Svatý John Henry Newman v boji s relativismem
Není to otázka kasuistiky ani pouhého rozlišování. Od počátku existuje v člověku hlas jeho Stvořitele.
Nevydaný text mimořádné lekce, které nikdy nebyla přednesena.
Kardinál Carlo Caffarra
Text, který čtete, měl kardinál Caffarra přednést na pozvání Cultural Centre John Henry Newman 21. října 2017 na konferenci: „Výchova mravního svědomí podle Newmana“. Zabránila tomu jeho nemoc a smrt.
Vyložit nauku Newmana o mravním svědomí, podobně jako mnohá jiná témata jeho myšleni filozofického a teologického, není snadné. Buduje své myšlení na pozadí cesty svého vnitřního života, jako nezbytnost své existence. Jeho teologie a filozofie je odpovědí na problémy jeho života. Patří podobně jako Pascal do rodiny Augustina: když hovoří o sobě, hovoří o každém člověku. Newman je Augustinem moderní církve. V následujícím výkladu se pokusím, zůstat věrný tomuto jeho teologickému stylu.
1. Počátek cesty
V duševním životě existuje moment, kdy v osobě dozraje vnitřní já. Probudí se jako subjekt svobodný a rozumný. Dovolte mi použít jako příklad zkušenost, kterou zažil Augustin ve svých 19 letech, když četl Hortensia, dnes již ztracené dílo Ciceronovo. Augustin vypráví: »Tato kniha změnila mé cítění, změnila samotné modlitby, ve kterých se k Tobě, Pane, obracím, probudila ve mně nové aspirace a nové touhy, nenadále smazala před mým zrakem marnou naději a dala mi dychtit s neuvěřitelnou horoucností srdce po nesmrtelné moudrosti« (Vyznání III. 4.7 NBA). Narodilo se nové Já. Podobná událost se stala také Newmanovi. Vypráví o tom toto: »Jako patnáctiletý jsem prožil velký zvrat ve svém myšlení. Začal jsem v sobě podstupovat vzrůst kréda přesně definovaného a přijal jsem v mysli pojem o dogmatu, který se, díky Bohu, nikdy neztratil ani nevybledl«. (Apologia pro vita sua str. 21)
Je to text základní důležitosti k pochopeni Newmanovy nauky o mravním svědomí. Není to pouze intelektuální objev toho, co Newman později vysvětluje jako dogmatický princip, ale byla zde odhalena část jeho osobnosti ve světle Pravdy, které se nám dostává skrze dogma. Můžeme říci, že mravní svědomí je pro Newmana svědectvím o Pravdě (dobru). Newman nepopírá, že může existovat mravní svědomí, které se o Pravdu nezajímá, ale tento nezájem je smrtelnou chorobou mravního svědomí. Skepticismus je pro mravní svědomí smrtelné riziko.
Stále v roce 1816, když na výzvu svého učitele četl knihu ‚Síla pravdy‘ od kalvinisty Thomase Scotta, byl tím hluboce otřesen. Hle, co říká o setkání s tímto autorem: přivedl ho k »posílení nedůvěry vůči realitě přirozených fenomenů a zakotvení svého myšleni ve dvou, pouze dvou absolutních bytostech obdařených zářivou evidencí: já a můj Stvořitel (Apol. 21).
Je to slavný text. Newman odhaluje, že hloubka jeho mravního svědomí je zakotvena v Bohu Stvořiteli. Je to klasické téma křesťanské teologie: Stvořitel vtiskl do lidské bytosti svůj obraz a svou podobu. Newmanovou originalitou je položit tento vztah Stvořitel – tvor jako základ mravního svědomí. Můžeme říct, že již u mladého Newmana nacházíme dva pilíře, které drží celou klenbu jeho nauky o mravním svědomí: „dogmatický princip“ a přirozený vztah mravního svědomí k Bohu.
