Lumen de Lumine

Úcta k Ježíšovu Srdci

Jsou místa, kde úcta k Božskému Srdci Ježíšovu naráží na těžkosti. Panují zde předsudky, že je to nasládlá zbožnost, která se nehodí do dnešní doby a která je prý dokonce v rozporu s pravou úctou k Bohu. Takové a podobné názory šíří dnes dokonce někteří teologové, ale ve skutečnosti to není nic nového.

_{Nepochopená úcta}

Již na konci 18. století musel papež Pius VI. uvádět na pravou míru bludné názory, které zazněly na synodě v Pistoji, které se účastnili biskupové a teologové z Toskánska. Ve své bule Auctorem fidei z 28. 8. 1794 mimo jiné uvádí:

„Učení, které úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, tak jak ji stanovil Apoštolský stolec, řadí mezi pobožnosti, které jsou nové, bludné nebo přinejmenším ji označuje za nebezpečnou, je falešné, lehkovážné, zkažené, uráží zbožný sluch a neodpovídá učení Apoštolského stolce.“

Ctitelé Božského Srdce jsou tak z podobných důvodů obviňováni z nepochopení, jako by se místo Bohu klaněli jen části Kristova těla. Tito věřící ve skutečnosti uctívají Ježíšovo Srdce jakožto Srdce božské osoby Slova, se kterou je nerozlučně spojeno, stejně jako mrtvé Kristovo tělo, uložené do hrobu, bylo neoddělitelné od jeho božství. Svatý otec tedy zdůrazňuje, že Božské Srdce není uctíváno odděleně od osoby Bohočlověka. Nejedná se vůbec o nějaké druhotné náboženství, které má nahradit Krista. Naopak, uctíváme Srdce Božské osoby, ve které se spojuje lidská a božská přirozenost Ježíše Krista jakožto skutečnost Boží lásky. V Božském Srdci uctíváme samého Pána a jeho lásku.

Úctu k Božskému Srdci je třeba chránit ještě před dalším rozšířeným bludným názorem: totiž proti předsudku, že náboženství je něco ryze duchovního a může se odehrávat pouze v hlavě. Zasahuje prý člověka jen v jeho intelektuální úrovni a nikoliv v jeho lidsky prožívané celistvosti. My naopak vidíme, že úctu k Božskému Srdci je třeba brát vážně od samého počátku, protože Bůh se stal člověkem. Tím je i naše úcta k Bohu prostoupena lidskostí, takže můžeme milovat a uctívat Boha ve svém srdci a nikoliv pouze v hlavě. Pokud se dnes mluví o lidskosti, pak se tím chápe něco jako bratrství, čili něco ryze humanistického, zatímco vztah k Bohu se vymezuje intelektuálně, jako by existovaly dvě různé roviny: rovina lásky k bližnímu, která stojí na ryze lidském základě, a zcela jiná láska k Bohu, která stojí na intelektuálně-duchovním základě.

Úcta k Božskému Srdci nám ukazuje, že láska k bližnímu se živí z lásky k Bohu a láska k Bohu vede k lásce k bližnímu, že božské a lidské se musí v katolické víře spojovat a sjednocovat, pokud nechceme jednu část zjevení zamlčet.

Písmo svaté a Ježíšovo Srdce

Názor, že úcta k Božskému Srdci je výplod zbožnosti především 19. století, odporuje skutečnosti. Kdo to tvrdí, nemá potuchy o podstatě Písma svatého ani o církevních dějinách. Úcta k Božskému Srdci má hluboké biblické základy a my se na to v dalším pojednání budeme stále znovu odvolávat.

Místo, které především pohnulo církevní Otce k uctívání Ježíšova Srdce, je ona 7. kapitola Janova evangelia: V poslední hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě volal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37). Tato poslední věta – potečou proudy vod z jeho nitra – je aplikována především na Ježíše Krista a jeho otevřený bok. Skutečně je tomu tak, že vidíme vytékat tuto vodu vykoupení v okamžiku, kdy bylo Ježíšovo Srdce probodeno. Církevní Otcové si byli vědomi, že se zde rea­lizuje obraz, který pochází již od starozákonních proroků, že z otevřeného Vykupitelova Srdce nyní vytékají proudy spásonosné vody skrze bránu chrámu a všechno, s čím tato voda přichází do styku, je očišťováno a posvěcováno, takže nalevo i napravo na březích řeky, kterou tato voda protéká, vyraší nová vegetace a nový život. A poznáváme, že proudy milosrdenství, které vytékají z rány v boku, přinášejí nový život lidem, kteří ji do svého srdce ochotně přijímají.

