Menu

Zapadákov místem slíbené a dosažené spásy

Gianni Valente

Tak daleko, tak blízko

V Arsu plyne čas pozvolna jako voda v potoce Formans, který protéká obcí. Několik domů namačkaných v zatáčce, která obchází kostel, je ještě zasazeno mezi poli nasáklými zimními dešti a mezi lesíky, které lámou větry a odkud ráno šveholí kosi. Stará fara, zachovaná jako muzeum, sestra, která kráčí s vozíkem plným potravin pro klášter; a konečně památník se scénami z jeho života, vytvořený třiceti osmi sochami z vosku, které vypadají jako pravé. To všechno usnadňuje představit si mimořádnou milost, která zavlažovala ony dny, kdy zde žil Jan Maria Vianney, farář a patron všech farářů světa.

V Arsu běží čas klidně, ale běží. Uplynulo sto padesát let ode dne, kdy zavřel oči, klidný, doslova zcela vyčerpaný každodenní námahou, když ve dne v noci zpovídal své přátele hříšníky, kteří za ním spěchali z celé Francie. Kdyby vyšel z fary dnes, vyschlý jako vinný hrozen, s hrubým kloboukem pod paží, ve staré a ošoupané klerice, s vlasy bílými a trochu dlouhými na svou dobu – snad by se setkal se skupinou mladíků, kteří dělají svými skútry rámus přímo před jeho kostelem. Kdo ví, co by jim řekl, dnes, právě jim. Kdo ví, zda vědí, kdo je to svatý farář arský, který v žil v době revoluce a restaurace, malý farář ztracený v hroudě, k němuž se římská církev vrátila, aby ho všem znovu ukázala a dala putovat až do Říma k svatému Petru jeho relikviáři, který obsahuje jeho srdce, a svěřila jeho ochraně začátek Roku kněží 19. června 2009. Operace, která není zbavená neznámých. Vystavuje ho riziku, že se stane rukojmím klerikálních neokonformistů. Anebo že bude představován jako archivovaný památník nostalgie po zašlých časech. Ale také otevírá šanci, že ho budou následovat v jeho dnech po cestách Arsu a odhalí v něm tajemství paradoxní blízkosti.

Jiný svět

Farní matrika v Dardilly, jeho rodném místě vzdáleném osm kilometrů od Lyonu, uvádí den jeho narození: 8. květen 1786. Od té doby během 73 let jeho života zažila Francie „starý režim“, revoluci, konstituční monarchii, První republiku, direktorium, konzulát, První císařství, restauraci, červnovou monarchii, Druhou republiku a Druhé císařství... Jan Maria měl v roce 1793 při nástupu Napoleona 15 let a při jeho pádu 29 let. Přijme své kněžství měsíc a půl po bitvě u Waterloo.

Daniel Perezil napsal: „Velké události dějin raději nevrhají své stíny na životy malých lidí.“ To platí také o Janu Marii. V zimě 1793–1794 vojsko vyslané pařížským Konventem krvavě potlačilo lyonské povstání, zaměřené proti teroru. I v Dardilly je kostel uzavřen, zvony mlčí a malý Vianney, jak vyprávějí svědci, odříkává své modlitby doma nebo v tichu na poli, když vede na pastvu své stádo u Chemin de Pré-Cousin nebo Chantemerle. Zvony začnou zvonit teprve po roce 1795, když se starý vesnický farář rozhodl jít s proudem a podepsal všechny přísahy, které ukládal revoluční řád kněžím a civilní správě. Vianney stejně jako všichni ostatní ho nejdříve následují. Teprve později je známí ze sousední Ecully upozorní, aby raději chodili na mše kněze pokládaného za schizmatického.

Jan Maria může jít k prvnímu svatému přijímání až v roce 1799 v době senoseče a připravují ho kněží a sestry „nepřísežní“ (nepřísahali věrnost Republice), kteří v Ecully tajně pokračovali v apoštolátu. Obřad se konal ve světnici domu hraběte Pignon d’ Ecully, když před oknem stála fůra sena, aby odváděla pozornost republikánských agentů.

Jan Maria vyrůstá v křesťana a jde za svým kněžským povoláním v době dlouho poznamenané prvním „moderním“ pronásledováním a prvním usilovným pokusem o sekularizaci. Nedotýká se ho iluze chválit nový pořádek a pokládat ho za jednu z etap dějin spásy. Ale neprojevuje se u něho ani nejmenší impulz organizovat protirevoluční odpor, poslání dát se na pochod dějinami.

