Výročí královy popravy
Každého 21. ledna, v den výročí stětí krále Ludvíka XVI. v roce 1793, se koná mnoho zádušních mší za jeho duši. Je to tradice, která se postupem času rozrostla, zejména od 90. let 20. století. Bohoslužby se konají hlavně ve Francii, ale svědectví jsou i v Itálii, zejména v Toskánsku díky Institutu Krista Krále Velekněze, a v Římě. V této naší temné době, po vydání motu proprio Traditiones custodis, však dochází k nesouhlasným a politováníhodným epizodám, jako se stalo ve Štrasburku, kde arcibiskup Luc Ravel CRSV zabránil konání zádušní mše v městské katedrále na základě motu proprio papeže Františka; to znamenalo, že věřící toužící po této mši ji šli sloužit, rovněž do Štrasburku, do kněžského bratrstva svatého Pia X..
Existuje velká skupina katolíků, kteří se stále hlásí k úctě k panovníkovi, který byl sťat francouzskými revolucionáři, což papež Pius VI. označil za skutečné mučednictví "nejkřesťanštějšího krále". Papež, pronásledovaný Napoleonem Bonapartem, ve své alokuci Quare lacrymae ze 17. června 1793 prohlásil: "Není pro nás lepší vyjádřit spíše sténáním než slovy nesmírný zármutek duše, který vám musíme projevit, když odhalujeme, co se stalo v Paříži 21. ledna tohoto roku? Otřesná podívaná na krutost a barbarství! Za spiknutí bezbožníků byl nejkřesťanštější král Ludvík XVI. odsouzen k smrti a rozsudek byl okamžitě vykonán. [...] Nemůžeme však přejít mlčením všechny ctnosti, které vyplývají z jeho vlastnoručně sepsaného testamentu, jenž odhaluje hlubiny jeho duše a který byl tehdy všude zveřejněn v tisku. Jaká je v něm ctnost, jaká horlivost a láska ke katolickému náboženství! Jaké svědectví pravé zbožnosti vůči Bohu! Kolik bolesti, kolik lítosti nad tím, že musel připojit svůj podpis pod skutky odporující disciplíně a pravé víře církve! Když se téměř ponořil pod vlny tolika protivenství, která byla každým dnem naléhavější, mohl opakovat slova anglického krále Jakuba I.: "že byl ve všech lidových shromážděních pomlouván ne proto, že se dopustil nějakého zločinu, ale jen proto, že byl králem, což bylo považováno za nejhorší ze všech zločinů". [...] muselo se zjistit, že takové ovoce pochází ve Francii ze zlých knih jako z jedovatého stromu. V Životě neblaze proslulého Voltaira se píše, že by mu lidstvo mělo být navěky vděčné za to, že byl prvním zastáncem všeobecné revoluce, že vyburcoval lidi, aby uznali své nároky na svobodu a využili své síly ke svržení hrozivé bašty despotismu, to znamená náboženskou a kněžskou moc, jejichž přežitím," říkali, "by nikdy nebylo poraženo jho tyranie, protože obě autority jsou tak úzce propojeny, že jakmile je jedna svržena, musí nutně padnout i druhá.
Bylo to 21. ledna 1793, kdy se Ludvík XVI. v šest hodin ráno zúčastnil své poslední mše; poté si vyslechl dekret o svém odsouzení a na pokyn: "Pochodem vzhůru!" kráčel na smrt. Doprovodu předal svou závěť a několik předmětů, včetně snubního prstenu, který měl být předán jeho manželce Marii Antoinettě. Poté nastoupil do kočáru, přečetl modlitby umírajících a vzýval Nejsvětější Trojici. Katolický král, který zemřel, protože byl katolík: v den své korunovace slíbil, že bude chránit církev a pokračovat v činnosti, kterou započal Klovis, pokřtěný v roce 496.
Závěť Ludvíka XVI. zní: "Umírám v jednotě naší svaté matky katolické, apoštolské a římské církve, která má svého podestu pro nepřetržitou posloupnost po svatém Petrovi, jemuž ji svěřil Ježíš Kristus". Auto přijelo na náměstí Svornosti a panovník vystoupal po schodech ke gilotině. Křičel k lidu, že je nevinný, a prosil Boha, aby jeho krev nepadla na Francii, a pak bylo nařízeno tlouct do bubnů, aby se zakryl jeho hlas. Jeho duchovní asistent, otec Edgeworth, obdivoval jeho víru a chování a řekl: "Synu svatého Ludvíka, vystup do nebe!
