Mons. Maria Viganò: Pravda o Koncilu
Přesné otázky a přesné odpovědi. Mons.Viganò odpovídá řediteli Catholic World News, Phil Lawlerovi, na otázky o doktrinálních a pastoračních problémech 2VK.
Církev je božská instituce a všechno v ní musí vycházet od Boha a k Bohu se vracet. Není tu ve hře prestiž vedoucí třídy ani obraz agendy nebo strany: jedná se o slávu Božího Majestátu, aby nepřišlo nazmar umučení našeho Pána na Kříži, utrpení jeho nejsvětější Matky, krev mučedníků, svědectví světců a věčná spása duší.
Ph. Lawler: Především jaký je Váš názor na 2VK? Že věci šly velmi rychle na scestí, je jistě pravda. Ale jestliže byl problémem celý Koncil, jak se to mohlo stát? Jak se srovnává tento postoj s tím, co věříme o neomylnosti Magistéria? Jak je možné, že koncilní Otcové byli tak podvedeni? I když jen některé části koncilu (např. Nostra Aetate, Dignitatis Humanae) jsou problematické, musíme si klást stejné otázky. Mnozí z nás tvrdí, že „duch 2VK je hereze“. Vy nyní říkáte, že tento „falešný liberální duch“ přesně odráží samotný Koncil?
Odpověď: Že Koncil představuje problém, nepokládám za nutné dokazovat: Již sám fakt, že si klademe tuto otázku o 2VK a nikoliv o Tridentu nebo 1VK, podle mého názoru potvrzuje skutečnost, kterou všichni chápou jako evidentní; i ti, kteří zarputile Koncil brání, uznávají, že se odlišuje ode všech předchozích ekumenických koncilů, z nichž ani jeden nebyl označen jako pastorační koncil. A všimněme si: Nazýváme ho tak doopravdy, jako by to byl jeden jediný v celých dějinách církve, a neoznačujeme ho tak pro jeho nauku, dogmatické formulace ani pro jeho magisteriální autoritu. Je to shromáždění, které na rozdíl od všech, které ho předcházely, definuje samo sebe jako pastorační, prohlašuje, že nehodlá předkládat žádnou novou nauku, ale de facto vytváří rozlišení před a po, mezi koncilem dogmatickým a koncilem pastoračním, mezi neodvolatelnými a nesmyslnými kánony, mezi anathema a kamarádstvím se světem.
V tomto smyslu si myslím, že problém neomylnosti Magistéria (neomylnost, o které se zmiňuje, se týká jen Písma svatého) si Koncil neklade za úkol, protože Zákonodárce, totiž římský papež, který kolem sebe koncil svolal, slavnostně a jasně potvrdil, že nechce užívat učitelskou autoritu, kterou, kdyby chtěl, mohl by uplatnit. Chtěl bych upozornit, že nic není více pastoračního, než to, co se předkládá jako dogmatické, protože výkon munus docendi ve své nejstarší podobě splývá s posláním, jaké svěřil Pán Petrovi: aby pásl jeho ovce a beránky. A proto tuto opozici mezi dogmatickým a pastoračním si osvojil právě ten, kdo v úvodním projevu k otevření Koncilu chtěl přísně vyloučit dogma jako svým významem morbidní ve prospěch více smířlivého pastoračního ducha. Stejné podání nacházíme v projevech Bergoglia, kde pastorační přístup znamená totéž co změkčení toho, co jena katolické nauce rigidního ve věcech víry a mravů, a to ve jménu rozlišování. Je třeba upozornit na zavádění dvojznačného slovníku a katolických termínů chápaných v pozměněném smyslu, což se zahnízdilo v církvi počínaje 2VK. Tzv. circiterismus (podle lat. circiter – přibližně, tak nějak; je to výraz Romana Ameria z Iota unum, § 8 pozn. = záměrná dvojznačnost, neurčitost, zamlžování) je jeho prvním příznačným příkladem a nástrojem. To bylo zavedeno k tomu účelu, že Aggiornamento - (zdnešnění), které koncil absolutizoval, mělo svůj velký význam především pro dialog se světem.
