Z dopisu kněze, který adresoval nejen svému spolubratru
Vím, že se cítíš, jako bych kritizoval tebe, když kritizuji koncil. Je to jako bych říkal něco špatného o tom, co je ti velmi blízké, protože ten koncil jsi prožíval, inspirovala tě jeho atmosféra, sdílel jsi jeho očekávání a naděje. Protože ty a tolik dalších kněží bylo formováno školou 2VK, celebroval jsi podle jeho obřadů, četl jsi jeho dokumenty. Tento koncil tě formoval, napovídal ti odpovědi na dotazy věřících, představoval materiál k rozjímání, k tvým duchovním cvičením, byl tématem konferencí, lekcí v semináři, diskuzí se spolubratry. A pak tento koncil církev promulgovala, poznamenal její dosavadní dějiny, představoval otevření světu a výzvu k nové evangelizaci.
Na tomto koncilu byli přítomni biskupové z celého světa, kardinálové římských kongregací, teologové, moralisté, kanonisté. Všichni společně s papežem Janem a pak Pavlem VI. usilovali, aby zbavili církev její strnulosti, aby ji přizpůsobili dnešku, nejen pokud jde o nauku, ale také způsob, jak ji hlásat moderní společnosti. Máme-li být upřímní, je těžké připustit, že tolik biskupů a samotní papežové by se mohli mýlit, učit heretické nauce, změnit mši v protestantském duchu, šířit ekumenismus. Mezináboženský dialog chtěl v podstatě vytvořit společnou frontu proti materialismu, hledal spojnici k těm, kteří se odloučili od církve a alespoň věřili v Ježíše Krista. A pak, po několika letech, také k těm, kteří sice v Ježíše Krista nevěří, ale věří alespoň v jednoho Boha. A později i k těm, kdo se jedinému Bohu neklaní, ale mají alespoň vágní ponětí o pojmu božství.
Pro tebe, který sis zvykl sloužit koncilní mši – která vlastně koncilní není, protože přišla o několik let později – je nepochopitelná idea používat jazyk, kterému lid nerozumí a je mu cizí, protože tě učili, že mše je večeře, bratrská hostina, při které se láme slovo a chleba. Říkali ti, že před koncilem věřící ničem nerozuměli, drmolili růžence, zatímco kněz prováděl své obřady otočený zády k nim. Vyprávěli ti, že kázání byla v latině a ty ses právem ptal, jak bylo možné pokládat víru za jakýsi druh soukromé apanáže pro klérus, jak bylo možné držet ve skrytu poklady Písma svatého, vyhrazeného k soukromé zbožnosti. A někdo ti možná vyprávěl anekdoty, jak stařenky komolily slova hymnů a lámaly si jazyk s Tantum ergo sacramentum.
Pak přišli profesoři laureáti z Gregoriany, aby ti vysvětlili Gaudium et spes a pořádali intenzivní kursy o Dignitatis humanae, aby ti vysvětlili, jak je lepší, když se církev nebude nadále pokládat za správkyni veškeré pravdy a dá přednost tomu, že předloží poselství evangelia a ponechá lidem svobodu, aby si je osvojili z vlastního přesvědčení a nikoliv za sociálního nátlaku nebo vyhrožování peklem. Možná, že když jsi byl malý, ministroval jsi při staré mši „ad Deum qui laetifica“ a zvykl sis na to, že ani ty nerozumíš příliš tomu latinskému a všem těm obřadům, žehnáním, líbání konviček a biretu, na kanovníky s pelerínou a biskupy s vlečkou. Vzpomínáš si na seminární řád, na tonzuru, která se obnovovala každou sobotu starou břitvou, na prefekta, který dbal na kázeň, na zpěv nešpor a požehnání s monstrancí. Vzpomínáš si na svou první mši s asistentem v pluviálu, na svého starého faráře. Jistě, dnes se věci změnily, a to velmi. Ale měnily se pozvolna, i když nezvratně.
