřený v závěrečných dokumentech 2VK. K těmto textům zamaskovaným zneužívající pokoncilní praxí je třeba se vrátit a hledat pravdu koncilu. Mons. Agostino Marchetto, kterého papež František označil jako „nejlepšího hermeneuta“ 2VK, se pohybuje v této linii, která prokazuje den ze dne větší ubohost. Koncil médií nebyl totiž o nic méně reálný než koncil otců, takže by bylo možno zastávat tézi, že pokud existoval virtuální koncil, byl to právě koncil oněch 16 oficiálních dokumentů koncilu, které zůstaly ve sbírce textů Svatého stolce, ale nikdy nesestoupily do konkrétní historické reality.
Historická a teologická revize prováděná v posledních letech pontifikátu Benedikta XVI. otevřela novou stopu historické hermeneutiky. Podle tohoto pojetí nezradil koncil Pavel VI. ani „mediální strana“, ale Jan XXIII., který koncil vyhlásil a řídil až do své smrti 3. června 1963 mezi prvním a druhým zasedáním koncilu. Zdá se, že fakta to potvrzují.
25. ledna 1959, sotva tři měsíce po svém zvolení oznámil papež Roncalli konání 2VK. Bylo to velké překvapení, ale příprava koncilu trvala tři roky, jeden rok fáze předpřípravy a dva roky vlastní přípravy. Na jaře 1960 byla shromážděna concilia a vota tj. 2150 odpovědí od biskupů z celého světa, kteří byli dotazováni na témata budoucích zasedání. Všechen tento materiál byl předán deseti komisím jmenovaným Janem XXIII., aby provedly redakci „schémat“ , která měla být koncilu předložena. Komise pracovaly pod dohledem kardinála Ottavianiho, prefekta posvátného Officia, až do června 1962. Imponující dílo bylo uloženo do 16 svazků obsahujících schémata 54 dekretů a 15 dogmatických konstitucí. 13. července tři měsíce před zahájením koncilu stanovil Jan XXIII., že prvních sedm schémat konstitucí, která schválil, bude rozesláno všem koncilním otcům jako základ pro diskuzi na generálních kongregacích.
Týkaly se těchto okruhů: Prameny zjevení; Zachovat čistotu pokladu víry; Křesťanský morální řád; Cudnost, manželství a panenství; Posvátná liturgie; Sdělovací prostředky; Jednota církve s církvemi Východu. Tyto dokumenty, na kterých pracovalo deset komisí po dobu tří let, shromažďovaly to nejlepší, co teologie 20. století přinesla. Byly to texty velmi hutné a členěné, které vstupovaly do samého srdce problémů doby, napsané jasným a přesvědčujícím jazykem. Jan XXIII. je prostudoval a opatřil poznámkami. Mons. Fagiolo vzpomíná: Na okrajích všech těchto dokumentů se často opakovalo: „Bene“ „ Optime“ Jen u schématu o liturgii, které zabíralo str. 157 – 199 byla tu a tam učiněna poznámka, která vyjadřoval údiv, ale nikdy ne schválení.
Když v červenci 1962 představil mons. Pericle Felici, sekretář koncilu, připravená schémata Janu XXIII., papež je komentoval s nadšením: Koncil je hotový, do Vánoc ho můžeme zakončit. Ve skutečnosti o Vánocích toho roku byly všechna schémata hozena do moře s výjimkou jediného: De liturgia, které se Janu XXIII. ze všech nejméně líbilo, ale bylo také jediné, které uspokojovalo progresisty. Koncil pak netrval tři měsíce, ale tři roky.
