Dva papežové před soudem dějin
Před moderní historiografií – a zvláště před onou pokoncilní – se svatý 
Pius V. a Pavel VI. jeví jako dva papežové v úplném protikladu: neústupný, přísný, neoblomný papež Ghislieri, vítěz u Lepanta, „velký inkvizitor křesťanství, který nastoupil na papežský stolec v roce 1566; otevřený, tolerantní, milosrdný papež Montini, tak lidský, že označil sám sebe na závěr II. vatikánského koncilu jako „ctitel člověka“ (7. prosince 1965). Tento názor, velmi dílčí a sektářský, byl smazán skutečností faktů, které by zasloužily poněkud širší pojednání. Chceme se zde zdržet alespoň u jednoho bodu – všechno ostatní je druhotné – který může vrhnout světlo na tyto dva papeže jistě protikladné, ale ve smyslu opačném, než jak soudí běžné mínění.
Tyto dva papeže spojil vládní akt, který je oslavil a zapsal do paměti celého křesťanství. Jedná se o promulgaci nového misálu, kterou provedli oba z pověření ekumenického koncilu: v prvním případě tridentského, v druhém II. vatikánského.
Obsah těchto dvou liturgických reforem a způsob promulgace příslušných misálů jsou jako nikdy poznamenány ideologiemi, kterými se tito dva papežové řídili.
Svatý Pius V. provedl reformu v absolutní kontinuitě s věčnou tradicí církve. V bule Quo primum, která je pečetí misálu z roku 1570, papež Ghislieri vysvětluje, že svěřil obtížný úkol vydání opraveného misálu „lidem výjimečně vzdělaným“. Ti, poté, co pečlivě shromáždili všechny kodexy doporučené jejich bezvadností a integritou – ony prastaré z naší vatikánské knihovny i ty jinde vyhledané po všech místech – a když navíc konzultovali spisy a ověřené autory, kteří nám zanechali památku na posvátné obřady těchto ritů, přepracovali nakonec sám misál v jeho prastaré formě podle normy a ritu svatých Otců.“ Nic nového tedy v misále sv. Pia V. není, spíše jde o obnovu „ad integrum“.
Pavel VI. provedl reformu v naprostém rozchodu s Tradicí se špatně míněnou touhou přiblížit se odloučeným protestanským bratřím. Jednalo se o reformu „provedenou od zeleného stolu“ (kardinál Ratzinger) v absolutní diskontinuitě s předcházející liturgickou praxí, kterou slavní vědci, zvláště z anglofonního světa – Dietrich Hildebrand a Michael Davies, abych citovala jen některé – demonstrovali hojností důkazů, že pro jeho liturgickou reformu neexistovala žádná jiná předloha než reforma Cranmerova provedená podle pokynů Luthera. Není jisté, zda jeden z anglikánských pozorovatelů přítomných na 2VK, arcijáhen Bernard Pawley, chválil skutečnost, že reforma, kterou provedl 2VK jen odpovídá, nebo přímo překonává reformu Thoma Cranmera.
Pavel VI. se svými protestantskými poradci
Věc je potvrzena nejen udivujícím faktem, že sestavení nového katolického misálu se účastnilo 6 protestantských pozorovatelů, ale ještě daleko více překvapujícími prohlášeními významných představitelů protestantského světa, kteří přiznali, že nyní mohou – podle nového misálu – celebrovat spolu s katolíky, a zrušili pro své věřící zákaz účastnit se tzv. „papistické“ mše, protože ta už evidentně „papistickou“ přestala být. Protestantský teolog Roger Mehl napsal v Le Monde 10. září 1970: Vezmeme-li v úvahu rozhodující změnu, jaká nastoupila v eucharistické liturgii katolické církve a možnost nahradit starý eucharistický mešní kánon tak, aby byla odstraněna idea, že mše je oběť, a při možnosti přijímat pod obojí způsobou, pak není už žádný důvod, proč by reformované církve měly svým členům zakazovat účastnit se eucharistické slavnosti v katolickém chrámě.
