Lumen de Lumine

Prorok katolické islamofilní ideologie

Louis Massignon

„Je to omyl Massignona!“ Přední sunnitský teolog na univerzitě v Damašku je přesvědčen, že jak dobro, tak zlo a vůbec všechny problémy moderní Sýrie vyplývají z aktivity katolického islamologa Luise Massignona ( 1883 – 1962). Na františkánském institutu v Damašku – který přechovává důležité dokumenty o Massignonovi – mi totéž opakoval melchitský patriarcha a katoličtí františkáni.

Jako syna velmi zbožné matky a otce, slavného sochaře a volnomyšlenkáře, poznamenala ho od dětství setkání s velkým rodinným přítelem, belgickým spisovatelem Jorisem Karlem Huysmansem (1848 – 1907), který přešel od dekadentismu k horlivému katolicismu. Huysmans uvedl mladého Massignona mezi „melanisty“, kteří se věnují šíření zpráv o mariánských zjeveních vizionářky Melánie Calvatové (1831 – 1904) v La Salettě (1846). Toto „lasalletské tajemství“ nebylo uznáno jako autentické a bylo dokonce hierarchií zakázáno. Nejhorlivější melanista spisovatel Léon Bloy (1846 – 1917) uvedl mezi melanisty i Jacquese Maritaina ( 1882 – 1973), filosofa a konvertitu, dalšího velkého přítele Massignona, a mnoho dalších intelektuálů.

Zmíněné tajemství obsahuje apokalyptické hrozby, Boží trest za nevěrnost kněží (kteří se stali „kloakou nečistoty“) a za jednání katolické buržoazie necitelné k nářku a bolesti chudých. Poselství předpovídá také obnovu spravedlnosti, kterou Bůh udělí díky „dostiučinění“ duší, které se obětují jako „smírné oběti za hříchy“. Mnozí melanisté, kteří pomýšlejí na obnovu francouzské monarchie, jsou více či méně tzv. naundorffisty, pojmenovaní podle „Louise Naundorffa (1785 – 1845), který se pokládal za syna Ludvíka XVI. (1754 – 1793) a Marie Antonietty (1755 – 1793), který zázračně přežil své vězení. Massignon pokládal Marii Antoniettu za světici.

Jak mi vyprávěl jeden starý františkán v Damašku, Massignon nic nechápal bez vztahu k La Salettě. Jeho zášť vůči dynastii Ummájovců, prvních sunnitských kalifů, kteří pošlapali posvátné právo Aliho ( +661), Prorokova bratrance a zetě, manžela jeho milované dcery Fatimy, ho přivedla k tomu, že si vytvořil z této historie paralelu mezi potomky Aliho a naundorffisty a viděl v nespravedlnostech proti dětem Aliho a Fatimy „obraz“ nespravedlností Francie vůči potomkům Ludvíka XVI.

Nadšen stavbami Ummájovců v Damašku přidružil se k požadavkům partyzánů Aliho, hyperšijitům, a jako první studoval na Západě sektu šijitů, kteří pokládali Aliho nejen za oběť sunnitské nespravedlnosti, ale přímo za božské vtělení, které přineslo světu zjevení ezoterických nauk. Massignon pokládal syrské alavity a zvláště rod Assada za nejlepší přátele Francie. Očekával, že se s francouzským přispěním zmocní rozhodujících pozic v armádě a po získání nezávislosti se ujmou vlády.

Pod vlivem Huysmanse uhasil Massignon také svou touhu po náboženském poznání, které objevil v islamistice, a to v době, kdy byl ještě volnomyšlenkář jako jeho otec. Když získal na Sorbonně doktorát za studii o sufijském mystikovi Al Halládžim (852 – 992), který byl krutě umučen jako heretik, stal se tam jedním z nejmladších docentů. Ale byl také francouzským vlastencem a dal se do služeb francouzské špionáže. Byl přítelem Charlese Foucaulda (1858 – 1916). Spojovala je sympatie k muslimům, ale rozdělovalo postavení vojáka a špiona. V roce 1908 byl uvězněn pro špionážní činnost v Iráku. Ve vězení měl prý mystické vidění, které rozhodlo o jeho konverzi ke katolicismu a změně dosavadního života, o které životopisci cudně mlčí (byl bisexualista, měl homosexuální vztah ke španělskému spisovateli Cuadrovi (1877-1921), který konvertoval k islámu a nakonec spáchal sebevraždu. Za jeho duši se francouzský islamolog „obětoval“ až do konce života.)

