Návrat kněží podle katolické tradice
Walter kardinál Brandmüller v Pur Magazin
Už více než deset let můžeme stále častěji – nejen v Římě – potkávat kněze, které je možno rozeznat podle jejich oděvu. V pokoncilní době se v širokém měřítku stalo módou, že kněží chodili v „civilu“, nejednou dokonce v „divokém civilu“. Nechtěli se lišit od druhých, hledali blízkost k lidem a nechtěli je odrazovat elitářským oblečením.
Nyní nastala nápadná změna. Už drahný čas nosí sutanu nejen řeholní kněží, ale také seminaristé, a ti tak činí obzvláště rádi. Když potkáme „kravatové kněze“, jde převážně o pány „nad 60“. Nastupuje zřejmě výměna generací. Přichází nové, mladší kněžské pokolení. Nejedná se přitom pouze o textil, jde o rozchod s „pokoncilním“ typem kněží a o nástup nových kleriků, kteří našli zálibu v tradičních projevech zbožnosti. Jako opravdu pokrokoví, lidem blízcí a světu otevření se dnes projevují kněží , kteří vystupují nikoliv jako životní poradci a sociální pracovníci, ale jako hlasatelé evangelia, liturgové a udělovatelé svátostí.
Co se v minulých letech stalo z evangelia, z liturgie a z přijímání svátostí, o tom už bylo napsáno dosti stížností. Nyní nastupují mladí nikoliv jako moderátoři společenství a modlitebních festivalů, ale jako nový kněžský typ. Ale je opravdu nový? Nikoliv. Je autenticky katolický.
Opět přišla ke cti adorace, slavnostní liturgie, následování Krista a celibát. S obdivem je objevována latina a gregoriánský chorál, jak o tom píše Benedikt XVI. v Summorum Pontificum. Tam, kde se slaví liturgie v mimořádné formě římského ritu, můžeme najít mladé seminaristy s jejich „světskými“ přáteli. Je příznačné, že se na rozdíl od předchozích generací zajímají více o studium teologie než o sociální aktivity.
Nastupuje v široké frontě původní, tradici milující kněžský typ. Je příznačné, že tito seminaristé pocházejí z prostředí, kterým se přezdívá „tradicionalisté“. V tradičních seminářích mají těsno, zatímco většina diecézních seminářů má více pokojů než studentů.
Když se ptáme po příčinách tohoto vývoje, někteří sáhnou zkrátka k sociologickým a psychologickým argumentům. Ale ve všech srovnatelných případech má tato změna hlubší kořeny a vyznačuje se vážným zaměřením a intenzivnějším sklonem k víře církve. Mnozí v tom vidí nadějné znamení nového rozvoje v církvi. Ale starší generace „otců“ se nejednou na to dívá jako na něco podezřelého a tu tam to dokonce potlačuje.
Děje se tak cvičením skupinové dynamiky, pomocí psychologů a sociologů. Představení seminářů si neuvědomují, že to sebevědomým mladým mužům připadá spíše infantilní.
Pro některé mladé seminaristy je nebezpečné objevit se s růžencem v ruce nebo na kolenou před svatostánkem. Nejsou výjimečné případy, kdy takoví seminaristé jsou propuštěni jako neschopní pro kněžský stav. Tam, kde tak daleko nezacházejí, starají se představení o to, aby poslali kandidáta na praxi k faráři, který ho náležitě „srovná“.
Když je takový kandidát přece jen vysvěcen na kněze, stává se, že je přidělen k faráři, který s jeho „zaměřením“ není srozuměn a nejednou mu zakáže sloužit mši svatou, když mu ten den není přidělena.
V takových případech je konflikt nevyhnutelný. A když se kaplan obrátí na ordinariát? Dostane se mu vůbec pomoci? Podobný scénář, a v tom je jakási útěcha, není ovšem v dějinách církve vůbec nový.
Co našel svatý Bonifác, když přišel z vysoce církevně rozvinuté Anglie do Německa? Pijani, rváči, cizoložníci seděli na biskupských stolcích a kněží neznali správně ani křestní formuli. Byl to tvrdý boj , ve kterém se někdy světec bezmocně obracel na papeže o radu a pomoc. A několik desetiletí po jeho smrti prožívala církev v říši Karla Velikého největší rozkvět.
Vyrostl a prosadil se episkopát a kněžstvo, které bylo na výši svého povolání. Ani ne za dvě stě let nastala opět perioda úpadku. Biskupství obsadili světští páni, zavládlo kupčení s duchovními úřady, konkubinát kněží a biskupů vtrhl do církevního života a ochromil církevní život.
A přece i nyní se proti zlu postavily mladé reformní síly, které si osvojily program papeže Řehoře VII. a dali se do práce. Jaký odpor museli překonat! Reformní biskupové byli posíláni do vyhnanství, jeden opat, přívrženec Řehoře VII., byl zmlácen od protiřímské synody, zhanoben a uvržen do vězení. Nakonec vyšla církev z těchto bouří silnější než dříve.
Něco podobného se stalo - udělejme větší časový skok – po tridentském koncilu a za dvě století následovalo opět osvícenství po něm a revoluce prvních desetiletí 19. století.
Především Francie zažila pod vlivem spisovatelů, jako byli Chatobriand a de Maistre, obdivuhodné znovuzrození náboženského života, který osvícenství už takřka vymýtilo. V Německu tomu odpovídalo hnutí romantiků. Byly zde časopisy Katolík a Mnichovské historicko-politické listy a jiné tiskoviny nové generace. Ta spojila rozhodnou orientaci na Řím se sociální angažovaností. Tak vznikl klérus, který se uměl upsat ideálu církve svobodné od státní moci. Když propukl v druhé polovině 19. století v Badenu, Prusku a Bavorsku tzv. „Kulturkampf“ a došlo v sedmdesátých letech ke kruté konfrontaci, šel klérus raději do vězení, než aby se poddal zákonům kulturního boje. Tento postoj se nepodařilo později zlomit ani nacistické diktatuře.
Nynější konflikt generací nebude snadné překonat. Otěže mají ještě v rukou představitelé generační výměny z let ´68. Jde o to, aby „starým“ nešlo pouze o sebeprosazení a mladým o seberealizaci, nýbrž o rozkvět Božího království.
Podle kath-net
