Ohlédnutí za apoštolem Janem
Byl Jan podobně jako Petr a Pavel v hlavním městě říše? Stará tradice vypráví, že byl v Římě a zázračně tam vyvázl z mučednické smrti.
U Aureliovy zdi, jen několik metrů od Latinské brány stojí kostel nazvaný San Giovanni in Oleo (Svatý Jan „v oleji“), který můžeme dnes obdivovat v podobě, kterou mu dal Borromini. Podle staré tradice byl postaven na místě, kde byl apoštol Jan uvržen do kotle s vařícím olejem, aniž by při tom utrpěl škodu.
Někteří učenci se sice přiklánějí k názoru, že se jedná o legendu, ale pokud jde o fakt, že učedník, kterého Ježíš miloval, byl v Římě, rozhodně se nejedná o pozdně středověkou zprávu. Církev, založená na krvi Petra a Pavla, uchovávala tuto zprávu pečlivě ve své paměti: křesťané Říma spojovali Janovo jméno s oběma apoštoly, kteří v hlavním městě říše vydali Pánu svědectví krve. Existují vůbec prameny, které hovoří o Janově pobytu v Římě?
Ve vařícím oleji
Nejstarší svědectví o této události pochází od Tertuliána, apologety, který žil mezi druhým a třetím stoletím v Africe. Aby doložil autoritu a nespornou přednost apoštolské tradice, poukazuje Tertulián ve slavném spisu De praescriptione haereticorum, který napsal kolem roku 200, na prvenství římské církve: „Když přicestuješ do Itálie, přijedeš také do Říma, odkud můžeme čerpat autoritu apoštolů. Jak šťastná je církev, kde apoštolové celou nauku vylili spolu se svou krví, kde se Petr stal podobný Pánu ve svém umučení, kde Pavel byl korunován stejnou smrtí jako Křtitel, kde apoštol Jan byl uvržen do vroucího oleje, aniž by utrpěl škodu, a pak byl vyhnán na ost-rov Patmos.“ (De prescr. 36) Tento kontext vyvolává dojem, že tato zpráva patřila v římské křesťanské obci k tradovanému společnému dědictví. Bylo by to velice zvláštní, kdyby Tertulián spojoval dvě zcela jisté události mučednictví Petra a Pavla v Římě s nějakou nedoloženou zprávou.
Druhé svědectví se k nám dostává od Jeronýma. Jeho svědectví z konce 4. století je o to cennější, že se jedná o autora velice kritického k historii a k pramenům. Ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu, konkrétně k veršům, v nichž Ježíš sděluje Jakubovi a Janovi, že budou pít z kalicha utrpení (Mt 20,22), říká Jeroným o Miláčku Páně: „Jan zemřel na konci svého života přirozenou smrtí. Když však čteme dějiny církve, dovídáme se, že také on byl pro své svědectví uvržen do kotle s vařícím olejem, ze kterého vyšel jako bojovník, aby přijal Kristovu korunu, a bezprostředně nato byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Vidíme tedy, že i on pil kalich svědectví jako tři mládenci v ohnivé peci, i když pronásledovatel neprolil jeho krev.“ (Comm. In Ev. secundum Matthaeum)
Pro svědectví Kristu
Kdy a proč došlo k tomuto nekrvavému mučednictví? Jak víme, dosáhl tento apoštol na rozdíl od ostatních, kteří před rokem 70 podstoupili mučednictví, úctyhodného stáří. Dostupné prameny nám dokonce dovolují popsat v hrubých rysech jednotlivá zastavení jeho života. V první kapitole Skutků jej nacházíme při uzdravení ochrnutého u chrámové brány v Jeruzalémě a pak po boku apoštola Petra při jeho řeči před veleradou. V jednom úryvku listu ke Galatským dává Pavel Jana ještě jednou do souvislosti s Petrem a Jakubem, když mluví o třech sloupech církve (2,9). Když tedy Pavel potkal apoštoly v roce 49, byl Jan ještě v Jeruzalémě. Pak zcela jistě přesídlil do Efezu. Eusebius z Caesareje, autor církevních dějin ze čtvrtého století, datuje tuto událost do roku 67 a spojuje ji s propuknutím židovské války. (Hist. eccl. III, 23,4)
V tom roce byl Petr již mrtev. Od té doby byl Jan více než třicet let jediným apoštolem, který byl očitým svědkem Ježíšova života. Tato skutečnost mu zajišťovala obzvláštní úctu, která snad vysvětluje i vznik pověsti rozšířené mezi křesťany, že apoštol nezemře až do druhého Kristova příchodu.