V Matoušově evangeliu je v této souvislosti významné především toto místo: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží (Mt 11,28–30).

Právě věta: jsem tichý a pokorný srdcem znamenala v interpretaci církevních Otců především ve vrcholném středověku, že Ukřižovaný dosáhl vrcholu pokory tím, že nechal otevřít své Srdce, z něhož vyšly svátosti Církve. A právě tato pokora není vůbec tím, co se někdy představuje jako karikatura pokory, jako nějaké odpuzující plazení, nýbrž právě na­opak, je to nejvyšší forma lásky, která se pokorně sama dává za oběť. Kdo je skutečně pokorný, nezamlčuje to, co by chtěl říct, nekouše se do rtů a nepřemáhá se, nýbrž ze srdce se obětuje pro druhého a dává se za něho celý, aniž by musel předstírat něco, co v jeho nitru není. Právě proto je Srdce Ježíšovo pravou školou pokory, protože ukazuje, že pokora vychází z přemíry lásky. Proto najde v Ježíšově Srdci pokoj a může pochopit jeho pokoru jen ten, kdo je ochoten vzít na sebe břímě svého života. Nemůže to pochopit ten, kdo břemeno svého života setřásá, nýbrž ten, kdo je přijímá.

Další významné místo, které se čte o prvních pátcích, je z 19. kapitoly Janova evangelia: Protože byl den příprav, takže těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu, požádali Židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a ihned vyšla krev a voda. A dále stojí: To se stalo, aby se splnil výrok Písma: „Ani kost mu nebude zlomena“ a na jiném místě v Písmu se říká: „Budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19,31–37).

Kdo se blíže zabýval Turínským plátnem, ví, že Ježíšův bok byl skutečně proboden a z rány v boku vytekla krev a voda. Nejedná se tedy o žádnou obraznou řeč, nýbrž popisuje se zde historický fakt. Z toho důvodu je možno pochopit, že z Ježíšovy oběti, která se v tomto okamžiku projevila jako dovršená, vychází všechna spása, které se nám v Církvi dostává především v mešní oběti.

Když mluvíme o místě klidu našeho Pána ve svatostánku, pak musíme říct: Na tomto místě tluče Ježíšovo Srdce, bije zde ono Srdce, které se navždy k Otcově slávě obětovalo a zůstává probodené. Jsme proto povoláni stále rozjímat o Pánově probodeném Srdci. Díváme se na ně, které probodli nejen oni, ale i my. Proto je pro nás Ježíšovo Srdce ustavičnou připomínkou, abychom nezapomínali, že jak tehdy na Golgotě, tak nyní ve slávě Otce se ustavičně za nás obětuje podle vůle Otce.

Tak nacházíme v Písmu svatém četná místa, která nás konfrontují s láskou, která se projevuje v tomto aktu oběti. Pa­tří sem především Jan 3,16: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. Když je nám přitom jasné, že Ježíšovo Srdce je neoddělitelné od Otce a Ducha Svatého, pochopíme, proč je Ježíšovo Srdce nazýváno trůnem Nejsvětější Trojice. Když bylo Ježíšovo Srdce probodeno, pak je jasné, že sama Trojice se nám darovala v oběť. To neznamená, že se obětovala, nýbrž že se nám daruje v úkonu oběti vtěleného Božího Syna.

Jak velice se to týká jednoho každého, říká nám sv. Pavel v listu Galatským: On mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20). To musíme vztahovat zcela konkrétně na sebe, a to v každém okamžiku našeho života, i tehdy, kdy na našeho Pána zapomeneme, protože snad upadneme do hříchu a vědomě a dobrovolně se od něho odlučujeme. On nás přesto i v takovém okamžiku miloval, když se na nás díval z kříže. Obětoval se právě za ty lidi, kteří o něm nic nechtěli vědět a zradili ho.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své přátele (Jan 15,13). Můžeme tedy chápat toto slovo v jeho plné šíři: Kristus se vydává za své přátele, protože nás v každém okamžiku miluje. Ale my ze své strany nejsme vždy jeho přátelé! On se tedy vydává i za své nepřátele, i tehdy, když mu nedáváme patřičnou odpověď na jeho lásku. Ježíš zůstává naším přítelem! A proto se za nás vydává, i když by nás, lidsky řečeno, měl nechat být.

