Magisterium jako peřina
Magisterium jako peřina
»Jsem generál, který už nebojuje
a který byl jmenován ředitelem školy« (kardinál Ottaviani).
»Byly doby, kdy Svaté oficium mělo povinnost bránit víru,
a který byl jmenován ředitelem školy« (kardinál Ottaviani).
»Byly doby, kdy Svaté oficium mělo povinnost bránit víru,
ale nyní se situace změnila« (kardinál Seper, jeho nástupce ).
Lze říci, že mezi určitým počtem německých biskupů, kněží a věřících došlo k faktickému rozchodu s římskou církví, její vírou a základní disciplínou. Na druhé straně existuje mnoho dalších rozkolů, ale je jasné, že žádný z nich není deklarovaný: odchylky, dokonce i v zásadních bodech morálky nebo učení, zůstávají klidně uprostřed stáda. Jestliže ti, kteří tak či onak zpochybňují koncil, jsou snadno označeni za schizmatiky a někdy se s nimi podle toho zachází, těm zjevněji heterodoxním se velmi zřídka a s jakou péčí nařizuje, aby se jasně rozhodli mezi přijetím nebo odmítnutím katolické víry, a v druhém případě nejsou nikdy oficiálně vyloučeni z Těla, což je k větší škodě dosud zdravých členů a také jich samotných, protože nejsou vyzváni k pokání.
Na cestě k německému rozkolu? Ne, směrem k dohodě
Lze říci, že mezi určitým počtem německých biskupů, kněží a věřících došlo k faktickému rozchodu s římskou církví, její vírou a základní disciplínou. Na druhé straně existuje mnoho dalších rozkolů, ale je jasné, že žádný z nich není deklarovaný: odchylky, dokonce i v zásadních bodech morálky nebo učení, zůstávají klidně uprostřed stáda. Jestliže ti, kteří tak či onak zpochybňují koncil, jsou snadno označeni za schizmatiky a někdy se s nimi podle toho zachází, těm zjevněji heterodoxním se velmi zřídka a s jakou péčí nařizuje, aby se jasně rozhodli mezi přijetím nebo odmítnutím katolické víry, a v druhém případě nejsou nikdy oficiálně vyloučeni z Těla, což je k větší škodě dosud zdravých členů a také jich samotných, protože nejsou vyzváni k pokání.
Na cestě k německému rozkolu? Ne, směrem k dohodě
Hereze nebo nedodržování církevní kázně, které se projevily během německé synodální cesty, jsou značné. Dne 4. února byl schválen soubor rezolucí 85, resp. 86 % hlasů, včetně hlasů dvou třetin biskupů. Tato usnesení nedoporučovala nic menšího než kněžské svěcení žen, svěcení ženatých mužů, povolení manželství pro aktivní kněze, revizi sexuální morálky (zejména církevní nauky o antikoncepci a homosexualitě s případným požehnáním homosexuálních párů) a sdílení církevní správy s laiky.
Ozvaly se hlasy, jako například kardinála Müllera a dokonce i kardinála Kaspera [Ratzingerovo znepokojení z Petrových prefektur se objevilo také zde - zde a hlas Msgre Schneidera zde -ndr], nemluvě o 74 biskupech, včetně čtyř kardinálů, kteří poslali varovný dopis (zde) svým německým bratřím[1]. Žádné odvolání však od nich nepřišlo. Kdo od nynějška řekne těmto církevním hodnostářům, zejména pastýřům, že ztroskotali ve víře? Řím? Zatím je to nepředstavitelné. Němečtí biskupové ve sporu se svými bratry? Je to velmi nepravděpodobné.
Ve skutečnosti bude tato krize, stejně jako mnoho dalších, vyřešena dohodou, jak je tomu v případě ideologických konfliktů v demokraciích. Zpochybňování morálky nepředstavuje pro církevní aparát žádný zvláštní problém: veřejné cizoložství nebo homosexuální "manželství" dnes už nikomu nebrání v přijetí eucharistického společenství, protože oficiální diskurz se snaží přizpůsobit praxi cestou milosrdenství a doprovázení v souladu s Amoris lætitia [viz].
Naopak svěcení ženatých protestantů a vdaných protestantek by církev sekularizovalo, a tím by nevyhnutelně způsobilo rozpad římské i biskupské moci. Protože církevní instituce, která se zdá být jen administrativním rámcem, ideologicky velmi svazujícím, je ve skutečnosti velmi křehká. V rozhovoru s redaktory evropských jezuitských kulturních časopisů z 19. května 2022 se František vyjádřil velmi jasně: "Předsedovi německé biskupské konference, panu Bätzingovi, jsem řekl: "V Německu je velmi dobrá evangelická církev. Druhou nepotřebujeme!".
Přesto František 24. června při dalším přijetí msgre Georga Bätzinga povzbudil, aby "pokračoval v synodální cestě" a předložil "doporučení ke změně způsobu jednání církve". Žádné kněžky, ale v souladu s motu proprio Spiritus Domini z 11. ledna 2021 budou ženám uděleny laické služby akolyty a lektora a nepochybně bude brzy zavedena služba ženského diakonátu [zde] a, proč ne?, předsedání shromážděním, kterých by se účastnili i kněží ustanovení k svěcení, přičemž ženám bude jistě dána možnost konat liturgické kázání.
