Res Novae: Rozhovor don Claude Barthe s arcibiskupem Vigano o liturgii II. vatikánského koncilu
Mons. Carlo Maria Viganò, který byl apoštolským nunciem ve Spojených státech, se stal známým díky své razantní kritice Bergogliova pontifikátu a následně rozvinul neméně silnou kritickou reflexi II. vatikánského koncilu. Ochotně odpovídal na naše otázky týkající se tématu nové liturgie, a to dosti "znepokojivým" způsobem (i pro nás, protože zde napadá proces "reformy reformy", kterou hájíme). Jsme velmi rádi, že můžeme našim čtenářům nabídnout tuto intervenci, abychom podnítili diskusi a zamyšlení.
P. Claude Barthe - Vaše Excelence měla příležitost hovořit o "revolučních krocích" v souvislosti s prováděním nové liturgie po II. vatikánském koncilu. Mohl byste objasnit své myšlenky?
Mgr. Carlo Maria Viganò: Především je třeba si ujasnit, že Druhý vatikánský koncil byl sám o sobě pojat jako revoluční událost. Nemám samozřejmě na mysli dobré úmysly těch, kdo spolupracovali na přípravných návrzích; mluvím naopak o novotářích, kteří tyto návrhy odmítli spolu s odsouzením komunismu, které měl koncil vyslovit, jak si přála velká část světového episkopátu. Jestliže byl II. vatikánský koncil revolučním aktem jak z hlediska způsobu, jakým byl veden, tak z hlediska dokumentů, které vyhlásil, je logické a oprávněné se domnívat, že tímto ideologickým přístupem je zasažena i jeho liturgie, zejména s ohledem na to, že představuje hlavní prostředek katechizace věřících a duchovenstva. Není náhodou, že Luther a další protestantští a anglikánští heretici se obrátili k liturgii jako k hlavní metodě šíření svých bludů mezi věřícími.
Potvrzení našeho oprávněného podezření nacházíme také v tom, když si uvědomíme, kdo byli tvůrci této liturgie: preláti, kteří byli často podezíráni z příslušnosti k zednářství, notoricky pokrokoví a kteří již s liturgickým hnutím 20. a 30. let 20. století začali prosazovat více než pochybné myšlenky a šířit praktiky, které připomínaly archeologismus, později odsouzený Piem XII. v encyklice Mediator Dei. Oltář versus populum nebyl vynálezem II. vatikánského koncilu, ale liturgistů, kteří jej na koncilu učinili prakticky povinným, poté co jej o desítky let dříve zavedli jako výjimku pod záminkou údajného návratu k antice. Totéž lze říci o takzvaném "gotickém ornátu" ve formách, které předcházely koncilu, zejména ve Francii, z něhož se stalo takové pončo, které nám bylo po koncilu vydáváno za obnovu původní formy, je historickým i liturgickým podvrhem. Těmito příklady chci poukázat na to, že již dlouho před II. vatikánským koncilem pronikaly do církve revoluční síly, které byly připraveny definitivně zavést novinky zavedené ad experimentum a které se tak jako tak staly praxí, zejména v zemích historicky méně nakloněných přizpůsobení se romanitas.
Jakmile jsme pochopili, že liturgie je výrazem specifického doktrinálního přístupu - který se s Novus Ordo stal také ideologickým - a že liturgisté, kteří ji koncipovali, byli tímto přístupem prodchnuti, musíme analyzovat koncilní corpus liturgicum, abychom našli potvrzení jeho revoluční povahy. Kromě textů a obřadních rubrik je jednoznačně revoluční to, že reformovaný obřad se stal tvárným podle celebranta a společenství, a to na základě přizpůsobivosti, kterou římská mens liturgica vůbec nezná. Svévolnost inovací je nedílnou součástí reformované liturgie, jejíž liturgické knihy - počínaje Missale Romanum Pavla VI. - jsou považovány za skicář, plátno vydané na milost a nemilost více či méně talentovaným hercům, kteří hledají veřejné uznání. Potlesk věřících, zavedený, i když zneužívaný právě v Novus Ordo, je výrazem konsensu, který je podstatnou součástí obřadu, jenž se stal podívanou. Na druhou stranu ve starověkých společnostech mělo divadlo vždy liturgický význam a je příznačné, že koncilní církev chtěla tuto pohanskou vizi exhumovat tím, že ji převrátila, tj. že liturgickému obřadu dala divadelní nádech.
