Klariska matka Caritas Pirckheimerová, bojovnice za pravdu a právo
Magdalena S. Gmehling:
Za nejvyššího ohrožení zachovala věrnost a víru
Nezachovala se žádná její dobová podobizna. Až do roku 1959 byl její hrob zabedněn, a přitom to byla nejslavnější avíře věrná abatyše kláštera klarisek v Norimberku a jedna z nejvýznamnějších ženských postav z doby reformace. Humanitně vzdělaným je známé jméno jejího bratra Willibalda. Ještě dnes existuje společnost „Willibald-Pirckheimer-Gesellschaft“.
Caritas pochází zvelmi vzdělané patricijské rodiny. Narodila se 21. března 1467 v Eichstättu. Již ve 12 letech byla podle tehdejších obyčejů předána na výchovu do kláštera sv. Kláry v Norimberku. Z jejích osmi sester sedm vstoupilo do řádů v Mnichově, Giesenfeldu a v Bergen. Dva bratři záhy zemřeli. Willibald své sestře celý život pomáhal.
Klášter jako centrum reformní činnosti
Svým chovankám předávaly klarisky v Mnichově základy mravnosti, vytříbeného vzdělání a pořádku. Klášter v Norimberku patřil k významným střediskům reformní činnosti. Vycházel znábožné společnosti „Kajícnic“ zvaných také „Magdalény“. Ty byly v německých městech velmi rozšířeny a vytyčily si za cíl zachraňovat padlé dívky. Papež i císař je hojně podporovali.
Rozjímavý, Bohu zasvěcený život a výborný duch kláštera přesvědčovaly dívky, aby zde hledaly svůj další domov.
Abychom pochopili správně osobnost Caritas, musíme si připomenout tehdejší poměry. V období končícího středověku nacházela idea jednoty císaře a říše své poslední útočiště v říšských městech. Probouzelo se nové nacionální uvědomění, především mezi humanisty. Norimberk platil za kulturní střed říše a císař zde často pobýval. Luther nazýval toto město „oko a ucho Německa“. Žily a působily zde přední osobnosti včetně Hanse Sachse a jeho mistrů pěvců norimberských. Bratr Willibald překládal klasickou řeckou literaturu do latiny.
Klášter svaté Kláry patřil k nejvýznamnějším a podporovalo ho více než sedmdesát obcí. Městem stanovený správce se staral o materiální záležitosti. Duchovní péči vedli bosí františkáni. Caritas na sebe upozornila již jako velmi mladá svou vzdělaností, kulturou a lidskostí. Dopisovala si latinsky s nejpřednějšími humanisty. Slavný Celtis jí poslal díla Roswithy z Gandersheimu i svou vlastní ódu. V děkovném dopisu mu napsala: „Jednejte vždy podle toho, co je nahoře, nikoliv co je na zemi... Jsem Vaše nadšená příslušnice, a chtěla bych dodat, milovnice Vaší věčné spásy. A proto Vás prosím, abyste světskou filosofii sice neodkládal, ale dále rozvíjel, to znamená, pozvedal svými spisy duše pohanů k svatým knihám a ktomu, co je vnebi, od tvorů ke Stvořiteli.“ Také svému bratru dělá výčitky, když po smrti své manželky vedl příliš uvolněný život.
V roce 1503 byla Caritas zvolena abatyší. 25 let vedla klášter tato duchaplná žena s neobyčejnou moudrostí a rozhledem. Udržovala styky s velkými tohoto světa. Patřil knim Kilián Leib z Rebdorfu a benediktin Johannes Butzbach z Maria Laach. Ovšem při tom všem nezanedbávala Caritas hlubokou víru a duchovní život. Dělala čest svému jménu (caritas = láska). Abatyše sama ošetřovala nemocnou spolusestru a nedbala na možnou vlastní nákazu.
Čas zkoušky začal, když Luther vyhlásil r. 1517 své reformační teze a dal signál k náboženskému převratu v Německu. Caritas popsala události ztěchto pohnutých let v tzv. „Pamětihodnostech“. Ty byly objeveny teprve vroce 1852 a jsou nyní ve Státním archivu v Norimberku.
