Z minulosti budoucího světce
V roce 1944 se vyvstal velký problém mezi osvobozenou Francií a Svatým stolcem. Generál De Gaulle chtěl provést velkou čistku mezi preláty, kteří kolaborovali s Petainovým režimem.
Za této situace dopoledne 30. prosince 1944 dorazil do Ville Combè nový nuncius v Paříži Angello Roncalli. Byl jmenován 23. 12., ale své pověřovací listiny předal De Gaullovi teprve ráno 1. ledna 1945. Obřad v 9.45 proběhl rychle. De Gaullea doprovázel ministr Bidault a vyslanec Lozè.
Došlo přitom k epizodě, kterou můžeme označit za prorockou. Ihned po předání pověřovacích listin přesně v 10.30 předával diplomatický sbor, jak obvykle, prezidentovi svá novoroční přání. Děkanem diplomatického sboru byl v té době velvyslanec SSSR, jemuž příslušelo předat pozdravnou adresu. Diplomat s listinou v ruce se již stavěl do čela diplomatického sboru, když ve stejném okamžiku nový nuncius, podle mezinárodních pravidel nový děkan sboru, předeše
l sovětského velvyslance a začal číst oficiální pozdrav. Bylo to v 10.30 1. ledna 1945. Za třicet let Roncalli jako Jan XXIII. po pěti letech pontifikátu se postaví takto před hlavu SSSR se svou revoluční a pokrokovou politikou, kterou se církev otevřela dialogu s komunisty a přijetí marxismu „v míře, v jaké je tato nauka užitečná pro řešení problémů společnosti“.
Také v jeho nové misi se usmívalo štěstí na tohoto kněze ze Sotto Monte. Jeho plánem bylo neuspokojovat přílišně francouzskou vládu, ale také naopak ji ani nedráždit. Jeho dům hostil nejrůznější osobnosti a exponenty levice i pravice včetně osob a ministrů, kteří patřili k zednářům.
V tomto období se podhrnula opona nad nunciovou příslušností k masonerii. Jeho Výsost Chigi Albani della Rovere, ministr svrchovaného řádu maltézských rytířů obdržel zprávu od kardinála Canaliho, těžkou jako balvan: Pius XII., ochránce řádu, se dověděl s velkou bolestí, že ministr tohoto řádu v Paříži je zednářem. Spěchal 
do paláce na Via dei Condotti, aby skartoval jmenování barona Marsaudona na místo hraběte Pierredonna, který byl poslán do výslužby. Zjistil však s určitou úlevou, že k tomuto jmenováni došlo na doporučení nuncia v Paříži Angella Roncalliho.
Tento fakt byl ihned sdělen ve Vatikánu kardinálovi Canalimu, který zvolal: „Ubohý Roncalli, mrzí mě, že ho musím vystavit nesnázím, a doufám, že ho to nebude stát kardinálský klobouk“. Vatikán vyslal ihned do Paříže spolehlivou osobu, aby delikátní problém vyřešila. Učitelský úřad se ocitl v tíživé situaci. Bylo třeba najít řešení, které se týkalo všech tří zainteresovaných osob. Byli to nuncius, který byl zavázán řádu vzhledem k delikátní záležitosti v Argentině, hrabě Pierredon a jeho dlouholeté služby v Bukurešti a v Paříži, a konečně sám Marsaudon, a jeho zásluhy, za které obdržel řád od francouzské vlády.
Po pečlivé úvaze byl jmenován „vizitátorem“ kaplan řádu Mons. Rossi Stockalper, který byl kanovníkem u Santa Maria Maggiore, patřil tedy do vatikánské branže. Ten ihned odejel do Paříže. Začal své šetření u P. Berellotta TJ, který byl odborníkem na zednářské otázky. Jezuita mu potvrdil, že Marsaudon je nejen zednářem, ale je zednářem 33. stupně a členem rady Velké lóže skotského ritu. Mons. Stickalper pokračoval ve svém vyšetřování. Pařížský arcibiskup ho poslal za svým generálním vikářem Bohdanem, který znal velmi dobře baronovo okolí. Zde čekalo římského delegáta další překvapení. Vikář vytáhl z trezoru sérii dokumentů, které nepřipouštěly žádnou pochybnost: „Journal Officiel de l´Etat Francais“ , který vycházel během okupace ve Vichy, píše o Yves Marii Marsaudonovi jako o nejhorlivějším zednáři. Tři nebo čtyři exempláře „Le Temple“ obsahovaly jeho články. Žádný dokument to nevyvracel. Vizitátor se s bolestným srdcem odebral na nunciaturu. Tázal se taktně Roncalliho na situaci barona zednáře. Velký nuncius poslal vizitátora za svým sekretářem Bruno Heimem.
Tento kněz, který se pak stal „apoštolským vyslancem“ ve Velké Británii, završil překvapení římského vyslance a s dýmkou mezi zuby na něho vychrlil zdrcující informace o tom, že masonerie je „poslední konzervativní sociální síla na světě, a je to tedy síla zachraňující náboženství“. Připojil velké chvály na Marsaudona hlavně zdůraznil
jeho zásluhy, že poučil důkladně nunciaturu o transcendentních hodnotách masonerie. Právě za tyto zásluhy podpořil nuncius Angelo Giuseppe Roncalli jmenování Marsaudona ministrem maltézského řádu. Ohromeného Stockalpera čekal ještě vrcholný šok, když se pokusil protestovat s odvoláním na kánon 2335 KCP, který stíhá členství v masonerii exkomunikací. Jeho partner v dialogu vypustil velký oblak kouře a dodal, že „nunciatura v Paříži pracuje s velkým utajením na tom, aby smířila zednářství s církví“. Psal se rok 1950.
