Příklad katolické věrnosti. Kněžna Pallavicini
Uplynulo 40 let od historické události, konference, která se konala 6. června 1977 s mons. Marcelem Lefebvrem v paláci Pallavicini na téma: Církev po koncilu.
Pokládám za užitečné oživit tuto událost na základě poznámek a dokumentů, které uchovávám. Mons. Marcel Lefebvre, zakladatel Kněžského bratrstva Svatého Pia X. (1970), byl po kněžských svěceních 29. června 1976 hned v červenci suspendován a divinis. Mezi obezřetnými vznikly vážné pochybnosti o kanonické legitimitě takového opatření a především nedokázali pochopit jednání Pavla VI., který jak se zdá, rezervoval si svoje kanonické zákroky pouze pro ty, kdo se hlásili, že chtějí zůstat věrní církevní Tradici. V této atmosféře dezorientace v dubnu 1977 se kněžna Elvina Pallavicini (1914-2004) rozhodla pozvat Mons. Lefebvra do svého paláce na Kvirinálu, aby si vyslechla jeho důvody.
Kněžna Pallavicini měla 63 let, byla vdovou od roku 1940, kdy kníže Guglielmo Pallavicini de Bernis padl při své první válečné misi. Mnoho let žila na invalidním vozíku, protože trpěla progresivní paralýzou, ale zachovala si nezdolný charakter. Měla kolem sebe skupinu přátel a rádců, mezi nimi markýze Roberta Malvezzi Campeggi (1907-1979), plukovníka čestné papežské stráže v době, kdy se tento korpus rozpouštěl (1970), a markýze Luigi Coda Nunziante di San Ferdinando (1930-2015), tehdy velitele italského válečného loďstva.
Zpráva o konferenci, oznámená v květnu, od počátku působila Vatikánu velké starosti. Pavel VI. měl zato, že nebude těžké přesvědčit kněžnu, aby od svého záměru upustila, a pověřil svého blízkého spolupracovníka „dona Sergiu“ Pignedoli (1910-1980), kterému předal 1973 kardinálský klobouk. Kardinál kněžně zatelefonoval a zeptal se soucitným hlasem na její zdravotní stav. »Velice mě těší – odpověděla Elvina Pallavicini s ironií - tento Váš zájem po tak dlouhé době mlčení. Asi po hodině konverzace došlo na kardinálovu otázku: »Vím, že přijmete mons. Lefebvra. Ale bude to konference veřejná, nebo soukromá?« - »V mém domě může být pouze soukromá« - odpověděla kněžna. Kardinál tedy zariskoval: »Nebylo by lepší ji odvolat? Mons. Lefebvre způsobil takovou bolest Sv. otci, který velice trpí kvůli této iniciativě.« Odpověď dony Elviny kardinála Pignedoliho zmrazila: »Eminence, domnívám se, že ve svém domě mohu přijmout toho, koho přijmout chci.«
Po této nečekané rezistenci se Vatikán obrátil na knížete Aspreno Colonnu (1916-1987), který tehdy zastával ad personam úřad asistenta papežského trůnu. Jako hlava historického rodu žádal kněžnu o přijetí, ale dostalo se mu odpovědi, že kněžna je zaneprázdněná. Kníže Colonna požádal o audienci znovu příští den ve stejném čase, ale odpověď šlechtičny byla stejná. Zatímco kníže se odmlčel, sekretariát uvažoval o jiných cestách. O audienci u kněžny požádal mons. Andrea Lanza Cordero di Montezemolo, právě vysvěcený na arcibiskupa a jmenovaný nunciem v Papui Nuova Guinea. Tento prelát byl synem plukovníka Giuseppe Cordero Lanzy di Montezemolo (1901-1944), velitele monarchistického odporu v Římě, který byl zastřelen Němci ve Fosse Adreatine. Během německé okupace s ním mladá kněžna Elvina spolupracovala a byla za to vyznamenána bronzovou armádní medailí. Zúčastnil jsem se tohoto rozhovoru, ale moje přítomnost budoucího kardinála velice znepokojovala, když marně apeloval na otcovu památku, aby přiměl kněžnu k odvolání konference. Kněžna nunciovi připomněla, že právě odpor tolika vojáků proti nacionálsocialismu připomíná, jak důležité bylo tehdy neuposlechnout nespravedlivé nadřízené a respektovat vlastní svědomí.