Každý, kdo si myslí, že Editio typica v latině odpovídá obřadu, který se měl slavit po koncilu, hřeší naivitou i neznalostí: nic v této liturgické knize nebylo skutečně určeno pro každodenní používání kněžími, počínaje ubohou grafickou úpravou, zjevně zanedbanou právě kvůli vědomí, že Novus Ordo prakticky nikdo nikdy nebude slavit v latině. Stejné papežské obřady, při nichž se používalo Missale Romanum Pavla VI., se odchylovaly od rubrik tím, že zaváděly čtení v lidovém jazyce, neplánované obřady a funkce vyhrazené klerikům, které vykonávali laici, a dokonce i ženy. To podle mého názoru potvrzuje revoluční duši koncilu a jím inspirovaného obřadu.
P. Claude Barthe - Liturgická reforma, která začala v roce 1964 a vyústila v nový misál v roce 1969, se může zdát radikálnější než její program, konstituce Sacrosanctum Concilium. Myslíte si, že konsilium biskupa Bugniniho zradilo II. vatikánský koncil, jak tvrdí někteří, nebo že jej pouze rozvinulo, jak tvrdí jiní?
Mgr Carlo Maria Viganò - Mgr Annibale Bugnini byl jedním ze spolupracovníků při přípravě Ordo Hebdomadae Sanctae instauratus, který byl vyhlášen za pontifikátu Pia XII. Závažné deformace nového misálu jsou obsaženy in nuce v obřadu Svatého týdne, což ukazuje, že plán demolice již začal. Nejedná se tedy o žádnou zradu koncilu, natolik, že nikdo z jeho tvůrců nikdy nepovažoval liturgickou reformu za neslučitelnou s mens de Sacrosanctum Concilium. Pečlivé studium geneze Ordo Hebdomadae Sanctae instauratus umožňuje pochopit, že požadavky novátorů byly přijaty jen částečně, ale byly znovu navrženy s Montiniho Novus Ordo.
Je však třeba jasně říci, že na rozdíl od všech ekumenických koncilů tento koncil vědomě využil své autority k tomu, aby připravil půdu pro systematickou zradu víry a morálky, která byla prováděna pastoračními, disciplinárními a liturgickými prostředky. Přechodné misály mezi rubrikami z roku 1962 a Editio typica z roku 1970 a tím bezprostředně následujícím - Editio typica altera z roku 1975 - ukazují, jak se postupovalo po malých krůčcích, zvykání duchovních a věřících na provizornost obřadu, na neustálé inovace, na postupnou ztrátu mnoha prvků, které zpočátku Novus Ordo přibližovaly poslednímu Missale Romanum Jana XXIII. Mám na mysli například submissa voce recitaci římského kánonu v latině s obětním offertoriem a Veni, Sanctificator, která v průběhu úprav vedla k recitaci nahlas, s talmudským offertoriem a potlačením vzývání Ducha svatého.
Ti, kdo připravovali koncilní dokumenty, aby je otcové schválili, jednali se stejnou zlomyslností, jakou přijali tvůrci liturgické reformy, protože věděli, že budou vykládat dvojznačné texty katolickým způsobem, zatímco ti, kdo je měli zveřejnit a používat, je budou vykládat ve všech smyslech, jen ne v tomto.
Tento koncept se ostatně potvrzuje v každodenní praxi. Už jste někdy viděli kněze, který by slavil Novus Ordo s oltářem obráceným na východ, celý v latině, v římském ornátu a podával svaté přijímání u balustrády, aniž by to vzbudilo hněv ordináře a bratří, i když přísně vzato by tento způsob slavení byl zcela legitimní? S těmi, kteří to zkusili - jistě v dobré víře - se zacházelo hůře než s těmi, kteří obvykle slaví tridentskou mši. To dokazuje, že kontinuita, v niž koncilní hermeneutika doufala, neexistuje a že rozchod s předkoncilní církví je normou, jíž je třeba se k velkému rozhořčení konzervativců podřídit.