Volání po reformě církve trvalo již celé století. Ve smělém vystoupení augustiniánského mnicha spatřovali mnozí zaslíbený nový počátek. Norimberk přijímal Lutherovo učení velmi ochotně, ba s radostí. I Willibald byl krátkou dobu nadšen. Pro Caritas však bylo jasné, že v tomto duchovním boji nejde jen o povrch, a tušila, že klášter čekají těžké časy. Kašpar Nützel, který se o klášter zatím staral a měl v něm svou dceru, nyní holdoval nové víře a chtěl zvrátit všechen dosavadní církevní řád. Sestry hledaly pomoc u církevního právníka, profesora Hieronyma Emsera v Lipsku, který byl dosud velkým odpůrcem Luthera. Byl kaplanem vévody Georga von Sachsen. Dopis matky Caritas padl do nepovolaných rukou a byl uveřejněn s karikaturami.
Již zmíněné „Pamětihodnosti“ začínají rokem 1524. Caritas referuje o lidech, kteří vtrhli do kláštera, aby diskutovali s řeholnicemi o zbytečnosti duchovního stavu. Žádná z 60 sester však zkláštera neodešla. Správkyně Felicitas napsala svému otci dopis plný nářku, a prosila ho, aby se nenechal zmást. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude podán městské radě přípis, aby se zabránilo zrušení duchovní péče františkánů. Záležitost byla projednávána velmi liknavě, až konečně 3. března 1525 došlo na radnici k náboženské disputaci. Norimberští se rozhodli pro novou nauku. Augustiniáni, benediktini, karmelitáni i kartuziáni odložili řeholní roucha. Karmelitánský převor Andreas Stoß, syn slavného Veita Stoße, musel opustit město. Kašpar Nützel řekl bez obalu abatyši: „Hleďte, vznešená paní, pokud vy se obrátíte na novou víru, obrátí se celá norimberská země. Všichni u vás hledají radu a říkají: Co udělají paní od svaté Kláry, to uděláme také.“ Caritas však zůstala víře neochvějně věrná až do smrti 19. srpna 1532.
Začalo hrozné soužení. Rozhodnutím radnice byla františkánům zakázána veškerá činnost od 17. března. 20. března vyhlásili luteránský dómský kazatel Johann Poliander, po něm Dominikus Schleupner a nakonec bývalý kartuzián Georg Koberer novou nauku z kazatelny u Svaté Kláry. Situace byla zoufalá. Na chór sester dopadaly kameny, na hřbitově se zpívaly sprosté popěvky a odpadlý augustinián chtěl sestry zpovídat. Ve franské zemi řádila selská válka. Abatyše prohlásila s rozhodností, že raději se zřekne svátostí, než aby se podvolila. Každou noc dala vyzvánět a sloužit mši.
Dne 7. června 1525 se dostavila delegace z radnice a předložila sestrám program s pěti body, který měly splnit do čtyř týdnů.
Abatyše měla všechny sestry zprostit řeholních slibů. Při odchodu z kláštera měla každá sestra obdržet „výstupné“. Řádový hábit musí odložit. Musí se předělat okno v hovorně, aby každou sestru bylo vidět. Měly zpracovat inventární seznam všeho majetku a všech příjmů.
Sestry jsou zoufalé, abatyše prokazuje statečnost
Sestry jsou zoufalé, ale abatyše neztrácí rozvahu a statečnost. Vede rozhovory s bratrem a bývalými radními. Je ochotná splnit dva poslední dva body. Ve věci hábitu setrvávají na svém.
V předvečer svátku Nejsvětější Trojice se situace dále vyhrotí. Do kláštera vtrhnou s velkým doprovodem příbuzní tří sester a proti jejich vůli je vyvlečou násilím z kláštera. Jedná se o Kateřinu Ebnerovou, Kláru Nützelovou a Markétu Tetzelovou. Abatyše je bez sebe bolestí. Velkou útěchou pro ni je, že unesené sestry hovoří o klášteře jen dobře. Nyní chce radnice zbavit klášter materiálních prostředků. Všechny příjmy aplatby jsou zastaveny a klášter musí odvádět nové poplatky. Začíná tíživá nouze. Zprávu o tom obdržel sám císař Karel V. a poslal r. 1530 klášteru 50 zlatých.