Státní sekretariát se v tomto stádiu rozhodl pro poslední úder a obrátil se na krále Umberta II., který byl v exilu v Cascais. Markýz Falcone Lucifero, ministr královského domu, zatelefonoval kněžně a sdělil jí, že Vladař ji naléhavě prosí, aby od konference upustila. »Divím se, jak se Jeho Majestát dává zastrašit státním sekretariátem po tom všem, co Vatikán vykonal proti monarchii«, odpověděla s rozhodností a ujištěním, že konference se uskuteční přesně ve stanoveném termínu. Markýz Lucifero jako starý džentlmen poslal kněžně kytici růží.
V tomto bodě se Vatikán rozhodl použít silnějších prostředků. V čelných italských denících začala opravdová teroristicko – psychologická kampaň, která měla představit kněžnu jako pravou umíněnou aristokratku obklopenou několika nostalgiky světa odsouzeného k zániku. Soukromě se začala šířit pověst, že pokud dona Elvina konferenci uskuteční, bude exkomunikována. 30. května list Ansa uveřejnil zprávu, která upřesňovala, že její iniciativa není vedena záměrem provokovat církevní autoritu, naopak je motivována láskou a věrností ke svaté církvi a jejímu učitelskému úřadu. Zpráva dodávala, že bohužel existují rozpory v koncilní církvi a dochází k diskriminaci osoby mons. Lefebvra v Itálii a neméně i v ostatním katolickém světě. Konference 6. června má za cíl nabídnout mons. Lefebvrovi možnost vyslovit přímo a v plné svobodě své téze s cílem přispět k vyjasnění problémů, které vyvolávají v katolickém světě tolik vzruchu a bolesti, a to v přesvědčení, že pokoj a jasno mohou jedině přispět k obnovení jednoty v pravdě.
31. května se na první stránce deníku Il Tempo objevilo prohlášení knížete Aspreno Colonny, kde stojí, že římský patriciát se od iniciativy distancuje a vyslovuje s politováním, že je zcela nevhodná.
Palbu zahájil 5. června kardinál vikář Ugo Poletti (1914-1997). Ve vášnivém prohlášení, které se objevilo na stránkách deníku IBK Avvenire Poletti zaútočil na mons. Lefebvra a jeho zbloudilé následovníky a označil je za nepočetnou kastu nostalgických vězňů tradičních zvyklostí. Vyslovil navíc podiv, bolest a upřímné, ale pevné potvrzení, že dochází k urážce víry, katolické církve a její božské Hlavy Ježíše Krista, když mons. Lefebvre zpochybnil základní pravdy týkající se neomylnosti katolické církve založené na Petrovi a jeho nástupcích ve věcech víry a mravů. Ze sídla kněžny následovala bezprostřední odpověď:
»Nejsem schopná pochopit, jak může soukromé vyslovení tézí, které byly ještě před několika lety vlastní všem biskupům světa, naruši
t bezpečí autority, která se opírá o naukovou sílu kontinuity a jistotu svých pozic.« Kněžna prohlásila: »Jako římská katolička jsem více než přesvědčena, že jsem dospěla k pravému smyslu náboženství díky tříbení skrze fyzické i morální utrpení. Nikomu nejsem nic dlužna, nemám pocty ani prebendy, které bych potřebovala hájit, za všechno vděčím Bohu. V míře, v jaké mi církev dovoluje, že mohu nesouhlasit, mohu mluvit a mohu jednat, musím mluvit a musím jednat: byla by to zbabělost, kdybych to neudělala. A budiž mi dovoleno říct, že v našem domě a v našem rodu není pro zbabělce místo«.
Konečně nadešel onen inkriminovaný den, 6. červen. Konference byla pečlivě rezervována pro čtyři sta účastníků. Pořadatelskou službou byla pověřena mládež z Alleanza Cattolica, ale těch, kteří obsadili schody a zahradu historického paláce Rospigliosi – Pallavicini, proslulého na celém světě uměleckými památkami, bylo více než tisíc. Mons. Lefebvre přišel v doprovodu mladého představitele Říma dona Emanuela Chalarda. Kněžna Pallavicini jim vyšla vstříc na invalidním vozíku, který tlačila dáma z její společnosti Elika Del Drago. Kněžna Virginia Ruspoli, vdova po Marescottim, jednom z předních hrdinů bitvy v El Alamein, předala mons. Lefebvrovi relikvii sv. Pia X., kterou jí osobně věnoval Pius XII. Navzdory tomu, že Velký Priorát Maltézských rytířů vyhlásil naprostou nezbytnost zdržet se jakýchkoliv zásahů do konference, kníže Sfirza Rusvoli, hrabě Fabrizio Sarazani a nějaký další odvážný aristokrat nerespektovali pořadatelskou službu a zaujali místa v první řadě vedle mons. Françoise Decaud Bourgeta (1897-1984), který rozhodl v Paříži o okupaci kostela Saint-Nicolas du Chardonet.
