Benedetto Antelami: Snímání z kříže
Viděli jsme Ježíše souzeného a odsouzeného. Jeho krutá poprava byla způsobem, jak popravit ty, kteří nebyli římskými občany (ti měli "právo" na stětí). Jeho agónie nás dojala, stejně jako nás dojalo obrácení Dobrého lotra, který se smrtí na kříži spojil s Pánem.
Nyní visí na kříži mrtvé tělo Ježíše Vykupitele. Dřevo je potřísněné nyní již tmavou krví jiných poprav, které mu předcházely. Dřevo je živé a člověk si říká, jestli do sebe nevstřebalo utrpení těch, kteří na něm zemřeli. U paty kříže jsou ženy: nikdy se k němu neotočily zády, nezapřely ho, ani ho nezradily. To je fakt. V žádném z evangelií nenajdeme jedinou epizodu, v níž bychom viděli zrádkyně: naopak, doprovázely ho až do konce. Staraly se o něj, plakaly pro něj a teď jsou tam: čekají, až "představení" skončí, aby mohly získat jeho milované tělo a sundat ho z kříže. Přesně tento okamžik se nazývá „uložení“ a ženy budou potřebovat silné ruce, aby mohly tento obřad provést.
Tento okamžik je zobrazen v několika uměleckých dílech, ale jedno z nich je je v tomto případě příznačné. Jedná se o nádherný růžový mramorový reliéf od Benedetta Antelamiho z roku 1178, který se dochoval v pravém transeptu parmské katedrály (původně byl v ambonu). Uprostřed reliéfu je Kristus snímán z kříže Josefem z Arimatie a Nikodémem, členy Sanhedrinu, které katolická církev uctívá jako světce a připomíná si je 31. srpna. Naproti tomu pravoslavní si připomínají Josefa z Arimatie o neděli nositelů myrhy (druhá neděle po Velikonocích) a 31. července.
Po straně vlevo je zobrazena skutečnost, o níž se vypráví v evangeliích: vojáci rozdělují Kristovy šaty a losují o ně. Tento okamžik, zaznamenaný u synoptiků, podrobně líčí Jan: "Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a udělali čtyři díly - pro každého vojáka jeden - a tuniku. Tunika byla bezešvá, utkaná z jednoho kusu shora dolů. Proto si mezi sebou řekli: "Netrhejme ji, ale losujme o ni. Tak se naplnilo Písmo: 'Rozdělili si mezi sebou mé šaty a o mou košili hodili los'" (Jan 19,23-24).
Epizoda s tunikou inspirovala patristickou exegezi k hledání symbolického významu. Svatý Augustin se ze všech lidí zastavuje a hledá skrytý důvod této události: "Plášť Pána Ježíše Krista, rozdělený na čtyři části, znázorňuje jeho církev rozdělenou do čtyř oblastí (...) proto Pán pošle své anděly, aby shromáždili vyvolené ze čtyř větrů, to znamená ze čtyř částí světa: z východu, západu, severu a poledne. Co se týče tuniky vylosované losem, znamená jednotu všech částí, které jsou spojeny poutem lásky" (Kázání 118,3).
Ženské postavy po obou stranách kříže jsou symbolické: ta vpravo představuje vítěznou církev. Jiná ženská postva stojé vlevo a drží kalich: představuje Kristovu oběť. Maria, matka Krstova, stojí vedle kíže a drží Ježíše za ruku. Některé zbožné ženy jsou přítomny stejně jako v ikonografické tradici založené na evangeliích. Postavy jsou uspořádány vedle sebe jako na byzantských mozaikách v Ravenně. Antelami používá různé typy reliéfu, někdy vysoké a někdy nižší: je to metoda, která slouží k navození pocitu hloubky prostoru. Figury a záhyby drapérie jsou pevně tvarované.
Nahoře na vlysu je Antelamiho podpis: je to jeden z prvních podpisů na středověkých dílech. Nápis zní: "Roku 1178, v měsíci dubnu, vytvořil toto dílo sochař, kterým byl Benedetto známý jako Antelami".
Basreliéf je typ sochařství, který existoval ve všech civilizacích. Tento typ sochařství používaly starověké národy v Egyptě, Mezopotámii, Indii a Číně, stejně jako v novějších obdobích středověkého a renesančního evropského umění. Zatímco u mezopotámských národů získal basreliéf zásadní funkci podobnou renesančním freskám, ve starověkém Řecku zůstával ve srovnání s vysokým reliéfem a rondelem druhořadou činností. Ve středověku se basreliéf vrátil do módy s potvrzením drobné a bohaté výzdoby, zatímco s románským obdobím začal opačný proces, který skončil v době baroka, to však ponechalo prostor pro nové výrazové cesty, jako byl "zploštělý reliéf" Lorenza Ghibertiho. Ve 20. století vytvořila kubistická a dadaistická hnutí se svými kolážemi plnými nezobrazujících prvků most mezi sochařstvím a malířstvím, který otevřel nové perspektivy pro basreliéf.
Benedetto Antelami (Val d'Intelvi, asi 1150 - asi 1230) působil především v Parmě. Je jedním z mála významných italských umělců 12.-13. století, jejichž jméno se nám dochovalo. Spolu s Nicolou Pisanem patří k osobnostem (Antelami před Pisanem), které přispěly k rozšíření gotické kultury v Itálii a jejímu přepracování do klasického tónu. Rekonstrukce Antelamiho životopisných údajů (jeho původ, umělecké vzdělání a profesní události, které ho přivedly k práci sochaře a architekta) využívá jediné dva datované nápisy, které umělec zanechal v Parmě: tu, o níž zde pojednáváme, datovanou rokem 1178 na depozitáři v katedrále (Benedictus Antelami dictus), a tu datovanou rokem 1196 na architrávu severního portálu baptisteria (Benedictus); další orientační bod poskytuje kritické srovnání parmských autografů s dalšími sochami z emilské a francouzské oblasti.
Při pohledu na výpověď nemůžeme nevzít v úvahu obrovskou roli patrona, kterou církev v průběhu staletí sehrála. Tím, že zadala díla umělcům, nejen učinila je nesmrtelnými, ale dala nám a generacím, které přijdou po nás, velký dar krásy. A prostřednictvím umění nám také dává dar víry.
Nuova Bussola Quotidiana
