Menu

Poklady Církve: poklad víry a chudí

 

Víra Říma: Pramen blíženské lásky

Víra, kterou jáhen Vavřinec proměnil mučednictvím ve vítězství, je táž víra, která mu kázala rozdávat poklady Církve chudým. (Stefania Falascová)


»Jako biskup tohoto vznešeného města zasazujeme se za ustavičného nářku o to, aby naše tolik milované město Řím bylo uchráněno hrůz a zpustošení současné války. Bohužel tato naše oprávněná naděje byla zklamána. To, před čím jsme zapřísahali, se nyní stalo, a co jsme v obavách předvídali, se uskutečnilo. Před našima očima se odehrálo smutné divadlo o krvavých lázních a troskách, jejichž obětí je bezbranný a nevinný lid. Tato nanejvýš smutná skutečnost naplňuje naše srdce bolestí. Jedna z neslavnějších římských bazilik, bazilika sv. Vavřince, která je svatá pro všechny katolíky, kteří ji ctí pro dávné vzpomínky a hrob našeho ctihodného předchůdce Pia IX., je již z velké části rozbořena.«

Těmito trpkými slovy oznámil Pius XII. po tragickém 19. červenci 1943 bombardování římské čtvrti San Lorenzo. Obraz onoho papeže, který jen několik hodin nato s rozpaženýma rukama spěšně procházel mezi zoufalým zástupem a troskami, nebude nikdy zapomenut. Zasáhli Řím, zasáhli jeho srdce, když bombardovali jeho lidovou čtvrť, která byla tak lidová jako světec, podle kterého je pojmenována: Vavřinec. Lev Veliký jednou řekl: »Jemu je třeba děkovat, že Řím se stal tak slavným, tak slavným jako se Jeruzalém stal slavným skrze Štěpána.«

Tímto vyznamenáním, které jej staví naroveň Štěpánovi, uctívá římská církev svého mučedníka, který pro ni znamená tak mnoho, že ho řadí hned za apoštoly Petra a Pavla. Apostolorum supparem – takřka rovný apoštolům, tak ho popisuje sv. Ambrož v hymnu, který mu věnoval. Srovnání s apoštoly má na jedné straně oslavovat jeho velikost (»téměř rovný«), ale také připomenout, že všechno pochází z dědictví apoštolů Petra a Pavla, to znamená z fides romana – z víry římského lidu. Jak dokládají liturgická svědectví, byl jeho svátek slaven 10. srpna, a to byl od čtvrtého století v Římě kromě svátku Petra a Pavla jediný svátek světce, kterému předcházela vigilie.

Že římský lid začal uctívat tohoto světce velmi záhy, svědčí nejen liturgická pocta a monumentální bazilika nad jeho hrobem na hřbitově Verano, ale i četné další jemu zasvěcené kostely, kterou jsou rozsety po celém městě (bylo jich kdysi 34).

I když patří k prvním mučedníkům, jejichž kult byl zaveden oficiálně ihned po smrti, zachovalo se nám o něm jen málo historicky bezpečných svědectví.

Římská víra

Co víme o jeho životě, pochází z Passio Polycroni, které není datováno před pátým stoletím a k jehož rozšíření přispěli církevní Otcové. Ambrož jako první o něm píše v roce 389 ve spisu De officiis. Z uvedených pramenů víme, že byl jáhnem a v roce 258 za Valeriánova pronásledování (253-259) podstoupil mučednickou smrt. Následoval tak papeže Sixta II. (257-258). Ten byl, jak dosvědčuje Cyprián z Karthága v dopise africkému biskupu Succesovi, zajat císařskými vojáky 6. srpna, když předsedal shromáždění věřících v Kalistových katakombách na Via Appia. Sixtus byl ihned sťat spolu se čtyřmi jáhny, kteří mu asistovali. Tentýž den byli popraveni ještě další dva jáhni. Vavřinec však byl umučen teprve o čtyři dny později, jak dosvědčuje Depositio Martyrum.

Cyprián psal svůj dopis v srpnu 258, tedy bezprostředně po těchto událostech a informuje nás také o Valeriánově dekretu. Ten požadoval okamžitou popravu, jakmile se zjistí totožnost biskupů, kněží a jáhnů, a konfiskaci církevního majetku. Jak vysvětluje Eusebius z Cesareje ve své Storia ecclesiastica, dal Valerián zabavit hřbitovy a kultovní budovy, aby zabránil shromažďování křesťanů.

