Ztracený svátek Nalezení sv. Štěpána
30.7.2017
V roce 1960 za pontifikátu Jana XXIII. bylo z liturgického kalendáře vyřazeno pro církev velmi významné datum: 3. srpna, svátek Zázračného nalezení ostatků sv. Štěpána, historicky doložené skutečnosti. Sv. Štěpán, který jako první svou krví dosvědčil svou lásku ke Kristu a připravil tak cestu k veřejnému hlásání Ježíše Krista, jistě zasluhoval, aby byl v liturgii připomínán dvakrát.
Zapomenout znamená nevydávat již svědectví o faktech, k nimž došlo 3. srpna 415, takže už nemohou být předávány od otců k synům. Onoho dne, lépe řečeno oné noci, kněz Lucián z obce Caphargamala měl vidění, které popisuje dopis napsaný krátce po této události a určený svaté Církvi a všem svatým v Ježíši Kristu na celém světě.
Pole Božích mužů
V něm se můžeme dočíst o prvním ze čtyř vidění, která předcházela objevení ostatků. Lucián požádal španělského kněze Avita, aby co nejdříve přeložil do latiny dopis, který mu předal v řečtině. Avito jej přeložil do latiny a svěřil svému krajanovi Pavlu Orosiovi, který právě odplouval na Západ. Tento překlad byl publikován také mezi spisy sv. Augustina. Četné verze v řečtině, jedna v syrském a jedna v arménském překladu dosvědčují nesmírné rozšíření originálního textu. Zveřejňujeme zde překlad zprávy o prvním vidění.
Usnul jsem na počátku noci ve svém lůžku na posvátném místě baptistéria, kam jsem obyčejně chodil spát, abych zde střežil prostředky užitečné ke službě. Kolem třetí hodiny noční jsem upadl do určitého druhu vytržení a spatřil jsem starce velkých fyzických rozměrů, kněze velké důstojnosti s dlouhými bílými vlasy a bílým vousem, oděného do bílého šatu se zlatými knoflíky a s křížem uprostřed. V ruce držel zlatou hůl. Přiblížil se ke mně, položil na mě svou pravici a třikrát mě volal jménem: „Luciáne, Luciáne, Luciáne!“ a řekl mi řecky: „Jdi do města Aelia, což je Jeruzalém, a pověz svatému biskupu Janovi tato slova: »Jak dlouho máme ještě zůstávat zavřeni a čekat na otevření brány? Máme být nalezeni za tvého episkopátu. Neváhej a otevři hrob, ve kterém jsou bez úcty uloženy naše ostatky. Skrze nás Bůh, jeho Syn a Duch Svatý otevřou brány milosrdenství pro svět, protože četné hříchy, kterých je svět svědkem, ho vystavují každý den velkému nebezpečí. Ostatně, více než já sám, který se o tyto svaté starám, jsou hodni veškeré úcty oni sami«.
Já jsem mu odpověděl: »Kdo jste, pane, a kdo jsou ti, kteří tu stojí spolu s vámi?« On mi odpověděl: »Já jsem Gamaliel (srov. Sk 5, 34-39), jsem ten, který vychovával Pavla a který ho učil Jeruzalémskému Zákonu. Vedle mne směrem na východ je pohřben Štěpán, kterého knížata a velekněží dali v Jeruzalémě kamenovat pro víru v Ježíše Krista za městem blízko Severní brány na cestě směrem ke Kedaru. Štěpánovo tělo zůstalo na tom místě den a noc na zemi, bez pohřbení, vystaveno divokým šelmám, jejichž obětí se podle bezbožného nařízení velekněží mělo stát. Ale Bůh nechtěl, aby ho potkal takový osud. (…) A já, Gamaliel, plný úcty k osudu Kristova služebníka (…) jsem poslal během noci zbožné lidi, kteří bydleli v Jeruzalémě a jejichž víru v Krista jsem znal, a dal jsem jim své příkazy. Dal jsem jim všechno potřebné a uložil jim, aby se tajně odebrali na místo popravy a odvezli pryč tělo na mojí káře do mého venkovského domu, který se jmenuje Caphargalama, tj. venkovský dům Gamaliela, dvacet mil od města. Tam jsem uspořádal pohřeb, který trval čtyřicet dní, a uložil jsem tělo do hrobu, který mi v těch místech zbudovali na venkově na východní straně a dal jsem těm lidem potřebné peníze na úhradu pohřebních nákladů.«
A já, pokorný kněz Lucián, jsem se obrátil na Gamaliela s touto otázkou: »Kde máme hledat?« Gamaliel mi odpověděl: »Uprostřed předměstí“, které by se mohlo nazývat Delagabria, tj. pole Božích mužů (Luciano, l. dopis, 3. prosince 415, kap. XXII.)