Dogmatický princip
Newman ho prezentuje (1845): »Je zde jedna pravda, jen jediná pravda; náboženský blud je svou povahou amorální; zastánci bludu, leda že by si toho nebyli vědomi, proviňují se tím, že ho zastávají; bludu je třeba se obávat, náš duch je podroben pravdě, není jí tedy nadřazený a je povinen se nejen podřídit, ale také ji ctít« [Lo sviluppo della dottrina cristiana, cap. VIII; ed. Jaca Book, 2009, pag. 344-345].
Protikladem dogmatického principu je to, co Newman nazývá liberální princip, jak uvidíme dále.
Mravní svědomí
Ve světle těchto dvou principů mravní svědomí není schopnost rozhodovat, ani po vážném uvažování, nýbrž pouze vážně rozlišovat mezi dobrem a zlem. Je to schopnost posoudit a říct subjektu, to je dobré/zlé ve světle pravdy, která je nadřazená. Proto prvním axiomatem nauky o svědomí není: „Poslouchej vždy své svědomí“, ale „Hledej pravdu mezi dobrem a zlem“.« K tomu bodu se ještě vrátíme.
Zrodila se Newmanova nauka o mravním svědomí.
2. Struktura nauky
Newman vždy vychází z popisu mravního svědomí jako zkušenosti, kterou každá osoba prožívá v době samé, každý den. Dnes bychom řekli, že vychází z fenomenologie svědomí. Píše: »Jako svědomí chápu individuální přístup ke skutkům jako hodným chvály nebo hany«. [Notebook; Proof of theism, in J. H. Newman, Scritti filosofici, Bompiani ed. Milano 2005, pag. 611 (quando non è detto il contrario, le citazioni sono sempre da questo testo bilingue)]. Mravní svědomí je schopnost, skrze kterou rozlišuji mezi různými akty, které mohu vykonat nebo jsem vykonal jako skutky hodné chvály, nebo hodné pohrdání. A hned dodává: »Ale přesnost buď o pravdě nebo o haně v konkrétním případě není otázka víry, nýbrž úsudku«.
A to je rozhodující bod Newmanovy nauky. Rozlišuje v mravním svědomí dva aspekty a dvě dimenze popsané tímto způsobem: Uvedu příklad: Mohu dospět k názoru, že v mém případě krádež není nespravedlivý skutek; můj mravní smysl je chybný. Nicméně to neznamená, že neznám sedmé přikázání. Zloději brání to, co ukradli, proti dalším případným zločincům. Jedná se o dva aspekty stejného svědomí. Důležitější je první, úvaha svědomí nikoliv jako norma dobrého jednání, ale jako sankce vlastního skutku.
Když se Lady Mackbeth snaží smýt ze svých rukou krev královraždy, nemyslí na přikázání »nezabiješ« [sense of duty - smysl pro povinnost], ale na skutek, kterým se ona, její osoba, poskvrnila hrozným zločinem [moral sense - mravní smysl].
Když jsme dospěli do tohoto bodu, můžeme se pokusit o první definici mravního svědomí podle Newmana. Mravní svědomí je současné spojování moral sense a sense of duty. Je to světlo o tom, co je dobro/zlo, a současně vůdce našeho každodenního života, naší volby. Newman obecně dává přednost morálnímu smyslu zamýšlenému konkrétním subjektem, který jedná.
Položme si nyní otázku: jakým způsobem řídí svědomí naše rozhodnutí? tj. jakým způsobem naše svědomí argumentuje, když v určité determinované situaci činí své rozhodnutí? Jeden text, velmi hluboký v XV Sermone degli Oxford University Sermons na tuto otázku odpovídá. Po pravdě řečeno, text má svůj obecný epistemologický obsah, ale týká se také mravního svědomí: »Jelikož křesťanský duch dospívá ve svém uvažování k sérii dogmatických návrhů … rozlišuje jeden od druhého nikoliv podle zásad vzatých samy o sobě jako logické úsudky, nýbrž nakolik je sám (tj. křesťanský duch) osvícený a jak je navyklý na základě onoho svatého vtisknutí, které je vzhledem k nim předcházející, jednat podle regulačního principu, vždy přítomného na základě uvažování, bez kterého nikdo nemá záruku, že uvažuje skutečně odůvodněně« [n° 26; pag. 601].
