Madiran - Zrada
Z Eleison komentářů biskupa Williamsona.
Od Boha jsme přišli. Bohu jsme určeni
skrze Krista. Existuje jiná cesta? Ne
V Paříži v květnu 1968 došlo ke studentským nepokojům tak radikálním a trvajícím, že přitahovaly pozornost médií po celém světě. Pro svou úroveň podvracení a ničení způsobeného západním způsobem života, teoreticky i prakticky, je lze přirovnat k nepokojům, které loni v létě (2020) zničily mnoho měst ve Spojených státech. Nepokoje v Paříži ve skutečnosti inspirovaly šestou a poslední část knihy Jeana Madirana1 „Kacířství 20. století“. Protože jejich obrazy, které média šířila po celém světě, představovaly jako fotografická kniha vše, co se jeho kniha snažila říci: transformaci katolické civilizace na komunistickou společnost a velkou zradu katolíků svými biskupy. Proto jsou tři kapitoly šesté části knihy: 1) květen 1968 je poslední zradou biskupů, 2) kteří zapírají pravé katolíky, 3) a zradí pravé křesťanství.
V první kapitole Madiran vypráví o tom, jak v Paříži na jaře 1968 hrozili studenti ve vzpouře, stejně jako letní vzbouřenci ve Spojených státech, rozbořením západní civilizace, a o tom, jak se k událostem oficiálně vyjádřili francouzští biskupové: „Je to rozsáhlé hnutí, které si žádá novou společnost “, a tu byli připraveni uvítat ve jménu Druhého vatikánského koncilu. O měsíc později ve svém oficiálním prohlášení hlásali: „Revoluce roku 1968 rozděluje lid pro a proti, ale my biskupové jsme pro“. Madiran skutečně říká, že pro ty, kdo se bouří, účel světí prostředky. Jejich metoda založená na násilí, lži a podvodu však vyvolala ještě širší protiopatření. A jak moderní biskupové reagovali na radikální rozvrat veškerého přirozeného zákona a zničení křesťanské civilizace? Nikdo z nich nevěřil, že komunismus je zrada. Spíše jde o reformní hnutí. Ale tento předpoklad je lež a past, říká Madiran.
Ve druhé kapitole vypráví, jak byli biskupové, aby požehnali levicové revolucionáře, připraveni obětovat a „uříznout“ hlavy nejvěrnějším pravicovým katolíkům, jinak známým jako „integristé“ nebo stoupenci integrovaného katolicismu; proto papež Pavel VI. v 70. letech udělal všechno pro neutralizaci monsignora Lefebvra, ale Bůh měl jiné myšlenky. Avšak až o několik desetiletí později jeho Bratrstvo potřebovalo schválení modernizovaného Říma. V 60. letech 20. století začali francouzští biskupové mluvit tak i onak. Pro levici udělali „outing": "Oh, prosím, neberte nás jako konzervativce nebo integristy, jsme revolucionáři jako vy." Pravici uklidňovali: „Ach, prosím, nemyslete si, že bychom chtěli něco změnit.“ Tato dobrovolná schizofrenie způsobuje paralýzu a maří možnost politického vlivu. Zatímco na doktrinální úrovni se vyhýbali konfrontaci s „integristy“, rozhodli vzdát se závaznosti Pravdy.
V poslední kapitole své knihy Madiran vyslovuje svůj konečný verdikt proti francouzským biskupům. Moderní svět není dobrý a je založen na lži: Evolution, Six Million, 11. září, Covid, jsou jen některé z největších lží. Co se ale pokazilo? Studenti se možná lapili na návnadu sirén revoluce buďto „v dobré víře“, nebo kvůli naivitě. Ale katolická církev přesně ví, proč je svět šílený. O století dříve, v roce 1864, vydal papež Pius IX. jednoznačný seznam 80 bludů, „ Sylabus bludů“. A toto byla doktrína, kterou by se biskupové měli řídit a učit je, seznam, který by jim umožnil zastavit demolici celé „západní civilizace“ od 60. let. Místo toho prostřednictvím II. Vatikánského koncilu se nečistí biskupové raději prodali komunistům, než aby s nimi bojovali. Ze studentů se stali barbaři a celá křesťanská civilizace byla zrazena.
Madiranovo poslední slovo pro biskupy je: „Ubozí!“.
Analýza „ Kacířství dvacátého století “ je jasná a v tomto roce 2020 jsou varování pro USA stejně jasná. Snad jen velká katastrofa umožní lidstvu je rozpoznat. Jak však řekl biskup Butler v osmnáctém století, „věci jsou takové, jaké jsou. Jejich důsledky budou takové, jaké budou. Proč bychom se tedy měli snažit klamat sami sebe? “
* * *
Čtenáři si budou pamatovat, že v prologu „Kacířství dvacátého století“ označil autor Madiran dotyčné kacířství za „noc, prázdnotu, nulu“. V období po Druhém vatikánském koncilu a dodnes má tato hereze ničivou moc pustošit katolickou víru, liturgii, církev a její duše. Madiran podává svým čtenářům zprávu o „ničem“ v částech III, IV a V své knihy, kde analyzuje sedm hlavních tvrzení hereze, které vycházejí ze spisů biskupa Schmitta, které přetékají ničivým „ničím“ nového koncilního náboženství.