Francouzská revoluce pošlapala nejen světskou, ale i božskou autoritu. Od té doby se vlády střídaly jedna za druhou, "ale povstalecká charta lidských práv, pokrytecká konfiskace Božích práv, zůstala, bohužel, neuchopitelná až do dnešních dnů", tak napsal P. Xavier Beauvais FSSPX v časopise L'Acampado (č. 177 - leden 2022). "Ano, francouzská demokracie se zrodila z krve umučeného krále. "Dobromyslný král, řekl Léon Daudet, se ztotožnil se svou zemí, královská rodina s francouzskou rodinou; byla to tato země, byla to tato rodina.
Francouzská revoluce pošlapala nejen světskou, ale i božskou autoritu. Od té doby se vlády střídaly jedna za druhou, "ale povstalecká charta lidských práv, pokrytecká konfiskace Božích práv, zůstala bohužel neuchopitelná dodnes", napsal P. Xavier Beauvais FSSPX v časopise L'Acampado (č. 177 - leden 2022). "Ano, francouzská demokracie se zrodila z krve umučeného krále. "Dobromyslný král," řekl Léon Daudet, "se ztotožnil se svou zemí, královská rodina s francouzskou rodinou; právě tuto zemi, právě tuto rodinu chtěli vyvraždit podle slavných slov zlovolného Dantona pronesených při fraškovitém procesu s Ludvíkem XVI: "Nechceme krále soudit, chceme ho zabít". Je třeba myslet na jednu věc: krev umučeného krále a dalších katolických mučedníků padla na Francii, protože tento národ od té doby nespí klidně.
Je však třeba říci, že Ludvík XVI. neměl sílu a odhodlání reagovat na ničivé a všudypřítomné osvícenské myšlení, které sám dýchal, a proto slabostí a krátkozrakostí poskytoval ústupky liberálnímu duchu, který se rychle stával stále nenasytnějším. Úspěchy Ludvíka XVI. v zahraniční politice, jako byla nezávislost Ameriky a obroda francouzských kolonií, rozhodně nestačily k tomu, aby byl připsán jakobínům: Představoval tradiční hodnoty, podřízenost jedinému a trojjedinému Bohu, přirozené právo a božské právo, tedy skutečnosti, které se staly krajně odpornými osvícenské inteligenci a mentalitě práv občanů, oné fanatické a vražedné mentalitě, která ve Vendée zahájila období genocid moderní doby a jejíž lidé prolévali krev za Oltář a Trůn.
Lidský soud není soudem našeho Pána a jeho svědkové mají zcela zvláštní metodu a neobracejí se proti svým pronásledovatelům, stejně jako Ludvík XVI. projevil plnou milost před svou mučednickou smrtí, která v okamžiku smyla všechny jeho hříchy. Řekl: "Modlím se, aby Bůh odpustil Francii tak, jako já odpouštím jí." Člověk žasne nad trpělivostí a silou mučedníků, kteří se nezlobí ani nenávidí své katy a po vzoru Krista na kříži odpouštějí. Je to sám Kristus
Je to sám Kristus, kdo dává mučedníkům odvahu a sílu, aby klidně vstoupili do nebeského království navzdory krveprolití, které se kolem nich odehrává. Zde se makabrózní a démonický pozemský tanec podřizuje a proměňuje v andělské písně v nebi, kde se obohacují řady svatých.
Krvežízniví tyrani jménem Marat, Danton, Robespierre... prováděli své odporné činy proti božské i lidské spravedlnosti, zatímco legie katolíků přišly o život na popravišti, včetně svého panovníka, který dokázal odpustit a dal příklad hrdinské lásky. Sám jeho kat Charles-Henri Sanson - vykonavatel 2 918 poprav během revolučních let - podává jasné svědectví o tom, jak hrdinně Ludvík XVI. zemřel. Modlitba, která se přednášela v Tuilerijském paláci a poté v Chrámové věži, kde byla královská rodina vězněna a kde malý následník trůnu, dauphin Ludvík Karel Bourbonský, nalezl strašlivé "pohostinství" a smrt, vzývala Pannu Marii za krále těmito slovy: "Změň srdce bezbožníků, navrať náboženství jeho první lesk, panuj svrchovaně" a "Učiň, aby si zasloužil korunu jasnější a pevnější než nejkrásnější koruny na zemi". Tato modlitba byla připomenuta 21. ledna v přeplněném kostele Saint-Nicolas-du-Chardonnet (v centru Paříže, který spravují kněží FSSPX) během zádušní mše za umučeného panovníka, při níž se modlili za nápravu minulých křivd, které vedly k těm současným v legislativě, v médiích a ve výchově mládeže, jíž je upírána její skutečná historie.
Cristina Siccardi
Mohlo by vás také zajímat:
CR1727-Foto-01
Katolický kostel | CR 17
