Luther bez svatozáře
Hans Viktor von Sury: Církevní učitel?
Dopis ke Galatským
Díky prelátu Theobaldu Beerovi a Institutu pro lutherská studia při Akademii Gustav . Siewertha máme nyní k dispozici překlad stěžejního Lutherova díla, Výklad Martina Luthera k Listu sv. Pavla ke Galatským. To umožňuje nahlédnout do netušených oblastí, nejen pokud jde o Lutherovo myšlení, ale také pokud jde o psychiku a charakter tohoto reformátora.
»Začneme s výkladem Listu sv. Pavla Galatským nikoliv proto, že bychom chtěli přednést něco nového a neznámého, ale protože zde hrozí jedno velké bezprostřední nebezpečí. Jelikož ďábel stále znovu proniká do učení v lidském podání, je všeobecně nezbytné číst a naslouchat učení sv. Pavla.«
Luther tedy představuje hned na počátku svého druha i odpůrce, bez něhož by nemohl být a o kterém v některých okamžicích sám nevěděl, zda ho nezaměňuje s Bohem: Bůh-Ďábel nebo ďábel-Bůh? Ze vzdoru k tomuto ďáblu vstoupil do kláštera (podle vlastních slov »intrusus a diis« – »hnán bohy« [dvojbohem] – to není žádný překlep!). Ze vzdoru k ďáblu odporoval papeži i císaři tváří v tvář a trval na »pravém evangeliu«; ze vzdoru k ďáblu se oženil s jeptiškou Kateřinou Borovou (kterou původně vůbec nemiloval), navzdory ďáblu se bránil vnitřnímu i vnějšímu odporu a nemocem a jednou po něm dokonce hodil kalamářem, jehož stopy jsou dodnes k vidění na Wartburgu. Tak mu také ďábel dal poslední nezbytný podnět k této exegetické přednášce. Další výpovědi citovaného úvodu nestojí za uvedení, jak už tomu u Luthera bývá. Nejde mu v prvé řadě ani o učení sv. Pavla (nýbrž spíše o jeho vlastní teologii), ani se nezříká toho, co je „nové a neznámé“, naopak ustavičně zdůrazňuje, jak jedinečné a nikdy neslýchané je jeho vlastní učení.
Zákon a spravedlnost podle Luthera
Dopis sv. Pavla Galatským se zabývá protiklady mezi ospravedlněním a vírou, mezi Zákonem a evangeliem. Již jeho apoštolský spolubratr Petr věděl, jak obtížné je někdy porozumět listům Učitele národů, takže lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují k vlastní zkáze (2 Pt 3,16).
Luther rozlišuje nejdříve různé druhy spravedlnosti, mezi jiným spravedlnost Desatera tzn. »zákony, jimž učí Mojžíš a my«. Ty všechny jsou pouze lidskou spravedlností, a proto nejsou k ničemu. Luther se k nim vrací jen příležitostně; snad aby zdůraznil nezbytnost občanských zákonů, jimiž lidé drží v mezích »nespoutanou bestii«, aby jí zabránili dopouštět se provinění. Výchovnou práci rodičů a učitelů přirovnává k vyhánění ďábla, protože »celý svět je prý posedlý ďáblem«. Vrchnost je tu k tomu, aby trestala, v případě potřeby i na hrdle, »kvůli veřejnému pokoji, výchově dětí a hlavně kvůli evangeliu«. Lutherův zájem však leží jinde, totiž v pasivní, utrpěná. Ta pochází od Krista, nesnáší žádné skutky, žádné zákony a aktivní spravedlnost na vědomí a celý Zákon ignorovat, stejně jako mimo Boží lid je nejvyšší moudrostí Zákon znát a zachovávat.« Tímto »mimo« jsou míněni v každém případě židé, Turci a papisté, někdy také úchylkáři ve vlastních řadách. Luther jim přiznává různost ritů, ale také stejnou »nemoc srdce«, totiž myšlení v duchu zákonů a spravedlnost skrze skutky. Bůh dal lidem Zákon a Desatero, aby je vychovával, ale také (a to vyjde podle něho nastejno) trestal a pokořoval a aby je konfrontoval s jejich vlastní bezmocností a zlobou. »Nezachovals je a ani je nemůžeš zachovat.« Jako mnich zpíval dříve každý týden v roce žalm 19 a především 119, které opěvují Boží zákon a ustanovení. Nyní však platí: »Ti, kteří jsou ospravedlněni, jsou mimo zákon.«
Luther přirozeně věděl, že to v praxi pro mnohé znamená pouhou záminku k naprosté bezuzdnosti »ve jménu evangelia« a vědomě podstoupil toto riziko a pilně je uskutečňoval. »Rozlišujme tedy život a doktrínu; doktrína patří Bohu a život patří nám… Z učení si nesmíme dovolit nic, v životě si můžeme dovolit všechno.« To, co evangelium říká o ospravedlnění, o blíženské lásce jako o kritériu při posledním soudu, to jej nezajímá. Velepísni lásky (1 Kor 13) je třeba se »vyhýbat jako pekelnému jedu«, protože pravá víra »ospravedlňuje před láskou a bez lásky«. Jen tak si mohl Luther představovat radikální odmítnutí aktivní součinnosti člověka.