A v tomto transakčním jasnotemnu sehrálo roli uvolňovacího ventilu pro umírněné kruhy sympozium o kněžství, které uspořádal kardinál Ouellet a které se konalo ve Vatikánu ve dnech 17.-19. února 2022 a na němž zazněly mnohem klasičtější projevy, avšak se zásadními "otvory" o křestním kněžství o a roli žen v církvi.
Obyčejná hereze
Ozvaly se hlasy, jako například kardinála Müllera a dokonce i kardinála Kaspera [Ratzingerovo znepokojení z Petrových prefektur se objevilo také zde - zde a hlas Msgre Schneidera zde -ndr], nemluvě o 74 biskupech, včetně čtyř kardinálů, kteří poslali varovný dopis (zde) svým německým bratřím[1]. Žádné odvolání však od nich nepřišlo. Kdo od nynějška řekne těmto církevním hodnostářům, zejména pastýřům, že ztroskotali ve víře? Řím? Zatím je to nepředstavitelné. Němečtí biskupové ve sporu se svými bratry? Je to velmi nepravděpodobné.
Ve skutečnosti bude tato krize, stejně jako mnoho dalších, vyřešena dohodou, jak je tomu v případě ideologických konfliktů v demokraciích. Zpochybňování morálky nepředstavuje pro církevní aparát žádný zvláštní problém: veřejné cizoložství nebo homosexuální "manželství" dnes už nikomu nebrání v přijetí eucharistického společenství, protože oficiální diskurz se snaží přizpůsobit praxi cestou milosrdenství a doprovázení v souladu s Amoris lætitia [viz].
Naopak svěcení ženatých protestantů a vdaných protestantek by církev sekularizovalo, a tím by nevyhnutelně způsobilo rozpad římské i biskupské moci. Protože církevní instituce, která se zdá být jen administrativním rámcem, ideologicky velmi svazujícím, je ve skutečnosti velmi křehká. V rozhovoru s redaktory evropských jezuitských kulturních časopisů z 19. května 2022 se František vyjádřil velmi jasně: "Předsedovi německé biskupské konference, panu Bätzingovi, jsem řekl: "V Německu je velmi dobrá evangelická církev. Druhou nepotřebujeme!".
Přesto František 24. června při dalším přijetí msgre Georga Bätzinga povzbudil, aby "pokračoval v synodální cestě" a předložil "doporučení ke změně způsobu jednání církve". Žádné kněžky, ale v souladu s motu proprio Spiritus Domini z 11. ledna 2021 budou ženám uděleny laické služby akolyty a lektora a nepochybně bude brzy zavedena služba ženského diakonátu [zde] a, proč ne?, předsedání shromážděním, kterých by se účastnili i kněží ustanovení k svěcení, přičemž ženám bude jistě dána možnost konat liturgické kázání.
A v tomto transakčním jasnotemnu sehrálo roli uvolňovacího ventilu pro umírněné kruhy sympozium o kněžství, které uspořádal kardinál Ouellet a které se konalo ve Vatikánu ve dnech 17.-19. února 2022 a na němž zazněly mnohem klasičtější projevy, avšak se zásadními "otvory" o křestním kněžství o a roli žen v církvi.
Obyčejná hereze
Mnohé překvapil kritický zásah proti německé synodální cestě od kardinála Kaspera, který byl považovaného spíše za pokrokového. Pokud se ve skutečnosti podobně jako kardinál Schönborn nebo jiní vyšší bergogliánští preláti podíleli na otevření trhliny v morálce, kterou hájili Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI., Kasper nechce definitivní sekularizaci instituce. V obsáhlém rozhovoru, který byl 9. června 2021 zveřejněn v Pasovském diecézním věstníku, kardinál Kasper kritizuje excesy synodální cesty, které jsou spíše "sociologické" než "evangelijní", a takto hodnotí ekumenismus, k němuž se cesta hlásí: "Mnozí už ani nevědí, co je katolické a co protestantské. Rozdíly nepřekonali a už je ani neznají. Tak se vyvíjíme do rozptýleného kouřového snu a zdánlivého ekumenismu".
Bývalý předseda Rady pro jednotu křesťanů říká velmi dobré věci nejen o vědomí katolické identity, ale také obecně o recepci Kréda. Lze poukázat na případ víry - absence víry - v prvotní hřích[2], který je o to symptomatičtější, že popírání prvotního hříchu je podle Donosa Cortése mimo jiné znakem civilizace vášní a zrozených revolucí.
Je zřejmé, že naprostá většina současné teologie popírá historický charakter prvotního hříchu a odmítá, že by se otec lidstva dopustil hříchu neposlušnosti, kvůli němuž ztratil Boží milost a dary, které ji provázely, takže předal zraněnou lidskou přirozenost všem svým potomkům.
