Svatý Josef, modernismus a sensus fidei Božího lidu
V apoštolském listu Patris Corde, vydaném u příležitosti 150. výročí prohlášení svatého Josefa za patrona univerzální církve, papež František píše: «V dnešní společnosti se děti často jeví jako sirotci bez otce. Církev dnes také potřebuje otce. Napomenutí, které sv. Pavel adresoval Korinťanům, je vždy aktuální: „V Kristu můžete mít tisíce pedagogů, ale otců mnoho nemáte“ (1 Kor 4,15); a každý kněz nebo biskup by měl mít možnost dodat, jako apoštol: „Jsem to já, kdo tě skrze evangelium vytvořil v Kristu Ježíši“ (tamtéž). A Galaťanům říká: „Mé děti, znovu vás v bolestech rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy!“ (4.19).
Děti jsou často sirotky po otci, protože vynález feministické preference způsobil tragické narušení toho, čím je matka, čím je otec, což podkopává koncept rodiny v její přirozené podstatě. I církev byla podkopána feministickou revolucí, která jako každá revoluce přináší destrukci a sutiny. Jsme společnost často osiřelá po otcích, to je pravda, a pozorujeme všechny dopady na nových a ztracených generacích; ale nechtěli bychom zůstat sirotky bez autority, která hlídá a hájí Víru a Kristova vikáře.
Svatý Josef, prohlášený za patrona církve blahoslaveným Piem IX. 8. prosince 1870, je vzorem pro všechny křesťanské otce, je pater familiae par excelence: autoritativní, chránící, stabilní, bezpečné a moudré otcovství. Sv. Jan Zlatoústý potvrzuje, že sv. Josef od chvíle, kdy uvítal snoubenku Marii, „se stal správcem veškeré ekonomiky [tajemství]“ (Thaumatin, 5, 3: PG 57, 57-58). Svatý Jeroným tvrdí, že „ten, kdo si zasloužil být nazýván otcem Páně, zůstal panicem“ (Adversus Helvidium, 19: PL 23 213).
Svatý Augustin naopak k tomu s přesvědčením prohlašuje: „Josef je Mariin manžel (maritus) své choti nikoliv pro tělesný styk, ale pro náklonnost (non concubitu, sed affectu); ne pro spojení těl, ale – a to má tu největší cenu (quod est charius) - pro společenství duší (copulatione animorum)“ (Contra Faustum, 23, 8: PL 42, 470; srov. Contra lulianum, 5, 12 : PL 44, 810); navíc: »Jako Maria byla cudnou chotí, tak Josef byl cudný choť; a protože Maria byla cudná matka, tak byl Josef cudný otec ... Proč otec? Protože čím pravdivější otec, tím cudnější otec (tolik firmius pater, stejně jako castius pater). Pán proto nepochází ze semene Josefa, i když mu byl svěřen; a to pro zbožnost a lásku (pietati et charitati) Josefa se narodil z Panny Marie syn, který je také Božím synem« (Sermo 51, 16.20: PL 38, 348.351; srov. De consensu Evang., 2,1: PL 34, 1071, s.).
Walafrido Strabo sdružuje Josefa, Marii a Ježíše: »Pastýři našli Marii, Josefa a dítě: skrze tyto tři byl spasen svět« (Lucam 2,16: PL 114 896). Svatému Bernardu vděčíme za srovnání mezi Josefem ze Starého zákona a Josefem z Nazareta, které Breviarium Romanum používá jako čtení druhého nokturna o svátku 19. března (Homilia II super Missus est: PL 183, 69s.). Svatý Tomáš položil základní kameny josefské teologie: první se týká pravého a dokonalého manželství mezi Josefem a Marií, pokud jde o podstatu a první dokonalost, ale ne co se týče použití (Summa Theologiae, III, q. 29, a.2; IV Sent., Dist. 30, q. 2, a.2); druhý pojednává o dokonalém panenství, které si Josef uchoval po celou dobu své existence (Ad Gal., kap. 1, přednáška 5; Super Mt. 12, 46 f.; Super I., kap. 2, přednáška 3; srov. Summa Theologiae, III, q. 28, a.3 ad 5); třetí se týká slibu panenství jak u Marie, tak u Josefa, podmíněného před uzavřením manželství a absolutního po něm (IV. Sent., dist. 30, q. 2, a. 1; Summa Theologiae, III, q. 28, a. 4 v c. a ad 1 a 3).