Protože miloval své, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1). V Ježíšově lásce není nic jednou tak a jednou onak jako v lidské lásce, nýbrž stále plane stejnou láskou ke všem lidem. Miloval nás až do krajnosti. My lidé se modlíme ve Zdrávas Maria a v mnoha jiných modlitbách o milost vytrvalosti, o milost pro hodinu smrti, protože víme, že naše víra, naděje a láska je vystavena silnému kolísání. Když stále lépe chápeme, že takové změny v Ježíšově Srdci neexistují, můžeme vždy nalézat při takové nestálosti v Ježíšově Srdci místo klidu, i když my sami jsme rozervaní a nepokojní.

Proto musíme Boha milovat stále více: V tom záleží láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás (1 Jan 4,10). My jsme vždy ti obdarovaní. My jsme vždy vůči Ježíšovu Srdci ti, na které vylévá svou krev. My jsme vždy ti, kteří nemohou být ničím jiným než nádobami. Kdo se domnívá, že to na něm nezávisí, ten nepochopil, co to znamená, že jsme byli milováni jako první a že na této lásce závisí i naše odpověď; nikoliv tak, že by teprve naše odpověď vytvářela tuto lásku, nýbrž že tato láska umožňuje naši odpověď. Odpověď se vytvoří v našem srdci jako ozvěna, kterou se láska stává ještě větší a může se nám sdělovat.

Můžeme tedy s listem sv. Jana vyznat: My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku (1 Jan 4,16). Kdo se obrací na Nejsvětější Srdce Ježíšovo, může o sobě skutečně říct, že se stále pokouší uvěřit v lásku. Pak láska nezůstává pouhým slovem, jak se to může zdát v některých kázáních, nýbrž se uskutečňuje v našem lidském srdci, které čeká na lásku. Tak to Církev ve svých dějinách vždy chápala.

Je to nedorozumění, které sice dělá čest Markétě Marii Alacoque, ale které vyvrátil již papež Pius XII. ve své encyklice Haurietis aquas, když se totiž věří, že úcta k Božskému Srdci začala v Církvi teprve s ní. Spíše naopak bychom mohli říct, že ona a její zjevení, jimiž byla poctěna, vedly k rozhodujícímu ocenění té úcty, která v Církvi v různých formách již existovala.

Hugo Rahner v dějinách rané Církve potvrzuje úctu k Ježíšovu Srdci a konstatuje, že již u Apolináře z Hierapolis a u Cypriána se uctívá rána v Kristově boku jako původ svátostí. Srdce samo vstupuje do středu úcty až v raném středověku, ale rána v boku není nic jiného než přístup k tomuto Srdci. A tak alexandrijská teologie interpretuje právě to, na co jsme výše poukázali u Jana 7, totiž ránu v boku jako zdroj proudu živé vody a jako původ a interpretaci lásky. Právě z rány v boku vychází naše poznání lásky, a tak se rána v boku stala středem úcty. Tak tomu bylo až do vrcholného středověku, když Bernard z Clairvaux jako velký ctitel již uctíval obzvláště Ježíšovo probodené Srdce, jak ostatně celá středověká úcta byla silně zaměřena na Kristovo utrpení. Svatý Bernard nazývá probodené Srdce „vitis mystica“ – mystický vinný kmen, ze kterého „patet arcanum cordis per vulnera“ – Srdce plné tajemství se otevírá skrze ránu těla.

Tuto myšlenku přístupu k vlastnímu tajemství božsko-lidského Srdce skrze ránu v boku pak dále rozvíjejí jeho žáci. Tu je třeba na příklad jmenovat Guilleauma de S. Thiery († 1150), který nazývá ránu v boku „ostium arcae quod factum est in latere“ (otevření archy, kterou představuje Pánův bok) a skrze niž vstupujme do velesvatyně, kterou je jeho Srdce; i na Golberta de Holand a Gerrica d’Igny je třeba přinejmenším poukázat.