Tyto samy o sobě protikladné pozice dvou papežů vyvolávají ještě větší údiv při aplikaci schválených zákonů. Svatý Pius V. v bule Quo Primum chce zachovat všechny liturgické knihy, které měly za sebou 200 let života: Nemáme v úmyslu v žádném případě rušit ten obřad, který by byl se schválením Svatého stolce nebo podle obyčeje v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Dvě staletí dějin schvalují podle papeže Ghislieriho tradici, která má být předána potomkům jako poklad víry. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se postarali, aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta či celé kapituly mohli podle něho sloužit mše, aniž by jim v tom kdo bránil. Při provádění potridentské liturgické reformy se sv. Pius V. projevuje tedy jako svrchovaně liberální, prozíravý – a můžeme říci – pluralista. Za každou cenu zůstávají zachovány tradice, které máme již dvě stě let. A jestliže chtějí přesto přijmout normu tridentského koncilu, získají pro to povolení. Tak velice si přál papež Ghislieri, aby různé tradice – pokud takové jsou – dále zůstaly při životě.
Zcela jiná je historie aplikace Nového misálu. I když není doprovázen bulou podobného významu jako Quo Primum, je kněžím a věřícím nařízen, i když o něho nežádali. V záplavě dokumentů, o kterých se ještě po 40 letech nepřestává diskutovat a které vydala Kongregace pro posvátné obřady a stále mocnější biskupské konference, je vůle Pavla VI. jasná: Nový misál musí nahradit starý a ten musí přestat existovat. V promluvě k tajné konzistoři 24. května 1976 Pavel VI. zdůraznil: Novus Ordo byl promulgován, aby nahradil starý, a to po zralé úvaze v důsledku usnesení 2VK. A tuto skutečnost upřesňuje vyhlášením: Slavení Novus Ordo Missae není ponecháno libovůli kněží ani věřících.
Ostatně již 28. října 1974 zdůrazňuje notifikace Conferentia Episcopalium, že jakmile biskupská konference uzná překlad nového ritu za závazný, „mše, ať už v latině nebo v domácím jazyku může být celebrována pouze v ritu Římského misálu promulgovaného 3. dubna 1969 autoritou Pavla VI“. Ordináři mají ověřit, zda všichni kněží a věřící římského ritu bez ohledu na jakékoliv obyčeje, jakkoliv starého data, přijímají rigorózně ordinárium mše podle nového Římského misálu“. Destruktivní a protitradiční záměr těchto dispozic byl uvrhnout v zapomenutí oficiální misál celého křesťanství, který v době „restaurace“ Piem V. sahal nejméně k sv. Řehoři Velikému – a tím se diametrálně odlišuje od instrukce Quo Primum, která chtěla zachovat za každou cenu všechny obřady staré alespoň dvě stě let.
Tato nespravedlnost prostoupená nešlechetností, zavádějící nový misál, byla odmaskována teprve v roce 2007, když Benedikt XVI. prohlásil, že tridentský misál nebyl nikdy zrušen.
Kardinálové Bacci a Ottaviani ve svém Krátkém kritickém rozkladu ujistili, že opustit liturgickou tradici, která byla více než čtyři století sloupem a znamením jednoty kultu (…) je mírně řečeno nevypočítatelný omyl. Dějiny jim daly za pravdu.
Proto důtklivě prosíme Vaši Svatost, aby nám v této době, kdy čistota víry a jednota Církve jsou tak krutě napadány a ocitají se v neustále rostoucím nebezpečí, nebyla brána možnost uchylovat se i nadále k dokonalému a plodnému Římskému misálu svatého Pia V., který Vaše Svatost tak vřele chválí a který je tak hluboce ctěn a milován v celém katolickém světě.
Tito velmi slavní a zasloužilí preláti zůstali nevyslyšeni.
Po čtyřiceti letech všeobecného rozvratu liturgie doufáme v lepší osud, pamětlivi, jak zdůraznil současný papež, že existuje Boží soud a také soud dějin nad naším jednáním, kterému není možno uniknout.
Maria Pia Ghislieri
Fotodokumentäce důsledkú poslední liturgické reformy: viz
Pramen:
