Veliká a neprodejná svátost
Aktéří konference v Nadaci Lepanto
Výtah z vystoupení biskupa Athanasia Schneidera na konferenci Nadace Lepanto 5. 12. 2016
Náš Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži, aby spasil lidi od jejich hříchů, obětoval se jako oběť dokonalá a milá ke chvále a usmíření Otce. Jeho vykupitelská smrt zahrnuje také svědectví, které vydává o každém svém slovu. Kristus byl ochoten zemřít za každé své slovo.
Chcete mě zabít, protože jsem vám řekl pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. Proč nechápete moji řeč? Protože nemůžete slyšet mé slovo a chcete plnit přání svého otce. Vaším otcem je ďábel a vy chcete plnit přání svého otce. Ježíšova připravenost zemřít pro pravdu obsahuje všechnu pravdu, kterou hlásal, tedy jistě také pravdu o nerozlučnosti manželství.
Ježíš je obnovitel původní nerozlučnosti a svatosti manželství nejen skrze božské slovo, ale také radikálním způsobem skrze svou vykupitelskou smrt, skrze kterou povznesl stvořenou a přirozenou důstojnost manželství k důstojnosti svátostné.
Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky a něčeho podobného, aby byla svatá a bez vady. Také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své manželce a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké, mám na mysli vztah Krista a církve. Proto každý z vás ať miluje svou ženu a manželka ať zase svému muži projevuje úctu (Ef 5, 25.29-32).
Přikázání nespojovat se s jiným manželem v případě rozchodu s legitimním manželem není v podstatě pozitivní nebo kanonickou normou církve, ale je to slovo samotného Boha, jak učí apoštol Pavel: Nařizuji to nikoliv já, ale Pán (1 Kor, 7,10). Církev bez přerušení opakovala tato slova a zakazovala věřícím platně sezdaným uzavírat manželství s novým partnerem. V důsledku toho podle Boží logiky nemá církev ani kompetenci akceptovat soužití more uxorio mimo platné manželství a připustit cizoložníky k svatému příjímání.
Jedno z nejstarších svědectví o normě a pastorační orientaci a neměnné praxi římské církve je katecheze známá pod pseudonymním titulem Pastýř Ermy. Tuto katechezi napsal s největší pravděpodobností římský kněz na počátku druhého století v literární formě zjevení nebo vyprávění o zjevení.
Tento dialog mezi Ermou a andělem pokání, který se jí zjevil v podobě pastýře, ukazuje s obdivuhodnou jasností neměnnou nauku katolické církve o této věci.
„Co má, Pane, udělat manžel, jehož žena setrvává v cizoložné vášni?“ „Ať se od ní vzdálí a zůstane sám. Jestliže se po odchodu své manželky ožení s jinou ženou, i on se dopouští cizoložství.“ - „A když, Pane, jeho manželka, která odešla a nyní činí pokání a chce se vrátit k manželovi, nebude přijata?“ - „Jestliže ji manžel nepřijme, hřeší a dopouští se velké viny. Musí přijmout tu, která zhřešila a nyní činí pokání. Z důvodu možnosti pokání se manžel nemůže oženit. Tato směrnice platí jak pro ženu, tak pro muže. Cizoložníkem není pouze ten, kdo zneužívá své vlastní tělo, ale také ten je cizoložník, kdo dělá podobné věci jako pohan. (…) Proto vám bylo nařízeno, abyste zůstali sami. Jak mužům, tak ženám. Může dojít k jejich pokání... ale kdo zhřešil, ať již nehřeší (Herm. Mand., IV, 1, 6-11).
Víme, že první velký hřích v řadách kléru byl hřích nejvyššího kněze Árona, když ustoupil nepřístojným požadavkům hříšníků a dovolil jim klanět se modle zlatého telete. (srov. Ex 32,4) Přestoupil tak první přikázání Desatera a nahradil Boží vůli vůlí lidskou. Mojžíš pak viděl, že lid se chová bezuzdně, protože Áron jim vyhověl k škodolibosti jejich protivníků.
To se teď v církvi opakuje. Áron dovolil hřešit proti prvnímu přikázání a nyní někteří z kléru na nejvyšší úrovni nahrazují šesté přikázání novou modlou sexuální praxe mezi osobami, které nemají uzavřené platné manželství. Noví Áronové pod klamným pojmem „mateřské“ církve povolují hříšné potěšení a dokonce i sv. přijímání a nevěřící a amorální svět se může vysmívat: V katolické církvi je dovolena polygamie a mohou se dělat výjimky z Desatera a morálky, kterou moderní pokrok tak nenávidí.
Velkou lekcí zůstává vážné napomenutí pastýřům a nepřátelům Boží pravdy, jaké jim dává první velký Kristův svědek, svatý Jan Křtitel, Předchůdce Páně. Jeho svědectví pro Krista spočívalo v tom, že bez náznaku jakékoliv pochybnosti hájil nerozlučnost manželství a káral cizoložství. Dějiny katolické církve se mohou pochlubit slavnými příklady, které následují sv. Jana Křtitele a vydávají jako on i svědectví krve. A snášejí pronásledování a osobní neprospěch.
Prvním velkým svědkem byl svatý papež Mikuláš I. zvaný Velký. Jedná se o 
spor, k němuž došlo v IX. století mezi papežem Mikulášem I. a Lotarem II., lotrinským králem. Lotar žil nejdříve bez sňatku se šlechtičnou jménem Valdrada. Pak uzavřel z politických důvodů sňatek s jinou šlechtičnou Teutbergou. Pak se s ní rozešel a chtěl uzavřít sňatek s první ženou a požadoval, aby papež za každou cenu uznal platnost druhého sňatku. I když Lotara podporovali biskupové z jeho země a také císař Ludvík, který vtrhl s vojskem do Říma, papež zůstal neoblomný a nikdy druhý sňatek Lotara neuznal.
