Křišťanova kronika
Počátky křesťanství v našich zemích
Jedna z nejstarších písemných zpráv o působení svatých věrozvěstů
Cyrila a Metoděje
V první kapitole Kristiánovy legendy Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily líčí autor svůj pohled na počátky křesťanství v našich zemích. Tuto latinsky psanou legendu přeložil před 65 lety vyšehradský kanovník Dr. Antonín Stříž. Starobylý jazyk bude možná někomu působit obtíže, ale při troše trpělivosti se čtenář do něho vpraví a vychutná tak něco z ducha díla, které vzniklo před tisíci lety.
Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré pověsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného; Bolgoři však, čili Bulharové došli prý té milosti mnohem dříve. Když pak Bulhaři uvěřili, jistý Cyril, rodem Řek, jak v latinském, tak v řeckém písemnictví vyučený, vydal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty kázat víru Pána našeho Ježíše Krista též dotčenému národu na Moravě přebývajícímu. A přispěním milosti Boží získav je Kristu, také písmo čili znaky nové vytvořil a Starý i Nový zákon a leckteré jiné knihy z řecké neb latinské řeči na jazyk slovanský přeložil. Kromě toho stanovil, aby mše a ostatní kanonické hodinky ve chrámě obecným jazykem se zpívaly, jak se až dodnes namnoze děje v krajinách slovanských, zvláště v Bulharsku a mnoho duší se tím Pánu získává.
A když jednou jmenovaný Cyril za pobožností připutoval do Říma, byl od papeže neb ostatních mudrců a správců Církve kárán, protože se proti zákonům kanonickým opovážil zaváděti při slavnosti mešní zpěv jazykem slovanským. Odpovídal jim pokorně, a když jich nikterak nemohl upokojiti, chopiv se žaltáře, četl veřejně verš žalmistův, ve kterémž se praví: »Všeliký duch chval Hospodina.« A poukazuje na tento verš, dí: »Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati mši slovansky a jiné věci ze znění jazyka latinského neb řeckého v jejich řeč převáděti? Kdybych byl nějak mohl prospěti národu tomu latinou neb řečtinou jako národům jiným, nikterak bych se toho nebyl odvažoval. Ale pozoruje, že lid ten bude tvrdé šíje a nadobro nevědomý a neznalý cest Božích, na tuto jedinou myšlenku, Bohem všemohoucím v srdce mi vnuknutou, jsem připadl, kterou též přemnoho jsem jich získal. Protož promiňte, otcové a páni, pravíť i blažený Pavel Apoštol, učitel národů, v listě Korintským: »Jazyky mluviti nebraňte.« Tu oni slyšíce to, divíce se víře muže tak statečného, autoritou svou ustanovují a potvrzují, aby se řečí tou v oněch krajinách mše a ostatní hodinky kanonické zpívaly.
Sám pak blažený Cyril zůstal tam a přijav roucho mnišské, dokonal život, zanechávaje oněm krajinám bratra svého, jménem Metoděje, muže horlivého a ozdobeného všelikou svatostí. Tento mnoho snopků do stodoly Krista Pána sklidiv, byl od samého knížete (1), který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupův. Ale poněvadž nepřítel pokolení lidského ne-ustává od samého počátku světa, jakmile první člověk byl okusil trpkosti zapovězeného ovoce, až dosavad také rozsévati símě sváru mezi pokorou a pýchou, mezi milováním a nenávistí a mezi ostatními vůněmi ctností a zápachem neřestí, a lituje, že lid jemu vždy v otroctví poddaný se mu vymaňuje a pravému Králi Kristu Pánu je získáván, proto všemi zbraněmi nešlechetností se oděv, nové tovaryše a zkušené k tak zrádnému válčení shledává a jedovatá semena různic mezi samé nejpřednější náčelníky metá, pýchy a lakomství ohnivé střely strojí do té míry, že Svatopluk, synovec knížete čili krále zbožného, kterýž byl všechno křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z panství ho vypudil, zraku oloupil a jedem zbaviti ho života se pokoušel. Ale on, ač zhoubného nápoje se napil, Boží milostí byl ochráněn, že nic zlého neutrpěl.
