Koncilní dokument církví odsouzený
20.7.2016
Kostnický koncil byl započten mezi 21 ekumenických koncilů, ale jeho dekret Haec Sancta z 6. dubna 1415 byl odsouzen jako heretický, protože prohlašoval svrchovanost koncilu nad římským papežem.
Koncilu tak byla přiznána funkce trvalého kolegiálního orgánu, který se stavěl po boku papeže, ale ve skutečnosti měl stát nad ním. Martin V., který byl zvolen v Kostnici v roce 1417, v bule Inter cunctas z 22. února 1418 uznal ekumenický charakter kostnického koncilu, ale s formulí restriktivního charakteru in favorem et salutem animarum.
Nevíme, zda papež sdílel, alespoň z části, konciliaristické teorie, nebo byl k tomu gestu přinucen nátlakem kardinálů, kteří ho zvolili. Fakticky nezavrhl dekret Haec Sancta a aplikoval striktně dekret Frequens. Stanovil datum nového všeobecného koncilu, který se konal v Pavii-Sieně (1423-1424) a stanovil město Basilej za místo jeho dalšího zasedání. Zemřel však 21. února 1431 a sněm byl zahájen 3. března 1431 za jeho nástupce Gabriela Condulmera, zvoleného jako papež Evžen IV.
Od samého zahájení koncilu propukl spor mezi dvěma stranami: stranou věrnou papežství a přívrženci konciliaristikých teorií, kteří 
měli mezi koncilními otci většinu. Situace střetů se střídala. V první fázi Evžen IV. odmítl svůj souhlas odbojným otcům z Basileje. Později ustoupil politickým a církevním nátlakům a udělal krok zpět v bule Duduun Sacrum z 15. prosince 1433, odvolal rozpuštění koncilu a ratifikoval dokumenty, které dosud vydal, a tím také dekret Haec Sancta, který otcové z Basileje prohlásili za svou magna charta.
Když si uvědomil, že se nehodlají vzdát svých požadavků, papež znovu přerušil jednání koncilu, přemístil ho do Ferrary (1438), do Florencie (1439) a nakonec do Říma (1443 ). Přemístění odmítla většina koncilních otců, kteří zůstali v Basileji a pokračovali v práci. V tomto okamžiku se stalo skutečností něco, co vstoupilo do dějin jako malé západní schizma (1439-1449) na rozdíl od velkého rozkolu (1378 -1417), který předcházel.
Basilea v době koncilu
Koncil v Basileji sesadil Evžena IV. jako heretika a zvolil knížete Amedea VIII. Savojského jako vzdoropapeže se jménem Felix V. Evžen IV. z Florencie exkomunikoval jak vzdoropapeže, tak schizmatické otce z Basileje. Křesťanství bylo ještě jednou rozděleno, ale jestliže v epoše velkého schizmatu převládali teologové konciliaristé, v této fázi podpořil papeže velký teolog, dominikán Juan de Torquemada (1388-1468) ( nejedná se o stejnojmenného inkvizitora!).
Torquemada, kterému Evžen IV. udělil titul Defensor fidei, je 
autorem díla Summa de Ecclesia, ve kterém rozhodně potvrzuje primát papeže a jeho infabilitas, vyvrací s velkou přesností nedorozumění, která vznikla ve XIV. stol. včetně hypotézy o heretickém papeži. Taková možnost skutečně existuje, ale řešení problému není možno v žádném případě hledat v konciliarismu, který popírá papežskou svrchovanost. Možnost, že papež zastává a učí herezi, a tím se sám stává heretikem, nekompromituje dogma o neomylnosti: pokud chce papež hlásat ex cathedra herezi, v tom okamžiku ztrácí svou funkci a úřad. Téze Torquemadovy byly v dalším století dále rozvinuty jeho italským spolubratrem a generálem řádu kardinálem Kajetánem.
Florentský koncil je velmi důležitý, protože 6. července promulgoval dekret Laetetur Coeli et exsultet terra, který ukončil západní schizma, ale především protože definitivně odsoudil konciliarismus a potvrdil učení o svrchované autoritě papeže nad církví. 4. září 1439 Evžen IV. slavnostně definoval, že svatý apoštolský stolec a římský papež mají primát nad veškerým světem; že tentýž římský papež je nástupcem svatého Petra, knížete apoštolů, autentickým náměstkem Krista, otcem a učitelem všech křesťanů; že náš Pán Ježíš Kristus na něho přenesl v osobě svatého Petra plnou moc pást, řídit a spravovat všeobecnou církev, jak je to potvrzeno v koncilních dokumentech a posvátných kánonech (Denz-H 1307).
V listu Etsi dubitemus z 21. dubna 1441 Evžen IV. odsoudil heretiky z Basileje a ďábelské původce nauky o konciliarismu: Marsilia z Padovy, Jana z Jandunu a Viléma Ockhama. Evžen IV. potvrzuje, že svrchovanost koncilu, kterou zastávají basilejští,je špatnou interpretací samotných basilejských, která je ve skutečnosti v rozporu Písmem svatým, církevními Otci a se samotným kostnickým koncilem.
Tentýž Evžen IV. ratifikoval kostnický koncil jako celek s výjimkou všeho, co se protiví právu, důstojnosti a svrchovanosti apoštolského stolce, jak píše 22. července 1446 svému legátovi. Haec Sancta je autentický a legitimní dokument ekumenického koncilu ratifikovaný třemi papeži, ale to všechno nestačí, aby se stal závazným dokumentem, protože je v rozporu s trvalou naukou církve. Dnes máme zato, že je možno přijmout pouze ty dokumenty kostnického koncilu, které nejsou v rozporu s právy papežství a s tradicí církve. K těmto dokumentům Haec Sancta nepatří. Je to koncilní akt formálně heretický.
Historikové a teologové vysvětlují, že Haec Sancta je možno odmítat, protože to není dogmatická definice, neboť postrádá typické formulace jako anathema sit a výrazy „stanovuje, nařizuje a definuje“. Reálný charakter dekretu je disciplinárně pastorační a nemá charakter infalibity.
Basilejské schizma skončilo 1449, když vzdoropapež Felix V. dosáhl dohody s Evženovým nástupcem papežem Mikulášem V. (1447-1455). Felix slavnostně abdikoval a papež ho jmenoval papežským vikářem. Odsouzení konciliarismu bylo potvrzeno na 5. lateránském koncilu, tridentském koncilu a na 1. vatikánském koncilu.
Kdo dnes hájí instituci papežství, musí provázet své úsilí studiem velkých teologů první a druhé scholastické školy, aby našel celý důl nauky a všechny potřebné prvky ke střetu s aktuální krizí církve.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