Proti obecnému názoru nestojí myšlenkově na počátku Lutherovy teologie ospravedlnění skrze víru, ale radikální popření svobodné vůle člověka. Luther staví Boží všemohoucnost a majestát naroveň samovládné zvůli, která vylučuje kategoricky jakoukoliv lidskou součinnost. Tato monstrózní filozofie však typickým způsobem neplatí pro každodenní praxi, protože Luther požaduje spoluodpovědnost člověka za tzv. nižší stvoření (podle Gen 1,28), a tím za světské záležitosti. Po prvotním hříchu ovšem nemůže být člověk nic jiného než zlý. Aby unikl peklu, nezbývá mu nic jiného než zoufalé uchvácení (Ergreifen) a držení se Krista ve víře, což ovšem proti všem slovním významům není možné bez aktivní součinnosti člověka. Tak zůstává Lutherova teologie zoufalství zoufalá i ve své vnitřní logice a shodě.
Lutherova psyché
Mock označuje Lutherovu víru jako geniální pokus o sebeuzdravení (zvláště po zhroucení do deprese) pomocí teologických prostředků, což z ní činí nikoliv teologii, nýbrž metapsychologii. Komentář k listu Galatským nám představuje ohromujícím způsobem to, co Mock cituje doslova ze slavné psychiatrické rukojeti E. Blueulera (1857-1939): »Myšlení člověka v maniodepresivním stavu má prchavé ideje, není však bez cíle. Zprostředkuje nám dojem nesmírného bohatství idejí, při čemž záhy zjistíme, jak se tyto myšlenky opakují. Zatímco některé z nich představují duchaplný příval a mohly by být s to vypovídat o pravdě, druhé naopak nemají svůj smysl a jsou prvními popírány, takže výsledné úsudky jsou povrchní, jednostranné a ukvapené… Tak jako výběr výrazů a idejí je nedostačující, tak selhává i jejich uspořádání… Takto nemocný nemá žádné zábrany a žádnou obezřetnost… často je nadšen svou vlastní intelektuální produktivitou… Jednotlivá myšlenková spojení jsou jasná, ale míjejí se s tím, co je podstatné, anebo nejsou k tomu podstatnému dovedena. Udivuje často rychlým postřehem slabostí u partnera, se kterým diskutuje, vtipnou a rabulistickou logikou… Nemocný je častým kverulantem, ale někdy vystupuje do popředí i jako dobrácký…«
To perfektně vystihuje Lutherovo chování a styl. Identifikovat se s o to snazší, že Pavel měl také co do činění s protivníky, které nešetřil. Ke střetu s protivníky (třeba fiktivními) má Luther k dispozici nevyčerpatelný arzenál idejí, především však agrese. Děje se tak nejčastěji na úkor argumentace a uspořádání vlastních myšlenek, které na široké frontě často neexistují. Lutherovo myšlení se představuje jako nesmírná autosugesce, která je zajímavá spíše pro odborníky z oboru řeči a psychology než pro teology. Luther bez ustání tvrdí, opakuje a bez ustání se zapřísahá nebem nebo ještě častěji peklem. Jeho sebevědomí jako od Boha poslaného proroka a reformátora je pro to dostatečným zdůvodněním. To také vysvětluje, proč vůbec málokdo čte Luthera v originále. Jeho strašná, přímo monstrózní slovní úplavice (jeho Komentář k listu Galatským má 360 stran), nezměrné ďábelské zaklínání (Schimpfteufelei) (Nietzsche), záliba v tělesných a fekálních výrazech: to vše dělá z jeho četby všechno, jen ne duševní zážitek. Také bizarní směs teologické latiny a němčiny kořeněná převzatými řeckými výrazy bude pro většinu čtenářů nepřekonatelnou překážkou. Proto většina oplývá pouze obecnými řečmi o Lutherovi, aby jej představila v jeho pokrokovosti a ekumenickém smýšlení.