Tento text není snadný. Pokusím se ho ilustrovat na příkladu. Když nějaká osoba dospěje k závěru, že čistota má svou vnitřní vlastní krásu a etickou hodnotu, vyjadřuje toto pojetí v určitém naučení: »Čistota je mravní ctnost«. Každý chápe, že toto naučení není manipulovatelné, není měnitelné podle ducha doby. Vyjadřuje něco velkolepého, co se událo v lidské duši: je to světlo dobra.
Může se stát, že ukládající a sankční závěr svědomí se jeví v mysli jako závěr argumentace, která ze všeobecného dospívá k dílčímu. Např. krádež je nečestná, a skutek, který chceš vykonat, je krádež, proto ho vykonat nesmíš. Naopak v XVII. století se zrodila dovednost, která vyučovala tomuto způsobu argumentace a vychovávala k němu: kasuistika. Ale podle Newmanovy nauky tato argumentace byla tvořena k tomu, čemu se říká »posvátný vjem, která ji předchází.« Je to světlo dobra, vtisknutého do lidské duše: Signatum est super nos lumen vultus tui, říká Žalm 4,7.
Když jsme dospěli k tomuto bodu, můžeme pochopit hlubší přirozenost mravního svědomí podle Newmana: ona tvoří pouto člověka s Bohem. Je přirozenou a řádnou cestou, která vede k setkání s Bohem, vnímaná nikoliv jako prostý poznatek, ale jako skutečnost. [Rozvoj této ideje se nachází v Grammatica dell’Assenso, cap. V, n° 3, pag. 1023ss].
Výchozí bod je vyjádřen takto: «Svědomí máme od přírody» (str. 1025). V tomto kontextu má „svědomí“ přesný význam: je to úkon mysli, skrze který skutek, který byl již vykonán, se snažíme v sobě schválit, nebo opravit podle toho, zda ho hodnotíme jako správný, nebo pochybený. A na základě této vnitřní zkušenosti, která je ve vědomí, že máme v sobě reálnou předtuchu svrchovaného božského soudce. Jádro této argumentace vykládá Newman následovně: »Jestliže v určitém případě se cítíme odpovědni, stydíme se, jsme vylekáni, že jsme přestoupili hlas svědomí, předpokládá to, že je zde Někdo, komu jsme odpovědni, před kým se cítíme zahanbeni, jehož výroků se bojíme… Tyto pocity jsou v nás takové, že jako původce svého působení vyžadují nějakou inteligentní bytost (str. 1033).
Tento velmi slavný text musíme analyzovat. To, na co klade Newman důraz, jsou dvě věci: absolutnost mravního příkazu, který se ozývá v našem svědomí; osobní charakter etického imperativu.
Absolutnost v tomto kontextu znamená dvě věci: Imperativ je kategorický, nikoli hypotetický. Neříká: jestli chceš..., nýbrž musíš. Druhý: tento imperativ nepřipouští výjimky, když má formu negativní. Je naší každodenní zkušeností, že naše svoboda může porušit příkaz. Ale člověk v takovém případě cítí, že zradil sám sebe: »Bezbožník prchá, i když ho nikdo nepronásleduje (Přísl. 28,1).
Osobní charakter se zakládá na skutečnosti, že příkaz se obrací na mne, na mou neopakovatelnou jedinečnost. Petr nemůže odpovědět služebnici nejvyššího velekněze: »Ježíše následovali i jiní, proč se ptáš právě mne a ne jich?« Je to Petr, od koho je požadován akt věrnosti. Osobní charakter vyplývá také z odpovědnosti: cítím, že musím odpovídat za to, co jsem Někomu učinil.
Newman nechce prostě dokázat existenci Boha, ale chce dovést osobu k pochopení této reality jako živoucí přítomnosti ve svědomí každého člověka. Svědomí je hořící keř, kterým se Bůh obrací na člověka. Newman se nachází v rovině, která od Augustina přes Pascala dospěje až antropologii hodné Karola Wojtyly, Jana Pavla II.
