Lumen de Lumine

Otec Pio ukřižován církví antikristů

                                                              3. 10. 2018

 

»PEKELNÝ PŘÍBĚH«

Alessandro Gnocchi

Bomba přišla poštou před několika měsíci. Nedělal jsem poplach, protože byla zformována ve 176 stránkách formátu A4 s uklidňujícím titulem pro mé domácí, kteří vědí, kdy se může argument stát explozivní: P. Pio. Vzali to jako jeden z rukopisů, jaké dostávám s ujištěním, že se jedná o senzační zjevení, a se zdvořilou žádostí, abych našel vydavatele pro tento účel. Ale pod titulem zdánlivě neexplozivním byl nápis „Geneve AID 1963“. Jde o „Ženevu“, mezinárodní asociaci na obranu osoby a díla P. Pia z Pietrelciny, 1963, jinými slovy 176 stránek prvního italského překladu nedostupné knihy Bílá kniha, kterou Emanuelle Brunatto, předseda Asociace na obranu otce Pia, zpracoval za účelem obžaloby druhého pronásledování svatého kapucína a za jeho osvobození. Zkrátka bomba.

Emanuelle Brunatto

 

V dopise přiloženém k dokumentu mnich, který mi ho poslal, říká: Brunatto hrozil zveřejněním této „Bílé knihy“ biskupům a kardinálům za de facto pronásledování otce Pia. Tuto „Bílou knihu“ všichni znají, ale nikdo ji nečetl, buď proto, že je nedosažitelná, nebo proto, že je výbušná. Těch několik exemplářů, které zbyly, jsou ve francouzštině. Toto je první italský překlad, o kterém vím. Jistě, zveřejnit ho je nerumné. Je pravda, že uplynulo padesát let a všechny osoby v ní citované jsou po smrti, ale ve skutečnosti se zde zvedá opona velkého a málo povzbudivého scénáře. (…) Jisté je, že s tímto dokumentem se musí seznámit ti, kteří chtějí otce Pia studovat a kteří ho milují.

PODEZŘELÁ SMRT PUBLIKÁNA

Jméno Emanuelle Brunatto, který se s oblibou označoval za „Publikána“ pro svůj ztřeštěný život před obrácením a pro nestřídmosti, kterým nedokázal odporovat ani potom, je málo známý i čtenářům životopisů otce Pia: byl duchovním synem svatého kapucína, před nímž se obrátil ve 28 letech roku 1920. Žil dlouho v klášteře v San Giovanni Rotondo v cele číslo 6 vedle cely světce s číslem 5, ministroval mu při mši každé ráno a seděl na kůru po jeho boku. A byl především nejúčinnějším a neúnavným obráncem otce Pia během jeho dvou pronásledování, která vytrpěl z vůle církve.

O „Publikánovi“ se mluvilo málo nebo vůbec zvláště v knihách oficiálního charakteru. Bylo řečeno, že je lepší vyhnout se připomínání této postavy včetně energických metod, kterých používal v případě potřeby. Toto dílo přispělo k rehabilitaci a procesu svatořečení otce Pia. Není to právě úctyhodná idea, jestliže k uznání svatosti křesťana má posloužit zamlčení tak velké porce pravdy o jeho životě. Ale ve skutečnosti pro správné syny svaté římské církve existuje jiný problém: připomínat Emanuella Brunattiho znamená vyprávět, co vyšlo na světlo skrze člověka, kterého otec Pio nazýval „"poliziottu" pro jeho vyšetřovací nadání: je to pekelný důsledek hanebnosti a mrzkosti, zrady víry a morálky na každém kroku, bolestné cesty, která vede ze San Giovanni Rotondo až k samému srdci křesťanství.

A bohužel, znamená to také připomenout, že jeho smrt, které došlo mezi 9. a 10. únorem 1965, uvedená jako následek srdečního kolapsu, zanechává více než jednu pochybnost. Něco, a snad více než něco tu nesouhlasí“, říká Alberindo Grimani, zbožný znalec otce Pia a současný ředitel Archivu Emanuella Brunattiho. Grimani, jak to udělal několikrát, otevřeně prohlásil, že rekonstrukci případu provedla „Publikánova“ dcera, a ta se značně liší od oné oficiální: kancelář byla v nepořádku. Velká zasklená skříň, která obsahovala obšírnou dokumentaci, byla otevřena a materiál, který obsahovala a který tu zbyl, byl rozházený po zemi a starém psacím stole. Bylo řečeno, že Emanuelle zemřel mezi 9. a 10. únorem. Ale jak se ukázalo, mezi 8,20 a 8,30 ráno 10. února měl telefonický rozhovor, který trval několik minut, možná i déle. Ona osoba chtěla přijít a setkat se s ním, ale on ji odmítl slovy: „Ne, uděláme to jindy“. Z tónu hlasu je zřejmé, že měl trochu strach. Čekal na někoho, kdo byl již v místnosti? Jeden přítel sdělil manželce Yvonně, která bydlí v Paříži, že má důkazy o tom že Emanuelle byl usmrcen arzenikem na základě analýzy sklenice, která zůstala v kanceláři a vetřelci ji přehlédli.