Nové životopisné pohledy
Lutherova osobní minulost a zkušenost je od jeho teologie neoddělitelná. Monografie právníka a historika, Lutherova krajana Dietricha Emmeho, přinesla nejnovější rozhodující fakta, takže můžeme říci, že byl s konečnou platností stržen závoj z jeho studentského mládí a zvláště z jeho vstupu do kláštera. Skutečným důvodem pro přerušení sotva započatého právnického studia a pro panický vstup do kláštera byl podle Emmeho nikoliv proslulý úder blesku. S nejvyšší pravděpodobností Luther smrtelně zranil při hádce po magisterské zkoušce svého spolužáka Hieronyma Buntze, při čemž již dříve málem utrpěl smrtelné zranění v souboji s Konrádem Wigantem.
Takového jednání studentů bylo sice přísně zakázáno, ale přesto nebylo ničím neobvyklým. Univerzita v Erfurtu, jejíž studenti se zúčastňovali pouličních šarvátek s občany, neměla zájem na tom, aby se takové věci zveřejnily, protože za ně hrozil trest smrti. To Luther velmi dobře věděl a věděl také, jak vlivné ochránce může najít u augustiniánů. Jako azylant musel v klášteře dělat nejdříve ty nejnižší a nejhrubší práce, jako nádeník. Touha po pomstě byla při tom jako předem naprogramovaná. Některé pozdější poznámky a narážky Luthera samého nebo Luthera se týkající jsou pochopitelné teprve na základě těchto poznatků. Emme a Beer odhalili tyto narážky stejně jako dosud zcela neznámý traktát k církevnímu azylovém právu. Výčitky spolu s depresivními vzpomínkami stejně jako výčitky svědomí za křivou přísahu a exkomunikaci za spáchaný zločin (zavedl ji dávno před tím Lev X.) otřásly dosud bujným a prchlivým studentem a posílily jeho maniodepresivní sklony. Již jeho otec musel dříve opustit svou vlast kvůli podobné hádce končící smrtí.
Ve své druhé kariéře jako mnich živil Luther dále svou ctižádost naočkovanou již v rodičovském domě. Úsilí o sebeuskutečnění v náboženském myšlenkovém horizontu, který později oprávněně bičoval, neumožňovalo vyrovnaný a pravý duchovní život, k čemuž přispěla nemalou měrou těžká vina jeho představených, zvláště velkého podporovatele Staupitze, jak potvrzuje Mock, sám řádový kněz. Povinnosti Luthera tak zaměstnávaly, že v sobotu nebyl schopen vykonat povinné modlitby. Nespavost a hyperaktivita spolu se střídajícími se depresemi z vyčerpanosti byly jeho trvalými průvodci. Východisko z tohoto ďábelského kruhu chtěl najít v tzv. zážitku ve věži skrze osvobozující ospravedlnění z víry. Podle jeho teorie mělo zaručovat definitivní jistotu a záruku spásy.
Ale Bůh, který se člověku přizpůsobuje (jak tvrdí Luther v protikladu k Erasmovi), nenechává se jen tak jednoduše polapit. Skutečnost byla silnější a pokus o sebeuzdravení teologickými prostředky selhal. Lutherova usoužená duše nebyla vůbec definitivně vyléčena. Několik let před jeho přednáškou o listu ke Galatským v létě 1527 přivedla jej těžká psychosomatická krize až na práh smrti. Prožíval ji jako přepadení ďáblem a upadl na týdny, ba měsíce do nejtěžšího zoufalství a blouznění. Milostivý Bůh, kterého, jak doufal, našel ve věži, se opět stáhl, o tom nebylo ani pro Luthera žádné pochybnosti. To může být důvodem, proč na celých 360 stránkách komentáře není ani jediná zmínka o údajné konečné jistotě ospravedlnění.
