Poprava francouzské královské rodiny
4. 2. 2019
21. ledna na různých místech ve Francii i v jiných zemích byly slouženy mše u příležitosti výročí popravy krále Ludvíka XVI. Cílevědomá propaganda nic nezmohla proti stránkám dějin. Dějiny konfliktu francouzské katolické královské rodiny jsou zapsány v kronikách, archivních dokumentech, ve svědectvích a knihách.
To, co královská rodina prožila za Francouzské revoluce, jícnu pronásledování a zrůdností, patří k událostem, které nikdo nemůže vymazat, i když se o nich nevypráví a nevyučuje, protože by to znělo nepřátelsky vůči těm principům, které dodnes ovládají Francii a Evropu. Exponenti Francouzské revoluce zahájili likvidaci křesťanství na kontinentu ideologickými zbraněmi „svobody“ a gilotinou. Rakev zetlí, ale prameny jsou jako živé kameny.
Takovým živým kamenem je vyprávění Madame Royale, totiž Marie Terezy Charlotty Bourbounské (*Versailles, 19. prosince 1778, + Frohsdorf, 19. října 1851), prvorozené dcery Ludvíka XVI. a Marie Antonietty Habsburské, v roce 1830 také několik minut královny francouzské, hraběnky z Marnes v exilu.
Ve svých pamětech hovoří o věznění své rodiny ve věži Templu. (…) kde měli tu krutost, že nechali zcela o samotě mého ubohého bratra; neslýchané barbarství (…) Zanechat opuštěné nešťastné osmileté dítě (…) bez jakékoliv pomoci vyjma špatného zvonku, který nikdy nepoužil, takovou měl hrůzu z lidí, které by přivolal, takže dal přednost tomu, že mu scházelo úplně všechno, než aby požádal své pronásledovatele o jakoukoliv maličkost. Byl na posteli, která nebyla ustlána více než šest měsíců a on neměl sílu, aby to udělal; blechy a štěnice ho pokrývaly; jeho osobní prádlo jich bylo plné (…) jeho výkaly zůstávaly v cele a za celou dobu je nikdo nevynesl. Okno bylo zavřeno na řetěz a nedalo se otevřít, v místnosti byl nesnesitelný zápach... (1)
Tímto bratrem byl Ludvík Karel Bourbonský (*Versalilles 27. března 1785 , + Paříž 8. června 1795). Po smrti svého otce byl francouzskými monarchisty a evropskými dvory pokládán za francouzského a navarského krále Ludvíka XVII. Byl uvězněn zazděný v Templu za nelidských podmínek pod kontrolou katů, kteří ho drželi v plesnivé cele plné myší a hmyzu více než dva roky s trochou světla ve dne a v úplné tmě v noci. Podvyživený a nemocný zemřel ve věku deseti let.
Královská rodina byla zatčena v noci 6. října 1789, když zdivočelá horda z celého okolí v počtu 20 tisíc osob vyzbrojená puškami, šavlemi, sekerami a klacky přitáhla z Paříže do Versailles a vtrhla do zámku. Zatímco se odehrávaly strašné scény a masakry, useknuté hlavy nosili na kopích jako trofeje, Ludvík XVI. a jeho rodina byli uvězněni v Tuilleries. Zatímco všechna šlechta a knížata se pokoušela o útěk z hlavního města Francie, sestra krále Alžběta Filipína Marie Helena Bourbonská zvaná Madame Alžběta zůstala na svém místě v blízkosti svého bratra a malého následníka a vnučky Charloty, a plnila zde funkci těšitelky. Po nevýslovných pokořeních a neslýchaném trýznění byla 16. října 1793 popravena.
