Zásahy papežů v době války
Vyložím vám zásahy papežů v době války
Výzva k složení zbraní, ale s různým přístupem v závislosti na situaci. Od "sebevraždy civilizované Evropy" (Benedikt XV.), kterou byla Velká válka, přes pokusy Pia XII. odvrátit druhou světovou válku až po současný Františkův postoj. Rozhovor La Bussola s profesorem Massimem de Leonardisem o roli papežů tváří v tvář válkám 20. a 21. století.
l
Papežské magisterium v době války je poměrně členité a málo probádané téma. Od Benedikta XV. přes Pia XII. až po Jana Pavla II. a Františka nebyl přístup papežů k velkým konfliktům nikdy jednoznačný. Společným jmenovatelem všech těchto zkušeností je pravděpodobně výrazná deplorace zbraní, která se dekádu po dekádě stává stále radikálnější. La Nuova Bussola Quotidiana o tom hovořila s Massimem de Leonardisem, emeritním profesorem dějin mezinárodních vztahů na Università Cattolica del Sacro Cuore v Miláně.
Profesore de Leonardisi, začněme rozborem diplomatického přístupu Benedikta XV.: tento papež je známý především tím, že odsoudil "zbytečné vraždění" během Velké války. Lze s ohledem na to říci, že byl zastáncem neutrality, nebo se spíše stranil a jeho strategie se blížila neválčení?
Správný termín pro označení pozice Svatého stolce ve Velké válce je "nestrannost", která byla vynucena také tím, že katolíci bojovali na obou stranách, a byla také nezbytným předpokladem pro to, aby mohl vykonávat roli prostředníka. "Nestrannost" vyžadovala mimořádnou
opatrnost při výslovném odsuzování porušení jus in bello ze strany válčících stran. Rád bych dodal, že podle mého názoru Benedikt XV. vyslovil ještě pregnantnější větu než tu o "zbytečném zabíjení". Ve své poznámce z 1. srpna 1917 totiž znovu uvedl, že "tato válka [...] se nám jeví jako sebevražda civilizované Evropy", což je výraz, který použil již dvakrát. Historie toto hodnocení potvrdila. Vítězové si mohli namlouvat, že porážka nebyla zbytečná: Francie například získala zpět Alsasko a Lotrinsko a Itálie se zmocnila Tridentu a Terstu. Není však pochyb o tom, že pro Evropu jako celek byly položeny základy k jejímu zániku jako významného světového hráče.
Vždy během první světové války projevovali jednotliví biskupové více "vlastenecký" postoj než papež. Vidíte v tom paralelu s rozdílným přístupem papeže Františka a některých pastorů východoukrajinských církví během současného konfliktu?
Pravoslavné a protestantské církve mají vždy národní charakter a jsou úzce spjaty s jednotlivými státy. Katolická církev má univerzální rozměr, ale to nevylučuje, aby biskupové a duchovní mohli zaujmout vlastenecký postoj. Nejhlasitější případ nesouhlasu s papežskou iniciativou se odehrál ve Francii, kde známý dominikánský kazatel Antonin-Dalmace Sertillanges z katedry Madeleine prohlásil: "Vaše Svatosti, nechceme vědět o vašem míru". Ve Spojeném království museli katolíci definitivně dokázat, že odvěké obvinění ze zrady je neopodstatněné, protože mají "dvojí loajalitu" - ke králi a k papeži. To jsou strukturální situace, které se opakují i dnes, pokud jde o pravoslavné církve, které se nepřekvapivě dělí na ty, které jsou loajální moskevskému patriarchátu, a ty, které jsou loajální svému národu.
Promluvme si nyní o Evženu Pacellim: jaká byla jeho diplomatická role za druhé světové války, zejména ve vztahu k oběma vítězným mocnostem, USA a SSSR?
Pius XII. byl hlavním aktérem diplomatických iniciativ Benedikta XV. ve Velké válce, takže si byl dobře vědom omezených možností intervence v konfliktu, jehož hlavními aktéry byli Hitler a Stalin. Ve skutečnosti Pius XII. v žádném případě nebyl Hitlerovým "papežem",
jak ho někteří absurdně definují. Pokud se něco objevilo, pak jeho podpora amerického prezidenta Roosevelta, s nímž se setkal v roce 1936 ve Spojených státech. Pak s ním navázal srdečný vztah.
