Tři kardinálové a papež diktátor
30. 11. 2017
V posledních týdnech se objevily tři interview s vynikajícími kardinály. Jako první byl zveřejněn 28. října 2017 rozhovor, který vedli s kardinálem Brandmüllerem Christian Gexer a Hannes Hintrmeier z Fraknkfurter Algemeine Zeitung. Druhý zaznamenal 14. listopadu Edward Pentin s kardinálem Burkem v National Catholic Register, třetí s kardinálem Müllerem se objevil 26. listopadu od Massimo Franca v Corriere della Sera.
Kardinál Brandmüller dal najevo své znepokojení vzhledem k možnosti, že v církvi dojde k rozdělení. »Již sám fakt, že petice s 870 
000 podpisy těch, kteří se obracejí na papeže se žádostí o vysvětlení, zůstává bez odpovědi – stejně jako odpověď neobdrží 50 vědců mezinárodní úrovně – vyvolává otázky. Je to skutečně těžké k pochopení.« »Obrátit se na papeže s pochybnostmi, s otázkami bylo absolutně normální cestou, jak odstranit dvojznačnosti. Jednoduše řečeno, otázka zní: Něco, co bylo včera hříchem, může být dnes dobro? Ptáme se, zda existují skutečně skutky - jako trvalá nauka církve – které jsou vždy a za všech okolností morálně zavrženíhodné? Jako např. zabití nevinného člověka nebo cizoložství? A toto je rozhodující bod. Jestliže by odpověď měla znít „ano“ na první otázku, a „ne“ na druhou, jednalo by se o herezi, tedy o schizma. Roztržení. Církve«.
Kardinál Burke, který prohlásil, že je stále ve spojení s kardinálem Brandmüllerem, formuloval nové napomenutí »o závažnosti situace, 
která se stále zhoršuje« a zdůraznil nutnost vyložit všechna rozporná místa v Amoris laetitia. Stojíme tváří v tvář procesu, který zakládá »rozvracení základních částí Tradice«. »Kromě debaty o morálce je v církvi stále více pošlapáván smysl svátostné praxe, především pokud jde o zpověď a Eucharistii«.
Kardinál se znovu obrací na papeže Františka a celou církev a zdůrazňuje, »jak je nezbytné, aby papež při výkonu své služby, kterou přijal od Pána, mohl utvrzovat své bratry ve víře a vyjadřovat jasně nauku o křesťanské morálce a o významu svátostné praxe v církvi.«
Kardinál Müller sám za sebe tvrdí, že existuje nebezpečí vnitřní 
roztržky v církvi, a že odpovědnost za to není u kardinálů a jejich dubií o Amoris laetitia, ani u signatářů Correctio filialis papeži Františkovi, ale v magickém kruhu papeže, který znemožňuje otevřenou vyrovnanou diskuzi o naukových problémech, na které tyto kritiky poukazují.
»Pozor: jestliže dochází k zjištění nespravedlnosti ze strany Curia Romana, jaká by v důsledku nedbalosti mohla dát do pohybu schizmatickou dynamiku, pak je obtížné jí zabránit. Myslím, že kardinálové, kteří vyslovili dubia o Amoris Laetitia, nebo 62 signatářů kritického dopisu adresovaného papeži, budou vyslechnuti, a nikoliv likvidováni jako farizeové nebo kverulanti. Jediný způsob, jak vyjít z této situace, je jasný a pravý dialog. Jinak mám dojem, že v magickém kruhu papeže je někdo, kdo se zabývá především špehováním domnělých protivníků, a tak zabraňuje otevřené a vyrovnané diskuzi. Klasifikovat všechny katolíky podle kategorií „přítel“ a „nepřítel“ papeže, je těžká škoda způsobovaná církvi. Člověk zůstává šokovaný, jestliže novinář, známý jako bezvěrec, se chvástá, že je papežovým přítelem, a současně katolický biskup a kardinál je pomlouván jako protivník Svatého otce. Nemyslím si, že takové osoby mi mohou poskytovat lekce z teologie o primátu římského papeže.«
Kardinál Müller, podle svého tazatele ještě nestrávil ránu, jakou mu zasadil vyhazov tří spolupracovníků krátce předtím, než došlo ke změně na čele Kongregace letos v měsíci červnu. Byli to dobří kněží a kompetentní pracovníci, kteří pracovali se vzornou oddaností pro církev, soudí kardinál. Osoby nemohou být ad libitum vyhazovány bez důkazů a procesu pouze proto, že někdo anonymně doručil papeži vágní kritiky jednoho z nich...«
Jaký je to režim, pod kterým se s osobami jedná takovým způsobem? Tak to napsal Damian Thompson v The Spectator 17. července 2017 (https://blogs.spectator.co.uk/2017/07/ pope-francis-is-behaving-like-a-latin-american-dictator-but-the-liberal-media-arent-interested/).
