Lumen de Lumine

Jean Madiran a »Historie zakazované mše«

 

Jean Madiran a „Historie zakazované mše“

Roberto de Mattei

Není náhodou, že Jean Madiran zemřel 31. července 2013 ve věku 93 let, právě když v církvi explodoval „případ“ františkánů Neposkvrněné. Františkánští mniši otce Stefana Manelliho dnes prožívají tragédii, kterou Madiran a další průkopníci katolického odporu proti progresivismu zažili v 70. letech po vyhlášení Novus Ordo Missae Pavla VI.

Jean Madiran, pseudonym Jean Arfel, se narodil 14. června 1920 v Libourne v Gironde a od útlého věku vynikal jako spisovatel a novinář. Měl blízko k Charlesi Maurrasovi, ale hluboká intelektuální konverze ho vedla k znovuobjevení myšlenek svatého Tomáše Akvinského ve škole mistrů jako Etienne Gilson a Charles de Koninck. Ve věku 36 let, v roce 1956 založil časopis „Itinéraires“, představující po téměř čtyřicet let referenční bod světa tradice ve Francii a v roce 1982 založil noviny „Présent“ (1), ve kterých nadále vydával své přehledné úvodníky ještě několik týdnů před svou smrtí. Byl spolu s Augustem Del Noce, Alainem Besançonem a několika dalšími jedním z nejnaléhavějších učenců ideologických kořenů komunismu (zejména La vieillesse du monde, Dominique Martin Morin, 1966), ale především byl nemilosrdným pozorovatelem procesu sebe-demolice církve prostřednictvím děl jako L'Héresie du XX. siècle (Nouvelles Editions Latines, 1968) a La révolution copernicienne dans l'Eglise (Editions de Paris, 2004).

Kacířství dvacátého století je první Madiranova kniha vydaná v Itálii v roce 1972 vydavatelem Giovannim Volpem. V této práci vyjádřil všechny důvody intelektuální bitvy svého života („Présent“, 13. – 14. května 1988), odsuzuje odklon od sociální nauky Církve u francouzského episkopátu a vidí v něm jednu z hlavních příčin krize své doby. V roce 2011 byla přeložena další dvě jeho významná díla: Dohoda mezi Kremlem a Vatikánem (Editore Pagine) a Pravice a levice (Víra a kultura). V témže roce byl Jean Madiran v Itálii jako host Nadace Lepanto a překvapil ty, kteří se s ním setkali, svou intelektuální silou a znalostmi, které projevil v kritických pracích o Druhém vatikánském koncilu, které se zde právě objevily.

V dnešní době si ale Madiran zaslouží připomenout za svou nezdolnou obhajobu tradiční mše, jejíž historii sledoval v Interditu Histoire de la Messe (2 obj., Via Romana, 2007 a 2009). Po apoštolské konstituci Missale Romanum, kterou Pavel VI. dne 3. dubna 1969 představil novou mši, se 12. listopadu téhož roku objevil ve Francii dekret, podepsaný kardinálem Martym, prezidentem biskupské konference, který stanovil povinné používání nového Ordo Missae počínaje 1. lednem 1970. Z toho vyplývá, že tradiční mše, platná po staletí, bude zakázána počínaje 31. prosincem 1969. Tehdy začala nedokončená bitva.

Od padesátých let, ne-li dříve - vzpomíná Madiran, se francouzští biskupové a teologové distancovali od římské církve a obvinili ji, že je vězněm represivní teologické a právnické školy. Druhý vatikánský koncil byl příležitostí zahájit hluboký útok na římskou teologickou školu a přispět k liturgickému zvratu Pavla VI., od mladého věku vnímavého pro návrhy francouzských pokrokových kruhů. Když byl v říjnu 1962 zahájen druhý vatikánský koncil, otec Yves Congar, budoucí kardinál, jej radostně definoval jako „říjnovou revoluci církve“ (s odkazem na leninskou říjnovou revoluci roku 1917): revoluci, která nevyvrcholila v dokumentech koncilu, ale v liturgické reformě, která po nich následovala.

Když nový Ordo Missae vstoupil v platnost v dubnu 1969, někteří významní členové hierarchie jej silně kritizovali. Kardinálové Ottaviani a Bacci představili Pavlu VI. krátký kritický rozbor Novus Ordo Missae, vypracovaný vybranou skupinou teologů různých národností, ve kterém bylo uvedeno, že „Novus Ordo Missae (...) představuje jako celek, tak zejména v jednotlivých částech, výrazný odklon od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, které definitivně stanovilo „kánony“ obřadu a vytvořilo nepřekonatelnou bariéru proti jakékoli herezi, která by ovlivňovala celistvost tajemství “.