Massignon se oženil se svou sestřenicí a měl s ní tři děti, současně měl zvláštní poměr ke katolickému intelektuálovi Mary Kahilovi (1889 – 1979) , kterému adresoval dopisy tak vášnivé, že mnoho životopisců pochybuje, že šlo jen o duchovní lásku. Stále meditoval o „homosexuální otázce“. Spatřoval v ní na Západě mimo jiné zdroj ezoterismu a iniciačních obřadů v tajných společnostech, které upevňují vztahy mezi muži a ženy vylučují. Taková teze je historicky neudržitelná, ale nemá být útokem na esoteriky, protože podle jeho představ homosexuální tendence nemíří vždy ke skutku, (po svém obrácení to pokládá za „protipřirozené“), ale vede více méně vědomě k vznešenému cíli „zahojit vnitřní ránu, která vznikla tím, že Eva byla stvořena z Adamova žebra“. Je to pojetí gnostického původu, v katolickém prostředí nepřijatelné. Toto prostředí také jen diskrétně akceptuje Massignonův návrh zahájit modlitby za homosexuály, sloužit za ně zvláštní mše, jak to dělal v roce 1942 bez velké publicity budoucí kardinál Jean Daniélou (1905 – 1974).

Massignon, agent tajných služeb, se jako expert účastnil v roce 1916 jednání o urovnání na Blízkém Východě mezi Francií a Velkou Británií.

Massignonova vidina muslimů – ať ji sdílíme nebo ne – se stala po druhé světové válce výchozím bodem pro veškerou katolickou reflexi o islámu. Massignon nezapomíná, že konvertoval ke katolicismu díky příkladům víry a oběti, které viděl u muslimů. V roce 1934 se spolu s Mary Kahilem rozhodl založit společenství Badaliya („Odčinění“), katolické modlitební sdružení podle vzoru sufitských bratrství, které zavazuje své členy k řadě modliteb a skutků, aby je především v islámských zemích obětovali Bohu a „odčiňovali“ skutky muslimů, kteří odmítají křesťanství. Nejslavnějším členem tohoto modlitebního sdružení bude nesporně kardinál Giovanni Battista Montini (1897 -1978), budoucí papež Pavel VI. Představy odčinění a pohostinnosti (ctnosti zdůrazňované u muslimů) jsou pro něho postaveny do služeb evangelizace muslimů, kterou Massignon uskutečňuje nikoliv cestou tradičních misií ad gentes, nýbrž mlčenlivým příkladem (jaký mohou dávat především řeholníci, zvláště kontemplativní, kteří žijí v islámské zemi) a to má dát uzrát „zárodkům křesťanství“, které mají podle něho skrytě existovat v islámu.

Massignon je velice rafinovaný vědec, který si nedělá iluze: definuje islám jako svět pouhé víry, zbavený naděje a lásky, Korán je podle něho na rozdíl od evangelia nepřekročitelná bariéra mezi Stvořitelem a stvořením, což je prý Prorokova zkušenost, cesta, na které se dobrovolně zastavil a nechtěl vstoupit dovnitř do osobního vztahu s Bohem. Massignon není tajný muslim. Usmyslel si však, že islám je součást biblických dějin spásy díky původu Arabů od Izmaele, syna Abraháma a egyptské otrokyně Hagar, vyhnaného z Božího příkazu na poušť, který však zůstává předmětem Božího požehnání (Gen 21,13). Islám je podle Massignona historickým uskutečněním požehnání Izmaele. Protože jeho původ sahá před Mojžíše a před Zjevení, nejedná se podle něho o postkřesťanskou herezi, ale o abrahámovské schizma. Francouzský islamolog požaduje od katolické teologie přiznat islámu to, co jiní požadují od judaismu: připustit, že existuje teologický čas, který se neshoduje s časem historickým a že podobně jako židé žijí i muslimové ve svém zvláštním čase, který není shodný s časem křesťanů a ve kterém zůstává v platnosti smlouva mezi Bohem a Abrahámem i pro potomky Izmaelovy.

