Benedikt XVI. připouští výčitky svědomí ve věci koncilu
10. 10. 2016
Poslední Ratzingerova kniha obsahuje také velmi zajímavou část, ve které autor analyzuje svou vlastní roli v 2. vatikánském koncilu a zhoubné důsledky, které přinesl církvi. Mnohem později, 16. března 2016 vyjádřil kritické názory na koncil, které ihned vyvolaly pozornost celého světa.
Ratzinger popisuje „dvojí, hlubokou krizi“, zvláště pokud jde o její dopad na misijní poslání církve počínaje 2VK. V nové knize, jak se zdá, připouští výčitky svědomí za svůj vlastí vliv, který měl jakožto peritus v rámci samotného koncilu, i když trvá na tom, že koncil byl nutný. V textu, který následuje, uvedu některé kapitoly knihy věnované koncilu, který představuje bolestivé téma a vyvolává horké debaty.
Kapitola má název: Konzil: Traum und Trauma (Koncil: sen a trauma) (str. 142 – 167)
Teolog Ratzinger s kardinálem Fringsem
V tomto textu Benedikt připouští, že byl v epoše koncilu progresista. Jak poznamenává novinář Peter Seewald, Ratzinger sehrál roli leadera v přípravných pracích koncilu. Při té příležitosti se seznámil s kardinálem Josefem Fringsem z Kolína, členem přípravné komise koncilu. Frings si vyžádal od Ratzingera jeho komentáře a kritiku ke každému schématu. Jak poznamenává Seewald, Frings použil texty přímo psané Ratzingerem, které později prezentoval na zasedáních koncilu, kterých se Ratzinger ještě neúčastnil.
Díky dalším četným zvídavým otázkám se dovídáme, že to byl Fringsův projev 10. listopadu v Janově, takřka rok před koncilem, který dal koncilu novou orientaci (str 143). Jak říká Seewald: „(Frings) pronesl projev, ale text napsal Ratzinger“. Seewald také píše, že papež Jan XXIII. pozval kardinála Fringse k rozhovoru, ve kterém mu řekl: „Eminence, musím vám poděkovat. Včera jsem četl váš projev (onen z 10. listopadu 1961). Jsem rád, že vidíme a smýšlíme v mnoha věcech stejným způsobem“. Ratzinger potvrzuje, že slyšel tento rozhovor mezi Janem XXIII. a kardinálem Fringsem osobně. Ratzinger se ovšem nemohl osobně setkat s papežem, protože papež byl již vážně nemocen (str. 145).
Ratzinger vypráví, že se osobně účastnil schůzek konaných ve Villa Mater Dei a organizovaných biskupem Hermannem Volkem. Ratzinger říká: „Tak jsem se setkal také s Lubacem“. V odpovědi na otázku, jaké bylo toto první setkání s Lubacem, Ratzinger vypráví: „Bylo pro mne vzrušující potkat ho konečně osobně. Byla to velmi prostá osobnost, velmi pokorná a zdvořilá. Cítili jsme se ihned, jako bychom byli staří přátelé.“ Ratzinger dodává, „že byl vždy velmi srdečný a skutečně bratrský. Také Daniélou byl vždy člověk veselý a družný“. V očích ex-papeže byl Lubac člověk velmi pracovitý, stejně jako francouzský kardinál Yves Congar, který pracoval pilně v teologické komisi.
Na otázku, komu mezi teology dával přednost, Ratzinger odpověděl: „Řekl bych, že Lubacovi a Balthasarovi; a dodal že bylo velmi vzrušující sekat se a hovořit s velkými postavami jako Lubac, Daniélou a Congar. Účastnil se nadále všech interních zasedání ve Sv. Petru od okamžiku, kdy se stal oficiálním teologem koncilu, jmenovaným samotným papežem.