Kněz Lucián se spolu s několika lidmi odebral ještě tu noc na místo, které mu naznačil učitel sv. Pavla. Když odkryli půdu, našli hrobní kámen, na kterém bylo velkým písmemnapsáno: KEAYEA, CELIEL, tj. služebníci Boží a APAAN, DARDAN, což znamenáNikodém aGamaliel.
Navíc byl tam pohřben Abibon. Ona slova přeložil knězi Luciánovi jeruzalémský biskup Jan, za kterým kněz putoval až do Dekapole, kde předsedal synodě (2. prosince 415). Biskup Jan se pak osobně odebral spolu se dvěma biskupy Eustoniem ze Sebasty a Eleuteriem z Jericha na pole Božích mužů. Jak dále vypráví Lucián, když otevřeli hrob sv. Štěpána, země se třásla a kolem se rozlila sladká příjemná rajská vůně.
Při události bylo přítomno mnoho lidí, mnozí z nich byli nemocní, a okamžitě se uzdravili. Jako za jeho života („Štěpán plný milosti a síly, dělal velké zázraky a divy mezi lidem“ Sk 6,8), také po nalezení tělesných ostatků následoval v celém katolickém světě velký počet zázraků.
Lucián vypravuje: »Ve stejném okamžiku, kdy ucítili sladkou vůni, 73 osob nabylo zdraví. U druhých byli vyhnáni ďáblové, kteří je opanovali (…). Událo se mnoho uzdravení, které bych musel podrobně popisovat velmi dlouho. Když jsem políbil svaté ostatky, zavřeli jsme hrob a odnesli ostatky sv. Štěpána za zpěvu žalmů a hymnů do svatého chrámu na Siónu, kde byl vysvěcen na arcijáhna. (Lucián, Dopis, kap. XXVII).
Církevní Otcové rozšířili vynikající nauku o osobě Štěpána především proto, že představuje vynikající vzor lásky k nepřátelům. Boží přátelství a adoptivní synovství Otce mají velkou cenu, připomíná sv. Maxim Turínský (Hom. 64 o sv. Štěpánu). Také všichni apologeti sv. Štěpána se shodují s výrokem Maximovým: Řehoř Naziánský, Jan Zlatoústý, Cesareus z Arles, Anselm. Svatý Augustin napsal: Ježíš trůnil na stolci svého kříže a učil sv. Štěpána pravidla zbožnosti. Ó dobrý Učiteli, ty jsi správně mluvil a správně učil. Pohleď: tvůj učedník prosí za své nepřátele, modlí se za své katy (Sermo 315,8), neboť dříve než zemřel, svatý Štěpán volal: Pane, nepřičítej jim tento hřích (Sk 7,60).
Jaké štěstí vzejde z tohoto tématu, je zřejmé z Aktů mučedníků, ve kterých čteme, jak odsouzení prokazují úctu a lásku k těm, kteří jsou jejich trýzniteli a vrahy! I svatý Tomáš Morus připomíná příklad Štěpána, když si přeje, aby se setkal v nebi se soudci, kteří ho odsoudili na smrt, tak jako dosáhl věčnosti u Boha Pavel, který byl přítomen jak při odsouzení, tak při kamenování sv. Štěpána.
To, co se stalo v noci 3. srpna 415, však už nezajímá dnešní církev, která skrývá nadpřirozené skutečnosti jako nějakou hanbu a usilovně se snaží připodobnit světu. Vede dialog s neopozitivisty, kteří hanobí vidění, zjevení a nebeské jevy, s liberály, komunisty, s radikály... jakožto se »vzdálenými«, jak je nazval Pavel VI., (ačkoliv před Janem XXIII. a 2VK je církev vždy nazývala »nepřáteli«). Tato církev se vzdálila sama sobě, zapomíná na své nesmírné a mocné dědictví dobra, krásy a pravdy určené univerzálně pro každého.
Dlouhá řeč, kterou pronesl Štěpán (Sk 7, 1-53) tváří v tvář Synedriu, které ho odsoudilo, tak jak odsoudilo Ježíše, nám ukazuje jeho učitelskou výřečnost a nezlomnou víru; Její obsah přímo mrazí svou pádností a svou aktuálností: Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu Svatému – jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. Vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili. Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho! (Sk 7, 51-53).
3. srpna si proto znovu připomeňme to, co se stalo na poli Božích mužů, a prosme Boha spolu se sv. Štěpánem za vnější i vnitřní nepřátele Církve.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