Můžeme se v tomto bodě pokusit o syntézu Newmanovy nauky o mravním svědomí. Morální svědomí je místo, kde se Tajemství originálně prezentuje: je to původní Zjevení Boha, který vede člověka.
3. Svědomí a církev
V říjnu a listopadu 1874 William Gladstone, původně konzervativec a pak hlava britské liberální strany, tvrdě napadá dekrety I. vatikánského koncilu a tvrdí, že jsou nesmiřitelné s intelektuální autonomií a loajálností ke státu. V lednu 1875 Newman odpovídá „dopisem A“ adresovaným »His grace the Duke of Norfolk, on occasion of Mr Gladstone’s recent Expostulation«. A v páté kapitole otevírá téma mravního svědomí; přesněji řečeno, potvrzení prvenství svědomí ve vztahu k magisteriální nauce papeže [munus docendi, munus regendi]. Nikdo se nevymkne centralitě tohoto tématu.
Gladstonova téze je tato: Jelikož papež se těší neomylnosti v nauce víry a mravů; jelikož nad svými věřícími katolíky má plnou jurisdikci, mravní svědomí jednotlivce musí prostě následovat to, čemu papež učí.
Newmanova odpověď je členěná a vtipná: Vychází z koncepce mravního svědomí propracované v celém jeho dosavadním díle. V Listě píše: »Svědomí je domorodý zástupce Krista, prorok v jeho informacích, monarcha v jeho řádech, kněz v jeho požehnáních a jeho anatematech.; a i kdyby věčný kněz, který se nachází vtělený v církvi, přestal existovat, ve svědomí by zůstal kněžský princip a měl by nadvládu«.
Z čeho vyplývá pro svědomí jeho svrchovaná důstojnost? Ze skutečnosti, že božský zákon, nejvyšší řád lidského jednání, stává se takovým skrze svědomí. Všechna svrchovaná velikost svědomí vyplývá ze skutečnosti, že je orgánem předtuchy božského Zákona. » Když je tento Zákon osvojen a stal se součástí ducha jednotlivých individuí, obdrží jméno svědomí«. Svědomí je suverénní, protože je podřízené; nebo jak píše Newman: Svědomí má svá práva, protože má své povinnosti«.
Skutečný problém
Neboť kořen těchto problémů spočívá v tom, že idea svědomí je intelektuálně potlačována a de fakto odmítána většinou osob. Newman v Listě píše: »Svědomí je přísný dohližitel, ale v tomto století byl nahrazen svým padělkem. … A tento padělek se nazývá právo na umíněnost«. A dále: »Jelikož lidé se povyšují na obránce práv svědomí, čímž se ve skutečnosti chtějí povýšit na obránce práv Stvořitele, nikoliv našich povinností a jeho respektu… jako právo svědomí si osobují právo myslet mluvit a psát, jak se jim zlíbí, aniž by vůbec pomysleli na Boha.« A tato umíněnost svědomí znemožňuje jakýkoliv opravdový vztah svědomí k řádu Petrovu.
Kdo žije opravdu s vírou ve vztahu k papeži, ví, že, jak píše Newman, »smysl jeho bytí spočívá v tom, že je vzorem mravního zákona a svědomí. Co nám říká jeho poslání? Nedělá nic jiného, než že dává odpověď, přináší pomoc na stížnosti těch, kteří pociťují hlubokou nedostatečnost světla přirozenosti; nedostatečnost tohoto světla je ospravedlněním jeho poslání«.
Orientační základnou svědomí je Boží zákon a papež existuje, aby pomáhal svědomí k osvícení božskou Pravdou. Papež a svědomí mají stejnou orientační základnu: světlo božské pravdy. Oba se dívají stejným směrem. »Kdyby papež mluvil proti svědomí chápaném v pravém slova smyslu, dopouštěl by se skutečné sebevraždy. Kopal by si jámu pod svýma nohama.«
Newman neredukuje Magisterium na prostou a čistou reprodukci mravního zákona. »Ale - píše Newman - není proto méně pravé, jakkoliv je Zjevení hluboce odlišné od nauky přirozenosti nebo ji překračuje, pokud není skutečně nezávislé a odpoutané od vztahu k sobě samému.
