Kontemplativní život podle sv. Hildegardy
12.11. 2018
V průběhu dějin církve, kdykoliv místa kontemplativních sester upadala, vystupovali se silou a rozhodností světci, aby znovu uzdravili skutečnost, která ve světě představuje potenciálně nejdokonalejší společenství mezi nebem a zemí. Ve třech pokračováních budeme hovořit o třech takových světicích, o smyslu jejich života a úsilí obnovit to, co nefungovalo; tak se staly příkladem a učitelkami církve: sv. Hildegarda z Bingenu, svatá Klára z Assisi a sv. Terezie z Avily.
Učitelka církve Hildegarda z Bingenu (1098 – 1799), benediktinská mniška, byla dostatečně pevnou, aby přiváděla ke správnému životu preláty a mnichy, kteří vybočovali z příkazů Tradice. Jako Boží hlasatelka napomínala a učila božským přikázáním. V konfliktu s biskupem z Konstance Hermanem osvědčila svůj hlas ve snaze o jeho důsledné obrácení, aby dosáhl spásy a vedl ke spáse druhé:
»Mnozí dělníci (na budově církve) přicházejí k tobě a hledají úzkou a strmou cestu. Ale ty – v souladu s dispozicemi svého srdce – mluvíš s mnohomluvnou domýšlivostí a budíš v jejich srdcích pohoršení. Odvrať se tedy od temnot k pravé cestě a osvěť ducha svého srdce, aby se Otec všech neobrátil na tebe se slovy: „Ty blázne, proč stoupáš na podstavec, kterýs nevybudoval?“ Proto jednoho dne zavrhne do temnot toho člověka, jehož dílo nekráčí správnou cestou.« (E. Gronau, Hildegard. La biografia, Editrice Àncora, Milano 1912, str. 398).
Hildegarda putovala od kláštera ke klášteru, aby rozdávala mízu unaveným a skleslým, demotivovaným před tváří svévole, ať už civilních nebo církevních autorit, které je držely v šachu mocí i penězi. Ale navzdory všem deformacím a hříchům lidí v lůně milované církve Hildegarda neztrácela důvěru a naději. Nezaměřovala se pouze na velké hříšníky, vracela život také těm, kteří jako např. abatyše Sofia v benediktinském klášteře v Kitzingenu se cítili velmi unavení a toužili opustit svůj dosavadní úřad.
Prorokyně církve tedy pomáhala i jednotlivým synům a dcerám, aby znovu objevili svou malou i velkou odpovědnost, sílu víry a krásu práce pro Boží království. Ohlas působení této učitelky, která přinášela nový zdravý kvas a příchuť do různých církevních skutečností, se šířil po celé Evropě.
Podněcovala a posilovala onu duši, aby snášela tíhu práce a vlastních povinností, vyzývala k boji, podněcovala také postupovat proti vůli církevních i civilních autorit, když pádlovaly proti kontemplativnímu životu vedenému podle vůle Boží. Abatyši Sofii napsala:
»Vyslechni tato slova v síle pravého patření na Boží tajemství! Ó dceruško zrozená z žebra muže, když Bůh tvořil osobu! Proč se stále rmoutíš, takže tvůj duch je jako v proměnlivých mracích stále nesen vstříc bouři; nyní je jasno, proč se tvé světlo náhle zatemňuje? Takový je tvůj duch z důvodu pohoršlivého chování těch, kteří nezáří před Bohem. Proto říkáš: Chci trochu klidu, chci si najít místo, kde by srdce našlo útočiště, kde by duše byla v pokoji... Ó dcero, před Bohem není záslužné odhazovat břemeno a opouštět stádo, proto tvé srdce nezáří v této slabosti, která z důvodu prostoty pozemského života ti dělá tak zle. Ty naopak musíš žít tak, jak to chce milost Boží. Proto se snaž od temnoty odloučit a ona přestane trápit tvého ducha. Bůh ti pomáhej, abys mohla být bdělá a čistého poznání« (tamt. 383-384).