Říkali ti tehdy, že nová mše je pouhý překlad té staré, a tys jim věřil, proč ne, když ti to říkal tvůj spolubratr a tvůj biskup? A tu mši sloužils dobře, ve zbožnosti a dodržoval jsi všechna paramenta, vyměňoval jsi oltářní plátna, leštil posvátné nádoby, vyměňoval konopeum na svatostánku a chtěl jsi mít na oltáři čerstvé květiny. Zpočátku byla jedna potíž: nejdříve přeložili jednu část mše, ale Kánon ponechali v latině. Ale už nebylo poslední evangelium a leoninské modality. Pak zrušili manipul. Potom přeložili i Kánon. Pak připojili jiné, kratičké modlitby – II. eucharistická modlitba - a jako náhrada byla modlitba věřících. Lidé si zvykli na nové Kyrie a Kredo, nedělní odpolední nešpory přestaly, ale začalo se s večerní mší. Po růženci se začala vynechávat modlitba K tobě svatý Josefe. Někdo s ní prostě přestal, a nikdo neví proč. A řekli, že biret a klobouk ala Saturn již není povinný. Kleriku je třeba obléci, když jdeš posloužit svátostmi, ale jinak stačí clergyman (černý oblek s kolárkem a pektorálem). Pak jsi začal potkávat kněze v šedé nebo modré košili a po nějakém čase jsi získal dojem, že kleriku není třeba oblékat ani na mši. Nakonec jsi ji odložil docela.
Pak přišel nějaký kněz z Vatikánu a oznamoval, že hlavní oltář bude odstraněn a otočen, a než přijde někdo odpovědný z Vatikánu, že stačí, když v presbytáři postavíš stůl s antipendiem, šesti svícny a křížem a sedadlo na epištolní straně, abys nebyl zády ke svatostánku. Ale asi to nějak nevyhovovalo, kříž bylo třeba postavit na bok, použít jen dvě svíčky na jedné straně stolu a květiny na druhé straně. Svatostánek je nejlépe přemístit do boční kaple, aby se tak podpořila soukromá modlitba a lidé si tu a tam během obřadů neklekali před hlavním oltářem. A tak jsi poslechl, i když se ti nelíbilo, že máš zaujímat místo »Pána domu«, když slavíš Eucharistii. Už se totiž ani neříkalo mše, trpělivě ti vysvětlili, že to je starý středověký výraz, který ztratil svůj význam, a že Koncil, Konstituce o posvátné liturgii, papež a prefekt pro posvátný kult napomínali atd...
Ostatně i ve farnosti se leccos změnilo. Místo dosavadních modliteb nastoupily modlitby nové z brožurek, které přicházely z ústředí. Varhany se začaly používat jen o velkých svátcích, ale o nedělích během roku chtěla mládež zpívat s kytarami, a co je na tom zlého, vždyť podobně se zpívaly kdysi Davidovy žalmy, a ti mladí se tak alespoň udrželi ve farnosti.
V určitém momentu někdo rozhodl, že je možno nahradit individuální zpověď společným rozhřešením bez vyznání hříchů a bez ověřování dispozic penitenta. Vyřešils to kompromisem tak, že jsi při tomto obřadu vždy pamatoval na zpovědníky, kteří byli věřícím k dispozici. Ale i v tomto případě jsi zachoval poslušnost, a tak sis našel prostředek na uklidnění svědomí. Pak jsi měl problém se svěřením liturgických čtení laikům: starým ženám s krátkými vlasy, brýlemi na řetízku; otcům rodin navrhovaným a povolaným za katechisty, aby dali dobrý příklad, vždy rozpačitým, a kostelním horlitelkám, které měly zpočátku strach z ambonu...
A pak přišla vlna koncelebrace... kněží stáli kolem jen se štolou a mší ubývalo i tam, kde by lidé přišli, ale řeklo se, že tuto věc doporučuje koncil. A tak jsi poslechl. A potom změnili způsob, jak podávat přijímání, že se má přijímat vestoje a na ruku. Jak ti bylo uloženo, vysvětlil jsi od ambonu, že to je starý způsob z dob, kdy křesťané bývali v katakombách. A sestry, Bůh jim žehnej, ty jako první natahovaly ruce, domýšlivé a zmodernizované, instruované Věstníkem kongregace nebo nějakým knězem ze severu. Pak někdo vymyslel trvalé jáhny. Měls jednoho vdovce, který působil skoro jako kaplan, který si o Vánocích oblékal dalmatiku, ale poslali ti místo něho jiného, přítele monsignora z kurie, který se objevil v sakristii s rochetou, kterou mu vyprala manželka, a štolou, kterou si pořídil v Charitě. Dobře, necháme ho číst evangelium, když přijde někdo na kontrolu, aspoň uvidí, že máme všechno v pořádku.