Nakonec bych rád upozornil, že toto vědomí doktrinální neslučitelnosti starobylého obřadu s ideologií II. vatikánského koncilu si nárokují samozvaní teologové a pokrokoví intelektuálové, pro které je možné tolerovat i "mimořádnou formu" obřadu, pokud nebude přijat i celý teologický rámec, který z ní vyplývá. Proto je liturgie společenství Summorum Pontificum tolerována, pokud se při kázání a katechezi dbá na to, aby se nekritizoval II. vatikánský koncil nebo nová mše.
P. Claude Barthe - Která z kritik, jež se často objevují na adresu Novus Ordo Missæ, se vám zdá nejvýznamnější?
Mgr Carlo Maria Viganò - Nejoprávněnější kritika spočívá v tom, že si chtěl vymyslet liturgii pro vlastní potřebu a opustil dvouletý obřad, který se zrodil s apoštoly a harmonicky se vyvíjel po staletí. Reformovaná liturgie - jak ví každý kompetentní badatel - je výsledkem ideologického kompromisu mezi katolickým lex orandi a heretickými požadavky protestantů a luteránů. Vzhledem k tomu, že víra církve se vyjadřuje ve veřejné bohoslužbě, bylo nutné, aby se liturgie přizpůsobila novému způsobu víry a oslabila nebo popřela ty pravdy, které byly považovány za "nepohodlné" pro snahu o ekumenický dialog.
Reforma, která by chtěla pouze očistit některé obřady, jimž moderní citlivost již nerozumí, by se mohla snadno vyhnout otrockému opakování toho, co udělal Luther v době pseudoreformace a Cranmer po anglikánském schizmatu: pouhý fakt, že přijali novoty, jimiž heretici odmítli některé body katolického dogmatu, je neklamným důkazem podřízenosti pastýřů konsensu těch, kdo stojí mimo církev, na úkor stáda, které jim Pán svěřil. Představte si, co by si asi pomyslel některý z mučedníků kalvinismu nebo zuřivý král Jakub, kdyby viděl papeže, kardinály a biskupy, jak místo oltáře, který je stál život, používají stůl, a jakou úctu by asi měl kacíř k nenáviděnému římskému Babylonu, který chce trapně napodobit to, co před čtyřmi stoletími dělali reformovaní, možná slušnějším způsobem. Nezapomínejme, že Lutherovu liturgickou herezi zprostředkovávaly Bachovy chorály, zatímco koncilní církevní slavnosti provázejí skladby nebývalé ošklivosti. Liturgické ustupování odhalilo doktrinální ustupování, které ponížilo Církev svatou z pouhé snahy zalíbit se mentalitě světa.
P. Claude Barthe - Jak vysvětlit neúspěch Benedikta XVI., kardinála Saraha a dalších zastánců postupného "liturgického návratu" prostřednictvím slavení na Východě, znovuzavedení modlitby Offertoria, rozdávání přijímání do úst?
Mgr Carlo Maria Viganò - Kdyby vatikánský úředník vydal příkaz vyzdobit Sala Nervi štukem a freskami a nahradit ošklivou sochu Zmrtvýchvstání, která tam stojí, barokní perspektivou, považovali bychom ho za výstředníka, zvláště když je bazilika sv. Petra jen pár kroků odtud. Totéž podle mého názoru platí pro pokusy udělat reformovanou liturgii reprezentativní pomocí objektivně zbytečných líčidel: jaký smysl má slavit Novus Ordo směrem na Východ, měnit Offertorium a podávat přijímání do úst, když existuje tridentská mše, která to již umožňuje a vždy umožňovala?
Tento "liturgický návrat" vychází ze stejných mylných předpokladů, které oživily koncilní reformu: upravovat liturgii podle libosti, tu překrucováním úctyhodného starobylého obřadu v moderním smyslu, tu přikrášlováním reformovaného obřadu, aby vypadal jako to, čím není a nechce být. V prvním případě bychom královnu donutili nosit dřeváky a šaty z hadrů, v druhém bychom nechali prostého člověka nosit královskou čelenku přes rozcuchaný účes nebo sedět na trůně se slaměným kloboukem.