Je zde další dvojznačný termín, který je třeba vyjasnit. Jestliže Jan XXIII. a Pavel VI. na jedné straně prohlásili, že nechtějí zavádět definice nových nauk a chtějí se omezit na záležitosti pastorační, na druhé straně je ovšem pravda, že navenek - dnes bychom řekli - mediálně, je příliv dat a termínů v jejich aktech enormní. Slouží k tomu, aby vytvořil dojem domnělé doktrinální autority, která v sobě zahrnuje i magisteriální neomylnost, i když, jak jsme uvedli, byla od začátku zcela vyloučena. Dochází k tomu proto, abychom přistoupili na to, že jejich požadavky více či méně ortodoxní mají být přijímány jako autoritativní od kléru i od věřících. Ale k tomu, abychom demaskovali autory tohoto podvodu, stačí např. poukázat, jak se exponují, pokud jde o Nostra aetate, ale zarytě mlčí před těmi, kdo popírají božství Ježíše Krista nebo trvalé panenství Panny Marie. Připomeňme si, že katolík se neklaní Koncilu, vatikánskému ani tridentskému, ale Nejsvětější Trojici, jedinému pravému Bohu; neuctívá koncilní prohlášení nebo posynodní exhortace, ale Pravdu, kterou mají magisteriální akty přinášet.
Namítnete mi: Ale jak je možné, že všichni koncilní Otcové podlehli takovému podvodu?
Odpovím s poukazem na svou zkušenost z oněch let a na slova spolubratří, s nimiž jsem je konfrontoval. Nikdo si nebyl schopen představit, že v klínu těla církve by byly síly jak mocné a organizované, (viz) že se jim podařilo odhodit všechna přepravená schémata dokonale pravověrná a zpracovaná kardinály a preláty věrnými katolické církvi, a nahradit je směsicí bludů dovedně maskovaných rozvláčnými statěmi záměrně dvojznačnými. Nikdo by nedokázal uvěřit, že pod klenbou vatikánské baziliky by se mohly shromáždit „generální stavy“, které by nařídily abdikaci katolické církve a nastolení Revoluce (jak to připomněl můj předchůdce kardinál Suenens, který označil 2VK za 1789 v Církvi). Koncilní Otcové byli obětí kolosálního podvodu, dovedně připravené lsti s využitím nejrafinovanějších prostředků: jen málo skupin mělo potřebné lingvisty, setkání svolaná na poslední chvíli byla odvolána, a tak byli otcové nuceni dát své placet, jakoby věřili, že tak tomu chce Svatý otec. A to, čeho novátoři nemohli dosáhnout v koncilní Aule, toho dosáhli v komisích a radách díky akreditovaným peritům a teologům ovládaným mocnou mediální mašinerií. Coetus internationalis Patrum zmohl málo nebo nic, když progresisté ovládli jednací řád, který ratifikovala Tabula Sacra.
Kdo trval na tom, že „duch koncilu“ představuje pravověrnou interpretaci 2VK, prováděl velmi neužitečnou ba škodlivou práci, třebaže byl k tomu veden ve své dobré víře. Je pochopitelné, že mnohý kardinál či biskup se snažil, aby nediskreditoval církev před věřícími a před světem, a panoval také názor, že to, co progresisté do koncilu vnášejí, je ve skutečnosti jen nežádoucí maskování. Ale v té době bylo ještě obtížné připustit, že náboženská svoboda, kterou odsoudil Pius XI. v Mortalium Animos, by mohla být v Dignitatis Humanae potvrzena, nebo že římskému papeži by mohla být uzurpována jeho autorita přeludem biskupské kolegiality. Dnes chápeme, že to, co, koncil jakoby dovedně naznačoval, je nyní potvrzeno ore rotumdo v papežských dokumentech ve jménu aplikace posledního koncilu.