Celkem je možno říci, že středověká teologie, která se tehdy ještě provozovala na kolenou, poznala, že Srdce Ježíšovo je středem celého tajemství vykoupení, jak to formulovali Pius IX. a Pius XII. Není proto divu, že velké postavy teologie a církevních dějin – sv. Bonaventura, sv. Mechthilda a zvláště sv. Gertruda – zanesly úctu k Ježíšovu Srdci mezi lid. Jestliže dříve byla úcta k Ježíšovu Srdci spíše „teologická“, pak v 16. a 17. století mnoho pojednání přiblížilo Srdce Ježíšovo i lidovým vrstvám. Velmi krásná kniha z té doby pochází od P. Gaspara Dubrického, který označuje Srdce Ježíšovo za cíl všech srdcí – „meta cordium“.

Svatý František Saleský ve svých dopisech sv. Janě de Chantal objevil již pro Ježíšovo Srdce velmi poetické výrazy jako: „Jeho malé Srdce, které přetéká láskou, musí naše srdce zapálit láskou…“ Od sv. Františka Saleského pochází myšlenka prosit Pána, aby proměnil naše srdce: „Přetvoř naše srdce podle Srdce svého,“ jak se modlíme v litanii k Božskému Srdci.

Velký ctitel Božského Srdce P. Jan Reus TJ, který měl nádherná vidění o skutečném dění při mši svaté, prožil jednou na svém těle, co se děje, když Ježíš vezme vnitřně pronesenou prosbu o proměnu srdce vážně: viděl totiž, jak jeho vlastní srdce bylo z jeho těla doslova vytrženo a Ježíšovo Srdce umístěno na místo lidského srdce. Bylo to mystické vidění, ale můžeme z toho poznat, že tuto prosbu nevyslovujeme do prázdna, nýbrž pokud ji ustavičně opakujeme, v jádru naší bytosti se uskutečňuje proměna v Krista a naše srdce se stává jeho srdcem.

Oba velcí propagátoři úcty k Ježíšovu Srdci P. Jan Eudes a Claude de la Colombière, ten poslední byl zpovědníkem Markéty Marie Alacoque, podporovali veřejný kult Božského Srdce Ježíšova. Díky jim přijala Církev nakonec mohutné lidové hnutí i do své liturgie. Především ve Francii se tato úcta postavila proti jansenismu, racionalismu a proti voluntarismu, tedy proti všem pojetím, která se chtěla obejít bez milosti. Tak P. Eudes navrhl oba svátky Srdce Ježíšova a Mariina a několik francouzských biskupů to akceptovalo. 20. října 1672 byly poprvé v několika francouzských diecézích slouženy mše ke cti Ježíšova Srdce s vlastním formulářem.

Také je možno říci, že polský národ, který za posledního pontifikátu svatořečením sestry Faustyny Kowalské rozhodujícím způsobem podporoval pobožnost k Srdci Ježíšovu, již tehdy znal význam Ježíšova Srdce. Tak polský král na prosby polského episkopátu žádal Pia V., aby zavedl svátek Srdce Ježíšova v celé Církvi. To se sice ihned neuskutečnilo, protože tato zbožnost obsahovala i některé mylné postoje, které Svatý stolec nechtěl podporovat. Ale protože Církev myslí ve stoletích, zavedl docela „brzy“, již za sto let, tento svátek Pius IX. pro celou Církev.

To je možné pochopit jen na pozadí mohutných hnutí, která znovu velmi silně ožila díky zjevením Markétě Marii Alacoque v Paray le Monial.

Velká zjevení byla tři: 27. prosince 1673, pak jedno zjevení mezi 1673 a 1674 a poslední velké v roce 1675, ve kterém zanechalo Srdce Ježíšovo omilostněné vizionářce zaslíbení a přísliby, např. že žádný hříšník, který uctívá Ježíšovo Srdce, nebude zatracen, že ti kněží, kteří uctívají Srdce Ježíšovo a hlásáním je přinášejí Božímu lidu, obrátí i ta nejzatvrzelejší srdce. K tomu konečně přistupuje zjevení významu prvních pátků, tzn. kdo po devět po sobě jdoucích prvních pátků v měsíci přistoupí ke svaté zpovědi a přijme svaté přijímání, nalezne na konci svého života milost setrvání v dobrém, tedy milost dobré smrti, a nebude zavržen. Tato zaslíbení se díky P. Colombièrovi, zpovědníku světice, stala předmětem opravdové kampaně Srdce Ježíšova. Tak nakonec byla lépe pochopena úcta k Božskému Srdci jako středu dějin spásy.