Když přijel v těch letech poprvé do Říma, Ratzinger připouští, že živil určitý druh protiřímského pocitu. Nikoliv proto, že bych odmítal primát – poslušnost vůči papeži, ale protože jsem měl určité výhrady a vnitřní rezervu proti teologii zpracované v Římě. V tomto smyslu jsem pociťoval určitý odstup. Nicméně nikdy jsme netíhl k tomu, jako někteří moji kolegové mezi studenty, kteří říkali: „Než do Říma, to bych šel raději do Jeruzaléma“.
Nicméně Ratzinger připouští, že „nezakoušel zvláštní touhu jít do Říma“. Když tam konečně přišel poprvé o Velikonocích 1962, byl silně uchvácen pohledem na antický Řím, katakombami, nekropolí pod Sv. Petrem a prvními chrámy, hmatatelnými originály,
Když mluví o své první cestě do Říma a o samotném koncilu, Ratzinger popisuje, že byl nadšen papežem Janem XXIII.:
Nadšení, které Jan XXIII. vyvolal, bylo již hmatatelné. Od počátku mě přitahoval jeho naprostý anti-konvencionalismus. Líbilo se mi, že je přímý, prostý a lidský.
Na otázku, zda byl stoupencem Jana XXIII., ex-papež odpověděl: „Samozřejmě že ano“, a když novinář dotírá, zda byl jeho skutečným obdivovatelem, uslyší: „Opravdu, skutečným obdivovatelem“. Ratzinger vypráví, že moment vyhlášení koncilu byl dojemný a vzbuzoval velké naděje. On sám se účastnil všech čtyř částí od začátku až do konce. Ratzinger připouští, že neměl dobrou znalost latiny. Později však diskutoval latinsky docela dobře. „Nikdy jsem nestudoval teologii v latině, říká, všechno jsme dělali v němčině“. (153)
Ex-papež vypráví Seewaldovi, že během koncilu patřil k progresistům, i když progresista nebyl někdo, kdo se vzdaluje od víry, nýbrž někdo, kdo se snaží ji lépe poznat a prožívat s inspiracemi z období jejího vzniku.“
V té době jsem zastával názor, že to jsme všichni chtěli. Slavní progresisté jako Lubac, Daniélou a další smýšleli stejně. Změna byla zjevná již v prvním roce koncilu, ale jasně se projevila až v následujících letech.
Zde je vhodné citovat jinou Seewaldovu otázku, která umožňuje chápat mnoho jiných věcí:
Poslední bádání ukazují, že váš vliv po boku kardinála Fringse byl mnohem větší, než uvádíte. Již jsme se zmínili o projevu v Janově. Proto někdy, ještě před koncilem byl pronesen první projev pro biskupy německé oblasti v Anima (Collegio Teutonico di Santa Maria dell’Anima jako druh instrukce. Pak následovaly Pokyny, které umožnily Fringsovi torpédovat volbu koncilních komisí, plánovanou na 13. října 1962, která preferovala kandidáty navržené římskou kurií.
Ratzinger na tuto otázku odpověděl s určitou rezervou; tvrdil, že instrukce pocházely od Fringse, a dodal:
Do těchto byrokratických technických a politických otázek jsem se nevměšoval. Domníval jsem se, že je třeba všechny poznat dříve, než budou účastníci volit členy komisí.
Emeritní papež líčí také překvapení, které vyvolaly iniciativy a skutečně revoluční vůdcovství kardinála, který byl pokládán za krajně konzervativního a rigidního. Tento Frings vysvětlil jednou Ratzingerovi, že jedna věc je vést svou diecézi v poslušnosti k papeži a druhá být od něho vyzván, aby spoluřídil církev a koncil a tedy převzal vlastní odpovědnost. Ratzinger se domnívá, že Frings neměl o programu reforem jasno, když ho prezentoval koncilu, ale že s námi sdílel všechna schémata od samého počátku.