Co se stalo? Kardinál Léon-Joseph Suenens, nový arcibiskup Malin-Brusselu, shromáždil v červnu v Belgické koleji v Římě skupinu kardinálů, aby projednali „plán“ nastávajícího koncilu.(viz) Suenens vypráví, že s nimi diskutoval o „důvěrném“ dokumentu, ve kterém kritizoval schémata předložená přípravnými komisemi. Podněcoval papeže, aby vytvořil“ pro svoji potřebu soukromou komisi, jakýsi mozková trust, a aby odpověděli na velké problémy aktuální pastorace. V srpnu obdržel papež také žádost kanadského kardinála Paul-Emile Légera, arcibiskupa z Montréalu. Dopis podepsali kardinálové Liénart, Dopfner, Alfrink, König a Suenens. List kritizoval otevřeně šest prvních schémat, která měla být předmětem diskuze na kongregacích, a vyjadřoval nesouhlas s orientací, kterou chtěl Jan XXIII. dát koncilu.
2VK začal 11. října 1962. Na 13. října byla ohlášena první generální kongregace, ale při zahájení jednání se odehrála neočekávaná scéna. Denní řád předpokládal hlasování a volbu představitelů koncilních otců pro deset komisí, které mají přezkoušet schémata předaná od přípravných komisí. Kardinál Liénart podporovaný kardinály Fringsem, Döpfnerem a Königem vznesl protest proti tomu, že nebyla před hlasováním o komisích provedena konzultace s biskupskými konferencemi a církvemi. Všechno bylo předem zorganizováno exponenty nové teologie během předcházející noci ve francouzském semináři sv. Kláry. Kardinál Tisserant, předsedající shromáždění, vyslovil souhlas s odkladem a konzultací s biskupskými konferencemi, které byly vyzvány, aby sestavily nové seznamy pro jmenování komisí. Ačkoliv role biskupských komisí nebyla v jednacím řádu koncilu vůbec definována, byla změna dodatečně sankcionována. Tak vyšla najevo existence organizované skupiny zvané „Evropská aliance“ , která získala jmenování takřka všech svých kandidátů pro komise. Biskupské konference spíše než biskupy byly vedeny svými experty a teology, z nichž mnozí byli odsouzeni Piem XII. a nyní nastupovali, aby sehráli v koncilu rozhodující úlohu. A protože mezi biskupskými konferencemi nejlépe organizovanou byla konference německá, rozhodující roli převzali němečtí teologové. Mezi nimi byl jeden, který uplatnil na koncilu obzvláště významný a rozhodující vliv v průběhu i na konci: jezuita Karl Rahner. Díky pozicím na klíčových místech, které si rafinovanou manipulací zajistili němečtí biskupové a jejich spojenci, mohl skrze ně nakonec jediný teolog ovládat celý koncil. Tímto teologem byl právě Karl Rahner. Od té chvíle se psaly dějiny koncilu.
Této zradě hned v prvních dnech koncilu věnuje zvláštní pozornost Paolo Pasqualucci. Je to vynikající profesor filozofie práva, který vyučoval na různých italských univerzitách. Jako právník se pozastavuje především nad četnými ilegálními kroky, které svedly koncil od jeho přirozeného průběhu, vyvolaly ztroskotání jeho přípravné fáze a otevřely cestu bojovníkům za Novou Teologii.
Málo kdy byl ekumenický koncil připravován s takovou pečlivostí, svědomitostí a přesně podle práva a smýšlení všech. Byla přitom použita praxe z 1. vatikánského koncilu, která byla ještě zdokonalena. Odmítnutí schémat byla skutečná a opravdová „procedurální loupež“, kterou Pasqualucci charakterizuje v těchto bodech: sabotáž voleb šestnácti členů koncilní pravomoci; zvrácení denního řádu a zmaření hlasování komisí; zmaření diskuze o schématu Prameny zjevení a vytvoření smíšené komise, ovládané kardinálem Beou podle jeho libovůle. Schémata byla předělána od hlavy až k patě v duchu a pojetí zcela odlišném od původního.
Jiný důležitý příspěvek k odhalení této zrady poskytuje mladý
františkánský teolog Serafino Lanzetta, člen františkánů Neposkvrněné. Lanzetta věnuje pozornost oněm nevydaným přípravným materiálům uloženým v archivu. Zastavuje se zvláště u srovnání původního schématu Aeternus unigeniti s kostitucí Lumen Gentium a dále De Fontibus Revelationis s konstitucíDei verbum, dvěma konstitucemi, které představují osu koncilního učitelského úřadu, ale jsou zaplaveny dvojakostmi.