Potom Svatopluk panství v lidu si osobiv, pýchou a zpupností jsa podněcován, se svými stoupenci a spolubojovníky medotokým kázáním biskupa Metoděje jako by pohrdl, přeposvátné výstrahy jeho ne zúplna přijal, ale údy své, svůj totiž národ a lid dílem Kristu, dílem ďáblu v službu dával. Proto od jmenovaného biskupa blahé paměti byla na zemi jeho se všemi obyvateli uvalena klatba a rozličnými pohromami na pozemcích a plodinách zkrušena až do dneška pyká. Byla totiž dána v plen a zajetí a v lup, posměch a úšklebky všemu tělu, chodícímu po ní, neboť není společenství světla s tmou ani dohody Krista s Beliálem. A co vidíme na nich, jako by mířilo i na nás, kteříž se stejnými kroky pokoušíme kráčeti, neboť kdo vidí sousedův dům v plamenech, bedliv má býti o svůj.
List napsaný cyrilicí
Leč Slované Čechové pod samým Arkturem (2) sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete, bez vládce nebo hradu, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce, toliko po kraji přebývali. Posléze ranami morovými jsouce sužováni, na jakousi věštkyni se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou předpověď. Dostavše ji, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše jakéhosi velmi bystrého a důmyslného muže, který jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysla, na vyřčení věštkyně knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu věštkyni pannu.
A tak z pohromy a ran morových konečně byvše vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomků vladaře čili vojvody v čelo stavěli, sloužíce modlám zlých duchů a nesvatým obřadům obětním hovíce, až konečně panství říše té se dostalo z týchž knížat zrozenému, jménem Bořivoji.
Ten skvěje se nejkrásnější podobou a květem nejlepšího mládí, jednou za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přišel ke králi Svatoplukovi na Moravu a byl od něho laskavě uvítán a na hostinu zároveň s ostatními pozván. Leč nikterak mu nebylo dopřáno místa k sedění mezi křesťany, ale po způsobu pohanů před stolem na podlahu mu kázáno se posaditi. Toho příkoří se zželelo biskupu Metodějovi, i řekl prý mu: »A že ty takový a tak mocný muž nestydíš se odstrčen býti od stolic knížecích, požívaje sám též důstojnosti vojvodské, ale raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky na zemi ležeti!« Tu onen dí: »V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?« »Odřekneš-li se,« praví biskup Metoděj, »model a zlých duchů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a potomstvo tvé denně bude se množit jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčkův.« »Takto-li tomu jest,« pravil Bořivoj, »nač váhati s pokřtěním?« »Netřeba váhati,« pravil biskup, »toliko hotov buď z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho jednorozeného Syna, Pána našeho Ježíše Krista, a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věrných, nejen pro světské statky, ale též abys získal spasení duši své a dobyl si slavné palmy věčnosti a zdědil nevýslovnou radost ve společenství svatých.« Tímto a takovým povzbuzováním duch mladého muže roznícen prahl touhou po milosti křtu, a aby se neprodlévalo, s všelikou svou družinou na zem k nohám biskupovým padli a ještě snažněji prosili. Nač se šířiti slovy? Druhého dne vojvodu a jeho třicet, kteří přišli s ním, u víře poučil, a když podle obyčeje slavný půst vykonali, svatosvatým zdrojem křestním je obrodil. A úplně u víře Kristově ho vzdělav a mnoha dary podarovav, propustil ho do vlasti a přidal mu kněze ctného života jménem Kai-cha. Navrátivše se domů, usadili onoho kněze na hradě, jemuž jméno Hradec (3), založivše kostel ke cti blaženého Klimenta, papeže a mučedníka, mnoho škody satanovi dělajíce a lid Kristu Pánu získávajíce.
(1) Jde o knížete Rastislava.
(2) Hvězda v souhvězdí Bootes.
(3) Jedná se zřejmě o Levý Hradec.
Poznámka:Nebvyklé slovesné tvary jako vdělav, podarovav, davše, nalezše, jsou tzv. přechodníky minulé, které znamenají totéž jako poté, co vzdělal, podaroval, když dali, když nalezli.
Podle nakladatelství
Vyšehrad, Praha 1941