Říká o schématech, že je nepokládal za tak negativní, jak byly posuzovány později. Poslal jsem (Fringsovi) mnoho oprav, ale celku jsem se nedotkl, s výjimkou dekretu o Zjevení. Shodovali jsme se v tom, že zde byla základní orientace, ale mnoho věcí bylo možno vylepšit. Je třeba říct, že tehdejší magistérium mělo být méně dominantní a Písmo a Otcové měli mít větší váhu.
Zde je vhodné zmínit se o další záludné Seewaldově otázce, která tvrdí, že existují hlasy, podle kterých měl Ratzinger sehrávat rozhodující roli v interním ‚spikleneckém shromáždění‘ [Putschversammlung] v německé koleji Anima. Podle německého novináře se zde redigoval alternativní text k Římskému konceptu, který byl distribuován koncilním otcům v 3000 exemplářů. Ratzinger po určitém zaváhání odpověděl. Nazvat je „spiklenecké“ je přehnané: byli však přesvědčeni, zvláště pokud jde o Zjevení, že je třeba je „vyjádřit jinak“. Dodal, čímž dal najevo svůj intelektuální odstup od tomistické scholastiky: Původní „koncept“ byl napsán v neoscholastické škole a nebral dostatečně v úvahu naše intuice. Vzhledem k tomu, že Zjevení byla jeho specializace, připouští Ratzinger, že sehrával při debatě aktivní roli, ale pouze na výzvu a pod dohledem jeho Eminence (kardinála Fringse). Když byl dále obviňován, že Fringse oklamal, odmítl to: „Oba jsme byli přesvědčeni o skutečnosti, že musíme sloužit věci víry a církve“, vysvětluje a dodává: „a že máme vyjasnit správný vztah mezí Písmem, Tradicí a Magisteriem - oba jsme používali nové poznatky a novou metodu sbližování látky, aby mohla být pojata a lépe podpořena. A tuto metodu pak také přijal koncil.“
Ex-papež tvrdí, že prostě vyvinul spolu s kolegy progresisty (většina z nich byli kardinálové) nové ideje. „Nevím, jak se potom rozšířily na celý koncil“, namítá. „Samozřejmě jsme čekali, že budou polemicky oponovány s odůvodněním, že se jedná o inovace typicky zednářské“ (s.156). Na otázku, zda se tak skutečně stalo, Ratzinger potvrzuje dokonce s úsměvem: „Ano, ano, vzniklo podezření, zda nejsem zednář“.
Seewald znovu klade důraz na Ratzingerův vliv na koncil. „ Argumenty, které kardinál Frings prezentoval 14. listopadu 1962 a které vyvolaly zvrat, byly všechny vaše.“ Díky jim byly původní texty odhozeny. A nyní se podle Seewalda mohlo svobodně diskutovat o všem. V odpovědi ex-papež vypráví, že v onom hlasování vzešla jen těsná většina ve prospěch konzervativních schémat, a dodává: „ Ale když papež viděl, že většina je příliš těsná, než aby byla udržitelná, rozhodl, že je třeba začít znovu“. Ratzinger udává, že byl z tohoto rozhodnutí šťastný.
Byli jsme tedy všichni zvědaví, co udělá papež, a měli jsme radost, když řekl, že je třeba začít znovu, i když by z principu legální situace bylo možno použít starou verzi.
Další Seewaldova otázka ozřejmuje ještě jednou, jak důležitou roli sehrával Ratzinger uvnitř koncilu, a zdůrazňuje, že několik dní nato, 21. listopadu koncilní otcové odmítli schéma Prameny Zjevení, které Ratzinger tak kritizoval:
Napsal jste tehdy, že text byl ovlivněn z pohledu antimodernistického“ a že měl chladný a takřka zdrcující tón. Sám jste si později všiml, že toto odmítnutí znamenalo opravdový zvrat v koncilu.