Poprvé v dějinách vztahů mezi křesťany a římskou říší nestačil k osvobození odpad od víry, poprvé bylo záměrem státu vyhladit křesťany, ať už setrvávají ve víře, nebo jsou ochotni ji zapřít. Bylo to první pronásledování, ve kterém bylo křesťanské společenství postiženo jako církev, to znamená v její hierarchické podstatě i s jejím vlastnictvím.

Římská církev na základě dobrovolných darů těch, kteří přistoupili ke křesťanské víře, shromáždila velké hmotné dědictví. Na takto darovaných pozemcích nebo lokalitách poskytnutých k dispozici vznikaly v průběhu staletí katakomby. Římský biskup, strážce pokladu víry, byl také současně správcem těchto majetků, jak uvádí Augustin, »pro svatý svazek blíženské lásky«. V církevní hierarchii měli jáhni za úkol opatrovat posvátné předměty a spravovat církevní majetek. Tak se starali o všechny potřeby společenství, k nimž podle úkolu, který svěřili prvním jáhnům apoštolové, patřila i péče o chudé. Obyčejně byl jeden z nich arcijáhnem, to znamená prvním mezi jáhny. V prvních staletích měl arcijáhen Říma obzvláštní postavení a význam, a k tomu patřil i úřad správce a advokáta církve. Proto patřil arcijáhen k bezprostředním spolupracovníkům papeže a býval zvolen jeho nástupcem, i když stál v církevní hierarchii níže než kněží.

Tak např. Kalist spravoval jako arcijáhen stejnojmenné katakomby a stal se nástupcem papeže Zefyrina (199-217) na Petrově stolci. Stejně tak Štěpán I. (254-257) měl svého nástupce v arcijáhnu Sixtovi (Sixtus II.). S velkou pravděpodobností by se byl Vavřinec stal nástupcem Sixta II. Prudentius uvádí v díle Peristephanon, které vzniklo asi 10 let po Ambrožových De officiis, že Vavřinec byl první ze sedmi, který sloužil v blízkosti oltáře. Jako levita vyššího stupně než ostatní měl za úkol střežit klíče od svatých předmětů; jako věrný správce klíčů bděl nad Bohu zasvěcenými poklady a přicházel na pomoc chudým, kteří se živili ze stolu církve a které jako správce zásob osobně znal: Adsuetos ali / Ecclesiae matris penu / Quos ipse promus noverat (ony chudé, které její správce obyčejně zaopatřoval ze statků matky Církve) (Peristephanon 158-169). Prudentius tedy vypočítává povinnosti Vavřincova úřadu a zdůrazňuje přitom jeho věrnost a jeho lásku k chudým.

Poklady církve

Mučednictví sv. Vavřince známe z Passio Polycronii z pátého století.

Jakmile se Vavřinec dověděl, co se děje v Kalistových katakobách, spěchal tam, aby byl svému biskupovi, papeži Sixtovi II. po boku. Když viděl, jak vojáci vedou papeže na popravu, dal se do pláče a zvolal: »Otče, kam jdeš bez svého syna? Kam to jdeš, svatý biskupe, bez svého jáhna? Nechceš, aby spolu s tebou prolil svou krev ten, kterému jsi dovolil, aby měl s tebou účast na slavení svatých tajemství?« Ale Sixtus mu odpověděl: »Proč žádáš, abys mohl se mnou sdílet mučednictví? Přenechávám ti veškeré dědictví, ale neopouštím tě, můj synu. Již brzy mě budeš následovat. Jsou pro tebe připraveny větší zápasy.«

Když pronásledovatelé biskupa popravili, požadovali ihned po tehdejším arcijáhnovi, aby jim vydal poklady církve. Ale ten rozdal všechno zlato církve chudým. Když vypršelo třídenní ultimátum pro vydání pokladů, přišel spolu s velkým zástupem chudých, kterým rozdělil poklady. Na otázku, kde zůstalo slíbené zlato, ukázal Vavřinec na chudé, které přivedl s sebou, a řekl: »Hleďte, to jsou poklady, které jste požadovali. Ti, kteří zde stojí, jsou pokladem církve.«

Od té doby se těší církev z těchto jediných pokladů, z této pozůstalosti nevyčerpatelného bohatství: z pokladu víry – z depositum fidei, a z chudých, maličkých, upřednostněných adresátů a uživatelů duchovního i materiálního bohatství církve. Již Pán řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a zjevil jsi je maličkým (Lk 10,21). Vavřinec to opakoval svým prostým gestem před svými pronásledovateli.

