Také reforma církve má své mučedníky
25. 1. 2019
Patří mezi ně sv. Arialdo (+1066) a sv. Erlembaldo (1075), vůdci „patarie“, laického hnutí, které se v XI. století postavilo za morální reformu církve v milánské diecézi, jedné z nejvíc zkažených v Itálii.
Simonie a nikolaitismus byly dvě rány, které v té době drásaly církev. Simonie se zaměřovala na prodávání a kupování církevních úřadů; nikolaitismus byla praxe mnoha biskupů a kněží opatřit si manželku nebo konkubínu. Nejhanebnějším projevem morální krize byla simonie, která, jak píše sv. Petr Damián, zuřila v ovčinci Kristově jako krvelačná šelma. (Liber Gomorrhianus, tr. it. Fiducia, Roma 2015, str. 41)
Tyto neřesti byly v severní Itálii zakořeněny tak radikálně, že tvořily obecnou praxi. Proti šíření nemorálnosti se zrodilo reformační hnutí z iniciativy jáhna Arialda a dvou bratří, Landolfa a Erlembalda Cottů. Pocházeli ze vznešených rodin v Lombardii, a lid táhl za nimi; začali se jim říkat „hadráři“ „patarini (pataria byl trh se starým papírem). Strana, která byla proti reformě, byla vedena samotným milánským arcibiskupem Guidem de Velate, který politickými argumenty ospravedlňoval nemravný klérus. Vznikl z toho otevřený boj, který líčí jeho přímý svědek, opat vallobroziánský Andrea da Strumi v knize Život sv. Arialda (Monumenta Germanica, Hist., Scriptores, XXX, 2, Lipsiae 1935, pp. 1047-1075; tr. it. Arialdo. Passione del santo martire milanese, Jaca Book, Milano 1994).
Morálním vůdcem hnutí byl Arialdo, kterého podle Andera da Strumi zvolil sám Kristus, aby vyhladil špatné kněze a pastýře: Kdo upřímně touží najít pravdu, musí pevně odmítat každou formu lži. Proto abyste se mohli plně těšit z Pravdy, kterou je Bůh, zapřísahám vás v jeho jménu, abyste se drželi daleko od falešných kněží, neboť nemůže být žádná možnost shody anebo jednoty mezi světlem a tmou, mezi věřícími a nevěřícími, mezi Kristem a Belialem. Stojí totiž psáno: Vzdalte se a odlučte se od nich a nedotýkejte se nečistého, a já vás přijmu, praví Pán (2 Kor 6, 17-18). Jak by se mohlo stát, aby se vám přihodilo nic zlého, tj. abyste neměli pastýře, kteří vás vedou správně, když požádáte o ně Toho, který, když jste ještě neexistovali, vám dopřál mnohem více, tj. sám sebe a vaši spásu? Proto se snažte, abyste neměli nic společného s žádnými heretiky, žádejte s velkou důvěrou Boha o dobré věrné pastýře a bez pochyby je budete mít, tím si buďte jisti! (str. 89). Arialdo dodává: »Budou-li lidé mlčet, bude volat kamení (Lk 19,40), a také: Zlořečen buď, kdo jeho meč zdržuje od krve (Jer 48,10).
Meč, který používal Arialdo, bylo především Boží slovo, ale když bylo nutné, reformátoři neváhali vzít do rukou zbraně a bránit se před násilnými útoky svých nepřátel, kteří se jim snažili zabraňovat v kázání.
Milánský arcibiskup znepokojen lidovou reakcí, která se šířila, povolal své žalobce, aby se ospravedlnili před synodou, která se konala v klášteře Fontaneto v diecézi Novara. Vedoucí patarie Arialdo a Landolfo neuposlechli, a proto byli biskupem exkomunikováni.
Arialdo se tedy odebral do Říma, kde vyložil papeži Štěpánu IX. důvody svého odporu vůči arcibiskupovi v Miláně. Papež, nakloněný hnutí, které se zde rodilo, poslal do Milána apoštolské vizitátory, kteří v té době řídili reformu církve: arcibiskupa z Luccy Anselma da Baggio a římského arcidiákona Hildebranda. Oba byli povoláni, aby se v dalších letech stali papeži.
V zimě 1060-61 Anselm z Baggia byl ještě jednou jako zástupce papeže v Miláně spolu s kardinálem a biskupem v Ostii Petrem Damiánem. Oba papežští vizitátoři, když se seznámili se skandální situací v milánské diecézi, vyzvali Patarii, aby pokračovala v boji a kázala lidu proti zkaženému kléru. Když v roce 1063 Landolfo Cotta zemřel náhle na následky atentátu, převzal vedení hnutí Erlembaldo.