Zákeřná městská rada hledá stále nové prostředky, jak zakročit proti sestrám. Doslechl se o tom Filip Melanchthon. Willibald Pirckheimer jej požádal o zásah ve prospěch kláštera. Dostavil se do kláštera. Abatyše o tom napsala v Pamětihodnostech:
„Mluvil mnoho o novém učení. Ale když slyšel, že skládáme svou naději v Boží milost anikoliv ve své dílo, řekl, že můžeme být v klášteře blažené, jen když nebudeme spoléhat na své sliby. Podle jeho názoru nebyly závazné a není třeba je dodržovat. Odpověděla jsem mu, že to, co se Bohu jednou slíbí, musí se s jeho pomocí dodržovat. Byl ve své řeči skromnější než všichni luteráni, které jsem slyšela. Bylo mu proti srsti, že lidé jsou násilím k něčemu nuceni. Rozloučil se přátelsky a vytkl radním, že zakázali františkánům bohoslužby a násilím vyhnali děti zkláštera. Řekl jim do tváře, že se dopustili velkých hříchů.“
Celý klášter klečel před Nejsvětější Svátostí
O svátku Všech svatých roku 1527 vstoupila do kláštera městská rada se záměrem v individuálních rozhovorech s jednotlivými sestrami dosáhnout jejich „zlomení“. Ze všech však jen Anna Schwarzerinová opustila klášter na vlastní žádost a dostala 100 zlatých a „výstupné“. Willibald Pirckheimer, který mezitím onemocněl, veden moudrostí a vůlí dosáhnout míru mezi lidem i v církvi, sepsal spis na obranu kláštera. Dosáhl jen toho, že klášter byl uznán za „klášter na vymření“. Novicky a nové sestry nesměl přijímat.
Caritas zažila poslední velkou radost. O Velikonocích 1529 slavila 25. výročí svého posvěcení na abatyši. Napsala předtím svému otci: „...ale kdybys věděl, s jakou šetrností my hospodaříme a v jaké nouzi musíme žít, vyvolalo by to u tebe soustrast.“
„Ráno přišel celý klášter k matce a každá sestra nesla hořící svíci. Matka převorka jí nasadila věnec. Zanesly jsme ji do chóru a zpívaly responsorium Regina mundi... Matka abatyše dala vystavit Nejsvětější svátost. Celý klášter před ní klečel a my jsme to vnímaly jako svaté přijímání. Těšily jsme se slovy svatého Augustina: Crede, et manducasti. – Věř, a přijal jsi.
Pak se matka posadila před oltář. Všechny sestry k ní přicházely od nejstarší až po nejmladší, chórové i laické sestry. Matka každou přijala, objala a políbila a my jsme se znovu sjednotily. Matka měla plnou hrst prstenů a nasadila je každé jednotlivé sestře jako znamení nového zasnoubení.“
Hroby klarisek
Tyto prsteny se později při vykopávkách našly. Je to prostý důkaz klášterní věrnosti. Chudičké pozůstatky, které přečkaly staletí. Zvláštním pokladem je modlitební knížka matky Caritas, rukopis, který je nyní v majetku Bavorské státní knihovny v Mnichově (Cod. germ. 7380). Jsou zde zapsány modlitby, které svědčí o statečnosti, s jakou prožívala tvrdé období bez kněží: pobožnosti, kající modlitby, vyznání pro případ, kdy zpověď je nemožná, i modlitby za umírající. Knížka by stála za samostatné pojednání. Statečná bojovnice zesnula pokojnou smrtí 19. srpna 1532 ve věku 65 let. Byl to oktáv svátku svaté Kláry. Poslední sestra kláštera sv. Kláry zemřela vroce 1590.
Die Tagespost 18. srpna 2012
Překlad -lš-