Kritiku Novus Ordo později provedlo mnoho laických učenců, včetně francouzského Louise Sallerona, anglického Michaela Daviese, brazilského Arnalda Xaviera da Silveira. Ve Francii byl Jean Madiran horlivým šiřitelem Krátkého kritického rozboru a na „Itinéraires“ shromáždil hlasy všech, kteří byli ve svědomí přesvědčeni, že nemohou přijmout novou mši. Významný kanonista Abbé Raymond Dulac publikoval v dubnu 1972 se svým pečlivým komentářem bulu Quo primum (1570) sv. Pia V., a demonstroval, že zavedení Missale Romanum Pavla VI. nesmělo narušit tridentskou bulu, zaručující trvalé privilegium mše, obnovené papežem Ghislierim.

V lednu 1973 se v„Itinéraires“ objevila výzva Madirana Pavlu VI. ze dne 21. října 1972, která začala těmito slovy: „Nejdůstojnější Otče, vraťte nám Písmo, katechismus a mši, které nám každý den více a více krade kolegiální, despotická a bezbožná byrokracie, která, jak správně, nebo nesprávně, ale bez odporu tvrdí, že vystupuje ve jménu Druhého vatikánského koncilu a Pavla VI. Vraťte nám tradiční katolickou, latinskou a gregoriánskou mši podle římského misálu svatého Pia V. Řekli jste, že jste ji zakázali. Žádný papež však nemohl bez zneužití moci zakázat tisíciletý obřad katolické církve, svatořečený Tridentským koncilem. Pokud by k tomuto zneužití moci skutečně došlo, poslušnost Bohu a církvi by spočívala v odporu, a ne v tichém přijetí.

Dopis pak společně podepsaly a komentovaly významné osobnosti, jako Alexis Curvers, Marcel De Corte, Henri Rambaud, Louis Salleron, Eric de Saventhem, Jacques Trémolet de Villers ve vysoce aktuálním svazku s názvem Réclamation au Saint-Père (Nouvelles Editions Latines, 1974).

Pro Madirana byl problém mše úzce spjat s problémem katechismu a Písma svatého. Zákaz mše ve skutečnosti předcházel obecný zákaz všech předkoncilních katechismů ve francouzských diecézích a především zlatého katechismu svatého Pia X. Po 27 let, od roku 1965 do roku 1992, kdy byl Janem Pavlem II. vyhlášen Nový katechismus katolické církve, francouzská církev zůstala bez katechismu a ve skutečnosti bez náboženské výuky dětí. Tyto zákazy doprovázel a stále doprovází exegetický vandalismus, který narušuje Písmo svaté. Stačí říci, že komentátoři Bible ve francouzském jazyce věří, že všechna Ježíšova slova v evangeliích byla vymyšlena po jeho smrti. Kromě toho od roku 1965 bylo termín „consubstancialis“, zavedený do dogmatického jazyka na koncilu v Niceji (325), francouzskými biskupy zakázán. Již asi padesát let, když se zde recituje Kredo, se neříká o Kristu, že je „jedné podstaty s Otcem“, ale „stejné povahy“, pod absurdní záminkou, že termín „látka“ v průběhu času změnil svůj význam. To vede k popření ústředního dogmatu křesťanství, týkajícího se Eucharistie a vyjádřeného výrazem „transsubstanciace“ (přepodstatnění).

Protest Madirana a teologů „Itinéraires“ skončil výzvou Pavlu VI. podepsanou 6. července 1971 padesáti sedmi exponenty anglického kulturního světa, včetně známé spisovatelky Agathy Christie (viz esej Gianfranca Amata O milost Agata Christie, Jak byla tridentská mše zachráněna v Anglii, Faith and Culture, 2013). Požádali Svatý stolec, „aby s maximální závažností zvážil, jakou ohromnou odpovědnost by tváří v tvář historii lidského ducha měl, kdyby nezachoval na věky tradiční mši.". Mezi signatáři bylo sto významných osobností celého světa, mezi nimi kromě Agathy Christie, např. Roberta Gravese, Grahama Greena, Malcolma Mudderidge, Bernarda Wall, Romana Amerio, Augusta Del Noce, Marcela Briona, Juliena Greena, Yehudi Menuhina, Henri de Montherlanta, Jorge Luis Borgese. Protesty věřících všech národností žádaly opětovné zavedení, alespoň „par condicio“ tradiční mše, která se opět začala množit hlavně z iniciativy sdružení „Una Voce“. V Římě se konaly tři mezinárodní poutě katolíků, aby se potvrdila věrnost mši a katechismu svatého Pia V.

