Voltaire, „osvícený podvodník“ ve službách mocných
24. 1. 2015
Marion Sigautová se ve svých 18 letech připojila k studentské revoluci ´68, osvojila si levicové smýšlení a aktivně pracovala ve feministickém hnutí. Jako přesvědčená sionistka odjela v 70. letech do Izraele a uzavřela se do jednoho kibucu. Na základě vlastních zkušeností se distancovala od sionismu a přiklonila se ke katolické tradici. Studovala historii a r. 1989 vydala Le Petit Coco, první z pěti románů, který se zabývá problémy izraelsko – palestinského konfliktu.
Jako historik se zabývá Sigautová 18. stoletím, „starým režimem“ v jeho poslední fázi, osvícenstvím a Francouzskou revolucí. Konstatovala, že v dějepisných knihách, používaných na školách, jsou zcela deformované informace o katolické církvi a katolících. Je to dědictví osvícenství. Voltairovi věnovala knihu „Voltaire – Une imposture au service des puissants“ (Voltaire – podvodník ve službách mocných).
O této knize s ní hovoří literární vědec, historik a teolog Giuseppe Reguzzoni.
Proč Voltaire? Proč je možno kolem jeho osobnosti registrovat tolik bezmezného blouznění, dokonce více než tomu bylo u jeho současníků?
Nechtěla jsem se věnovat Voltairovi, ale narazila jsem ne něho v průběhu své práce, což bylo nevyhnutelné, když se člověk zajímá o 18. století, a byla jsem udivena, když jsem zjistila, jak se liší od skutečnosti to, co se o něm mluví. Neuvěřitelné. Lež je tak veliká, že se probudila touha to nějak uvést na pravou míru. Bylo nutné říct pravdu. Blouznění za Voltairem je mírou prolhaných, nehorázností, jaké systém šíří o naší minulosti. Publikum miluje Voltaira takového, jaký nikdy neexistoval. Co na něm obdivuje, je jeho inteligence, velkorysost, odvaha, nasazení pro dobrou věc, tedy všechno o čem se věří, že Voltaire hájil: Lež je prostě nesmírná.
Voltaire byl dvakrát zavřen v Bastile! I proto je dnes prezentován jako symbol svobodného myšlení. Vy píšete, že byl v Bastile jen docela krátce za pamflet Puero regnante, kterým urazil hlavu státu, za což i dnes hrozí vězení. Je možné číst Voltaira kriticky, aniž bychom překročili dogmata o jeho svobodomyslnosti?
Kritizovat Voltaira znamená položit si otázku, co se nám o jeho minulosti vypráví. Současný systém nám předkládá víru, že osvícenství bylo osvobození lidu a Francouzská revoluce byla lidové povstání, že Voltaire hájil svobodu názorů, že králové byli tyrani a katolická církev byla barbarská. Skutečnost je úplný opak. Osvícenství je elitářské hnutí, které lidem zcela pohrdalo. Revoluce byla řadou krvavých a barbarských střetů, Voltaire byl monstrum. Naši králové byli ochránci a katolické náboženství tvořilo nosný sloup nejkrásnějších hodnot naší civilizace. Kritizovat Voltaira znamená znovu objevit svobodu myšlení.
Přesně tak, Voltaire nemiloval ani lid ani vyhoštěné, kterými velice pohrdal, byla to pro něho mluvící zvířata. Stelně tak nenáviděl židy. Byl autor knihy „Pojednání o toleranci“ tolerantní?
Voltaire byl nejnesnášenlivější mezi svými současníky. Celý život bojoval za to, aby zavřeli do Bastily ty, které nesnášel, a za zákaz těch spisů, které ho stavěly do stínu. Jeho boj za toleranci spočíval pouze v tom, že obviňoval katolíky zcela falešně z nesnášenlivosti. Jeho Pojednání o toleranci je utkáno ze lží. Je to ostuda.
Když se Voltaire poznal s Rousseauem, byl Rousseau ještě mladý a málo známý, zatímco Voltaire měl na svém účtě známá díla. Konflikt začal po roce 1750 po vydání Rousseaova „Pojednání o vědách a uměních“. Voltaire se díval blahosklonně na umění, s jakým mladý ženevský filozof kritizoval aristokratické finesy, které se právě líbily. Voltaire se věnoval hlavně elitám a privilegovaným a odmítal radikální kritiku nerovnosti, jak to činil Rousseau. Nejednalo se o intelektuální spor. Voltaire zašel tak daleko, že ho chtěl vidět ve vězení, a neváhal napadnout soukromou sféru svého rivala. Obvinil Rousseaua, že nechal na holičkách pět dětí, které měl s Theresou Lavasseurovou. Byl to nerovný boj, ve kterém byl Rousseau dehonestován a pomlouván.