Možná, že je to jen náhoda, ale ráno onoho 10. února měl Brunatto smluvenou schůzku s přítelem Luigi Peronim, ředitelem Modlitebního společenství otce Pia a životopiscem světce, a měl mu svěřit část dokumentace sebranou při posledních šetřeních, aby byla v bezpečí. Peroni přišel, když již byla v domě policie.

Giuseppe Pagnossin, jiný světcův ctitel, napsal v knize Kalvárie otce Pia, že 7. února přijal v přítomnosti svědků telefonát, ve kterém Emanuel zděšeně sděloval: „Jsem velmi znepokojený a sklíčený, nechám toho případu, protože kapucíni chtějí moji kůži.“ Telefonát stejného obsahu i tónu přijal ze San Giovanni Rotondo také Francesco Morcaldi, muž, který stál od počátku po boku Baunattiho v boji na obranu otce Pia.

ŘETĚZOVÁ REAKCE

Il Libro Bianco, Bílá kniha, soubor dokumentů, které Brunatto shromáždil za desetiletí svého vyšetřování a vhodně uložil v bezpečí, ležela nyní na mém psacím stole přeložená do italštiny s oním neškodným titulem životopisu Padre Pio. Obsah vhodný k poznání a přečtení jakožto něčeho z nedávných dějin církve a především jako zpětný pohled je opravdu bomba, ale taková, která zapaluje doutnák řetězové reakce ještě mohutnějších explozí. Její osnova je utkána ze souvislých narážek na fakta a osoby, které Brunatti poslal výslovně na scénu s datem, okolnostmi, jmény a příjmeními ve dvou předchozích publikacích: Lettera alla Chiesa (Dopis církvi), vytištěné 1929 a podepsané Francesco Mocaldim, a Anticristi nella Chiesa di Cristo (Antikristi v Kristově církvi) vytištěné 1933 a podepsané pseudonymem John Willoighby; dvě knihy rozličného obsahu napsané za účelem osvobození otce Pia z věznění, k němuž byl odsouzen, knihy, kterých se věznitelé ubohého mnicha velmi obávali, ačkoliv se nikdy neobjevily v knihkupectvích a dodnes jsou nedostupné. Takřka nedostupné, abychom byli přesnější.

Tyto knihy nám umožňují vytvořit si hypotézu, jaká byla skutečná povaha poslání, které nebe svěřilo otci Piovi z Pietrelciny. Úkol nahánějící hrůzu vzhledem k provázejícímu utrpení fyzickému i duchovnímu ze zakoušených stigmat. A ještě radikálnější úctu k velkému úkolu zachránit pravou mši, tak jak mi to bylo prezentováno před několika lety, v době, kdy jsem psal s Mario Palmarem Poslední mši otce Pia. Myslím, že dnes mohu říct, že obrana Nejsvětější Božské oběti byla extrémní definice poslání svěřeného od Krista mladému fráteru Piovi, aby napadl zlo v jeho nejhlubším vzniku.

Podle Grimaniho bylo toto poslání alespoň v podstatných rysech popsáno na str. 77 první Brumattiho knihy s titulem Padre Pio di Pietrelcina, kterou římské Officium ihned dalo na index a vykoupilo celý náklad, aby zabránilo rozšíření: „Otec Pio mlčel a někdo se bál, že řekl příliš mnoho. On však ve skutečnosti zasáhl ještě závažněji: „Jde o to, že na nás kněze čeká strašný trest, přesněji řečeno trest za to, že jsme neudělali nic, abychom tyto duše získali pro Boha. Já si myslím, ano, že nás kněze čeká těžký trest“.

Neřekl, že tento trest se týká jen nehodných kněží, nýbrž „nás kněží“, a on to zakoušel na svém těle, na své duši a ve svém duchu. Trpěl ve svém kněžství za deformaci, kterou způsobili jeho bratři kněžství Ježíše Krista, právě tak, jako Ježíš trpěl na kříži za hříchy lidí.

To je potvrzeno od té doby, co mladý fráter napsal svému zpovědníkovi 7. dubna 1913:V pátek ráno jsem byl ještě na lůžku, když se mi zjevil Ježíš. Ukázal mi velký zástup kněží řeholních i diecézních, mezi nimiž byly různé církevní osobnosti. Z nich někteří právě celebrovali, jiní se k tomu připravovali, jiní odkládali bohoslužebná roucha.