Vyčerpávající nejistota visí nad seminaristou Vianneyem, když je v roce 1809 povolán do napoleonské armády, která napadla papežský stát a kterou Pius VII. exkomunikoval spolu se všemi „příslušníky, příznivci a rádci“ a která jako odpověď unesla Petrova nástupce do Francie. Svatokrádežný suverén vypověděl válku také katolickému Španělsku. Co mají dělat francouzští katolíci? Neměli by pro věrnost Církvi odmítnout vojenskou službu? Komu prospívá cesta dezerce? ptá se Jan Vianney plný pochybností. „Mé dobré sestry, je třeba poslouchat zákon,“ říká řeholnicím v Roanne, které ho ošetřují v jeho nemoci. Nakonec jako vždy nechá Jan Maria jednat okolnosti, které doprovází troška vypočítavosti. Vyzvedne si pozdě povolávací rozkaz potřebný pro cestu do Španělska a přistoupí na návrh jiného rekruta, který ho odvede do svého kraje a slíbí mu, že zde nebude těžké se ukrýt a dokonce pracovat. Tak se jako náhodou stal dezertérem z napoleonského vojska a jako seminarista bude těžit nepřímo z výhod, které udělil kardinálu Feschovi, Napoleonovu strýci, jeho synovec, který tím, že jako trest neposlušným biskupům zrušil všechny chlapecké semináře, oživil u velké části kléru promonarchistické nálady. O několik let později jiný Napoleon, francouzský císař, dekretem z 11. srpna 1855 vyznamená faráře Vianneyho císařským řádem Čestné legie jako šlechtickým titulem, což vyvolá nevyhnutelně komickou situaci, protože farář právě prodal kvůli chudým i svůj ubohý plášť, který mu vnutili, když byl jmenován farářem. Když světská moc změní své záměry a své chování vůči Církvi, Vianney děkuje nebi. Po celý život bude s vděčností přijímat přízeň a dary od vznešených a mocných dobrodinců, určené ke zkrášlení kostela anebo pro Prozřetelnost, domov pro sirotky. Nemá problém ve svých kázáních vyrovnat se s častými změnami moci, které po sobě následují. Domnívá se, že křesťanská naděje nepřijde zkrátka za různých vnějších podmínek, včetně pronásledování. To je naděje, která může vzkvétat i v nepřátelské zemi, když dá Pán Bůh.

Debilissimus

Ostatně k tomu, aby se choval jeho charismatický vůdce, jako muž Boží moci, k tomu mu jako venkovanu, povolanému stát se patronem všech farářů, chyběla, tak říkajíc, le physique du rôle.

Don Balley, kněz v Ecully, který byl pověřen jeho prvním vzděláváním, stál před ním jako dvacetiletým, takřka analfabetem, naprosto nepřipraveným, vhodným spíše k tomu postavit se k pluhu než vystoupit na stupně kněžství. Spoléhal od počátku jen na modlitbu, že se snad podaří překonat zeď nevědomosti, proti které musel bojovat. Kurzy latiny, které Jan Maria absolvoval v semináři Saint Iréneé v Lyonu, byly pro něho naprosto nepřístupné. Debilissimus – to bylo hodnocení a klasifikace při první zkoušce. V registru u jeho jména stojí zaznamenáno: „Odeslán zpět k faráři.“ Ve skutečnosti si mnozí mysleli, že by bylo lépe poslat ho k rodičům na práce na venkově. Postupoval vpřed jen díky Donu Balleyovi, který vzal na svá bedra břemeno „zpřístupnit svému žáku onu teologii, kterou ztemnělá latinská příručka činila nestravitelnou i pro řadu dalších“ (René Fourrey). I za prvních let farářského působení ho stálo mnoho námahy a úsilí vyhnout se výpadkům paměti, které z něho dělaly špatného kazatele, vyvolávajícího rozpaky. Příprava jeho ubohých kázání ho okradla o mnoho hodin ve dne i v noci. Psal si je do sešitku a pak se je učil zpaměti. A omezoval se na to, že využíval vět a obratů z příruček a nepřidával nic ze svého či ze situace ve své farnosti. Více než jednou zůstala jeho kázání viset ve vzduchu, protože mu vypověděla paměť. Rigoristické ladění mnoha jeho kázání v prvních letech, ve kterých se stavěl do role karatele polovičatých křesťanů, je možno z velké části zařadit do těch příruček, které používá pro své slepence. I v době, kdy už pověst o svatosti faráře jde od úst k ústům po celé Francii, jeho ignorance a chatrnost jeho paměti zůstávají snadným argumentem výsměchu kdekterého klerika, který mu záviděl, že tento chudáček je od svých penitentů pokládán za církevního otce. Jeho spolubratr Jean-Louis Borjon mu jednou napsal, že ignorant jako on, který nezná nic z církevních dějin, který vyhlašuje okopírovaná kázání, ve kterých se z Tridentského koncilu stává concilio di trenta (koncil třiceti), by nikdy neměl usednout do zpovědnice.

