Holandský katechismus
Špatný strom nemůže nést dobré ovoce
Holandský katechismus s jeho důsledky
Velká část historiků zaznamenala v letech 1967 - 1968 v USA a v Evropě revoluci mládeže proti některým tradičním hodnotám. Ve vlně vzpoury, která měla přinést „zdání moci“, byly bourány sociální a hierarchické vztahy ve společnosti, která se odpoutávala od konzervativních systémů, které údajně nedrží krok s dobou. Tato vzpoura vyvolala nejdříve euforii, která přerostla do chaotické rebelie, která bourala řádné mravní struktury a nahrazovala je pseudohodnotami, které pouze rozleptaly etickou základnu společnosti.
Mutatis mutandis
Ve stejném období také katolickou církev zachvátil analogický, i když omezenější proces, který našel velký ohlas u tzv. „holandských teologů“ a v jejich katechismu, který otevíral nové horizonty a současně měl katastrofální důsledky v katolické společnosti.
Ještě dnes fenomén Holandského katechismu jako přímého důsledku II. vatikánského koncilu vyvolává rozporné reakce, které u katolíků na celém světě sahají od plného souhlasu až k hluboké hrůze. Ti, kteří dlouho pokládali II. vatikánský koncil za pouhou trampolínu pro odstartování radikální změny ve vedení církve, spatřují v holandské zkušenosti jiskru, která mohla vyvolat celosvětový proces takové radikální změny, zatímco pravověrní katolíci spatřují v holandských událostech něco podobného jako druhou reformaci.
Je nesporné, že výsledek „vlny obnovy“ byl pro holandskou společnost neštěstím.
V roce 1950 mělo Nizozemí ze všech evropských katolických zemí nejvyšší poměr kněží a řeholníků na počet katolických věřících, účast na nedělních bohoslužbách byla největší na světě vůbec (ještě v roce 1967 to bylo 63 - 84%) a misijní úsilí před II. vatikánským koncilem nemělo obdoby: 2% světových katolíků vysílalo do misií 11% misijních kněží. V 50. letech měli katolíci své noviny, rozhlas a televizi, časopisy, univerzitu, školy, 97% dospělých katolíků odebíralo katolická periodika. Avšak 10 - 15 let po vydání Holandského katechismu se situace radikálně změnila. Právě tato církev, dosud tak konsolidovaná, během pouhých dvou generací absorbovala více než jinde sekularizační tendence, které se po II. vatikánském koncilu rozšířily po světě.
Z 318 ročních kněžských svěcení v roce 1960 zbylo v roce 1977 pouhých 16 (mnohem méně než v sousední Belgii a Západním Německu). Účast na bohoslužbách nedosahovala ani 20% katolíků. V letech 1968 - 1984 klášterní život opustilo 4300 řeholníků a řeholnic a odešlo na 2000 diecézních kněží (to přestavuje trojnásobek celosvětového průměru).
Od roku 1980 setrvává holandská církev ve faktickém rozkolu s papežstvím a Vatikánem, především vzhledem neskrývanému nepřátelství a pohrdání velké části těch, kteří jsou formálně katolíky, ale odmítají v širokém rozsahu katolickou nauku a magisterium, což platí i o velké části zbylého kléru.
Z čeho pochází tento pustošivý fenomén a narušení katolické identity v nizozemské oblasti? Po druhé světové válce nastoupil v této zemi drastický vzestup životní úrovně a právě katolíci se stali se vlivem různých okolností předními uživateli hmotného růstu. Tento blahobyt narušil vztahy mezi generacemi a probudil v mládeži pocit úplné autonomie. Jako výsledek těchto změn vznikla v Nizozemí nová zámožná třída katolíků, která se otevřela materialistické mentalitě. A té se přizpůsobilo všechno včetně církve. Progresivně sílila emancipace ode všeho „starého“ a s tím se zrodila i touha po „nové církvi“. V 60. letech holandská média a s nimi i média katolická začala činit nátlak na členy církve, aby vytvářeli „alternativní životní styl“ s takovými požadavky, jako jsou antikoncepce, eutanazie, homosexualita a dobrovolné potraty.
Holandská církev tak byla vystavena „masové vnitřní sekularizaci“: velká část holanských katolíků nedělala nic jiného, než že bourala svou loajalitu vůči papeži a přikláněla se k místním ideologům.
Během 60. letech a především po koncilu katolický tisk, rádio, televize a tisíce nejrůznějších organizací se staly hlasateli nové náboženské ideologie a vzniklo asi 15 000 skupin, které začaly zpochybňovat kdejaký náboženský argument, včetně Kristova zmrtvýchvstání, kněžství, papežství a eucharistie.
Vtělením této nové velmi populární tendence se stal tzv. Holanský katechismus, publikovaný v roce 1966 s velkým optimismem, že bude dosaženo nového církevního humanismu. Zavládla vize zcela nové lidské rasy, která bude esenciálně dobrá, ve která „láska“ nahradí zákon, „společná hostina“ nahradí mešní oběť a lidské city nastoupí na místo věroučných pravd.