Na druhé straně, když se hovoří obecně o duchu nějaké události, chápe se tím to, co tato událost skutečně představuje, její podstatný obsah a esence. Můžeme tedy tvrdit, že duch koncilu je sám koncil, bludy pokoncilního období jsou už obsaženy v jádru koncilních aktů, tak jako se správně poukazuje, že Novus Ordo je mše koncilu, i když před tváří dvou tisíců Otců se slavila Mše, kterou dnes progresisté příznačně nazývají předkoncilní.
Řešení podle mého zdání spočívá především v aktu pokory, který musíme podstoupit my všichni, hierarchií a papežem počínaje, a musíme uznat silnou infiltraci nepřítele v lůně církve, systematickou okupaci klíčových míst v římské Kurii, v seminářích, v univerzitách, spiknutí celých skupin rebelů, k nimž na prvním místě patří Tovaryšstvo Ježíšovo, jemuž se podařilo získat zdání legitimity a legality k podvratném a revolučnímu činu. Musíme uznat také nepřiměřenost odpovědí dobrých, neschopnost mnohých, strach dalších a soustředěné úsilí těch, jejichž spiknutí vedlo k takovému náskoku.
Po trojím zapření Krista na dvorci nejvyššího velekněze Petr hořce plakal. Tradice vypráví, že Kníže Apoštolů měl dvě brázdy na tvářích pro množství slzí, které proléval po zbytek dne pro svoji zradu. Bude záležet na jeho Nástupci, Náměstku Kristovu, aby v plnosti své apoštolské moci se chopil stuhy tradice tam, kde byla přetržena. To nebude porážka, ale akt pravdy, pokory a odvahy. Autorita a neomylnost Knížete Apoštolů vyjdou neporušeny a znovu potvrzeny. Nebyly záměrně jmenovány v kauze 2VK, zatímco v den, kdy by měl papež opravit bludy, které ono Shromáždění napáchalo, když si podvodně pohrávalo s dvojsmyslnou autoritou údajně oficiálně popřenou, ale podvodně ponechanou, aby působila na věřící z celé hierarchie, koncilními papeži počínaje.
Chtěl bych připomenout, že některým lidem se bude zdát výše uvedený výklad nepřiměřený, protože zpochybňuje autoritu církve a římských papežů. Nicméně žádná jejich skrupule jimnezabránila v porušit neporušitelnou bulu Quo primum tempore sv. Pia V. a zbourat v jednom dni celou římskou liturgii, úctyhodný tisíciletý poklad nauk a spirituality tradiční Mše svaté, nesmírné dědictví gregoriánského zpěvu a posvátné hudby, krásu obřadů a posvátných rouch, vytvořené architektonické harmonie význačných bazilik, odstranění balustrád, monumentálních oltářů a svatostánků: vše se posvětilo na oltáři coram populo v duchu koncilní obnovy s tou přitěžující okolností, že se tak stalo, protože ona liturgie byla tak obdivuhodně katolická a naprosto nesmiřitelná s duchem 2VK.
Církev je božská instituce a všechno v ní musí vycházet od Boha a k Bohu se vracet. Není tu ve hře prestiž nějaké vedoucí třídy ani obraz nějaké agendy nebo strany: jedná se o slávu Božího Majestátu, aby nepřišlo nazmar umučení našeho Pána na Kříži, utrpení jeho nejsvětější Matky, krev mučedníků, svědectví světců a věčná spása duší.
Jestliže kvůli pýše nebo nešťastnému postoji nebudeme schopni uznat poblouznění a klam, do kterého jsme upadli, budeme muset skládat účty Bohu, který je nesmírně milosrdný vůči svému lidu, když koná pokání, ale je neúprosný ve své spravedlnosti vůči tomu, kdo následuje Lucifera v jeho non serviam.
+ Carlo Maria Viganò
Chiesa e post concilio