Kněžna Pallavicini představila Mons. Lefebvra, který zaujal místo pod červeným baldachýnem se znakem Klementa IX. Rospigliosiho. Arcibiskup se nejdříve usebral v krátké modlitbě a začal těmito slovy:
Chovám v úctě Svatý stolec, chovám v úctě Řím. Jsem zde, protože miluji tento katolický Řím. Katolický Řím, který měl před sebou, často přerušoval jeho projev bouřlivým potleskem. Sál byl přeplněný a lidé se tlačili v salonech paláce.
Koncil aggiornamenta – vysvětloval mons. Lefebvre – usiloval ve skutečnosti o novou definici církve. Aby byla „otevřená“ a ve společenství se všemi náboženstvími, se všemi ideologiemi, se všemi kulturami, měla církev změnit své vlastní příliš hierarchické instituce a roztříštit se do mnoha národních biskupských konferencí. Svátosti měly spočívat spíše na iniciaci a kolektivním životě než na vzdalování se od Satana a hříchu. Vůdčím motivem změn bude ekumenismus. Praxe misijního ducha zmizí. Bude vyhlášen princip, že každý člověk je křesťanem, i když to neví, tedy je ve stadiu hledání spásy, ať už praktikuje jakékoliv náboženství. Liturgické a ekumenické změny – pokračoval mons. Lefebvre za hlubokého soustředěného mlčení přítomných – vyvolávají ztrátu řeholních povolání a vyprazdňují semináře. Princip „náboženské svobody“ zní pro Církev a pro našeho Pána Ježíše Krista urážlivě, protože tato svoboda není nic jiného než právo na veřejné vyznávání jakéhokoliv falešného náboženství, aniž by tomu bránila jakákoliv lidská autorita.
Mons. Lefebvre se dále věnoval pokoncilním ústupkům komunismu, připomněl opakované audience komunistických pohlavárů u Svatého stolce. Byl odmítnut požadavek více než 450 biskupů, kteří požadovali jeho odsouzení. Naopak, došlo k povzbuzování dialogu s komunismem a jmenování filomarxistických biskupů, jako mons. Helder Camara v Brazílii, mons. Silva Henriques v Chile či mons. Mendez Arceo v Mexiku. Je skutečností, uvedl mons. Lefebvre na závěr, že mnoho dominikánů a jezuitů vyznává otevřeně hereze, a nikdo je neodsuzuje; praktikuje se interkomunio, v jejich diecézích a kostelech se praktikují falešná náboženství, přistupují k žehnání konkubinátů a ani nejsou postihováni. Jen věrní katolíci riskují, že budou vyháněni z kostelů, pronásledováni a odsuzováni. Já jsem byl suspendován, protože pokračuji ve formování kněží, tak jak byli vždy formováni.
Mons. Lefebvre zakončil konferenci před hluboce pohnutým publikem těmito slovy: »Zachovat svou víru je dnes pro katolíka těžkým úkolem.Není dovoleno poslouchat toho, kdo tuto víru omezuje nebo ji ruší. Křtem jsme žádali od církve víru, protože víra nás přivádí k věčnému životu. Tuto víru budeme požadovat od církve až do posledního dechu.«
Shromáždění bylo končeno zpěvem Salve Regina. Vatikanista Benny Lai v La Nazione 7. června uvedl: Ti, kteří očekávali vystoupení demagoga, ocitli se před člověkem vlídného chování, který dříve než vyzval přítomné k modlitbě Salve Regina, prohlásil: »Nechci vytvářet žádnou zvláštní skupinu, nechci být neposlušný vůči papeži, ale on nesmí ode mne žádat, abych se stal protestantem«.
Konference byla strategickým vítězstvím těch, kteří byli neprávem označeni za tradicionalisty, protože mons. Lefebvre dokázal představit svoje téze na mezinárodní úrovni, a to bez kanonických důsledků. Pavel VI. zemřel za rok, zdrcen smrtí svého přítele Aldo Mora. Jméno kardinála Polettiho zůstane spojeno s temnou událostí, když vyslovil nulla osta k pohřbu mafiána bosa bandy Magliana ‚Renatina‘ De Pedis 10. března 1990 v bazilice sv. Apolináře.
Kněžna Pallavicini vyšla z tohoto souboje jako vítěz. Nejen že nebyla exkomunikována, ale v dalších letech se její palác stal místem setkávání s mnoha kardinály, biskupy a katolickými intelektuály. Ona a její římští přátelé nebyli „fantasté minulosti“, jak je nazval Corriere della Sera 7. června 1977, ale svědkové katolické víry, kteří se připravovali na budoucnost.
Za čtyřicet let jim dějiny daly zapravdu.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