Vůdčí postavou tohoto procesu obnovy, šedou eminencí holandské církve a pro mnohé oficiálním tlumočníkem „ducha“ II. vatikánského koncilu se dominikán, belgický teolog Edward Schillebeeckx.
Edward Schillebeeckx
Již v letech 1945 - 47 se formovalo jeho smýšlení v dominikánském středisku „Le Saulchoir“ nedaleko Paříže pod vedením Marie Dominika Chenuho a Yves Congara. Byl jmenován profesorem dogmatické teologie a dějin teologie na Katolické univerzitě Nijmegen a od své první inaugurační lekce šířil mezi holandskými teology „Novou teologii“. Během koncilu vyvíjel svými četnými články značný vliv na koncilní „periti“, stal se zakladatelem teologické revue „Concilium“, ve které šířil progresivní úvahy o osudu a určení církve. Kardinál Alfrink si ho povolal na koncil jako svého poradce.
V šedesátých a sedmdesátých letech se tento „rytíř nové reformy“, jak ho někteří nazývali, věnoval především exegezi a zabýval se takovými tématy jako kněží, závaznost celibátu a jeho texty a teorie se silně blížily marxistické teorii a teologii osvobození. Dílo, kterým se stal nejvíce slavným (a v tradičním prostředí neslavně proslulý) byl právě Nový katechismus, jehož byl hlavním inspirátorem. Vatikán mu přiznal vynikající kvality, ale současně poukázal na nové názory, které pobouřily mnoho věřících. Zvláštní kardinálská komise, kterou jmenoval papež, vypočítala deset kardinálních bludů:
1. chybí specifikace stvoření andělů a lidských duší;
2. ambivalentní výroky o „pádu Adama“, ze kterých je možno vyvozovat, že dědičný hřích vzniká jen v kontaktu se společností zkaženou hříchem.
3. pojem panenského početí Ježíše Krista je chápán jen symbolicky jako nezištnost božského daru;
4. pojetí vykoupení lidstva není chápáno jako výlučný plod Ježíšovy oběti;
5. mše je interpretována jako společné agapé a není vyjádřen význam Kristovy oběti přinášené prostřednictvím celebrujícího;
6. schází specifikace eucharistického přepodstatnění chleba a vína;
7. není potvrzen charakter neomylnosti církve, který je zdánlivě nahrazen schopností konceptuálního lidského myšlení;
8. takřka totální směšování služebného a všeobecného kněžství, biskupské magisterium se činí závislé nikoliv na papeži, ale na souhlasu věřících,
9. zmatek ve špatně specifikovaných a nerozlišovaných fenoménech zázraků jako projevů Boží moci od přirozených fenoménů stvořeného světa;
10. velký počet bodů týkajících se morální teologie, které jsou dvojznačné, zvláště v oblasti manželské morálky.
Všechny tyto kritiky byly pobouřeně napadeny většinou katolického holandského establishmentu v čele s kardinálem Bernardem Janem Alfrinkem, velkým exponentem mezinárodního katolického progresismu a hlavním obhájcem Holandského katechismu.
Součástí tohoto hnutí byly tyto zásadní prvky:
* takřka úplné opuštění římské liturgie, kterou vytlačily „alternativní rituály“, často improvizované (vzniklo asi 700 liturgických „workshopů“, jejichž výsledky namnoze překračovaly limity hereze a dokonce také vůli samotných autorů Nového katechismu;
* zmatek v morální oblasti zasvěceného života až do té míry, že např. kapucínští klerici, ačkoliv byli vázáni řeholními sliby, žili ve volných sexuálních vztazích s vědomím provinciála;
* orientace kléru na aktivity v různých sekulárních hnutích (za mír, emancipaci, feministická hnutí), evangelium bylo interpretováno jen jako nástroj proti pozemské chudobě a útlaku.
Od roku 1970 neměly řeholní řády ani jednoho čekatele, bylo zavřeno 560 malých seminářů; pět velkých seminářů bylo proměněno na teologické instituty, neexistoval v nich takřka žádný vztah mezi studenty a biskupem. Vyučující byli bývalí, nyní již ženatí kněží. Z 331 „seminaristů“ v roce 1973 byli vysvěceni jen 2. Proto byli kněží nahrazováni laickými pastory, kteří byli nepřátelští vůči oficiální církvi, byli schopní izolovat biskupy věrné Římu a propagovat svou vlastní verzi „obnovy“ ve všech oblastech církevního života.
Holandsko, které kdysi vydatně podporovalo šíření víry ve světě, stalo se samo misijním územím.
Pramen: Lawrence M.F. Sudbury, Il '68 della Chiesa. La questione del "Catechismo Olandese" e le sue conseguenze