Toto široké hnutí odporu se rozvíjelo v letech 1969 až 1975, dlouho předtím, než došlo k explozi takzvaného „případu Lefebvre“, který propukl 29. června 1976, kdy francouzský arcibiskup udělil subdiakonát a kněžství 26 svým seminaristům, za což byl suspendován „a divinis “. Následující rok na památné konferenci konané v Římě v Palazzo Pallavicini, mons. Lefebvre položil otázky, které dosud nebyly zodpovězeny: „Jak je možné, že pokračováním v tom, co jsem sám dělal 50 let svého života, s povzbuzením papežů, zejména papeže Pia XII. který mě poctil svým přátelstvím, jsem dnes považován za téměř nepřítele církve? ( ... ) Nemyslím si, že je něco takového možné a myslitelné. V historii Církve se tedy něco změnilo, něco, co změnili muži Církve“.

Arcibiskup Lefebvre, nesprávně označovaný jako „vůdce“ tradicionalistů, byl ve skutečnosti jen tím nejviditelnějším vyjádřením fenoménu, který zašel daleko, pokud jde o jeho osobu, a který měl své kořeny a hlavní příčinu v problémech vzniklých z Druhého vatikánského koncilu a jeho aplikace.

Za 14 let pontifikátu papeže Pavla VI. (1963–1978) zaujala „Montiniho strana“ všechny mocenské pozice, od vrcholné římské kurie až po předsednictví biskupských konferencí. Proces sebe-demolice církve se stal dramatickým a Jan Pavel II. zdědil nezvládnutelnou situaci. Počínaje jeho pontifikátem se však nepřátelství proti tradiční mši začalo nenápadně zmenšovat. Papež vytvořil tajnou komisi z 8 kardinálů, aby studovala liturgickou otázku. Došli k závěru, že neexistují žádné teologické nebo právní důvody, které by umožňovaly zakázat tridentský obřad. 3. října 1984 dopis Quattuor abhinc annos, adresovaný Kongregací pro bohoslužby předsedům biskupských konferencí, nařídil, aby indult opět povolil slavení tridentské mše, která byla dosud považována za zakázanou. Drtivá většina biskupů odmítla toto ustanovení použít a Jan Pavel II. v apoštolském dopise Ecclesia Dei ze dne 2. července 1988, po roztržce mezi Římem a bratrstvem sv. Pia X., nařídil respektovat „duši všech těch, kdo pociťují pouto s latinskou liturgickou tradicí, prostřednictvím širokého a velkorysého uplatňování směrnic, které před nějakou dobou vydal Apoštolský stolec pro použití Římského misálu podle typického vydání z roku 1962 “.

Výsledek tohoto ustanovení byl také hlubokým zklamáním kvůli obstrukci hluchoty biskupů. Kardinál Ratzinger, který vždy stavěl liturgii do středu svých zájmů (viz: Liturgická otázka. Sborník „Liturgických dnů ve Fontgombaultu“, 22. – 24. července 2001, Nové tisíciletí, 2010), se po svém zvolení rozhodl osobně otázku urovnat a dne 7. července 2007 vyhlásil Motu Proprio Summorum Pontificum, s nímž obnovil svobodu a plnou právoplatnost starověkého římského obřadu. „Odpůrci“ ze 70. let, po téměř čtyřiceti letech, konečně spatřili odměnu za své úsilí. „Minulou neděli - napsal Jean Madiran 6. září 2007 - vrátil jsem se a nebyl jsem sám v kostele, který je pár kroků ode mě, místo toho, abych jel dvacet kilometrů tam a zpět. Důležité samozřejmě není, že jsme zpět, ale že je zpět mše. Jaká milost! “ (Chroniques sous Benoît XVI, Via Romana, 2010, s. 197).

Církev, do které Benedikt XVI. vrátil tradiční mši, je však churtavá církev, kde na nejvyšší pozice se dosazují progresivní preláti, kteří nadále používají Druhý vatikánský koncil jako klacek na své nepřátele. To je případ františkánů Neposkvrněného početí, nespravedlivě zasažených za jejich pouto k tradiční mši dekretem, který představuje porušení obecných zákonů církve, zejména motu proprio Summorum Pontificum papeže Benedikta XVI., které nikdy nebylo zrušeno, a uděluje každému knězi svobodu slavit mši podle takzvané „mimořádné“ formy.