Domnívám se, že za těmito pokusy - zdánlivě vedenými zbožnými úmysly - se skrývá skutečnost, kterou se nikdo z těchto prelátů neodvažuje přiznat: selhání koncilu a ještě více jeho liturgie. Návrat ke starobylému ritu definitivní archivací bídy Novus Ordo by vyžadoval velkou pokoru, protože ti, kdo by jej dnes chtěli zachránit před ztroskotáním, patřili včera k nejhorlivějším stoupencům liturgické reformy a s ní i II. vatikánského koncilu.
Ptám se sám sebe: jestliže Pavlu VI. nedělalo problém bezohledně zrušit tridentskou liturgii ze dne na den, nahradit ji odmítnutím Knihy společných modliteb a tento nový obřad prosadit navzdory protestům kleriků i laiků, proč bychom dnes měli s větší rozvahou obnovit starobylý římský obřad na jeho čestné místo tím, že zakážeme slavení Novus Ordo? Proč dnes taková jemnost ducha a včera taková bezohledná obrazoborecká zuřivost? A proč tato kosmetická operace, když ne proto, aby udržela pohromadě poslední koncilní pozlátko tím, že mu dodá podobu toho, čím nechtělo být?
Příští papež bude muset obnovit všechny liturgické knihy, které předcházely koncilní reformě, a vyhnat z katolických kostelů její nedůstojnou parodii, na jejímž vzniku spolupracovali známí modernisté a heretici.
P. Claude Barthe - papež František v rozhovoru poskytnutém jezuitským časopisům v roce 2013 zmínil liturgickou reformu jako příkladné ovoce koncilu: "Druhý vatikánský koncil byl novým čtením evangelia ve světle současné kultury"). Přesto papež Bergoglio prokazuje bratrstvu laskavost¨.
Mgr Carlo Maria Viganò: - Nevěřím, že Bergoglio má zájem o liturgii tout court, a tím spíše o tridentskou liturgii, která je mu cizí a neviditelná stejně jako cokoli, co vzdáleně připomíná cokoli katolického. Jeho přístup je politický: toleruje komunity Ecclesia Dei, protože udržují konzervativce mimo farnosti, a zároveň nad nimi udržuje kontrolu a nutí je omezit svůj nesouhlas pouze na liturgickou rovinu, přičemž zajišťuje jejich věrnost koncilní ideologii.
Pokud jde o Bratrstvo svatého Pia X., jsme svědky subtilnější operace: Bergoglio udržuje "dobré sousedské" vztahy a sice uznává svým představeným určité výsady tím, že jim dává najevo, že je považuje za živé členy církve, ale na druhé straně možná chce vyměnit jejich úplnou kanonickou regularizaci za přijetí "koncilního magisteria". Je zřejmé, že se jedná o zákeřnou past: jakmile by byla podepsána dohoda se Svatým stolcem, ztratila by se nezávislost, které se Bratrstvo těší díky svému postavení neúplné regulérnosti, a s ní i jeho ekonomická nezávislost. Nezapomínejme, že bratrstvo disponuje majetkem a prostředky, které zaručují jeho členům obživu a sociální zabezpečení: v době velmi vážné finanční krize ve Vatikánu po tomto majetku jistě mnozí touží, jak jsme viděli v jiných případech, počínaje františkány Neposkvrněného početí a pronásledováním otce Mannelliho.
P. Claude Barthe - Myslíte si, že ochranný status (závislost na Kongregaci pro víru, a ne na Kongregaci pro řeholníky), který si Joseph Ratzinger přál před svým nástupem na pontifikát a po něm, je dnes pro společnosti apoštolského života praktikující tradiční mši ohrožen?