Její poslední dopis známý jako Testament (2) byl adresován její příbuzné Alžbětě: »Píši vám,moje sestro, naposled. Jsem odsouzena nikoliv k hanebné smrti, k jaké se odsuzují jen kriminální živly, ale abych dospěla za vaším bratrem«. Pak ji prosila, aby se stala druhou matkou opuštěných sirotků a zakončila dopis těmito slovy: »Sbohem, moje dobrá a něžná sestro. Doufejme, že tento dopis vám bude doručen. Myslete vždy na mne. Líbám vás z celého srdce spolu s ubohými drahými dětmi!« Dopis doručen nebyl. V přesvědčení, že bezbožectví a nemorálnost v zemi jsou Boží tresty, Alžběta vzývala Nejsvětější Srdce Ježíšovo jako jediný lék na utrpení lidu a spásu národa. Napsala několik aktů zasvěcení Francie Božskému Srdci a velmi uctívala také Nejsvětější Srdce Panny Marie.
Pronásledovatelé řádu a církve Kristovy nemohli snést titul Rex Christianisssimus Ludvíka XVI. ani to, že byl pomazán svatým olejem z remešské katedrály. Musel 21. ledna 1793 vystoupit na popraviště. Průvod, který ho provázel z věže Templu, sestával z dvou řad hlídek ozbrojených puškami a píkami za povyku opilých sanskulotů. Jeho zpovědník, irský kněz Edgeworth de Firmont mu zašeptal do ucha: »Sire, v této svrchované urážce nevidím nic jiného než poslední rys podobnosti mezi Vámi a Naším Pánem Ježíšem Kristem, který bude vaší odměnou«. Král došel ke katanu Sansonovi, vztáhl k němu své ruce a řekl: »Dělejte, co chcete!« Pak přistoupil ke gilotině: »Odpouštím původcům své smrti a žádám Boha, aby krev dnes prolitá nikdy neskanula na Francii. Pokud jde o vás, nešťastný lide...« Generál Santerre, velitel hordy shromážděné na náměstí, v obavě, aby nedošlo k pozitivní reakci lidu na vladaře, zvedl šavli a nařídil víření bubnů, aby přehlušil králův hlas. Sekera gilotiny padla na Ludvíkovu šíji. Sanson ji vzal za zkrvavené vlasy a ukázal mlčícímu davu.
Papež Pius VI. hluboce zraněn tímto barbarstvím, které povalilo nejdrahocennější formu vlády, onu monarchii – bude mluvit o »mučednictví nejkřesťanštějšího krále Ludvíka XVI.,« postiženého z nenávisti ke katolickému náboženství, ve své promluvě Quare lacrymae 17. června 1793; papežpřirovnává mučednictví Ludvíka XVI. k mučednictví Marie Stuartovny: »Víme odsv. Augustina, že to není mučení, co tvoří mučedníky, ale příčina« (…) Proto k přiznání pravého mučednictví je dostačující, že pronásledovatel k tomu, aby způsobil smrt, je veden nenávistí k Víře, i když příležitost k smrti vychází z jiných důvodů, otázka okolností nepatří k víře (…) Kdo by mohl zpochybnit, že onen král byl poslán na smrt z nenávisti k Víře a na zhanobení dogmat katolicismu«. (3)
Alžběta přivedená na popraviště 10. května 1794 ve věku 30 let prožitých v ctnosti, zasvětila své srdce Bohu ve svých 15 letech. Nezakryla si oči tváří v tvář gilotině, ale s úsměvem na tváři se modlila až do konce. Silným hlasem povzbuzovala jednu po druhé oběti, které přicházely k popravě, a vyzývala je, aby měly víru v Boha, pokud to byly ženy, objímala je a s úsměvem zdravila. Pak přišla řada na ni. Když její světlá hlava padla a krev se slila s krví, náměstí oněmělo.
V listopadu 2017 byl zahájen proces jejího blahořečení.
(1) Racconto degli avvenimenti accaduti al Tempio dal 13-8-1792- alla morte del Delfino Luigi XVII, Casa Editrice Ceschina, Milano 1964, str. 95-96.
(2) Je vytesán zlatým písmem ve Smírné kapli v Paříži viz Chapelle expiatoire
(3) viz
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