Skutečný cíl Lutherovy teologie
Navzdory osobním zážitkům a maniodepresivnímu onemocnění není možno chápat Lutherovu teologii jako nejasný nereflektovaný soubor pocitů. Naopak, Luther domyslel své ideje s neobyčejnou, až nelidskou radikálností až do konce jako hypersystematik (Alma v. Stockhausen). Nejen jasnozřiví současníci, jako např. císař Karel V., to věděli nebo alespoň tušili, i Luther sám přiznal skutečnost, že jeho teologie doslova a do písmene staví všechno na hlavu. Stále znovu a znovu musí své posluchače důvěrně seznamovat s tím, co tu ještě nikdy nebylo a co je neslýchané. Jeho souhrnná teologie není nakonec nic jiného než gigantický pokus všechnu vinu z člověka svalit na Boha a učinit Boha odpovědným za všechno zlo. Je to jistě největší pokus toho druhu s nejtěžšími následky v v dějinách lidstva. V tomto smyslu je možno dát za pravdu koncilnímu teologovi Y. Congarovi, který označuje Luthera za největšího génia lidstva. K tomuto cíli Luther proti vší lidské zkušenosti popírá lidskou svobodu, staví celé Zjevení na hlavu, když mluví o zvůli trestajícího Boha, který dal člověku své zákony a nařízení, aby jej pokořil, trvá na lidské pasivitě při tzv. ospravedlnění atd. Přinejmenším trvá na vykoupení skrze Krista, ale jak! Uskutečňuje se ve »veselé záměně a sporu«, při čemž Kristus se sám staví na místo hříšného člověka. »Všechno, co zlého jsem učinil, je třeba přivlastnit Kristu, jako by to učinil on sám.« – »Boží Syn mi řekl: Buď mým hříchem. Já jsem tvou spravedlností a nepřítelem Boha.«
Ale aby nebylo dosti na této záměně osob kvůli přesunu zla na Boha, Luther dovádí svou neslýchanou myšlenkovou hru ještě dále. Tím, že se hřích stává hříchem Kristovým, uskutečňuje se v Kristu »boj gigantů«, boj viny proti milosti v Kristu samotném. Bůh se tu staví proti sobě samému a stává se tak ďáblem-Bohem nebo Bohem-Ďáblem, s nímž se Luther celý život potýká. Později převzal tuto myšlenku Hegel, v našem století pak C. G. Jung (»Opověď na Joba«). To, co nejdříve vyznívá na první pohled fraškovitě nebo jako prázdná forma, je pro Luthera ve skutečnosti trpce vážné: »Bůh nemůže být Bohem, musí se stát nejdříve ďáblem,« »Kristus je ďáblem proti mému ďáblu, abych se já mohl stát Božím synem,« »usmrcující smrt je silnější než usmrcený,« atd. V komentáři k listu Galatským se to stupňuje až k příšerné blasfémii, při čemž Luther paroduje Písmo svaté: »Je jeden, jenž se jmenuje Kristus, je to ďábel ďáblů a peklo pekel. On pro mne zabil Zákon,ďábla a Smrt a zabije také tebe.« (myšleno přírodu) Musíme se ptát: Mohou být vůbec Zjevení, Bůh a člověk radikálněji a s větší drzostí zfalšováni, než jak se to děje v těchto nových změnách?
Je zřejmé, že normální člověk nemůže takovou teologii sdílet, nemluvě o tom, že by měl podle ní žít. Tak tomu bylo i u Lutherových druhů a přívrženců. Philipp Melanchton jeho myšlenky nejen zesystemizoval, ale také je očistil od nejhorších zrůdností a převedl na rozumnou, snesitelnou míru. Proto podle Mocka je evangelická církev v Německu lutherská pouze podle jména. Významné směry v protestanství, jistě ne ty nejhorší, např. pietismus (J. S. Bach), vznikly nezávisle na Lutherovi. Na druhé straně ovšem zkušenost potvrzuje, že u těch, kteří své náboženské přesvědčení odvozují od Luthera, zůstává i v nejlepším případě alespoň instinktivní protestní postoj (»protestantismus«) a odpor proti papeži a katolické církvi, i když (teoreticky) zastávají stejné názory. Je třeba si tedy řádně rozmyslet, zda je rozumné povyšovat Luthera na »otce víry« nebo »učitele víry«. Ke kanonizaci Luthera jako »církevního učitele«, jak s tím koketoval kardinál Lehman, by mohlo dojít spíš jen jako k aprílovému žertu.
Prameny:
Theobald Beer, Erklärungen Martin Luthers zum Brief des hl. Paulus an die Galater
Luthers Theologie – eine Autobiographie, Gustav-Siewerth-Akademie 1995
Der fröhliche Wechsel und Streit, Grudnzüge der Theologie Martin Luthers 1980 Johannes Verlag Einsiedeln
Dietrich Emme: Martin Luther - Seine Jugend- und Studentenzeit 1483 -1505 4. Auflage 1986
Albert Mock: Abschied von Luther, psycholigische und theologieïsche reflexionen zum Lutherjahr Luther- Verlag Köln 1985
Luther, Martin, 1483-1546. Traktat über das kirchliche Asylrecht / Martin Luther