Za další teologický vývoj vděčíme františkánské škole: od sv. Bonaventury po sv. Bernardina Sienského, přes Piera di Giovanni Olivi, Ubertina de Castle a Bartolomea ad Pia. Neopomeňme však ani dílo sv. Terezie z Avily (+ 1582), která „poctila důstojnost svatého Josefa neuvěřitelnou úctou, kázala o jeho patronátu, propagovala jeho úctu“, jak řekl papež Lev XIII. A svůj první klášter v Avile (1562) pojmenovala po »slavném otci«, a pak ještě dalších deset, které se staly centry zářícími oddaností k tomu, kdo jako spravedlivý a čistý muž, potomek krále Davida, měl tu čest otcovské moci v Ježíšově zemi: Medina del Campo (1567), Malagon (1568), Toledo (1569), Salamanca (1570), Segovia (1574), Beas de Segura (1575), Sevilla (1575), Caravaca (1576), Palencia (1580), Burgos (1582). Reformátorka Karmelu argumentovala: »Ať už bude někdo žádat sv. Josefa o jakoukoli milost, bude jistě zaručeno, že ji obdrží, a kdokoli chce, ať si to vyzkouší, aby se o tom přesvědčil“, a měla pro to bezpočet příkladů«.
Otec Maria Giovanni Giuseppe Lataste, dominikán z francouzské provincie, který zemřel 10. března 1869, obětoval svůj život za to, aby byl svatý Josef prohlášen za patrona univerzální církve a aby jeho jméno bylo vloženo do mešního kánonu, jak je napsáno v knize Život nejuznávanějšího FR. Alessandro Vincenzo Jandely (Sv., 4), generálního představeného řádu řádu, kterou napsal otec Hyacinto Maria Cormier OP. Pius IX. ukázal samotnému otci Jandelovi dopis, v němž otec Lataste oznámil papeži svůj úmysl. Papež dodal: »Obdrželi jsme více než 500 dopisů, ve kterých pisatelé požadovali, abychom prohlásili svatého Josefa za patrona církve; ale pouze P. Lataste obětoval svůj život«.
Úcta blahoslaveného Pia IX. k Madoně, oddanost, která našla svůj nejvyšší projev v definici a vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí z 8. prosince 1854, neměla být oddělena od úcty k svatému Josefu, jak o tom svědčí přítomnost postavy sv. Josefa na grandiózní fresce v Sala dell'Immacolata, kterou vytvořil Francesco Podesti: světec je umístěn vedle Ježíše bezprostředně před svatým Petrem; navíc v konzistoriálním projevu Maxima quidem (9. června 1862) Pius IX. poprvé uvedl sv. Josefa před jmény apoštolů Petra a Pavla. A ve svém projevu ze dne 29. června 1867 prohlásil: »Maria a Josef vyšli ze srdcí lidí a dokud tam nezískají znovu tu moc, kterou tam vykonávali, svět nebude zachráněn. Ale já skládám naději do budoucích let. Sv. Josef je více známý, více milovaný, více uctívaný; on nás zachrání«.
Jak je možno se smířit s feministickými požadavky uvnitř církve? Není to možné, protože církev je pozemská i nadpřirozená instituce, ve které se musí zrcadlit mystická Kristova nevěsta a kde nemůže být narušena stabilita: Maria je její matka a svatý Josef její otec. Referenčním vzorem feministických řeholnic však není svatá rodina, ale ženy protestantských sekt, jak to v těchto dnech prokázala sestra Nathalie Becquartová, která byla poprvé jmenována pod-tajemnicí synody s hlasovacím právem a která prohlásila: » Je to výzva pro všechny ženy. Papež naslouchal hlasům těch, kteří žádají o větší přítomnost žen.“ A dodala: »Je velmi důležité dospět ke změně mentality. Je to skutečná výzva, která je ještě stále katuální, protože vycházíme ze zkušenosti patriarchálního ražení «.
Francouzská jeptiška, xaverská misionářka si myslí, že jejím jmenováním chtěl papež »naslouchat hlasům a touze těch, které žádají o větší přítomnost žen v církvi na všech úrovních. Věřím, že to také spadá do eklesiologické vize papeže, který bere v úvahu význam Sensus fidei Božího lidu. Tady, ano, myslím si, že mé jmenování lze chápat tak, že chce zapojit úvahu Sensus fidei do struktur«. Ví ale sestra Becquartová, co znamená Sensus fidei? Nebo mu podkládá nový význam, jak se to často stává v neomodernistickém jazyku a jak se to děje také při výkladu o svatých, včetně svatého Josefa, patrona církve?
Sensus fidei je dar, který pokřtěný dostává a díky němuž si Boží dítě může být vědomo víry, která byla předávána z generace na generaci v církvi jejími patriarchálními - podle božského řádu (jaká krása!) - pastýři a právě díky této milosti Ducha svatého je schopen se orientovat a varovat, když jsou ohroženy principy nauky, jak je tomu například právě nyní: když falešný papež naslouchá feministickému pojetí, Sensus fidei mnoha pokřtěných mužů a pokřtěných žen zvoní na poplach. Patron Církve však, jako vždy, nezklame prosící sirotky.
Cristina Siccardi - Corrispondenza Romana