Mgr Carlo Maria Viganò - Kanonické postavení komunit Ecclesia Dei bylo vždy ohroženo: jejich přežití je spojeno s přinejmenším implicitním přijetím koncilní nauky a liturgické reformy. Ti, kdo se nepřizpůsobí, se kritikou II. vatikánského koncilu nebo odmítnutím slavit či navštěvovat reformovaný obřad, staví ipso facto do pozice vyloučených. Představení těchto společností apoštolského života se nakonec sami stávají dohlížiteli nad svými kleriky, kterým se důrazně doporučuje, aby se zdrželi kritiky a čas od času dali hmatatelné znamení souladu, například účastí na bohoslužbách v takzvané "běžné formě". Paradoxně má diecézní farář větší svobodu slova v doktrinálních otázkách než člen některého z těchto institutů.
Je třeba říci, že v myšlení těch, kdo jsou dnes ve Vatikánu u moci, liturgické výstřednosti některých společenství zdaleka nepodporují znovuobjevení tradičního ritu, ale dávají mu elitářský rozměr a omezují ho na "malý starý svět", do kterého mají zastánci bergogliánské církve zájem ho odsunout. Učinit slavení katolické mše "normálním" - podle pokynů Motu proprio Summorum Pontificum - bez liturgických výhrad a vyhrazených prostor, by vyvolalo dojem, že je skutečně možné, aby se mše zúčastnil každý věřící bez jakéhokoli jiného titulu, než že je katolík; Naopak tento kafkovský byrokratický zámek nutí všechny konzervativce do ohrady, zavazuje je dodržovat pravidla uzavřenosti a nežádat nic víc, než co jim svrchovaná milost ráčí udělit, téměř vždy za špatně skrývaného odporu diecézního biskupa.
Bergogliovo jednání je nyní zjevně odhaleno: jeho poslední encyklika teoretizuje heterodoxní doktríny a skandálně podléhá dominantní ideologii, která je hluboce protikatolická a protilidská. Z tohoto pohledu se mi otázky týkající se liturgického cítění toho či onoho institutu zdají upřímně řečeno zanedbatelné: ne proto, že by liturgie nebyla důležitá, ale proto, že jakmile je člověk ochoten mlčet o doktrinální stránce, složité obřady papežského institutu se nakonec redukují na projev estetična, který nepředstavuje pro magický kruh Santa Marty žádné skutečné nebezpečí.
P. Claude Barthe - Vyvolává zákaz soukromých mší u svatého Petra, třídenní inspekce Kongregace pro bohoslužbu arcibiskupem Maniagem, skutečnost, že konstituce o reformě kurie Prædicate Evangelium zřejmě vede k posílení pravomocí kontroly bohoslužby, obavy z nového potvrzení reformy? Nebo si snad myslí, že František se liturgickým problémem nezabývá?
Mons. Carlo Maria Viganò - Zákaz sloužit soukromé mše u svatého Petra, navzdory sborovému protestu mnoha věřících a některých prelátů proti skutečnému zneužití ze strany Státního sekretariátu, zůstává v platnosti jako bezprecedentní skandál: představuje ballon d'essai, s nímž se zkouší půda a studují reakce prelátů, kleriků i laiků, které se prozatím omezují na pouhou, velmi komponovanou slovní deploraci, v některých případech trapnou. Jak jsem již měl příležitost uvést*, nepovažuji tento zákaz za nic jiného než za pokus dát právní podobu dnes již ustálené a všeobecné praxi, kterou se potvrzuje i základní doktrinální omyl, totiž přednost komunitního rozměru "eucharistie" chápané jako společná hostina na úkor soukromě slavené oběti mše svaté. Zde se však dotýkáme II. vatikánského koncilu, který se nikdo z kardinálů, kteří rozhodovali o zákazu mší u svatého Petra, neodvažuje ani v nejmenším zpochybnit, přestože je zjevně na počátku nelegitimního zákazu Státního sekretariátu.
Pokud jde o kontrolní pravomoci Kongregace pro bohoslužbu, ty by samy o sobě mohly být také považovány za pozitivní, protože liturgické záležitosti jsou přísně v kompetenci Svatého stolce. Hřešili bychom však naivitou a bezradností, kdybychom nebrali v úvahu skutečnost, že ať už novotáři vyhlásí jakékoliv normy, budou jimi využívány k dosažení nepřiznaných cílů, často opačných než deklarovaných.