V tom roce se setkal Jan s Polykarpem a vysvětil ho na biskupa ve Smyrně. Ireneus, lyonský biskup, který se narodil kolem roku 130 v Malé Asii, poznal tehdy Polykarpa. Předal nám své živé vzpomínky a pocity ze setkání s přítelem Miláčka Páně.Ve svém dopise gnostikovi Filónovi, svému druhu z dob mládí, píše Ireneus: „Neboť když jsem byl ještě mladíkem, vídal jsem v Malé Asii Polykarpa(…). Proto mohu ještě dnes popsat místo, kde vcházel a vycházel, jeho životní obyčeje, jeho tělesnou postavu, jeho řeči před lidem, jeho vyprávění o stycích s Janem a jinými osobami, které ještě viděly Pána, jeho zprávu o jejich učení a dále to, co od nich slyšel o Pánu, jeho zázracích a učení.“ (Eus.: Hist. eccl. V. 20,4)
Ireneus a Eusebius také podávají zprávu o posledních letech života apoštola Jana. Eusebius se sice přímo nezmiňuje o jeho cestě do Říma, ale říká: „Tehdy (před smrtí Domiciána) musel být apoštol Jan ještě naživu a pro svá vystupovaní na obranu Božího slova byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos.“ (Hist. eccl. III, 17) Nacházíme se v roce 95. Příchod Jana do Říma, jeho proces a jeho odsouzení se muselo udát několik let předtím.
Na ostrově Patmos napsal Jan Apokalypsu. Po smrti Domicíána v roce 96 a po zrušení exilu se apoštol vrátil zpět do Efezu: „Tehdy ještě žil v Malé Asii apoštol Jan, kterého Ježíš miloval, a řídil tamní církve, když se po smrti Domicíána vrátil do Efezu z ostrova, na který ho vyhnal.“ (Hist. eccl. III, 23) Tam na naléhavé prosby křesťanů své obce sepsal čtvrté evangelium. Ireneus vysvětluje: „Jan, Pánův učedník, ten, který spočinul na jeho hrudi, zveřejnil evangelium, když pobýval v Efezu.“ (Adv. Haeres. 3,3,4) Jak rovněž sděluje Ireneus, „zemřel za císaře Trajána a je to pravý svědek apoštolské tradice.“ (Adv. Haer. 3,1,1)
Antické martyrion
Kaple San Giovanni in Oleo ante Portam Latinam má dnes prostý renesanční vzhled. Dal ji postavit kardinál Benedetto Adam v roce 1509 nad dřívější kaplí a její vnitřek vyzdobil Borromini v roce 1658. Půdorys této budovy však nesporně ukazuje na dávnější dobu. Archeolog Guglielmo Matthiae, který se kaplí delší dobu zabýval, se domnívá, že její nynější struktura může svědčit o raně křesťanském základu. Osmiboký půdorys se hodí na starověké martyrion, tedy budovu, jaké se stavěly na místech mučednictví a které připomíná mnoho podobných budov na teritoriu římské říše, zvláště na Východě. Matthiae také připouští, že se může jednat o někdejší pohanské mauzoleum u Aureliových hradeb, které bylo přestavěno nebo přizpůsobeno novému účelu. Podle dnešních poznatků nebyla v Římě žádná jiná osmiboká svatyně a v době renesance by se určitě nic takového nestavělo jenom proto, že se jedná o legendu, která by navíc mohla být spojena s nedalekou velmi starou bazilikou.
Na konci 5. století dal totiž papež Gelasius několik metrů odtud postavit baziliku Svatého Jana u Latinské brány. Po návratu papeže z koncilu v Efezu (431) silně vzrostla úcta k sv. Janu apoštolu. Její šíření podporoval především papež Hilarius (461–468), který unikl běsnění bludaře Dioskora jen díky tomu, že se skryl u hrobu sv. Jana. K jeho poctě dal zřídit v křestním kostele v Lateránu oratoř. Tam můžeme číst nápis: Liberatori suo beato Ioanni Evangelistae Hilarius episcopus famulus XPI (Svému osvoboditeli bl. Janu Evangelistovi biskup Hilarius, služebník Kristův).
Svatý Ambrož složil ve 4. století ke cti sv. Jana hymnus, ve kterém je tato sloka:
Victus tamen ab impiis / calente olivo dicitur / tersisse mundi pulverem / stetisse victor aemuli – Ač bezbožnými spoután byl, / prach světa prý smyl ze sebe / v oleji vřelém, z kterého / vítězně vyšel před soky.