P. Lanzetta odhaluje, že 2VK zcela ovládla pastorálnost a jeho učení odmítá stát se teologickým principem. 2VK se svým pojetím nemůže zařadit do řady a světla koncilů nepřerušené tradice.
To, co brzdí věcnou debatu o tomto problému, je tradiční strach a úcta k nejvyšší církevní autoritě. Ale tento strach a úcta nemůže dosáhnout takového stupně, aby deformoval historickou a teologickou pravdu. Z toho hlediska nynější pontifikát diskuzi usnadňuje. Abdikací Benedikta XVI. se hermeneutická tíže, která ji zatěžovala během jeho pontifikátu, nečekaně odlehčila. Z dějin vystoupil koncil Benedikta XVI. a na jeho místo nastoupil koncil jeho protivn0 íka kardinála Kaspera.
Koncil se stává koncilem pastorační praxe, která po padesáti letech katastrofální reálné praxe ohlašuje nástup k likvidaci katolické morálky. Kasperovo vystoupení na mimořádné konzistoři 20. února k Instrumentum laboris se propastně odchyluje od nauky církve o manželství a rodině i od dosavadní katolické praxe. Metrem pro tento dokument se stává sociologie, praxe převálcovala nauku a církev je převrácena naruby.
Enrico Maria Radaelli, žák Romana Ameria, pozorně sleduje rozjezd dedogmatizace, jaký nastoupil v církvi po 2VK, a tento rozjezd dosáhl vrcholu v pontifikátu papeže Františka. Změna slovníku za posledních 50 let zcela změnila obsah pokladu víry. Při analýze Františkovy encykliky Lumen Fidei , která se má věnovat plně ctnosti víry, naprosto postrádáme přesnou definici ctnosti víry. Ještě více bije do očí nepřítomnost slova dogma , což je pojem, který je z církve vymítán již 50 let. K čemu se hodí encyklika o víře, která vůbec neuvádí omyly a hereze, které dnes v církvi doslova bují, encyklika, která tyto bludy neprecizuje a jednoznačně neodsuzuje? Radaelli právem a velmi trefně kritizuje františkovskou „teologii události“, „teologii setkání“ a „teologii zkušenosti“ a požaduje návrat k uznanému a závaznému jazyku, který je vodítkem skutečné řeči církve.
Ocitli jsme se v situaci, kdy si církev odvykla definovat, anatemizovat, (odsuzovat jednoznačně bludy), ale ponechává přitom zcela otevřenou svobodu diskuze. V knihovnách, seminářích a na katolických univerzitách budí rozruch ultraprogresivní autoři, kteří popírají samu existenci pojmu „pravověrnost – ortodoxie“, jak je tomu v revue Concilium. Proč se má právě v době naprosté dedogmatizace dogmatizovat jen druhé Vatikanum? Dnešním rozhodujícím slovem se stala praxe, prožitá zkušenost, které se mají vydávat za pravdu. Ale to může právě v oblasti rodiny a manželství vést k nedozírným důsledkům. À propos, proč se přitom nenaslouchá také hlasu a praxi toho, kdo prožívá živé křesťanství tradice, kdo nepopírá prvenství nauky, kdo si pravdu nevytváří, ale kdo se odvolává na neměnitelnou Pravdu a podle ní se řídí?
Pramen:file:///F:/podklady/Il%20Conciliatore%20_%20Concilio%20Vaticano%20II.htm
Post scriptum: Komu zbyla z tohoto textu otázka, v čem vlastně spočívala ona zrada koncilu, které se dopustil papež Ronclalli, odpovídíme po úplnost: Jeho zrada spočívala v tom, že vydal koncil do rukou svobodných zednářů a heretiků à la kardinál Suenens, Karl Rahner & spol.