Pak došlo na „akolyty“ k posluhování eucharistií. Ty jsi byl zvyklý nosit přijímání nemocným, domů anebo do nemocnice, aby se mohli vyzpovídat, kdyby potřebovali, a ten akolyta je zpovídat nemůže, nebo ano? Ale bylo třeba ukázat, jakou roli mohou převzít laici. A mezi akolyty byla jedna sestra z farního azylu, která vystupuje ke svatostánku bez nejmenší usebranosti a úcty, vloží hostie do pixidy a zmizí. Pak katechetka, kterou instruovala sestra, která pečuje o starce v hospici, a nakonec se přidávají i laici z farní rady, kteří se nabízejí, že také budou o Velikonocích chodit žehnat domácnosti podle textu natištěného na obrázku.
Přišel čas, kdy ses dočetl, že papež uspořádal v Assisi ekumenické setkání a modlitbu. Jak je to krásné, modlit se společně za mír! Až na to, že na setkání nebyli jen odloučení bratři jiných křesťanských vyznání, ale také židé, muslimové a ctitelé model. A že na svatostánku v jednom kostele se vzdávala pocta Buddhovi a v jiném Indiáni přinášeli oběť Manituovi a zabíjeli slepice. Ale papež o všem, co se tam dělo, ani nevěděl, byla to taková improvizace. A jeden starý duchovní otec, který čte SI SI NO NO ti ukázal fotografii, jak Madona ve Fatimě, kterou neslo několik věřících, zůstala stát na náměstí, protože se to jevilo jako příliš katolické. A pak přišel Jean Luc Godart se svým rouhavým filmem a tys zavedl své farníky na Náměstí sv. Petra modlit se s papežem růženec na odčinění pohoršení. Byl to dojímavý okamžik velké víry, ale byl to jen poslední krok v demolici společnosti.
Volba Ratzingera se jménem Benedikta XVI. se jevila jako naděje pro církev: přijmout koncil, ale s hermeneutikou kontinuity, tzn. ve světle Tradice. Nový papež se zase objevil v lóži v mozetě a s hermelínem, celebroval důstojně s mitrou Pia V. A jako zázrakem i preláti našli svoje rochety a pektorály. V červenci 2007 promulgoval papež Motu proprio, ve kterém prohlašuje, že stará mše nebyla nikdy zrušena a že ji kněží mohou používat bez jakéhokoliv dovolení. Ale říkalo se, že zůstala zakázána a že to tvrdí jen lefevriáni a těch několik, které vysvětil rebelující biskup a kteří se pak vrátili k Římu. Nicméně ten starý kverulant, vždy oblečený v klerice, byl poslán do penze, protože nechtěl sloužit Novus Ordo a kritizoval koncil. Vyloučili ho z pastorace, ale on jako jiní tradicionalisté byl fanatik, obvinil církev, že zapřela sebe samu a svou minulost a osvojila si bludy heretiků. (…) A tys dále působil jako farář a pozoroval, jak postupně ubývá křtů, sňatků, přijímání a účastníků nedělních mší.
Když Benedikt XVI. abdikoval, byl jsi z toho zkoprnělý, myslel sis, že papež nebyl dost silný, aby vzdoroval útokům médií, které obviňovaly kněze z pedofilních skandálů, i když jsi věděl velmi dobře, že to byl nafouknuté, že papež dělal přísná opatření proti skandálnímu kléru.
A dospěli jsme konečně k Bergoliovi. K onomu „Buona sera!“ z balkonu sv. Petra, když jsi seděl u televizoru se zrakem upřeným na komínek. Zašels do kostela a dals vyzvánět a myslel sis, že tento Argentinec divných mravů dá všechno znovu do pořádku. Ale brzy pochopils, že onen Benedikt byl jen epizoda v závorkách, že Bergoglio nyní zachází dále než Jan Pavel II. jak ve slovech, tak ve způsobech. Jeden spolubratr z kurie ti referoval o nešťastném zahájení – "skončila hra na karneval" – což pronesl nově zvolený k ceremoniářům. A pak „kdo jsem já, abych soudil“, epizoda s ministrantem pokáraným za sepnuté ruce, audience pro homo-pár, setkání s Bonino – vražednou čarodějnicí – projekce zvířat na průčelí Sv. Petra, „Amoris laetitia“, rozvrácení Akademie pro život a poctění potratářky řádem sv. Řehoře Velikého.