Tak ovšem nesmýšlel Henri-Dominique Lacordaire. Pověstný kazatel, apoštol francouzského katolicismu a současně liberál, který promlouval v postě k naplněné katedrále Notre Dame v Paříži a později obnovil ve Francii dominikánský řád, se odebral do Arsu, aby asistoval při mši svaté, na které svatý farář kázal o Duchu Svatém. Byl tím ohromen. „Chtěl bych kázat jako on,“ řekl. Dodal, že viděl v Notre Dame, jak lidé vylezli na zpovědnice, aby si vyslechli jeho perfektní kázání, zatímco ti, kteří viděli a slyšeli ukoktaná slova faráře, ke zpovědnicím přiklekali.

Od rigorismu k Boží lásce

Když navštívil Lacordaire Ars, bylo to již poutní středisko pro celou Francii. Na toto místo přišel mladý Vianney před 26 lety. Zmetek ze semináře poslaný do zapomenuté oblasti, kde bydleli venkované jako on, bylo jich kolem čtyř set duší, a předchůdce o nich prohlásil, že „nestojí za tu námahu a apoštolské úsilí, protože jsou na první pohled stupidní a neschopní a od zvířat je odlišuje jen to, že přijali křest“.

Když se před nimi ocitl, nemohl mladý farář vymyslet vůbec nic. Opakuje gesta a elementární praktiky, věci, které ze svého posvěcení může konat každý kněz. Modlitby, svátosti, katechismus, péče o chudé a zarmoucené. Navštívil rychle všechny domky farníků, nikdy nepřijal pozvání na oběd. Dělal také procházky mezi poli, pozdravil se a popovídal s vesničany. Modlí se se dvěma zbožnými ženami růženec. A pak tráví hodiny a hodiny v kostele, modlí se před svatostánkem nebo se zavírá do zpovědnice až do prvních hodin po půlnoci. Tajemství „zázraku“ Ars spočívá právě jen v tomto. A jako první za ním přijdou děti. Od počátku první věc, kterou si bere sám na starost, je katechismus pro nejmenší, a tak přitáhl brzy i rodiče, kteří je provázejí a zůstávají vzadu v místnosti.

Tak po čtyřicet let na stejném místě a stejnými věcmi se šíří stále hustší předivo uzdraveného života. Odpuštěného. To, co se přihodí během dne, činí jeho pohled a jeho srdce pro všechny přijatelnější. Zpočátku, když mladý Jan Maria sem přišel, se zdálo, že vyžaduje i od posledních věřících, aby se věnovali stejné askezi, k jaké on osobně tíhl. Ale jeho dobré záměry se nejednou změní v hrozivé výtky zaměřené proti hospodám – místům zatracení – a proti módě tance. Životopisec Fourrey napsal: „Protože byl formován v té nejpřísnější kázni, nepochopil ihned slabost průměrných křesťanů, kteří tvoří masu pokřtěných. Podroben přísným zásadám tuciorismu (morální zásada, že v případě pochybnosti se máme řídit přísnějším názorem), zacházel často do extrému.“ Postupem let se věci měnily. Jak napsala Kateřina Lassagnová, jeho celoživotní spolupracovnice, „láska, jakou choval k Bohu, jako by zvětšovala svou míru úměrně s tím, jak mu přibývalo věku a ubývalo sil. Téměř na konci jeho života jeho instrukce a katecheze se vždy točily kolem Boží lásky. Začínal často jiným argumentem, ale pak se vždy stočil k lásce Ježíšova Srdce a jeho dobrotě k lidem.“ S postupem doby karatel počátečních let se stal sladším. Se všemi svými omezeními, které stojí vždy v popředí jeho ustavičného mučednictví v umrtvování, poznává stále zřetelněji, že tou nejvhodnější věcí je obětovat sám sebe v pokání a modlitbách ve prospěch nevděčných, kteří nečerpají z darů milosti: „Vzpomínám si, že po jubilejním roku, když zbylo několik osob, které jeho milostí nevyužily, prosil je naléhavě v jedné promluvě v kostele, aby přistoupily ke svátostem a řekl: – Jestliže chtějí přijít, budu konat pokání místo nich.“

Tak se Ars stal místem slíbené a dosažené spásy, kam se sbíhaly ubohosti celé Francie. Úzkostlivé duše, vyhaslá srdce, nešťastníci z nejrůznějších důvodů, bohatí i chudí, otrhaní i velcí páni, vzdělanci i ignoranti, nepokojní a skleslí, těla trýzněná nemocí. Nechával se zavalit masou neodbytných poutníků, kteří ho utiskovali ve dne i v noci a nedopřávali mu oddechu. Kvůli jejich občerstvení se dokonce otevíraly v noci hospody.