Tento hřích, údajně "vymyšlený" svatým Augustinem, někteří frontálně popírají, čehož dobrým představitelem je otec Gustav Martelet: skutek, který je popsán ve třetí kapitole knihy Genesis, není prvním hříchem v chronologickém smyslu, ale spíše "přítomným hříchem, parabolicky posazeným na počátek dějin"[3], kumulativním účinkem individuálních hříchů lidí, účinkem, který tvoří dědictví, "svět", do něhož člověk vstupuje skrze lidské pokolení. Prvotní hřích prý se tak nazývá jen proto, že "předchází svobodě každého individua, které je jím objektivně poznamenáno, když vstupuje do historicky hříšného světa".
Nebo naopak, což je ještě trapnější, jak tvrdí monsignore André Léonard, bývalý arcibiskup z Malines-Bruselu: "Toto vyprávění [o Adamově hříchu v Genesis] je zjevně symbolické, ne proto, že vypráví o iluzi, ale proto, že skutečnost, kterou evokuje a která nepatří do současného historického světa - se nachází právě na jeho počátku -, je vyjádřena v termínech a podle schémat vlastních naší současné zkušenosti, tedy velmi neadekvátním způsobem[4]". Jinými slovy, prvotní hřích by byl mimo dějiny a předcházel by jim. To hlásá David Sendrez, který vyučuje na fakultě Notre Dame a na Vyšším institutu náboženských věd na Bernadinské koleji: navrhuje to, co jemně definuje jako "slabé čtení" Genesis 3 a Římanům 5 ("neboť skrze jednoho člověk vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi..."): "Prvotní hřích je první hřích, přičemž první je chápán metahistoricky. [...] Dogmatický údaj, podle něhož Adamův hřích změnil jeho i jeho potomky v horší stav, a to jak v těle, tak v duši, nepotřebuje ke své úctě předpokládat dva stavy světa realizované v historické rovině a v posloupnosti, jeden před hříchem a druhý po hříchu[5]." V bernardýnské koleji se tedy učí, že prvotní hřích otevírá řadu hříchů v dějinách, ale sám se v dějinách nenachází: před hříchem nebyl žádný stav, kromě "stvořitelského plánu". Pochopte, kdo může. V každém případě to vylučuje selhání hříchu v tvůrčí činnosti, které by neodpovídalo božímu plánu.
A právě od učení o konečném cíli (které se z kázání prakticky vytratilo) se dnešní teologie vzdaluje, stejně jako od učení o Kristově tělesném vzkříšení, Mariině věčném panenství atd.
* * *
V dnešní době však žádný inovativní výklad, který se odchyluje od tradičního výkladu, již nenese s sebou riziko a postih vyloučení. Bez odsouzení takových odchylných výkladů ve Vyznání víry se ovšem objektivita hlásáného poselství rozplývá v subjektivitě výkladu. Nic není jasně katolické, protože všechno je zmateně katolické. Jak by tomu mohlo být jinak, když oficiální dokumenty, jako je VIII. kapitola exhortace Amoris lætitia nebo koncilní texty jako Unitatis redintegratio o ekumenismu, mají samy o sobě tento nejasný a zmatený charakter, na který upozornil kardinál Kasper. Dříve než byla přijata katolíky, je taková mlha obsažena v poselství, které jim bylo doručeno ("Kristova církev trvá (subsistit) v katolické církvi", Lumen gentium č. 8 [viz poznámka o církvi a pokoncilní době]). Nebo, řečeno slovy Davida Sendreze, ve "slabém čtení" dogmat, tedy ve slabém výkladu slabé nauky, který nabízejí pastýři, a pak se ve věřících vyvolává slabá víra. Z této systémové slabosti se bude muset jednoho dne kát mimo jiné i francouzská biskupská konference.
Otec Claude Barthe - Fonte
Otec Claude Barthe - Fonte
________
[
[
1] Viz náš článek "Když papež mlčí, ať promluví biskupové!" «Se il papa tace, che parlino i vescovi!» , Res Novæ červen 2022.
[2] Viz spis v La Nef, červenec-srpen 2019, "Le péché originel. Ce que l'Église en dit" ["Prvotní hřích. Co o něm říká církev"].
[3] Gustave Martelet, Libre réponse à un scandale [Volná odpověď na skandál], Cerf, 1986.
[4] André Léonard, Les raisons de croire [Důvody, proč věřit], Fayard, 1987.
[5] David Sendrez, Le péché originel [Prvotní hřích], Parole et Silence, 2018.
[2] Viz spis v La Nef, červenec-srpen 2019, "Le péché originel. Ce que l'Église en dit" ["Prvotní hřích. Co o něm říká církev"].
[3] Gustave Martelet, Libre réponse à un scandale [Volná odpověď na skandál], Cerf, 1986.
[4] André Léonard, Les raisons de croire [Důvody, proč věřit], Fayard, 1987.
[5] David Sendrez, Le péché originel [Prvotní hřích], Parole et Silence, 2018.