Matka Maria Francesca ze sester františkánek v Città di Castello v jednom ze svých spisů o apoštolsko-patristickém původu tzv. „Tridentské“ mše (v Il Motu proprio „Summorum Pontificum“ SS Benedikta XVI. Naděje pro celou církev, sv. 3, editoval P. Vincenzo Nuara OP, Fede e Cultura, 2013, s. 93-135), vyčerpávajícím způsobem zdokumentovala, jak se rituál platný do roku 1969 ve svých podstatných prvcích datuje od papeže sv. Řehoře Velikého a od něj, bez přerušení až do apoštolských dob se vrací k Poslední večeři a krvavé oběti Ježíše Krista a každá mše je jeho nekrvavým zpřítomněním.

Ve svazku La Réforme liturgique en questions, který ve svém francouzském vydání (Editions Sainte-Madeleine, 1992) obsahuje předmluvu kardinála Josefa Ratzingera, mons. Klaus Gamber, velký německý liturgista, ke kterému choval papež Benedikt vždy velký obdiv, potvrzuje, že žádný papež nemá právo změnit obřad sahající až k apoštolské tradici, který se formuje po staletí, což je takzvaná mše sv. Pia V. I svrchovaná moc papeže, plena et suprema potestas, má zjevně omezení a Gamber jde tak daleko, že tvrdí s odkazem na teology Suareze a Cajetana, že „papež by se stal schizmatickým, kdyby nechtěl setrvat, jak je jeho povinností, v jednotě a ve spojení s celým tělem Církve, až k pokusu odloučit se od celé Církve nebo změnit obřady potvrzené apoštolskou tradicí“ (Tamtéž, s. 37).

Motu proprio Benedikta XVI. dalo jasně najevo, že tradiční římský ritus mše nebyl (a nemohl být) zrušen a že nová mše Pavla VI. je fakultativní a lze ji jak kritizovat, tak odmítnout. Žádnému knězi nemůže být nařízeno slavit novou mši, nebo zakazováno slavit svobodně onu tradiční. Jakákoli vyhláška nebo nařízení, která by to chtěla uložit, byla by zneužitím moci, které by mělo být zapovězeno a odmítnuto. Jean Madiran svým intelektuálním příkladem ukázal, jak široký a legitimní je prostor katolického odporu vůči nespravedlivým příkazům. Nebyl izolovaným hlasem.

Na jeho pohřbu, který podle „mimořádného“ obřadu slavil otec opat z Barroux Dom Louis Marie, byli zástupci hlavních tradičních komunit, od bratrstva svatého Petra po Institut Krista Krále velekněze, od Institutu dobrého pastýře po Bratrstvo sv. Pia X..

Jean Madiran, který se definoval jako „svědek své doby“ (rozhovor Abbé Guillaume de Tanoüarn, v „Certitudes“, červenec – září 2002) byl především militantní katolík. Až do posledních dnů svého života se hrdě hlásil ke své kulturní a duchovní příslušnosti, byl uznáván v kontrarevoluční katolické škole zvané „ultramontana“ pro svou oddanost římskému primátu, který ve Francii má spojence mezi svými hlavními představiteli jako Ludvíkem Veuillotem, dom Guérangerem a kardinálem Pie. Z tohoto myšlenkového směru, nejen francouzského, shrnul principy a vystopoval širokou genealogii (L'école (informelle) contre-révolutionnaire„Présent“ 18. února 2011).

Ti, kteří dostatečně kritizují tradiční italský svět, jak to učinili 6. srpna Gianni Gennari ve filmu „Il Foglio“ a Paolo Rodari ve filmu „La Repubblica“, si neuvědomují, že tento svět má hluboké intelektuální kořeny a ukazuje svou vlastní vitalitu v případě kontroverzí, jako je ta aktuální o františkánech Neposkvrněné a tradiční mši. Koneckonců, každý z nás, ať už si toho je vědom nebo ne, patří do této školy, do této rodiny duší. V životě jde o volbu správné strany. Jean Madiran by byl na straně všech těch, kteří dnes nadále pevně projevují svou neotřesitelnou věrnost starověkému římskému obřadu.

Chiesa e post Concilio