Lotar II. zavřel zapuzenou manželku Teutbergu do kláštera, žil s Valdradou a žádal od místních biskupů, aby schválili jeho rozvod na synodě v Cáchách, aby se mohl s Valdradou oženit. Lotrinští biskupové na synodě ustoupili královu nátlaku, přijali vyznání Teutbergy z nevěrnosti (ve skutečnosti byla zapuzena). Lotar II. uzavřel sňatek a Valdrada se stala královnou. Sesazená královna si stěžovala u papeže, který vystoupil proti biskupům a obvinil je z neposlušnosti a pobuřování. Ti se obrátili na Lotarova bratra císaře Ludvíka, který se rozhodl použít násilí. Roku 864 vtrhli jeho vojáci do Říma. Papež Mikuláš musel opustit Laterán a uchýlit se k sv. Petru, kde mu císař znemožňoval po dva dny přísun stravy. Papež však prohlásil, že raději položí svůj život, než aby dovolil cizoložství místo platného manželství. Císař nakonec ustoupil papežovu hrdinství a přinutil oba arcibiskupy, aby přijali papežovo rozhodnutí. Lotarova smíření se však papež nedočkal.
Kardinál Brandmüller hodnotí celý případ takto: »Dogma jednoty, svátostného charakteru a nerozlučitelnosti manželství mezi dvěma pokřtěnými neposkytuje žádnou cestu zpět. Způsob, jakým postupoval Mikuláš I. v případě nového manželství Lotara II., prokazuje, že si byl vědom nedotknutelných principů a jeho neoblomnost a nebojácnost představuje důležitou etapu k potvrzení nauky o manželství v německé kulturní oblasti. Skutečnost, že papež stejně jako jeho různí nástupci v obdobných situacích se osvědčili jako obhájci lidské důstojnosti a svobody slabších, ve většině případů žen, vysloužila Mikulášovi I. respekt historiků, korunu svatosti a titul Veliký.«
Statečný postoj a mučednická smrt kardinála Jana Fishera s svatého Tomáše Mora v případě anglického krále Jindřicha VIII. jsou obecně známé. Za zmínku
stojí navíc statečnost budoucího kardinála Reginalda Poleho, který byl vzdálený bratranec krále Jindřicha VIII. a v mládí přijal od něho velkodušnou podporu na zahraniční studium. Jindřich VIII. mu nabízel stolec arcibiskupa v Yorku, pokud podpoří jeho nové (nezákonné) manželství. Během rozhovoru v královském paláci řekl Pole králi, že tyto jeho plány nemůže podpořit jak kvůli spáse duše samotného krále, tak také s ohledem na své vlastní svědomí. Až dosud se nikdo neodvážil tváří v tvář králi vzepřít. Když Reginald pronesl tato slova, král se tak rozhněval, že sáhl po kordu a Pole očekával, že ho král probodne. Ale prostota a upřímnost, s jakou bratranec hovořil, připadla Jindřichovi jako Boží poselství. Poleho odvaha před tváří tyrana mu zachránila život.
Poslední příklad je svědectví tzv. „černých kardinálů“ v případě rozvodu 
Napoleona I., zářný příklad členů kardinálského kolegia v oné době. V roce 1810 kardinál Ercole Consalvi, tehdejší státní sekretář, odmítl účastnit se svatby Napoleona I. s Marií Luisou Rakouskou, protože papež nemohl prohlásit Napoleonův svazek s Josefinou Beauharnaise za neplatný. Rozhněvaný císař nařídil konfiskaci majetku Consalviho a 12 dalších kardinálů, kteří byli zbaveni kardinálské hodnosti. Tito kardinálové museli tedy odložit svůj šat a obléci černé kleriky jako obyčejní kněží. Říkalo se jim „černí kardinálové“.
Kardinál Consalvi o 13 „černých“ ve svých memoárech píše:
»Tentýž den nám bylo znemožněno užívat nadále kardinálské insignie a oblékli jsme černé kleriky, z čehož se zrodila denominace „černých“ a „červených“, jak se nazývaly dvě části kolegia. Byl to div, neboť v prvním záchvatu zlosti dal císař rozkaz, aby byli tři ze třinácti zastřeleni (Opizzoni, Consalvi a pravděpodobně Peitro). Svůj výrok pak omezil pouze na mne, ale ani to se nerealizovalo.«
Kardinálům však byl zkonfiskován veškerý majetek včetně církevního a zůstali do smrti odkázáni na dobročinné osoby a přátele.
Kéž Duch Svatý probudí ve všech členech církve od prostých věřících až k nejvyššímu pastýři stále četnější a odvážnější obránce pravdy o nerozlučnosti manželství a odpovídající neměnné praxi církve, a to i za cenu osobního postihu. Církev je povinna více než kdykoliv jindy hlásat pravdu a praktikovat příslušnou pastoraci v oblasti manželství, aby život manželů a zvláště tzv. rozvedených a znovu sezdaných odpovídal Písmu svatému: Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné (Žid, 13,4). Jen taková pastorace, která bere vážně toto Boží slovo, se projevuje jako skutečně milosrdná, protože vede duše hříšníků po bezpečné cestě do života věčného. A to je to, co se počítá.
Pramen: Corrispondenza Romana