Chtěl bych se pokusit o syntetické vyjádření Newmanova myšlení o vztahu mravního svědomí a papeže.
Newman vychází z tvrzení, výslovně několikrát opakovaného: Od Boha nám bylo vlito něco, co bychom mohli nazvat »původní paměť dobra a pravdy«, tj.: přesvědčení, že křesťanská myšlenka, že Bůh Stvořitel do nás vtiskl svůj obraz a své podobenství. Newman interpretuje tuto antropologickou tézi, když tvrdí, že každá lidská osoba má ve své přirozenosti mravní svědomí, tedy schopnost, dříve než jedná nebo po jednání, pociťovat souhlas, nebo neshodu mezi sebou a svým jednáním.
Prvotní paměť potřebuje nicméně vnější pomoc, aby se stala schopnou se cvičit; dítě má přirozenou kapacitu k mluvení, ale je nutný vnější zásah někoho druhého, aby přirozená kapacita fungovala. Matka tu nevkládá nic vnějšího, ale vede k naplnění kapacity přítomné v dítěti.
Analogicky je tomu ve vztahu k mravnímu svědomí a papežovu magisteriu. Ono v morální rovině nevkládá nic vnějšího. Brání člověka, aby neupadl do nejhorší amnesie, té o podstatě dobra a zla; aby se přirozená kapacita neoslabila; působí, aby byla stále více funkční. Ve světle toho všeho je možno pochopit hlubokou pravdu tzv. „Newmanova přípitku“: »Nejdříve připíjím na svědomí a pak na papeže. Protože bez svědomí by nebylo žádného papežství. Všechna moc, kterou má, je moc svědomí: služba zaměřená na obranu proti formám ničení paměti, která je ohrožována subjektivitou a zapomíná na svůj základ pod tlakem sociálního a kulturního konformismu [J. Ratzinger, La coscienza nel tempo, in Chiesa, ecumenismo e politica, Ed. Paoline, Torino 1987, pag. 163].
4. Závěr
Ráno 4. května 1879 obdržel Newman oficiální zprávu, že ho papež Lev XIII. jmenoval kardinálem, když přijal návrh mnoha anglických laiků, především vévody z Norfolku. Newman vyjádřil svou vděčnost krátkým projevem, který vstoupil do dějin jako „Biglietto-speech“.
Text má mimořádnou důležitost pro pochopení jeho smýšlení. Chtěl bych, aby tento obdivuhodný text tvořil závěr mé úvahy.
Když dělá bilanci svého života, píše: Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil ze svých nejlepších sil klást odpor duchu liberalismu v náboženství.
Liberalismus na poli náboženství je doktrínou, podle které v náboženství neexistuje žádná pozitivní pravda, nýbrž že jedno credo je stejně dobré jako druhé. Je proti uznání jakéhokoliv náboženství za pravé. Učí, že všechna náboženství je třeba tolerovat, protože se jedná pouze o otázku názoru, je možno navštěvovat kostely protestantů i katolické církve, sedět u stolu s oběma, nenáležet k žádnému z nich«.
Liberální princip, který Newman označuje za hlavní, je redukce svědomí na pouhý osobní názor, že nikdo nemá autoritu, aby ho posuzoval.
Co máme dělat při této konfrontaci svědomí? Newmanova odpověď je tato: »Křesťanství se již mnohokrát ocitlo v situaci, která se jevila jako smrtelné nebezpečí; proč bychom se měli obávat tváří v tvář nové zkoušce? Toto je absolutně jisté. To, co je naopak nejisté, a to je v těchto velikých bojích a představuje to pro všechny velké překvapení, je způsob, jakým případ od případu hájí Prozřetelnost své Vyvolené. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: „Pokorní zdědí zemi a budou se radovat z hojnosti pokoje“ (Ž 36,11).
Kardinál Carlo Caffarra – TEMPI, 21. září 2017