Můžeme zde vidět, že Církev prožila s Ježíšovým Srdcem opravdové dobrodružství. Stále lépe chápala, jako tomu bylo i v úctě k Nejsvětější Svátosti oltářní nebo pokud jde o víru v očistec, jak je tomu skutečně s Božím milosrdenstvím a vůbec s Boží láskou k nám. Tak jako Církev působením Ducha Svatého pronikala stále do větší hloubky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, tak tomu může být i u každého z nás, jen když se tím zabýváme.

Srdce Ježíšovo, trojí symbol lásky

Není to náhoda, že nám ve dvacátém století Pius XII. v encyklice Haurietis aquas obzvláště doporučil Srdce Ježíšovo jako předmět úcty a útočiště: „Proto zcela po právu se díváme na Srdce vtěleného Slova jako na vynikající znamení a symbol oné trojí lásky, jakou božský Vykupitel ustavičně miluje věčného Otce a všechny lidi. Je to totiž symbol pro onu božskou lásku, kterou má společně s Otcem a Duchem Svatým a které nám všem zjevil jen v sobě samém jako ve Slovu, které se vtělilo do náhodného a křehkého těla.“

Má tím na mysli, že Nejsvětější Srdce Ježíšovo je symbol, a to zcela reálný symbol, tedy nikoliv jen nějaké znamení, nýbrž skutečná záruka trinitární lásky, protože v Ježíšově Srdci stále plane plamen božské lásky: „Fornax ardens caritatis“ planoucí výheň lásky, jak je nazývá litanie k Božskému Srdci. Je tomu tak právě proto, že Bůh, trojjediný Bůh, v tomto Srdci nejen přebývá, nýbrž že je s ním podstatně spojen, takže my skutečně můžeme pochodeň tohoto Srdce vidět v oslaveném Ježíšově těle.

„Je to vnější symbol pro onu planoucí lásku, která je vlita do jeho Srdce, která obohacuje Kristovu lidskou vůli, jehož jednání osvěcuje a vede dvojím dokonalým věděním, totiž blaženým a vlitým věděním.“ Z toho je zřejmé, že Kristus nás miluje i svou lidskou vůlí, že nás nemiluje pouze jako Bůh. To bychom mohli také abstraktně chybně pochopit tak, že Bůh miluje každého člověka, neboť ho stvořil. Ale Srdce Ježíšovo je neporovnatelně konkrétnější, vychází z každého z nás právě proto, že nás Bůh miluje také lidskou láskou, jak nás učí papež.

„A konečně – a to spíše přirozeným a bezprostředním způsobem – je symbolem pro smyslově citové hnutí, protože tělo Ježíše Krista, utvářené v lůně Panny Marie Duchem Svatým, vlastní úplnou schopnost smyslového vnímání. A to v míře větší než jiná lidská těla.“

To je snad pro nás to největší tajemství, že Ježíšovo Srdce je tisíckrát citlivější a vnímavější než naše srdce. Když tedy o někom říkáme, že zemřel, protože mu puklo srdce, nebo když matky říkají svým dětem: „Srdce mě bolí z toho, co děláš,“ můžeme z toho jen velmi vzdáleně pochopit, jak naše lhostejnost a naše hříchy bolí toto vnímavé Srdce a jak obdivuhodná je tato láska, že se i přes nadpřirozenou, a přece lidskou vnímavost hříšníků před nimi neuzavírá. Jistě můžeme vycházet z toho, že Kristus nekonečně trpí, ale nikdy se neuráží. Jak často my jsme dotčení, popuzení a uražení. My svými činy můžeme Srdce Ježíšova vytrhnout a přímo po něm šlapat, a přesto nás bude milovat. Když si to skutečně ujasníme, pak chápeme, proč Kristus na Olivové hoře mohl říct, plný touhy po lidské útěše: Ještě spíte a odpočíváte? (Mk 14,41; Mt 26,45)

Ježíšovo Srdce potřebuje naši útěchu, protože je to lidské Srdce, vybavené skutečně nejvyššími a nejvznešenějšími lidskými city. Jestliže věčný Boží Syn je tak pokorný, že jde ve své hodině vrcholného utrpení k spícím apoštolům a takřka přímo žebrá o útěchu, a oni přesto dále spí, tak to pro nás znamená, že v každičké chvíli, kdy je to jen možné, musíme být připraveni konat za to dostiučinění.