Propuštění spolupracovníků kardinála Müllera »připomíná některé z jeho nejautoritativnějších předchůdců, nebo přímo jednoho z latinsko-amerických diktátorů, který objímal dav a dával na odiv svůj pokorný životní styl, zatímco jeho náměstkové žili v hrůze z jeho výbuchů vzteku.
»Tento aspekt pontifikátu papeže Františka je předmětem knihy právě publikované pod významným titulem Papež diktátor (https://www.amazon.it/Papa-Dittatore-Marcantonio-Colonna-ebook/dp/B077M5ZH4M). Autor je historik s oxfordskou formací, a skrývá se za pseudonymem „Marcantonio Colonna“. Jeho styl je střízlivý a věcný, ale jeho žaloby proti papeži jsou silné a četné.
Mnohé prvky, na kterých se zakládají formulace jeho obvinění, byly známy. Ale to, co je nové, je rekonstrukce celé série „historických obrazů“ na pozadí volby papeže Bergoglia, kterou pilotovala „mafie Sant Gallo, argentinské příhody Bergoglia před jeho volbou; překážky, na jaké narazil kardinál Pell, když usiloval o reformu kuriálních financí; revize papežské akademie pro život; pronásledování františkánů Neposkvrněné a konečně poprava Vojenské Hlavy Maltézských rytířů.
Média připravená kárat s pohoršením každou epizodu špatného řízení a korupce, před tváří těchto skandálů mlčí. Největší zásluhou této historické studie je, že je vynesla na světlo. »Strach je vedoucí známkou kurie pod vedením Františka, spolu se vzájemným podezříváním. Nejedná se pouze o informátory, kteří hledají výhody a donášejí soukromé rozhovory – jak bylo odhaleno v případě tří spolupracovníků kardinála Müllera. Jde o organizaci, ve které mravně zkažené osoby jsou ponechány na místě a přímo podporovány papežem Františkem, kde lstivé vydírání je na denním pořádku. Jeden kněz kurie to ironicky vyjádřil: „Říká se, že nezáleží na tom, co znáš, ale koho znáš. Tak je tomu ve Vatikánu: proti tomu, co znáš o tom, koho znáš«.
Kniha Marcantonia Colonny jen potvrzuje to, co naznačuje interview kardinála Müllera: existenci klimatu špionáže a donášení. To, co bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry označuje za magický kruh, který podmiňuje volby papeže, oxfordský historik o tom mluví jako o modus gubernandi papeže Františka, který přirovnává k autokratickým metodám diktátora Juana Perona, jehož byl mladý Bergoglio věrným následovníkem.
Dalo by se říct Nihil novi sub sole (Eccl 1,10). Církev zažila mnoho jiných nedostatků ve vedení. Ale tento pontifikát reálně vnáší rozdělení mezi věřící, jak zdůrazňují tři kardinálové, důvody nemohou být omezeny na způsob papežova řízení, ale musí zde být konstatováno něco absolutně nevídaného v dějinách církve: odtržení římského Pontifika od nauky evangelia, kterou má z božského pověření předávat a chránit. A to je srdce problému náboženství dnešní doby.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Když mluvíte s katolíky v Buenos Aires, budou vám vyprávět o kouzelné proměně, jakou na sobě uskutečnil Jorge Mario Bergoglio. Jejich uzavřený a vážný arcibiskup se přes noc změnil na úsměvného a veselého papeže Františka, idol lidí, s nimiž se zcela identifikuje. Když mluvíte s někým, kdo pracuje ve Vatikánu, bude vám vyprávět o opačném divu. Jakmile ho nesnímají kamery, promění se František v jinou osobu, stane se arogantní, odmítavý vůči lidem, vulgární v řeči a obávaný pro své pověstné výbuchy hněvu, které jsou nyní známy všem, od kardinálů až po řidiče.
Marcantonio Colonna, z knihy Papež diktátor