Pohled na Ježíše ve stavu úzkosti mě naplnil velkým utrpením a chtěl jsem se ho zeptat, čím tak převelice trpí. Neměl jsem pro to vysvětlení. Jeho pohled se obrátil k oněm kněžím. Ale pak jako zděšený, jakoby byl unaven z této podívané, se obrátil ke mně, a s nesmírnou hrůzou jsem spatřil dvě slzy, které mu stékaly po tvářích. Odvrátil svou tvář od toho zástupu kněží s výrazem velkého znechucení a zvolal: Řezníci!

DEN, KDY SE SETKALO NEBE A ZEMĚ.

Jak hluboké bylo toto znetvoření a kam až sahala odpovědnost, dokumentuje Brunatto v následujících dvou zkoumáních: Ale nyní je třeba udělat krok zpátky.

V chrámě Santa Maria del Monte v Campobasso je obraz, který představuje Pannu Marii, jak se zjevuje mladému fráteru Piovi a ukazuje Krista, jak obtížen křížem kráčí na Kalvárii. Byl to otec Pellegrino di Sant´Elia v Pianisi, fráter, který zůstával otci Piovi velmi blízký až do posledních okamžiků jeho pozemského života, který chtěl, aby malíř Amedeo Trivison namaloval tento obraz. Bylo to v roce 1971: „Amedeo, Madona se několikrát zjevila otci Piovi. Ty jsi tak zbožný, musíš namalovat obraz, aby připomínal nejdůležitější zjevení, onoho dne o Nanebevzetí v roce 1905, v den, kdy otec přijal poslání, že bude druhým Kristem.

Po vidění v roce 1903, které mu představovalo život ustavičného zápasu s démonem, v roce 1905 přišel požadavek, aby se mladý fráter připojil k Oběti Kříže a prožíval utrpení Spasitele. Mnohem později se Pio svěřil Luigi Peronimu „Moje poslání skončí, až se na zemi už nebude sloužit Mše.“ A pak při jiné příležitosti: Svět by mohl zůstat bez slunce, ale nikoliv beze Mše svaté. „Moje poslání skončí až mojí smrtí.“

Co jiného ukazovalo nebe bratru Piovi v den Nanebevzetí Panny Marie a v dalších nebeských viděních, ne-li poselství, která posuzována lidským chápáním byla tak znepokojující?

Myslím, že Alberindo Grimani byl mezi prvními, kdo si kladl tyto otázky před obrazem v Santa Maria del Monte, a z toho důvodu dospěl jako první mnohem dále než ostatní. Závěr, který jsem si z toho udělal před deseti roky, byl jen jednou částí odpovědi. Snad jsem hledal jen onen fragment, ale především mi scházela série informací z první ruky, které jsem nyní našel, když v mé kanceláři explodovala bomba Bílá kniha, která vyvolala řetězovou reakci v Romanzo infernale.

 

STROJ NA KLERIKÁLNÍ BAHNO

 

Již před stigmatizací 20. srpna 1918 stal se otec Pio duchovním referenčním bodem, ze kterého vyzařoval vliv široko daleko. Místní klérus, asi patnáct kanovníků a jejich arcikněz, jak čteme v Bílé knize, čerpali ze situace přímý prospěch růstem svých příjmů ze štóly bílé i černé. Jelikož většina z nich věnovala větší pozornost věcem pozemským než nebeským, měli by se radovat z mlčenlivého apoštolátu tohoto mnicha, který byl zcela mimo město, a přinášel jim reálné výhody a nic od nich nechtěl, kromě trochy mravního vlivu, který byl již v silném úpadku.

Ale tato ‚materiální kompenzace‘ nesmazávala fakt, že otec Pio svou čistotou, svou chudobou, tímto nadpřirozeným svědectvím, které podával, stal se nárožním kamenem a překážkou jejich vlivu. Ti aktivnější z kanovníků měli obyčeje, které nebyly ve shodě s jejich kněžským šatem, a vedli život značně odlišný od života kapucína a jeho řeholní komunity.

Počínaje rokem 1919 kanovníci Michele di Nitis, Giovanni Miscio a Domenico Palladino začali projevovat své nepřátelství záměrnými insinuacemi proti otci Piovi. Arcikněz Giuseppe Prenipe se stal mluvčím a krytý tajemstvím posvátného Oficia posílal nejvyšší Kongregaci sérii hlášení, ve kterých popisuje P. Pia jako podvodníka, korupčníka, smyslně založeného ambiciózního příživníka, zkrátka nového Rasputina. Hierarchickou cestou putovaly tyto pomluvy přes místní ordinariát Mons. Pasquale Gagliardiho, arcibiskupa v Manfredonii, který byl velmi zarputilý. Ve spojení s římskými biskupy prohlásil pod přísahou, že sám objevil v cele otce Pia malou lahvičku kyseliny, kterou si kapucín způsobuje stigmata, a skleničku s kolínskou vodou, jakou se parfemuje. A tento koncert se pak spojil s hlasem velmi důležité osoby, otce Agostina Gemelli z řádu menších bratří františkánů, lékaře a bývalého socialisty, rektora katolické univerzity v Miláně, důvěrného přítele Pia XI. a technického poradce Svatého Oficia. Otec Gemelli si vytkl za úkol vědeckými důkazy bojovat proti falešné nadpřirozenosti v církvi a prohlásil, že vyšetřil v San Giovanni Rotondo stigmata otce Pia a konstatoval, že se jedná o simulaci, ať už dobrovolnou nebo nedobrovolnou.