Hildegarda podporovala slabé a kolísavé a současně odpovídala heretikům, zvláště katarům, a řešila přesně obtížné teologické otázky, které jí kladli biskupové, opati a mniši. Předkládala ty otázky Pánu, a vždy ji provázelo Světlo, od dětství až k přítomným viděním, ve kterých jí přicházely hledané odpovědi. Z Paříže jí psali, aby měli jasno, jak to učinil magister Odo, který na synodu v Trevíru slyšel papeže Evžena III, jak nahlas četl stránky z jejího díla Scivias, a proto chtěl navázat kontakt s autorkou, která nakonec vyřešila teologický útok, popírající, že v Bohu je současně otcovství i božství.
Velmi dobré byly její kontakty s biskupy v Trevíru, ať už to byl biskup Hilin nebo Arnold. Zvláště hluboké styky měla s benediktinským klášterem sv. Eucharia, nejstarším v Německu. Velmi složitý byl život biskupů – knížat, rozdělených mezi moc a ducha, mezi službu králi nebo císaři a službu Bohu.
Jejich rozpolcené svědomí nacházelo útěchu v prorockém hlasu svaté Matky, jak jí říkali, a arcibiskup Hilin ji prosil jakožto hříšník, aby směl mít od ní několik kapek z jejích slov jako duchovní posilu pro svou duši.
Matka Hildegarda nedala na sebe čekat: »Takto zní moudrost, která praví: toto je čas netečné zženštilosti. A nyní poslyš, pastýři, Boží spravedlnost tě vyzve na zúčtování, protože Boží milost nebyla udělena nadarmo. Nicméně, když konáš dobré dílo, rychle se unavíš. Také když na slavné mši přednášíš prosbu, jsi rychle unaven (tj. tvoje pozemské myšlenky tě doprovázejí také během mše). Je ti svěřena věž (diecéze). Chraň tuto věž a usiluj, aby nebylo rozbořeno celé město. Proto bdi, zachovávej kázeň se železným žezlem a vyučuj. Maž rány těm, kteří se ti svěřují.« Hildegarda mluvila o nedbalosti prelátů a její slovo o církvi bylo všechno jen ne povzbudivé: stále kárala zlo, které bylo mezi nimi, a její slova byla jako hrom.
Situace byla tak špatná, ať už po stránce nauky či morálky, diecéze a klášterů v Německu, že ji Pán povolal z kláštera, aby kárala ty, kteří neplní své povinnosti. Při své první dlouhé cestě, kterou uskutečnila, když jí bylo šedesát let, prošla územím od Míšně až k Bamberku a Steigerwaldu (1158-1159) (E. Gronau, Hildegard. La biografia, Editrice Àncora, Milano 1912, p. 398).
V roce 1160 během své nemoci, která trvala tři roky, prošla oblast od Hunsrücku k Trevíru, sestoupila k Mosele a k Metzu do Lotrinska u Kauftalu, blízko Saverne.
Třetí cesta (1161-1163) ji vedla, aby přešla Rýn směrem ke Kolínu, pak došla k Werdenu a pravděpodobně do Liege. Pak ji nemoc přinutila na lůžko a mezi roky 1170-1171 podnikla poslední cestu ve svém životě přes Maulbron, Hirschau, Kirchheim až k Zweifalten. Takovou vynakládala námahu fyzickou i duševní kvůli kárání mnichů a mnišek, opatů a abatyší v úsilí obnovit mnišskou kázeň. Ale to jí nestačilo, kázala obrácení a pokání také veřejně, činila tak na náměstích, na tržištích ve městech, která navštívila, nebo ve velkých chrámech před klérem i věřícími.
To od ní chtěl Pán a k tomu jí dopřál, že zůstala klauzurní mniškou i při této putovní apoštolské službě, aby vystupovala s přísností proti všemu, co bylo těžce a dramaticky na scestí. A její dílo přineslo zázračné plody v návratu k duchovnímu a církevnímu pořádku pro dobro církve a civilizace podle zákonů Stvořitele.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
Viz také: Hlas sv. Hildegardy z Bingenu