Zde je sedm návrhů uvedeno stručně a následuje krátké shrnutí Madiranových komentářů.
-
Dnešní měnící se svět vyžaduje změnu samotného konceptu spásy, který přinesl Kristus,
-
který odhaluje, jak představa církve o Božím plánu nebyla až dosud dostatečně evangelická.
-
Víra musí naslouchat světu.
-
Socializace není jen nevyhnutelným faktem světových dějin. Je to také milost.
-
Žádná éra před naší nikdy nedokázala lépe uchopit evangelijní ideál praktikovaného bratrství.
-
Ve světě, který čelí budoucnosti, nabývá křesťanská naděje svého plného významu.
-
Přírodní zákon je výrazem kolektivního vědomí lidstva. (Této sedmé Propozici, která je nejvíce hanebná, věnuje Madiran celou část V).
1 Pokud jde o první dvě Propozice, které Madiran již vysvětlil v předchozí části, jednoduše dodává, že P1 je nezbytným a dostatečným principem celého nového náboženství a že by se dal shrnout následovně: tak jako je katolicismus „veškerá tradice“, tak i Modernismus je „každá změna“.
2 P2 specifikuje P1 a vysvětluje, co je nutné změnit, a jak nesčetné hereze minulosti, které od protestantismu zaútočily na katolicismus, nové náboženství zneužívá evangelium na úkor Kristovy nevěsty.
3 P3 objasňuje, že skrze P1 a P2 nové náboženství změnilo to, čemu musí věřící věřit: a stejně jako katolíci věřili v Boha, protože je Bohem, musí nyní věřit ve svět, protože je to svět.
4 A věřit v moderní svět znamená věřit v jeho velké hnutí socializace nebo kolektivismu, tj. komunismus, protože toto hnutí je nejen nevyhnutelné, ale je také náboženskou milostí (!).
5 Jinými slovy „Kristova spása“ (P1) a „Boží plán“ (P2) se staly pouhými slovy, zachovanými jako relikvie minulosti, ale zbavenými veškerého nadpřirozeného významu a reality.
6 Stejně tak jsou všechny nadpřirozené naděje a boj za Boží ráj vyprázdněny a uspokojeny - ještě lépe - moderností. Protože nikdy za všech 20 století dějin církve křesťané nepochopili křesťanskou naději tak jako my dnešní lidé, kdy všichni společně směřují k Novému světu (!).
V posledním komentáři Madiran představuje zřetězení šesti Propozic čerpaných od biskupa Schmitta. P1 je odrazovým můstkem pro všech šest. Co je však příčinou této mánie pro změnu, která je tak patrná i u všech moderních politiků? Před moderní dobou byl Bůh ve středu vesmíru a vše se točilo kolem něj. Ale nyní člověk Boha odmítá. Všechno tedy musí být změněno, (P2) místo Boha postavit člověka do středu, a (P3 ) svět člověka jako jediný a dostatečný horizont. Tento antropocentrismus (P4) je nevratný a (P4) stejně dobrý a správný jako náboženství. A nikdy jako dnes (P5) člověk nestačí sám sobě a (P6) lidstvo se stalo jeho vlastním cílem, kterého má být dosaženo. Je zřejmá synchronizace tohoto modlářství s komunismem a jejich společný účel: odstranění Boha a zbožštění člověka. Odstranění přírody a přírodních zákonů bude ještě patrnější u (P7). Nebyly letní nepokoje ve Spojených státech zaměřeny na konečné odstranění Všemohoucího Boha? Pane, smiluj se nad námi!
Staročesky: Gospodine, pomiluj ny.
"Bože, prosím, pohni se. Nedržíš krok s dobou.
Už jsme tě měli dost. Musíš utéct.“ (Tak mluví moderní svět !)
________________________________
Autor napsal asi čtyřicet děl na téma od politické teorie (např. Les deux démocraties nebo Une civilisation blessée au coeur) až po klasickou filozofii (např. Jeho Gilson, „Chroniques philosophiques“ nebo Le principe de totalité), velký ohlas měl v Itálii hlavně kvůli komplexu méněcennosti, který ve srovnání s marxismem pěstuje většina italské katolické kultury. Nejznámější a nejzajímavější esej Kacířství dvacátého století vyšla v roce 1972 v politickém nakladatelství Giovanni Volpe, přičemž je třeba říci, že v poslední době byla jeho historicko-politická práce oživena překladem těchto dvou esejů: "Metzská dohoda". Mezi Kremlem a Vatikánem (Editore Pagine, Řím 2011, s. 112), na Druhém vatikánském koncilu, a Pravou a levou (Fede & Cultura, Verona 2013), o ideologiích 20. a 21. století.
Pramen: Chiesa e post Concilio