Pokus biskupů a kardinálů 2. vatikánského koncilu upravit v tomto smyslu Lumen Gentium nakonec většina zamítla. Massignonova téze, která činí islám součástí dějin spásy, se stala předmětem ostrých kritik z historického i teologického hlediska. Nejvěrnější žáci francouzského islamologa dnes připouštějí, že jeho téze byla implicitně zavržena v deklaraci Dominus Iesus v roce 2000a v Notifikaci z r. 2001, obojí od Kongregace pro nauku víry, která odsuzuje také celou sérii tézí jezuity Jacquese Dupuisse. Po těchto dokumentech, podepsaných kardinálem Ratzingerem, se zdá vyloučeno trvat na tom, že islám představuje řádnou cestu spásy a Korán je zjevená kniha v teologickém smyslu slova. Nedivil by se tomu dnes ani Massignon, který často přiznával, že jeho stanoviska mohou být sporná, protože není teolog.

Ale ani zde se nezastavil. Viděl v sunnitském islámu strážce ortodoxie, a tím požehnání Izmaele a zůstal, abychom tak řekli, problematicky okouzlen sufismem a herezemi. V sufismu spatřoval totiž pokus překročit nepřekonatelnou bariéru mezi Stvořitelem a tvory, kterou vytvořil Prorok a Korán. V herezích nacházel řadu hypotéz a legend, které byly svým způsobem otevřeny vůči křesťanství. Jeho pozornost se soustředila k portugalské Fatimě, kde se zjevila Panna Maria, a pro Massignona není náhodou, že po La Salettě toto místo v Portugalsku nese právě jméno Fatima, a dále k postavě Salmana Paka, perského křesťana, holiče a rádce Prorokova. I když pak podle legendy uznával Mohameda za Božího vyslance, nikdy se nezřekl křesťanství. Salman Pak spolu s Alim a Mohamedem tvoří podle Massignona trojici, z níž nikdo není pokládán za boha podle podstaty, ale přiznává se jim „zbožštění skrze spoluúčast“. Kult Salmana Paka mezi arabskými řemeslnými korporacemi známý po křížových výpravách i na Západě ovlivnil podle Massignona zrození zednářství, což je ovšem sporné.

Méně sympatický rub těchto teorií je myšlenka, že prozřetelnostní funkcí islámu je zjevit křesťanům temnou tvář judaismu a sionismu jakožto nepřátel utlačovaných a chudých. To je klíč k pochopení posledních let života mystika, jakým je Massignon, který se zastává práv Palestinců, nemluvě o Alžířanech a přistěhovalcích, a hájí je ve spojenectví s komunisty a Jeanem Paulem Sartrem. Jeho antisionismus má často ráz skutečného antisemitismu s invektivami proti židům, kteří „vysávají krev chudých, jak to měl vyjádřit Léon Bloy“. Massignon také přes všechna dementi historické kritiky věří mýtu o rituálních vraždách, které židé páchají na křesťanech, jejichž krev pijí, a domáhá se přiznání historičnosti rituální vraždy P. Tomáše Calagiana (1766 – 1840) syrskými židy, ačkoliv je historicky zjištěno, že zločin nemá na svědomí hebrejská komunita. Byl to kapucín z Damašku, který zmizel v roce 1840. Nicméně ve františkánském kostele v Damašku je pamětní deska otce Tomáše jako židy zavražděného řeholníka. Bylo mi řečeno, že syrská vláda si nepřeje odstranění desky, protože stále živí antisemitismus na základě tohoto případu z roku 1840. Ani papež Jan Pavel II. při své návštěvě kostela v roce 2001 se nechtěl zmiňovat o osmi františkánech, mučednících z Damašku z roku 1860, kteří jsou zde pohřbeni a které určitě zabili muslimové, a raději je připomněl na jiném místě.