Jaké byly hlavní diplomatické zásahy Pia XII. za druhé světové války?
Za prvé, zjevně zmařený pokus uspořádat mezinárodní konferenci, která by zabránila vypuknutí války. V prosinci 1939, u příležitosti desátého výročí uzavření smíru, došlo k významné, málo připomínané události. Král Viktor Emanuel III. vykonal státní návštěvu Vatikánu a velmi významnou skutečností bylo, že Pius XII., místo aby pověřil státního sekretáře, jak bylo zvykem, osobně vrátil návštěvu na Quirinale, které bylo sídlem papežů. Z kontextu dokumentů, pronesených projevů a především s ohledem na velmi podrážděné reakce Mussoliniho lze dobře pochopit význam gesta Pia XII. jako silného nátlaku na Itálii, aby se do války nezapojovala. Papež tehdy odmítl jakoukoli formu "požehnání" "protibolševickému tažení", ve skutečnosti v roce 1941 na Rooseveltovu žádost zásadně podpořil rozšíření výhod zákona o "rentě a půjčce" na SSSR a podpořil prohlášení Mgr. McNicholase, arcibiskupa ze Cincinnati, v němž prohlásil, že encyklika Pia XI. Divini Redemptoris odsuzuje komunismus, ale nikoli ruský lid, po čemž následovala rezoluce na podporu prezidentovy politiky od Národní katolické sociální rady (předchůdkyně Národní konference katolických biskupů). Je třeba také poznamenat, že papež po krátké úvaze souhlasil s navázáním tajné komunikace s německými protihitlerovskými spiklenci.
Jak papežové od Pia XII. po Františka uvažovali o odstrašení?
Pius XII. ve svém vánočním rozhlasovém poselství z prosince 1948 obdivuhodně popsal koncept odstrašení: "Obrana proti nespravedlivé agresi je nepochybně plně legitimní. K této obraně se váže i solidarita národů, které mají povinnost nenechat napadené lidi napospas. Ujištění, že tato povinnost nezůstane nesplněna, poslouží k odstrašení agresora, a tím k zabránění války, nebo alespoň v nejhorším případě ke zkrácení jejího utrpení". Ve stejném dokumentu papež kritizoval dva protichůdné postoje: "Někteří se chytají starého rčení, které není zcela nepravdivé, ale které se dá špatně pochopit a které bylo často zneužíváno: 'si vis pacem, para bellum': chceš-li mír, připravuj válku. Jiní věří, že spásu najdou ve formuli: mír za každou cenu! Obě strany chtějí mír, ale obě ho ohrožují; jedny proto, že vzbuzují nedůvěru, druhé proto, že podporují bezpečnost těch, kdo připravují agresi. Koncepty inspirované ještě před staletími katolickou doktrínou o "spravedlivé válce" přirozeným právem vyjádřeným v maximě "vim vi repellere licet" ( sílu je možno zahánět silou), což je Ciceronova věta přenesená do Justiniánových Digest. Nezdá se mi, že by papež František šel stejnou doktrinální cestou a dával přednost úplnému odsouzení války a zbrojení.
Kromě toho, co již bylo řečeno, jaké jsou obecně nejpodstatnější podobnosti a rozdíly mezi postupem papeže Františka v rusko-ukrajinském konfliktu a postupem Benedikta XV. a Pia XII. během obou světových válek?
Obě světové války byly samozřejmě mnohem složitějšími událostmi než současná rusko-ukrajinská krize, která se více podobá americké invazi do Iráku v roce 2003, proti níž se Jan Pavel II. vyslovil, dobře si vědom dramatických důsledků, které by způsobila. Papež František výslovně neukazuje na formálního agresora, ale připomíná nejednoznačný kontext, který invazi vyvolal. Současný papež především odsuzuje, že válka má pro všechny katastrofální následky.
Nova Bussola quotidiana Luca Marcolivio