Královské Srdce a Trůn Trojice

Svatá Markéta Marie Alacoque říká ve svých spisech: „Ukázalo se mi úžasné Srdce, které do stran vrhalo plameny, a slyšela jsem slova: ,Kdybys věděla, jak velice prahnu po tom, aby mě lidé milovali, nikdy bys nepřestávala k tomu přispívat. Žízním. Hořím touhou po tom, abych byl milován.‘“ Zjevení Božského Srdce Ježíšova se pak označilo za „poslední vypětí jeho lásky“. Jeho Žízním na kříži je adresováno každému z nás. A my mu nemáme podávat ocet, nýbrž skutečně sami sebe, i krev svého srdce, aby Pán mohl utišit svou nekonečnou žízeň po lásce. Pak můžeme skutečně pochopit, čím pro nás Ježíšovo Srdce doopravdy je: sídlo lásky, útočiště hříšníků, původ Církve. Kolem Ježíšova Srdce se točí celé vykoupení lidstva. Matouš Josef Scheeben, velký teolog 19. století, dává ve svých spisech jasně pochopit, že zde je bod všeho toho, co nám Bůh chtěl darovat, že zde naopak je také pro nás otevřena brána ke spáse. Když uctíváme Ježíšovo Srdce, pak uctíváme královské Srdce, protože Kristus se v královské oběti pro nás zcela strávil. Dary králů jsou velkorysé. Král nebe a země se nám daroval nejen velkoryse, nýbrž v přemíře. Jediná kapka krve ze Srdce našeho Spasitele, jak říká Tomáš Akvinský ve svém hymnu Klaním se ti vroucně, postačí, aby nás všechny vykoupila. Ale Pán nám tuto krev z lásky svého Srdce daroval všechnu. Neučinil pouze nějaké pokání za naše hříchy, nýbrž všechny hříchy světa vzal na sebe. Můžeme tedy nazírat současně na Ježíšovo Srdce jako na oltář smíru za celý svět.

Konečně je Ježíšovo Srdce trůnem Trojice, protože vedle lidství Ježíšova Srdce, vedle osobní lásky, kterou z něho můžeme čerpat, vedle toho, co vyžaduje přímo náš cit a naši věrnost jako odpověď, stojíme v Ježíšově Srdci tváří v tvář celému Majestátu božství. Proto je naše zbožná úcta na hony vzdálena onomu falešnému sbratření ve smyslu banálního „Ježíš, náš bratr“, chápaného čistě lidsky, neboť on nám otevírá své Srdce jako bratr, ale současně jako všemohoucí Bůh, který nám z plnosti bohatství svého božství zpřístupňuje vykoupení, které by jinak vůbec nebylo možné. Vidíme tedy v Ježíšově Srdci spojeno Kristovo lidství i božství a můžeme z toho poznávat, že středobodem naší víry je královské Srdce. Proto je také samozřejmé, že každý, kdo si bere vážně k srdci všechny podstatné pravdy Církve a učitelského úřadu, pečuje o úctu k Božskému Srdci a rád se zasvěcuje Ježíšovu Srdci o každém prvním pátku.

Chceme-li vědět, jak máme Ježíšovo Srdce skutečně ještě hlouběji milovat a rozumět mu, když ještě nevíme, jak se k němu máme modlit, pak je tu ještě jedno Srdce, na které se můžeme obrátit: Neposkvrněné Srdce Panny Marie. Když se cítíme bez pomoci a hlubiny Ježíšova Srdce se nám jeví propastné a to, co od nás vyžaduje jako odpověď, nám připadá příliš odvážné a dobrodružné, pak se obraťme na soucitné Srdce Matky, které nám pomůže opravdově milovat Srdce Ježíšovo.

 

Der Fels 6/1996
přeložil -lš-