Ex-papež s úsměvem dodává: „Dnes se sám divím odvaze, s jakou jsem se v oněch dnech vyjadřoval.“ Potvrzuje, že to byl skutečně bod obratu, který vyřadil jeden z předložených textů a zahájil počátek nových diskuzí“.
Seewald se ptal také na objasnění incidentu, kdy Ratzinger rozhodně odporoval Pavlu VI., když nejen učinil konec starému misálu, ale současně ho „zakázal“. Ex papež namítl, že mluvit o „rozhodném odporu“ je trochu přehnané, a vysvětluje, že papež ho nekáral za jeho kritiku, protože „byl jistě přesvědčen, že celkem vzato jsem plně sdílel jeho linii, což byla pravda. (Co ovšem znamená „jeho linie“, Ratzinger nespecifikuje).
Na závěr této důležité kapitoly, která ukazuje detailně, jak byl kardinál Ratzinger zapleten uvnitř 2VK , dotkl se Seewald ideje, že později začal mít Ratzinger pochybnosti o onom inovačním úsilí, ať už v průběhu koncilu nebo ihned po něm, a zeptal se, zda patří k tragédii koncilu, že způsobil uvnitř církve rozštěpení, které trvá dodnes. Bývalý papež to potvrdil:
Řekl bych, že ano. Vůle biskupů byla obnovit víru a prohloubit ji. Nicméně byly uplatňovány ve stále rostoucí míře jiné účinné síly – zvláště novinářů- kteří interpretovali věci zcela novým způsobem. Lidé se nakonec začali ptát: „Když mohou biskupové všechno měnit, nemůžeme to dělat také?“ Liturgie se začala hroutit a upadla do improvizací. V této oblasti je možno pozorovat, že pozitivní vůle byla pak obrácena jiným směrem. Počínaje rokem 1965 jsem pochopil, že mým posláním bylo vysvětlovat, co jsme chtěli, a co jsme opravdu nechtěli.
Zde se Seewald obrátil a ex-papeže otázkou v téže době stejně důležitou a naléhavou: „Jako účastník a odpovědná osoba nemáte také nějaké výčitky svědomí?
Ratzinger odpověděl:
Člověk si opravdu klade otázku, zda si počínal správně. Zvláště když všechno vykolejilo. Je to jistě otázka, kterou si kladu. Kardinál Frings měl pak velmi silné výčitky svědomí. Ale já jsem si byl vždy vědom, že to, co jsme řekli a udělali, bylo reálně správné a že se to mělo také zdařit. Celkem vzato, jednali jsme správně, i když jsme jistě nehodnotili politické a praktické důsledky. Jednali jsme způsobem příliš teologickým a neuvažovali jsme, jaké to může mít důsledky.
Na otázku, zda to zkrátka nebyl omyl vůbec koncil svolávat, Ratzinger namítá:
„Ne. bylo to jistě správné. Můžeme se ovšem ptát, zda to bylo nutné, nebo ne. A od začátku zde byly osoby, které byly proti tomu. Ale to byl moment, kdy se prostě očekávalo, že církev udělá něco nového, že provede obnovu, která vzejde ze všech její složek - nejen z Říma – a vyústí to do setkání univerzální církve. Z tohoto podhledu to byla příležitost (str. 167).
Bývalý papež potvrzuje, že také později, když byl zvolen papežem, sám se snažil vtělit některé zvláštní prvky koncilu – např. novou fyziognomii primátu, která by přinesla větší spojení mezi papežem a biskupy, a podporu „ducha prostoty“.
Ex-papež, jak se zdá, ukazuje, - i když s jistými rezervami – že je ještě v podstatě mužem koncilu, i když mu zůstane nějaká výčitka svědomí.
Přeloženo z Chiesa e post concilio
http://chiesaepostconcilio.blogspot.cz/2016/10/benedetto-xvi-ammette-di-avere-rimorsi.html
chiesa e post concilioviz archiv kom. 6. poz