O tom, že tradice o mučednictví evangelisty Jana u Latinské brány sahá až do antických dob, svědčí i liturgická památka této události, která se slavila 6. května. Ve svých dějinách liturgických zastavení z roku 1558 Historia delle Stationi di Roma (Dějiny římských zastavení), které se slavily v postní době, uvádí k 39. zastavení toto:
39. zastavení – sobota po páté neděli postní v San Giovanni a Porta Latina
„Při rozdělování jednotlivých částí okrsku zemského, kterých se ujali apoštolové, připadla svatému evangelistovi a apoštolu Janovi provincie Asie. Když tam založil mnoho místních církví, usadil se v Efezu, který byl proslavený svým Artemidiným chrámem. Když se chystal učit pravdě Kristova zákona a vyhladit ničivou modloslužbu, dal ho Domicián pronásledovat. Bylo to druhé pronásledování po pronásledování za císaře Nerona. Když prokonzul Asie vyslídil svatého Jana, nařídil mu, aby podle císařova dekretu zapřel Krista a přestal hlásat svoje náboženství. Svatý Jan to však odmítl a řekl, že je třeba více poslouchat Boha nežli lidi. Proto byl zajat. Pak byl na rozkaz císaře v těžkých okovech přivlečen do Říma. Tam osvědčil stejnou vytrvalost v obraně víry jako v Efezu. Proto měl být podle rozkazu Domiciána před městskou bránou, která se nazývala Latinská, zbičován, spálen v kotli s vařícím olejem a popraven. Ale kat, který byl výkonem rozsudku pověřen, dal ho již dříve, než dorazili na místo popravy, krutě zbičovat, a aby mu připravil co největší ponížení, dal mu ostříhat vlasy dohola. Tak byl statečný bojovník Kristův, ponížený a již zbičovaný, dovlečen k jmenované bráně, kde již hořel velký oheň. Na ohni stál objemný kotel s olejem. Když olej začal vřít, vhodili bezbožní kati nahého apoštola dovnitř a ponořili ho do oleje. Ale horká tekutina mu nezpůsobila žádnou škodu a on vystoupil čistší a silnější, než jaký tam vstoupil, jak říká Tertulián. Kolemstojící museli tedy vidět, že plameny jeho tělo nespálily a nemohly mu uškodit, protože díky své nevinnosti a panictví byl uchován čistý od každé tělesné žádostivosti a žáru vášně. Domicián byl tímto velkým divem tak ohromen, že z obdivu již nechtěl, aby byl svatý Jan dále mučen, nýbrž ho poslal do vyhnanství na ostrov Patmos. Tam napsal, osvícen božským zjevením, tajemné Zjevení. Akta o procesu se v senátu neztratila a po smrti Domiciána jeho nástupce prohlásil odsouzení za neplatné a zrušené. Jan se pak vrátil zpět do Efezu.“
V dalším úryvku dosvědčuje Pompeius na základě archeologických nálezů z té doby, že na tomto místě byl pravděpodobně dříve chrám Diany (Artemidy), o kterém se zmiňuje také Cicero v jedné své řeči:
„Je možno se domnívat, z jakého důvodu vydal římský vladař rozkaz, aby se právě toto, a nikoliv jiné místo stalo dějištěm apoštolova mučednictví. Je třeba vědět, že ve městě Efezu, kde měl svatý Jan své sídlo a odkud byl přiveden do Říma, stál slavný chrám Artemidy, postavený, jak se traduje, v roce 220 na náklady celé Asie. (…) Protože svatý Jan bydlel ve městě, kde obyvatelé velice uctívají Artemidu, zvanou Efezskou, kterou apoštol velice pohrdal a jejíž úctu odsuzoval, není nepravděpodobné, že (z důvodu, aby se mu v Římě dostalo spravedlivého trestu, jak pohané soudili) bylo k tomu vybráno právě místo před chrámem, který byl v Římě zasvěcen stejné bohyni – Dianě.“
Nakonec se Ugonius zmiňuje o relikviích, které připomínají toto mučednictví:
„O relikviích tohoto kostela nemám žádné zprávy. Vím jen o několika relikviích u Svatého Jana v Lateráně, které pravděpodobně pocházejí odtud a mají souvislost s mučednictvím, které zde sv. Jan podstoupil: několik kusů řetězu, nůžky, kterými byl ostříhán dohola.
O slavnostech a o dnech zastavení bývá oltář v tomto kostele vyzdoben jinými relikviemi, které jsou přineseny z lateránské baziliky, kde jsou z bezpečnostních důvodů přechovávány. V malé kapli, která se nachází před bránou, je napsáno na mramoru, že je zde uloženo trochu oleje, kousky kotle, krev a vlasy blaženého evangelisty Jana.
Giovanni Ricciardi Podle 30giorni 5/1998
překlad -lš-