Než se tak stalo, chtěl se Erlembaldo odebrat do Říma prosit u hrobu sv. Petra a žádat radu od Anselma da Baggio, který se v roce 1061 stal papežem a přijal jméno Alexander II. Papež Alexander vyzval Erlembalda, aby se ujal vedení hnutí a jmenoval ho nejvyšším sudím Svaté Římské Církve, svěřil mu korouhev Vexilum santi Petri, kterou předtím poslal Ruggerovi, vítězi nad muslimy u Sicílie.
Erlembaldo byl šlechtic s bojovným a nábožným duchem; Andrea da Strumi o něm píše: Vznešený Erlembaldo, když se objevil před lidmi, byl jako generál ve vzácném oděvu obklopen šlechtici a zbrojnoši. Ale ve skrytu před Bohem se odíval jako prostý poustevník (str. 103).
Papežské pověření vlilo patárii novou sílu k boji. Když byly v Miláně podle simonie vybráni tři významní opati, S. Celsa, S. Vinvence a S. Ambrož, pataríni zasáhli a začalo nové období bojů. Jáhen Arialdo po boku Erlembalda ve vojenském vedení patarinského hnutí vztyčili standardu sv. Petra a porazili arcibiskupa Guida da Velate.
Na jaře 1066 Erlembaldo vstoupil do Milána a předal zde dvě papežské buly: první o exkomunikaci arcibiskupa Guida a druhou s výzvou k milánskému kléru, aby se řídil podle pokynů z Říma. Guido svolal velké shromáždění lidu, které čítalo tisíce osob z obou frakcí, mezi nimi byli i Arialdo a Erlembald.
Když arcibiskup napadl papežův příkaz, aby dodržoval milánské zákony, část masy se proti Arialdovi a Erlembaldovi vzbouřila. Erlembaldo se bránil, oháněl se korouhví svaté Církve, od které se nikdy neodloučil. Arialdo byl nucen dát se na útěk, ale v blízkosti Piacenzy byl dopaden a uvězněn v zámku dony Olivy, neteře Guidona Velate, který ho 28. června 1066 dal krutě popravit na ostrůvku v Lago Maggiore.
Vrahové ho táhli za uši a připomínali mu poslušnost k milánskému biskupovi. Když to odmítl, uši mu uřezali. Tu Arialdo pozvedl oči k nebi a zvolal: Děkuji ti, Kriste, že jsem si dnes zasloužil být započten mezi tvé mučedníky. Katani se ho ještě znovu zeptali, zda uznává Guidovu autoritu, ale on zachoval svůj pověstný klid a rozhodně to odmítl. Ihned mu uřezali nos a horní ret. Vypíchli mu obě oči a uťali pravou ruku se slovy: To je ta ruka, která psala dopisy přímo do Říma.
Pak mu uřezali pohlavní úd se slovy: Dosud jsi byl hlasatelem čistoty. Od této chvíle budeš také čistý! Nakonec mu uřezali jazyk a řekli: Konečně zmlkl jazyk, který zaséval sváry do rodin kléru a rozvracel je. A tak, uzavírá Andrea da Strumi, tato svatá duše byla zbavena těla. Tělo bylo potom pohřbeno na onom místě. Po těchto událostech se začaly v noci rybářům zjevovat nádherná světla (str. 145).
Vrazi oběť s těžkými těžkými kameny potopili v nejhlubším místě Lago Maggiore. Po deseti měsících, 3. května 1067 vyplavalo tělo Arialdovo zázračně na hladinu. Po dlouhém odmítání odevzdala dona Oliva mrtvolu Erlembaldovi, který ji dopravil do Milána, kde byla triumfálně pohřbena v chrámu sv. Celsa a v XVIII. století přemístěna do milánského Dómu. Alexandr II. prohlásil Arialda blahoslaveným. Arcibiskup Guido se po opětovné exkomunikaci rozhodl složit biskupský úřad a jmenoval svým nástupcem Goffreda. Papež exkomunikoval rovněž Goffreda a nařídil Erlembaldovi, aby mu nedovolil vstup do Milána. Začal boj mezi dvěma arcibiskupy; Gottfreda podporoval Jindřich IV. a Attone jmenovaný Alexandrem II. byl od ochranou Erlembalda.
V průběhu dalších střetů byl Erlembald zabit ozbrojenou rukou. Papež Urban II., který v květnu 1095 projížděl Milánem do Clairmontu, aby vyhlásil první křížovou výpravu, ve slavnostním obřadu uctil jeho ostatky, což se rovnalo kanonizaci. Urban II. odevzdal úctě věřících postavu Erlembalda jako vzor miles Christi – laika, který prolil svou krev v boji s vnějšími i vnitřními nepřáteli církve.
K němu, stejně jako k sv. Arialdovi se nyní obracejí naše modlitby.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