Mezi úzkostí a nadějí

Zdálo by se, že časem trochu zpyšní, vystoupí na piedestal, dá proniknout alespoň umírněné a svatosvaté satisfakci. Ale z farářových úst až do posledních dnů nevycházelo nic jiného než
přiznání vlastní neschopnosti. Říkával Lassagnové: „Myslím, že dobrý Bůh nenašel nikoho křehčího, koho by poslal na moje místo, aby tu vykonal mnoho dobrého. Obyčejně si poslouží tím horším, aby vykonal velké dobro, protože je to On, kdo všechno koná.“ Papež Pavel VI. připomíná: „Když na konci života dostal jednoho kněze, aby mu pomáhal, říkával svému koadjutorovi: – Když jste přítomen, aspoň se tu něco děje. Ale když jsem tu sám, nezmůžu nic. Jsem jako nuly, které nemají hodnotu, pokud nestojí po boku jiných cifer.“

Svatý farář se nepočítá k pokorným. Pro něho „nejstrašnějšími pokušeními, která vedou do záhuby více duší, než si myslíme, jsou myšlenky sebelásky, myšlenky sebeúcty, malé potlesky, které si děláme za všechno, co vykonáme, za to, čemu se říká my“.

Byl to křehký člověk, i pokud jde o tělesnou konstituci. A pohled na vlastní ubohost byl pro něho celý život důvodem k úzkosti. „Když se pozoruji, nenacházím na sobě nic než ubohé hříchy. A to ještě dobrý Bůh dopouští, abych je neviděl všechny. Takový pohled by mě přivedl k zoufalství.“ Trápila ho především myšlenka, že někdo by mohl upadnout do věčné záhuby jeho vinou, pro jeho kněžskou nehodnost. Protože kázání ignoranta nedokážou snad ani škrábnout srdce lidu pokryté vlastním instinktivním materialismem. A když usedne do zpovědnice a začnou přicházet i přespolní, zavalí ho hanba a umrtvování se stává ještě tíživější. Jeho nevede pokušení k tomu, aby vystoupil na piedestal, ale k tomu, aby utekl nesnesitelnou hrůzou před pověstí a lidem, který ho pokládá za svatého a obdivuje ho. Nechtěl zůstat na místě, protože se pokládal „za málo vzdělaného k vedení druhých a bál se, že ztroskotá spolu s těmi, které měl vést“, jak vzpomíná Kateřina Lassagnová. Jeho humorné pokusy o útěk z Arsu farníci a spolupracovníci nakonec vždy sabotují. I poutníci mu zabraňují vyjít z fary: „Pane faráři, jestli jsme vám způsobili nějakou nepříjemnost, povězte nám to, uděláme všechno, abychom vás potěšili.“

Nejlepší způsob, jak milovat Boha

Nejsou to ubohosti kajícníků, které bez ustání působí úzkost svatému faráři. Abbé Cameletovi, představenému misionářů v Pont-d’ Ain, napsal: „Netoužím než po tom odejít a skrýt se někde v koutě, plakat nad svou ubohostí, hledat Boží odpuštění pro svou nevzdělanost, pokrytectví a svou nenasytnost... Modlete se, abych nebyl zavržen!“ Biskupovi, který se ho ptá, zda nemá myšlenky pýchy, odpoví bez váhání: „Mám větší trápení ubránit se zoufalství než pýše.“

Naděje, jako ona faráře arského, který žije jako zázrakem na pokraji zoufalství, je náhle přirozená srdci, které dnes žije. Kněz ve vyhnanství v Arsu není žulovým otcem věčných jistot. Stačí se na něho podívat a pochopíme, že by se sám ani neudržel na nohou. Že víra, naděje a láska, které z něho vyzařují, nejsou jeho prezentace. Předkládá jako nehodný dary milosti rukou, která se přitom třese jako ruka toho, kdo žebrá o almužnu. Tak je možno říct: „Pokora je ten nejlepší způsob, jak milovat Boha.“ „Je to svatý chudáček,“ říká o něm Jean Philippe Nault, nynější farář v Arsu, „a potkat chudáčka, to nevyvolává strach. Jako Terezička. Jako Bernadetta. Ty nám říkají: Jestliže jsi chudý, já jsem ještě chudší než ty. Jsme spolu chudí před Pánem.“ Snad by i dnes bylo snadné pocítit a snad i uslyšet tlukot jeho srdce, když ujišťuje, že Bůh je žebrákem u lidských srdcí. Že nikdy neodpírá svou milost hříšníkům. Že největším rouháním je „klást meze Božímu milosrdenství“, které nikdy nekončí, takže by se snad „mohlo vzývat i v pekle, jenže to by pak peklo neexistovalo“.

Z 30giorni 5/2009 přeložil -lš-