Ve zprávě ze své vizity 1920 Gemelli napsal, že „Pater Pio má všechny charakteristické známky hysterika a psychopata (…) Proto rány, které má na svém těle, jsou falešné, plod patologického a morbidního počínání“. Zapomněl na jeden detail: nemohl vůbec prohlížet rány zbožného mnicha, který se pro nedodržení předepsaného řádu odmítl podrobit vyšetření.

Ale když už byl stroj na bahno uveden jednou do pohybu, soukolí korumpovaného systému a spojenectví, které spojovalo San Giovanni Rotondo s Římem, se začalo točit na plné obrátky namazané dlouhodobým zvykem. Hlasy, podezření, pomluvy a nactiutrhání proti chudému světci se stávaly stále tíživější a ostřejší, takže 31. května 1923 byl zveřejněn první dokument o cenzuře Posvátného Oficia. Po něm následovaly další v průběhu kalvárie, která trvala deset let.

 

PRVNÍ VYŠETŘOVÁNÍ „POLIZIOTTU“

 

V důsledku těchto událostí v roce 1925 byl Brunatto vykázán z kláštera, kde přebýval pět let. Rozhodl se, že bude svého duchovního otce hájit. Shromáždil první svědectví o nevinnosti mladého frátera a o duchovním dobru, které kolem něho vzcházelo. Ale především vyšetřil, kdo byli a co skrývali oni žalobníci proti fráterovi ze San Giovanni Rotondo. Se dvěma taškami plnými dokladů se vypravil na cestu do Říma, přesvědčen, že v krátké době zjedná spravedlnost a právo.

Nevěděl ještě, že mafie nepřátelská vůči čistotě otce Pia slavila svůj úspěch již v roce 1919 za pontifikátu Benedikta XV., i když tento papež nebyl vůči signalizovanému kapucínovi nepřátelsky založen.

V klice proti fráterovi ze San Giovanni Rotondo kolem Pia XI., abychom uvedli jen ty nejvlivnější, byli kromě téměř celého Posvátného Oficia kardinál Gaetano da Lai, kardinál Carlo Perosi, kardinál Renato Raffaele Sbaretti Tazza, kardinál Luigi Sincero, prefekt Posvátných apoštolských paláců, monsignore Ricardo de Samper, komoří Jeho Svatosti, mons. Camillo Caccia Dominioni, dále L´Osservatore Romano a přirozeně otec Agostini Gemelli, velký papežův přítel. Důvěru k otci Piovi měli jen státní sekretář kardinál Pietro Gasparri a sekretář Posvátného Oficia kardinál Rafael Merry de Val. Uprostřed mezi jednou a druhou stranou podle momentálních zájmů balancovali jezuité otec Enrico Rosa, ředitel Civiltà Cattolica, kterému velice naslouchal papež, a P. Tacchi Venturi, kterého si velmi cenil předseda vlády Benito Mussolini.

V Římě mohl Brunatto počítat s pomocí dona Luigi Orione, který znal velmi dobře kurii a poslal ho za kardinály Gasparrim a Merry de Val. I když tito dva preláti byli velmi odlišní a jistě nikoliv přátelé, snad oba pochopili význam a poslání otce Pia. V každém případě chápali, jak je osud frátera spojen s válkou, a oba podnikali zoufalé pokusy udělat čisto za vatikánskými hradbami.

Bezprostřední výsledky nebylo vidět a „poliziottu“ se rozhodl posílit svou ruku tím, že publikoval svou první knihu, Padre Pio di Pietrelcina. Kniha se ihned ocitla na indexu, jehož sekretářem byl Merry de Val, ale prefektem byl sám Pius XI., v tomto případě nejen jmenovitě. První kladný výsledek publikace se projevil obecně v tom, že do San Giovanni Rotondo byl vyslán apoštolský vizitátor monsignore Felice Bevilacqua, který si přibral jako pomocníka právě Emanuella Brunattiho. Výsledky šetření jsou shrnuty v Libro bianco:

Apoštolská vizitace shromáždila důkazy o simonii, vydírání, svatokrádežích, ustavičných sexuálních vztazích kanovníka (Palladino) s několika ženami. Když byl informováván o vyšetřování, vyhrožoval jedné z nich, že ji podřeže za udání. Palladino vedl tento pohoršlivý život šest let před zrakem arcikněze, aniž by byl postižen, nebo alespoň pokárán. Kanovník ho držel v šachu hrozbou: „Arcikněz ať se stará o své věci, protože mám na něho více než je třeba, abych ho zničil“. Skutečně vizitátor musel kárat arcikněze obviňovaného ze simonie, podvodů, pomluv, sexuálních vztahů se dvěma ženami z místní oblasti atd. (…) Pokud jde o arcibiskupa v Manfredonii Pasquale Gagliardiho, apoštolská vizitace potvrdila pravdivost všech hanebných skutků, které je obtížné popisovat: znásilnění jedné klauzurní sestry, stálé sexuální styky s jinou, kněžství udělené za úplatek, běžné případy simonie, přisvojování mešních ofěr v tisících případů, atd.

V důsledku apoštolské vizitace byl Palladino suspendován, arcikněz a kanovník De Nittis za nemravnost a falešné svědectví a arcibiskup Cagliardi degradováni. Ale podle obyčeje, který nikdy nevyšel z módy, byli záhy očištěni a podpořeni eminentní římskou protekcí. Otec Pio byl nadále perzekvován pomocí uměle vyráběných pomluv.

 

VYŠETŘOVÁNÍ NA NEJVYŠŠÍCH MÍSTECH

 

Emanuele Brunatto dokázal odhalit semeniště, odkud pramenilo pronásledování jeho duchovního otce. Díky poslání, které mu svěřil monsignore Bevilacqua ve jménu kardinála Gaspariho. Mons. Bevilacqua obdržel 15. prosince 1927 krátký dopis s hlavičkou Státního sekretariátu Jeho Svatosti:

Podepsaný kardinál Státní sekretář se zvláštním souhlasem Svatého Otce, pověřuje Mons. Bevilacquu, aby provedl vyšetřování týkající se jednoho duchovního, jehož obecná platnost byla zveřejněna ústně, a opravňuje ho, aby využil osoby, které k účelům vyšetřování pokládá za schopné a podrobil je přísaze, že budou mluvit pravdu a zachovávat tajemství; a vybavuje ho k tomuto účelu všemi potřebnými pravomocemi. Pietro C. Gasparri.

Za čtyři dny, 19. prosince napsal Bevilacqua Brunattimu dopis s úřední hlavičkou římského vikariátu. „Z pověření vyšší autority vyšetřit kanonicky jednání jedné církevní osobnosti pověřuji tímto úkolem PANA EMANUELA BRUNATTIHO, aby provedl některá vyšetření. Mons. Felice Bevilacqua“.

V Bílé knize nejsou podrobnosti o tomto vyšetřování. Objevují se nicméně i v knize Dopis Církvi, Antikristi v církvi Kristově, vytištěné 1933 a dnes nedosažitelné. V úvahu přichází také Il Santo e il Peccatore, která vyšla 2013 s autorstvím EduardaMisuraca. Pozorné srovnání ukazuje, že všechny tři knihy ve své vyprávěcí části jsou podstatně shodné, a má to svůj důvod.

Lettera alla Chiesa byla napsána, aby pohrozila svým zveřejněním a přispěla k osvobození P. Pia. Celý náklad byl předán apoštolské nunciatuře v Mnichově, ale vatikánské autority nedodržely slib. Antikristi nella Chiesa di Cristo svého cíle dosáhla a byla stažena z trhu. Il Santo e il Peccatore pro svou nesnadnou dosažitelnost měla za cíl vyplnit historiografickou mezeru, pokud jde o strategické cíle předcházejících knih, a je to tedy svého druhu přepis.

Misuraca, nevlastní vnuk Brunattiho, tak umožňuje pochopit, kdo byl tím člověkem, který vysvobodil uvězněného frátera v San Giovanni Rotondo. „Udělal jsem to, abych dodržel slib, který jsem učinil nad hrobem Emanuellovým před více než dvaceti lety. Je to také důvod, jak skrze copyright chránit zprávy a fakta, která jsou v nich obsažena a nesmírně napomáhají množstvím dokumentů a fotografií, které jsou ve výlučném vlastnictví sdružení, jehož jsem členem spolu s přítelem Alebrindo Grimanim“.

Následující citace jsou převzaty z posledního vydání knihy. S vědomím, že jména, fakta a okolnosti mohou být někomu nepříjemné, je nicméně vhodné vyprávět alespoň minimální část toho, co zaslal Státní sekretariát Jeho Svatosti nemile nakloněné „poliziottu“. Kdo chce zůstat ve tmách, může přejít přímo na poslední kapitolu. A papista, který se ptá, zda je vhodné určité věci vyprávět, měl by si položit otázku, zda je poctivé hasit ohně Bergogliových skandálů a přikrývat skandály jeho předchůdců.