Ale Massignon se stále vrací do La Saletty kvůli zmínce Melánie o „stokách nečistoty“, které se podle něho týkají jak zesvětštělých katolických kněží, tak „kněžského národa“ Židů. Podle tohoto islamologa nedostatek lásky vůči utlačovaným ve Svaté zemi je důvodem, proč pokušení k rituálním zločinům nemohlo být dosud potlačeno. Důvodem jsou také „černé mše sloužené nehodnými kněžími“, jak to popisuje první Massignonův učitel Huysmans, který mu odkázal rovněž dokumenty o nebezpečných stycích mezi melanisty a kněžími na pokraji satanismu, jak je tomu v případě jeho přítele Josepha-Antoina Boullana (1824 – 1893).

To vše je inspirováno ideou, podle které „zástupné utrpení“ může odčinit každý druh hříchu. Massignon sám se chce stát v roce 1950 knězem. V rozporu s tím, co tvrdí mnoho životopisců, nebyl vysvěcen na kněze melchitského ritu, který připouští na základě zvláštní dispenze Svatého stolce také ordinaci ženatých (ale s normálním souhlasem manželky, který v jeho případě schází). Na žádost melchitského patriarchátu totiž odpověděl Vatikán negativně. Ale dříve než odpověď dorazila, melchité netrpěliví v čekání si vyložili mlčení předčasně jako souhlas a Massignona vysvětili, takže Vatikán se musel smířit s hotovou věcí.

Akademik, mystik, diplomat, kněz a špion Massignon zůstává duchem - inspirátorem islamofilní katolické lobby, která často rozvíjí sotva přijatelné aspekty, dobrodružnou islámskou teologii, typicky francouzský antiamerikanismus, antisionismus velice blízký antisemitismu, aniž by přejala něco z jeho takřka zázračné erudice a z jeho zkušeností nepřekonatelných obtíží v dialogu s muslimy. Tato skupina namá sílu jeho osobnosti a stává se jak objektem vyšetřování u Svatého Oficia, tak fatwy na univerzitě Al Azhar v Káhiře, která ji obviňuje, že pracuje jako skryté misie.

Pokud jde o syrské prostředí, je známo, že v francouzská diplomacie naslouchá jeho radám, týkajícím se nadvlády, kterou vykonává alavitská menšina nad sunnitskou většinou, aniž si přitom uvědomuje, z jakého jsou těsta, od Melánie a¨Prorokova holiče, přes mystické řešení homosexuální otázky až ke kultu Marie Antonietty.

Jeden jeho bývalý přítel, Pierre Klossowski (1905 – 2001) napadá Massignona v románu Podezřelé povolání, ve kterém mluví nepokrytě o jeho bisexuálních sklonech, přičemž skrývá osobu islamologa pod pseudonymem „La Montagna“. Tímto „pohořím“ není myšlen Libanon, ale hory v La Salettě .

Massimo Introvigne, Il Foglio

Poznámka

Jením z příkladů, jak podmanivě může působit kouzlo zidealizovaného islámu, je Massignonův horlivý žák P.Basetti Sani. Je to původně františkán, v roce 1959 exkomunikovaný a vyloučený z řádu, který se v roce 1960 v USA oženil a v roce 1963 rozvedl. V roce 1973 se opět stal františkánem a žákem Louise Massignona. Přešel od tří křesťanských vrcholů ( sv. Pavla, sv. Františka a Duns Scota‘) až k Mohamedovi a ve světle Luise Massignona k „pravému Proroku Islámu a Koránu“, který údajně změnil směr jeho života. V „Kristově světle“ našel „hloubku posvátné knihy islámu“, a to až k prvkům, které nebyli schopni najít ani muslimové.

                                                                   (viz)