Ambrož komentuje tento rozhodující okamžik mučednictví sv. Vavřince ve svých De officiis takto: »Pravým pokladem Pána je ten, kdo naplňuje to, co on zpečetil svou krví. Pokladem církve je poklad víry, který přichází od apoštolů. A které drahocenné poklady má Kristus, ne-li ty, ve kterých je, jak říká, sám přítomen? Které drahocenné poklady vlastní Kristus, ne-li ty, ve kterých se chce zjevovat?

Vavřinec zjevil tyto poklady a zvítězil, protože žádný pronásledovatel mu je nemohl vzít. Vavřinec, který raději církevní zlato rozdělil chudým, získal tak korunu mučednictví« (De officiis II, 140-141).

Protože jáhen římské církve se nepodrobil vůli císaře a nic neodevzdal, naopak sehrál s ním svou hru, byl odsouzen k mnohému mučení a nakonec položen na rozžhavený rošt. Když umíral, obrátil se naposled ke svým pronásledovatelům a ironicky prohlásil: Assum est, versa et manduca (Pečeně je hotová, obrať ji a sněz!). Ambroziánský hymnus, který začíná vzpomínkou na apoštoly a na fides romana, jejímž drahocenným plodem je Vavřinec, sáhne i k tomuto odvážnému a košatému Vavřincovu temperamentu. Neboť jen v této víře mohl nástupce Petrův, papež Sixtus vydat tak hrdinné svědectví. Jen v této víře mohl svatý Vavřinec, arcijáhen a správce Sixtova dědictví, snášet všechna muka. »Jen Vavřincova víra mohla přemoci katany, pouta i plameny«, napsal papež Damasus (366-384) ve svém spisu na památku svatého mučedníka.

Jeruzalém a Řím

Vavřinec se stal Consul perennis, jak jej nazývá Prudentius, věčným konsulem, který svou láskou k bližním dává zazářit Římu v jeho vznešenosti. »Tak jako Řím nezůstane skrytý, tak nemůže být skrytý ani Vavřinec«, napsal Augustin ve svých Sermones k dies natalis tohoto mučedníka. A proto se přirovnává k Petrovi a Pavlovi a za dvojníka arcijáhna Štěpána, arcijáhna v Jeruzalémě, jak ukazují první antické památky.

Vavřinec byl pochován na hřbitově, který patřil jedné bohaté římské matroně na pozemku rodiny Verani (Fundus Verani) u Via Tiburtina bezprostředně u aureliánské zdi. V roce 315 dal Konstantin přenést hrob na pěknější místo, v blízkosti dal postavit nádherný chrám, tzv. Basilica maior. Bazilika sv. Vavřince a krypta s ostatky mučedníka se staly cílem četných poutí. Augustin dosvědčuje ve svých Sermones velkou úctu a oblíbenost, které se těšil u římských křesťanů. »Majetky, které v Římě rozdělil, jsou tak proslavené, že vůbec není možno je vypočítat. Kdo se vroucně modlil na jeho hrobě, a nebyl vyslyšen? Velký počet slabých vyzvedá jeho zásluhu, že se zřekl časných statků kvůli nim.« (Sermo 303).

V průběhu doby byli v blízkosti jeho hrobu uloženi mnozí další: svatí jako Abbonius nebo Ireneus, kteří dosáhli mučednictví za Diokleciána; papežové jako Sixtus III. (432-440), kteří chtěli nalézt místo svého odpočinku v blízkosti sv. Vavřince; prostí věřící, kteří plně důvěřovali v přímluvu svého dobrodince a patrona. Za pontifikátu Pelagia II. (579-590) byly vedle tělesných ostatků sv. Vavřince uloženy i ctihodné ostatky sv. Štěpána, které byly do Říma přineseny z Byzance.

V novější době byl papež Pius IX. (1846-1878) jediným nástupcem sv. Petra, který chtěl mít svůj hrob vedle hrobu římského arcijáhna a mučedníka. Pius IX., onen papež, který zažil konec církevního státu, onen papež, který byl jako Vavřinec přinucen Boží Prozřetelností dát v sázku statky a majetek Církve.

Z30giorni 10/96

přeložil -lš-