 

JE TO ŘEČ O POCHODU NA ŘÍM, NIKOLIV TEN DNEŠNÍ

 

Nejednalo se o to, pronásledovat toho nebo onoho pederastu, nýbrž o odhalení systému perverze, který se vplížil do příbytků církevních špiček. Vedle této smečky homosexuálů, kteří soupeřili o přízeň Svatého otce, jiná mafie jezuitů a prelátů měla daleko k tomu, aby bojovala proti skandálům a využívali toho jen pro své osobní cíle a prospěch z papežových malérů. Snad je to trochu tvrdé od katolíka, který odhaluje moc hříchu tam, kde ho učili, že být nesmí, ale tento popis Brunattiho dává bezprostředně pochopit, co rozhodovalo o pozemském osudu otce Pia.

Řeč je o pontifikátu Benedikta XV., ale abychom se nezatoulali, je dobré sledovat vyšetřování „poliziottu“, která se týkají dvora Pia XI. První dvě osobnosti, které byly středem pozornosti, byli monsignore Ricardo Sanz de Samper y Campuzano, prefekt posvátných apoštolských paláců, majordom soukromí Jeho Svatosti, a mons. Camillo Caccia Dominioni, komoří Jeho svatosti. Oba si byli blízcí v rovině moci a díky Benediktu XV. byli v očekávání kardinálského klobouku, zatímco Gaspari a Merry del Val se chtěli takovému jmenování vyhnout, protože si uvědomovali, že toho nejsou hodni.

Ve svých pamětech Brunatto shrnuje situaci s upřímností a duchaplností, kterou je třeba vychutnat: Historické zobrazení této dramatické reality pontifikátu Pia XI. je zachyceno na fotografii, která zobrazuje jeho trůn v průběhu obřadů: po papežově pravici je monsignore Ricardo Samper, po levici Camillo Caccia Dominioni (…) Jeden i druhý notoričtí homosexuálové. Tento nevídaný skandál trval téměř šest let a zdálo se, že neskončí. Výše postavený – de Samper – nemohl být zbaven své pozice, aniž by byl nejdříve jmenován kardinálem; kdyby náhodou papež chtěl překročit tradici a neudělil mu kardinálský klobouk, byl schopen poukazovat, že Caccia Dominioni jistě není lepší než on, a navíc Pontifex sám byl svázán se svým starým komorníkem i zvláštním přátelstvím.… V každém případě, Pius XI. vděčil Caccia Dominioni za svoje jmenování kardinálem, a tedy za svůj přístup k pontifikátu.

Jestliže chování Caccia Dominioniho bylo více diskrétní a obezřetné, Samperovo bylo veřejným tajemstvím. Když předtím Benedikt XV. dal najevo záměr jmenovat ho Prefektem posvátných paláců, kardinál Merry del Val, jeho nejvýraznější protivník v konkláve, se vrhl před papeže a zapřísahal ho, aby nedopustil tak velký skandál a ušetřil církev hanby.

Brunatto dokumentoval Samperovu účast na sodomských orgiích ve společnosti bratrance monsignora Peri-Morosiniho, později suspendovaného a divinis pro habituální pederastii. Zjistil také jako komplice kardinála Luigi Sinceriho. Získal jsem vyznání šesti seminaristů, kteří se účastnili – dva najednou sodomských orgií Sampera den co den po několik měsíců v jeho bytě ve Vatikánu, a shromáždil jsem svědectví (…) služebníka, který byl naváděn, aby prováděl akty obscénního charakteru, které překračují fantazii. Ušetřím čtenáře tohoto svědectví.

Také o chování monsignora Caccia Dominioni existují svědkové a důkazy. Mladík, který o tom vyprávěl, tehdy patnáctiletý, způsobil skandál mezi květnem a srpnem 1928, který vyvolal v Římě takový ohlas, že Pius XI. byl nucen na nějakou dobu vzdálit mons. Cacciu Dominioniho ze svého dvora. Poslal ho na Eucharistický kongres do Sydney v Austrálii, aby tam předal veliký dar: zlatý kalich Božské Oběti. Ještě nějaký rok musel maetro di camera čekat na kardinálský klobouk a pak, jak si umíte představit...

A opravdu, Caccia Dominioni za velmi dlouhého pontifikátu Pia XI. měl velmi mocné protektory. V jeho prospěch hovořil otec Rosa, ředitel Civiltà Cattolica, vytříbený moralizátor, zvyklý stíhat skandální chování, když se to jevilo účelné pro jezuitskou kauzu. Monsignore Bevilacqua, který svěřil vyšetřování Brunattimu, žádal od svého vyšetřovatele, aby zmírnil a dokonce zfalšoval svůj raport. Dala se do pohybu mašinerie na bahno, aby diskreditovala inkvizitora a očistila provinilce. A jestliže de Samper byl nucen opustiti své místo bez kardinálského klobouku, Caccia Dominio ho naopak získal. Byl to on, kdo jako kardinál protodiákon svaté římské církve oznamoval 2. března zvolení Pia XII., a pak ho v ceremonii 12. března korunoval. Toto teritorium kousek od Tevere je všechno možné, jen ne kousek Nebe na zemi.