Neřekl však Voltaire, že je ochoten i zemřít za to, aby i ten, kdo nesmýšlí jako on, mohl hlásat svůj názor?
Voltaire byl ochoten dát popravit ty, kteří ho předstihovali. Věta: „Nejsem srozuměn s tím, co říkáte, ale dám za to i svůj život, abyste to mohl říkat“, je pouhý výmysl. Tuto větu Voltaire nikdy nevyslovil. Je to svou výpovědí gigantická proti - pravda, která Voltairovi vůbec nepřísluší.
Proč označujete Voltaira ve své knize jako „historien manteur“, jako podvodného historika?
Dějiny byly pro Voltaira propagační nástroj k prosazení jeho ideí: liberalismu, podřízenosti nižších a ztřeštěného elitarismu. Když uvážíme, co napsal o aféře Calas, případu Chevalier de la Barre nebo o aféře Damiens, tak to vše se skládá z pitvoření skutečnosti, aby ospravedlnil svoje fixní ideje. S pravdou si nedělal problémy, ta mu byla lhostejná, ale protože věděl, co chce publikum slyšet, tak to použil: „Po celý svůj život jsem hledal pravdu“ - to je jeho největší lež. Např. v aféře Calas začal svou kampaň pro rehabilitaci ještě dříve, než vůbec znal výsledek této záležitosti. Pravda byla jeho poslední starost. Chtěl „zničit hanebnici“ tzn. katolicismus. Za cenu všech svých lží.
Voltaire falšuje dějiny a v tom směru působí dodnes: ve škole se přednáší, že náboženství je matkou veškeré nesnášenlivosti. Ihned po teroristických útocích v Paříži nařídili v Itálii četní ředitelé, aby žáci uctili oběti četbou Voltairova Pojednání o toleranci. Proti džihádu je třeba údajně apelovat na laicitu a neutralitu státu a školy. A krátce nato byl ve školách zakázán zpěv vánočních písní. Stejnou linii sleduje ve Francii Hollandeho režim. V prosinci zahájila milánská La Scala svou sezonu inscenací, ve které je Jana z Arku představena jako součást džihádu, zcela amorálně a fanaticky. Je snad Voltaire odpovědí na islámský fanatismus?
Voltaire byl především nepřítelem lidu. Byl protikatolický, protože národ byl katolický a on byl přesvědčen, že by měl být zotročen. My si vůbec neumíme představit, jak mnohem svobodnější byli naši předkové. Laický stát je ve skutečnosti lež. Znamená to, že stát je zednářský a nikoliv laický. Pravá laicita je ta, kterou definoval Ježíš: „Dávejte císaři, co je císařovo, a co je Božího, Bohu. Elity však nechtějí náboženství zničit, nýbrž kontrolovat a dělat si z něho svou služku. To, co chtěly a chtějí zničit, je nezávislost církve.
Jana z Arku byla ženou srdce a víry, která chtěla ukončit neštěstí, jakému propadl francouzský národ. Prokázala odvahu, důstojnost, sebezapření, lásku k národu a k Bohu. Jestliže toto má být džihád, pak jsem něco propásla. Tvrdit, že Jana byla fanatik, je skutečně zcela zcestné.
Je ještě v dnešní Francii místo pro Janu z Arku, jednu z postav, kterou Voltaire nejvíce zhanobil? Je ještě Voltairův systém porazitelný?
Ale ano. Ve Francii je ještě místo pro hrdinství. Znovu se vrátí. Nevím, jakým způsobem, ale vrátí se. Voltairův systém je nejen porazitelný, ale už by poražen. Je vyřízený. Lidé mu věří stále méně a méně. Internet to jasně dokazuje.
Proto vstupujeme dnes do nové nebezpečné fáze. Systém je si vědom, že prohrál a že nás není schopen přesvědčit. Zbývá mu jen násilí. Dnes se vyhrávají volby při 15% volební účasti. 85% se ještě dívá z dálky, ale mají internet. Když nám systém vypráví lež, je odhalena dříve, než se setmí.
Pramen a ilustrace: Tempi