A teď ti položím otázku: Myslíš, že kdyby se tě zeptali krátce po tvé ordinaci, zda přijímáš eucharistické pohostinství neboli slavení mše s odloučenými bratry, že bys souhlasil, aby se přijímání podalo i heretikům? Kdyby ti řekli, že magická slova z Dignitatis humanae posloužila Bergogliovi jako alibi pro tvrzení, že apoštolská horlivost církve za získání duší pro Krista je slavnostní hloupost, dal bys mu zapravdu? Kdyby ti ukázali, jak se má redukovat mše podle kněží, kteří si vynalézají konsekrační slova a odmítají recitovat Credo, poslechl bys? Kdybys věděl, že v roce 2017 bude církev oslavovat výročí luteránské „reformy“ místo oslavy 100. výročí fatimských zjevení, uvěřil bys ujišťování, že cílem ekumenismu je sblížení odloučených společenství v jednom ovčinci? Uvěřil bys, že během 50ti let bude církev mít papeže, který svolá synodu o rodině, aby legitimoval rozvody, a to proti názoru většiny biskupů? Že papež bude tvrdošíjně odmítat odpověď na „dubia“ čtyř kardinálů? A ještě: Mohl bys uvěřit, že po sexuálních skandálech, které se všechny odehrály po koncilu, Ratzingerův nástupce jmenuje skandálního kněze, jakým je mons. Ricca, do IOR, že jmenuje jezuitu, který fandí LGBT, Jamese Martina, do sekretariátu pro komunikaci, že biskup obviněný za obtěžování bude postaven do čela církve v Chile? Že nástupce Jana Pavla II. označí Emmu Bonino po deseti tisících potratů, za které osobně odpovídá, za velkou Italku? A to poté, co měl vedle sebe na balkóně Sv. Petra kardinála Daneelsse odpovědného za maskování případů pedofilie mezi klérem?
Nežádám tě, abys zapřel sám sebe ani svou dobrou víru. To, co se stalo za posledních 50 let, nemohli způsobit všichni, zvláště když byli zcela zaneprázdněni pastoračními úkoly, bohoslužbami, přípravou homilií, duchovní asistencí vlastních farníků. Především když jsi od rána do večera neměl chvíli času ani na usebrání k modlitbě, tím méně na studium akt magisteria a Písma svatého a musel ses věnovat prospektům Bignami, které ti podstrčili na kněžské poradě. A když jsi místo modlitby breviáře musel spěchat k lůžku nemocného, než ho odpojí od přístrojů a nechají zemřít hladem a žízní.
Ale když se v myšlenkách vrátíš do svého mládí, do těch šťastných dnů, ve kterých ses rozhodl kladně odpovědět na Boží volání a zasvětit svůj život jeho slávě a posvěcení duší, nemohu uvěřit, že by sis byl pomyslel, že skončíš jako nějaký sociální asistent s myšlenkou, že konec konců, všechna náboženství jsou dobrá. Protože jsi věřil a ještě nyní věříš, že ve své službě bys měl hlásat evangelium, spojovat podle Božího zákona křesťanské snoubence, udělovat poslední pomazání a Viaticum umírajícím, a pak jim zatlačit oči a doprovázet je na poslední cestě ke hrobu. A snad přivést nějakého mládence ke kněžství nebo řeholnímu životu. To, co provedli tobě, provedli každému z nás, v maličkých krocích, abychom si mysleli, že se nic nemění, i když se ve skutečnosti změnilo všechno. A to nejen povrchní věci, ale samotná nauka, morálka, liturgie, spiritualita. Kolosální podvod, do kterého byli přivedeni nejen věřící a obyčejný klérus, ale také biskupové a mnoho kardinálů. Strašný podvod, provedený s ďábelskou rafinovaností.
A tak ona klerika, kterou už nenosíš, aby ses podobal světu, znamená, že v tobě zhaslo světlo, které svět potřebuje, aby rozpoznal a viděl Boha skrze jeho služebníka. Ono otočení oltáře k lidu neposloužilo k tomu, aby přiblížilo věřící k Bohu, ale aby je přivedlo k víře, že mše není oběť, ale večeře, na kterou je možno se obléct stejně jako na pláž. Podávání přijímání na ruku ochromilo smysl pro úctu a klanění se před Nejsvětější Svátostí, takže dnes můžeme otevřeně popírat Skutečnou Přítomnost v Eucharistii, stejně jako profesoři v semináři.
A ono naléhavé zdůrazňování koncilu, ducha koncilu, tě přivedlo k přesvědčení, že to, čemu jsi věřil jako mladík nebo ještě jako dítě, byl všechno omyl, bylo to jiné náboženství a jiná církev. Stará církev, jak ji dnes nazývají někteří preláti. Ale jak to? Copak ti neříkali, že se nic nezměnilo, že víra je stejná a změnil se jen způsob jejího hlásání? Neříkali ti, že mše byla jen přeložena a trochu zjednodušena, zbavena některého opakování? A nyní s odstupem několika desetiletí kostely se vyprazdňují, nejsou povolání, kláštery se zavírají a prodávají a předělávají na hotely, v kostelích se pořádají hostiny a říkají ti, že pro nedostatek kněží bude třeba světit viri probati, myslet na ženy jáhenky, svěřit pohřby a kázání laikům. A ty se budeš muset starat o bydlení pro muslimské utečence, zatímco stařečci z farnosti nemají na zaplacení účtu za elektřinu a půjdou po žebrotě, protože Charita je rezervována pro muslimské hordy, které vítá Bergoglio, a neřekne ani slovo pro ty, kteří odmítají dítě v mateřském lůně, ani těm, kteří je zabíjejí v nemocnici. Prý se nevměšuje.
Ne, milý příteli, neodsuzuji tě. Naopak, děkuji Bohu, že dopouští v nevyzpytatelných záměrech své Prozřetelnosti, že zde byli kněží rozhodnutí zabránit tomu, aby tato devastace nenastala již dříve, kteří mají pro své věřící dobré slovo, kteří osvěcují jejich svědomí, napravují jejich zbloudění, povzbuzují je ve chvílích zkoušky. Bez tebe by se církev již v sedmdesátých letech ocitla ve strašné situaci, v jaké se nachází nyní. Ale jestliže připouštíš, abys byl klamán, jestliže uznáváš, žes naslouchal a důvěřoval někomu, kdo měl v srdci jasno o objektivních cílech, kterých chtěl dosáhnout, jestliže začínáš chápat, žes byl zneužit, abys vytvářel zdání o odpovědnosti někoho, kdo v lůně církve usiloval, aby ji zničil, nemůžeš se tvářit, jakoby současné odpadlictví vzniklo jen tak z ničeho a že dvojznačnosti vědomě vpravené do koncilních textů neměly za cíl dosáhnout výsledků, které měly otevřeně vyvolat vzpouru všech kněží i z tvé strany. Ale oni věděli, jak si mají počínat, a tys byl zneužíván, obtěžován, obklopen ostatními spolubratry stejně tak zneužívanými, všichni tlačeni, aby spěchali hned tu hned tam a nebyli připuštěni, aby se modlili před svatostánkem.
Kdyby tento koncil byl dobrý, neměl by zcela jiný dopad, než jiné koncily, které ho předcházely, nemyslíš? Kdyby tento koncil byl dobrý, nebyl by používal dvojznačnosti, nebyl by legalizoval nejhorší naukové a morální deviace. Kdyby tento koncil byl dobrý, potřel by jako jiné koncily všechny bludy, které odporují jeho nauce. A máme-li být upřímní: kdyby tento koncil byl dobrý, nebyl by příčinou církevní krize, zkaženosti kléru, nemravností v seminářích a akademických ústavech, nebyl by příčnou nedostatku povolání, úpadku účasti na svátostech a ztráty víry lidu.
Na druhé straně, kdo udělal tento koncil? Vzdělaní teologové, nebo spíše heretici již dříve odsouzení Svatým Oficiem? Učení moralisté, nebo osobnosti se sporným chováním a revolučními představami? Zkušení liturgisté, nebo ctitelé modernismu spolu s luteránskými pastory? Jak si můžeš myslet, poctivě řečeno, že rebelie proti Bohu a zrada církve může přinést dobré výsledky? Kdy který koncil vyvolal tolik škod v církvi? Stalo se něco podobného po koncilu v Nicei, po onom v Konstantinopoli, po koncilu tridentském, po 1. vatikánském? Jistě že ne. Po všech těchto koncilech církev byla obdařena konverzemi, opravdovými reformami, novými řeholními řády, obnovenou apoštolskou horlivostí, příkladnými světci a světicemi, vzděláváním věřících.
A co přivodil tento druhý vatikánský? Ptám se tě, kdy si začneš klást tyto otázky a probudíš se ze své strnulosti. Kdy obnovíš svou kněžskou hrdost, kterou by chtěl dnes kdekdo smazat?
Gianluca Martone
Pramen: Chiesa viva 515, 516