 

POŽEHNANÝ MEZI ŠPIONY

 

Když jednou ulovil správnou niť, „poliziottu“ otce Pia rozestřel pekelné předivo v srdci nejednoho pontifikátu a uvázly v ní postavy různého druhu, od zvrhlíků, kteří si tropili posměch z víry a morálky, až po nepodezíratelné obránce naukové přísnosti, kterou se zdráhali sami praktikovat.

Šampionem toho druhu byl Rudolf Gerlach, který byl příslušníkem systému stejného titulu jako Caccia Dominioni, de Samper, …. již od počátku pontifikátu Benedikta XV.

Jako oficiální aspirant byl vyhoštěn z německé armády za provedený podvod, v roce 1907 vstoupil k salesiánům ve Freiburgu, přišel do Říma a byl vysvěcen na kněze. Prokazoval své služby jako tajný komoří. Jako mladík byl po určitou dobu oblíbencem Benedikta XV. Kromě toho prováděl aktivity německého špiona, a zatímco papež odsuzoval neužitečné krveprolití, přispíval k porážkám a masakrům na italských vojácích. Mezi jiným byl organizátorem potopení bitevní lodi Leonardo da Vinci. Když byl odhalen, podařil se mu útěk díky dobrým úředníkům papeže a celého jeho dvora. Brunatto píše:Gerlach obezřetně operoval s těžkými hrozbami papeži a Státnímu sekretariátu a horečně kul pikle s italskou vládou, a získal tak možnost odejet s přiměřeným doprovodem jako špion v klerice do Švýcarska.

Velmi zajímavá a především znepokojující je rekonstrukce obhajovacího aparátu na poli vatikánské kurie v procesu, který byl s Gerlachem zahájen 12. dubna 1917 před vojenským soudem v Římě: Otec Massaruti (jezuita), kardinál Bisleti, kardinál Vnutelli, mons. Tedeschini (který byl diplomatickým kurýrem Vatikánu, jehož prostřednictvím byly expedovány soukromé Gerlachovy dopisy), mons. Ciccone, prefekt vatikánské knihovny (mons. Achille Ratti), admirál a markýz Antonio della Chiesa, velitel švýcarské gardy Hirschbül, kníže Aldobrandini, hrabě Camillo Pecci, Angelini, šéf L´Osservatore Romano, markýz Gaetano de Felice, lékárník Valenziani, doktor Filiziani, ředitel Vera Roma, nikdo nescházel při obraně špiona, nicméně italský tribunál odsoudil mons. Gerlacha k doživotnímu vězení. Den po rozsudku mons. Gerlach věnoval svému otci fotografii, na které stavěl na odiv svá vyznamenání: Železný kříž, Velké srdce Františka Josefa, Bavorský řád, Bulharskou medaili za zásluhy, Kříž německých rytířů, Kříž Ludvíka Bavorského, Řád bavorského kontura atd.

Kdokoliv pochybuje o tom, co dosud četl, může zkontrolovat neklamnou pravdivost faktů a okolností podle knih a dobových novin. Nebo si může přečíst svědectví otce Carmelo de Sessano z procesu blahořečení otce Pia, jehož byl představeným od roku 1953 do 1959 jako kvardián kláštera San Giovanni Rotondo. V Positio IV-A1 otec Carmelo říká: Když jsem měl poprvé před mnoha lety štěstí, nebo lépe řečeno neštěstí číst „Antikristi v Kristově církvi“, nemohl jsem nějakou dobu spát. Byly tam životopisné obrazy starých církevních osob, zhodnocené v dokumentech, které zněly jako romány. Stránky by dnes zatočily světem, kdyby je zveřejnil „Men“, „Stop“ nebo „Playboy“.

Ale snad nejvíce přesvědčující ověření spočívá ve faktu, že po výsměchu v Lettera alla Chiesa, věnované vatikánským autoritám, aniž by byl otce Pio osvobozen, v Anticristi nella Chiesa di Cristo ukázal Brunatto rozhodnutí jít až na samé dno. Neodradil ho ani dopis poslaný jeho duchovnímu otci, aby ho přesvědčil zanechat boje. „Poliziottu“, nebo chcete-li Publikán odpověděl, že se nezastaví.

Pronásledování otce Pia po deseti letech prozatímně ustalo, díky vyšetřování, jak je přikazuje Bůh. Druhá křížová cesta ubohého bratra začne 2. června 1959, přesně jako první, když byl přijat na soukromou audienci u papeže jeden biskup. Tentokrát to byl mons. Girolamo Bartolomeo Bortignon, ordinář z Padovy, aby předal Janu XXIII. svoje žaloby proti stigmatizovanému fráterovi a proti hnutí modliteb spojených s péčí o duše. Aby byl otec Pio osvobozen, bylo zapotřebí nového vyšetřování. To bude nová kapitola Pekelného románu.

 

JEN SVATOST NÁS MŮŽE ZACHRÁNIT

 

Napsal jsem tyto stránky ve snaze zobrazit všechnu bolest a zmatek člověka, který z vůle Prozřetelnosti odhalil zvrácenou osnovu za pozlaceným rámem vystaveným k uctívání, ne-li k adoraci větřících svaté římské církve. A především jsem chtěl uchopit alespoň maličkou částečku bolesti, jakou zakouší člověk, který přijal břemeno snášet od a až do z muka podobná pekelným. Před mým psacím stolem na přihrádkách, naplněných knihami, jsou obrázky některých světců, které uctívám s úctou a láskou. Uprostřed je kříž svatého Benedikta, ten, který jsem vložil do rukou své maminky, když umírala zde v mé kanceláři, kde právě pracuji: Crux Sancti Patris Benedicti, Crux Sacra sit mihi lux, non draco sit mihi dux, vade retro, Satana! Numquam suade mihi vana, sunt mala quae libas, ipse venena bibas.

Před tímto křížem a s těmito světci nadešel okamžik, abych vyvodil závěr, nebo alespoň nějakou úvahu z toho, co jsem vyprávěl. Všechno by bylo shrnuto do jediného slova: Řezníci! Tohoto strašného soudu, který vyslovil ústy otce Pia Ježíš o kněžích, kteří ho oslovovali v proměněné hostii krátce poté, co ji profanovali.

Je třeba alespoň čestně připustit, že se ještě necelebrovala tzv. nová mše. Tedy nebyla u kořene zla jen otázka změny ritu. Na samém dně se nachází to, co předchází a předsedá profanaci ritu, jakéhokoliv ritu, tím že jej derubrikuje na prostou ceremonii a vzdává tak chválu Nepříteli: vůle zohavit a zvrátit kněžství.

Není možno všechno redukovat ani na prostou, i když důležitou otázku nauky, protože množství z lidí zapojených do nekonečného skandálu, bylo kvetoucími obránci Dopisu. Někdo může namítat, že osobní skandál se umenšuje nebo přímo likviduje prohlášením pravé víry. To je argument, jehož odrůda zní takto: „Tak tomu bylo vždycky, kdo se pohoršuje, je moralista“. Jenže to je ubohý argument z kavárny nebo z univerzity třetího věku, protože jestliže nežijeme tak, jak věříme, skončíme nakonec tím, že děláme z víry mince na výměnu. Právě proto, že tomu bylo vždy tak a nikdo se nepohoršoval, dospěli jsme k planetární manifestaci zvrácené církve.

Není to ani prostá otázka správné morálky. Jestliže morálka není praktikováním pravé víry, skončíme tam, že budeme hlásat zlo, jen když vyhrabáváme dobro. Škoda je tím větší, čím více svědčí učitel a pastýř o její správnosti.

Ještě méně je možno redukovat řešení dramatu na špatně pochopený zázračný pojem Tradice. Vidíme to z toho, že církev Benedikta XV. a Pia XI., abychom se omezili na projednávaný případ, byla ve svých skandálech identická s onou Bergogliovou. Kdo se živí jen tradicí, příliš často skončí tam, že se spokojuje s hříchem, který je jen starší než ten současný. Tradice vyžaduje, abychom měli odvahu hledat její obnovu u pramene a sledovat její kurs až tam, kde nikdy nevyschla.

Jediná křesťanská odpověď na zlo, jediná pravá a aplikovatelná je ona odpověď otce Pia: svatost. Ten člověk přijal utrpení z ruky církve právě tak, jak první mučedníci přijali utrpení z ruky císařství. V jednom i druhém případě, proti hanebné a zvrácené moci existuje jen jedna možnost: zříci se vlastního života z lásky ke Kristu: svatost.

Nakolik se můžeme přiblížit nesmírnému tajemství stigmatizovaného frátera, můžeme si představit poslání, kterému se zasvětil, aby zachránil Kristovo kněžství před těmi, kteří mají hierarchickou moc předávat kněžství i pekelnou vůli kněžství zprofanovat. Na památku prorockého napomenutí, podle kterého jeho pravé poslání začíná až po jeho smrti, dobří kněží, kteří chtějí být alespoň květy bez kořenů, měli by líbat každý den lem jeho roucha. Tak jak to dělal ubohý Publikán vždy poté, co mu ministroval.

Alessandro Gnocchi, Riscossa Cristiana

 Viz také