Křesťané chtějí žít jako křestané
18. 10. 2018
Don Divo Barsotti
Netrpělivost je jed, který se vstřikuje v malých i velkých dávkách do žil modernímu člověku včetně křesťanů. „Člověk právě v síle naděje, která ho oživuje a podněcuje, není schopen odevzdat se Bohu a čekat na jeho okamžiky, chce mít náskok, a právě v úsilí uskutečnit zde na zemi vlastními silami Boží království žene se vpřed sám a Bůh ho opouští.“
Tuto velkou pravdu analyzuje mistr spirituality 20. století P. Divo Barsotti ve svém článku v L´Osservatore Romano 16. března 1969 a pak též v zajímavé knížce, která je sbírkou jeho kázání, článků a vystoupení pod titulem Křestané chtějí být křesťany.
Jenže kam může dospět člověk bez Boha? Jeho záručním listem bude neštěstí. Není nic tragičtějšího než člověk, který zůstane sám bez Otce, který ho chtěl a který ho stvořil. Pomysleme na to, jak je to dramatické zůstat sirotky v časném věku, nebo na hrůzu vepsanou do tváří tolika nemocných starců ponechaných v hospicích sami sobě. Pomysleme především na ty, kteří zůstávají jako Pánovi sirotci v nepokojích společností, v křesťanském období, které ztratilo víru a naději v Boha: od chvíle, kdy osoba nemá důvěru ve svého Stvořitele, má již smrt ve své duši. Bývali zde - a stále jsou - mniši-poustevníci, kteří i přesto, že žili v absolutní samotě, zakoušeli předem věčnou blaženost. Protože žijí v Bohu a nikdy se netrápí, neznají netrpělivost, nýbrž jen trpělivost, žijí v dráze Absolutna a Nekonečné Lásky, ponořeni do jeho milosti, která sytí a napájí.
Pokud jde o přítomnou dobu, kdy zkušenost zde dole přestává být znamením Tajemství, pak tato doba ztrácí své vlastní označení a lidská zkušenost je zbavena svého smyslu jako tajemná, prchavá a strašná scéna, kde dobro a zlo jsou v nekonečném konfliktu uvnitř nás i mimo nás, a která má svého velkého Sibylina protagonistu: Pokušitel, který ohrožuje všechny lidi, také ty uvnitř církve.
Jak říká Barsotti, bez tajemství víry život ztrácí smysl, a proto: »Táži se, zda to není ono pokušení tak mnoha lidí v církvi. Jakási vůle, aby se církevní instituce, tj. sama církev změnila v jakési »pozemské město«.
Barsotti, mnich hluboké víry, ale také velké intelektuální důstojnosti, si ustavičně klade otázku o změně velké části katolického světa a hledá její příčiny. Ono »pozemské město« uprostřed »Města Božího« nemohl přijmout s pasivitou a rezignací. »Není to způsobeno pastorační konstitucí „Gaudium et spes“? Každá milost je dvojznačná: také koncilní konstituce ve své mylné interpretaci by mohla představovat velké pokušení. Jedná se pouze o interpretaci, anebo jsou to snad již nebezpečná znamení uvnitř jejího předmětu, která by se mohla stát »bludnou interpretací«?
Don Barsotti tvrdí, že církev nesmí mít strach z Kříže, protože v něm je znamení víry, a víru je třeba poslouchat. »Mohlo by se říci: Kristus již uskutečnil spásu, Boží království; ano, ale ty jsi z ní vyloučen, jestliže poslušnost víry, kterou on naplnil božskou naukou spásy, se nestane samotnou poslušností. Touto poslušností se víra stává nejvyšší aktivitou člověka. (…) „Nic tedy není účinnějšího v řádu naděje a plnosti zjevení Božího království, než víra, nic není opravdu účinnějšího než poslušnost víry. Každá aktivita, která se odděluje od víry, je aktivitou démonickou, která by chtěla znásilnit tajemné Boží plány, chtěla by odtrhnout Bohu jeho rozhodnutí posledního zásahu, zachovat přítomnou svátostnou ekonomii, ekonomii slávy. Zakladatel Božích synů v tomto bodě nepoužívá polovičaté termíny: Mluvit o „post-křesťanské době“ je v nejlepším případě pouze delirium toho, kdo ztratil víru a definitivně se zříká Boží spásy.
Don Divo Barsotti je hluboce pobouřen sekularizací křesťanství, ale nestojí před ní s prázdnýma rukama, reaguje svými kázáními, projevy, články, knihami... Žádný proces sekularizace nebude mít schopnost v sekulárním smyslu vyřešit teologické ctnosti: nemá víru, nemá naději a ze všeho nejméně má lásku, protože sociální asistence nepředstavuje a nenahrazuje nikdy křesťanskou lásku. Ve skutečnosti termín ‚solidarita‘ nahradil i v široké oblasti církve katolické slovo láska.
Velkolepé a nanejvýš pravdivé je to, na čem trvá: Kněz si zachovává své podstatné a uchvacující poslání, i kdyby mu byla znemožněna jakákoliv sociální aktivita. To platí rovněž pro církev, i kdyby ztratila veškerou velikost historického charakteru. Lidé by měli všeobecně přiznat knězi a církvi jejich pravé poslání, kterým je hlásání spásy, slavení Nejsvětější Oběti, předávání milosti skrze svátosti, spojení s Bohem v modlitbě.
Mše svatá je srdcem víry. Ale jak se vyrovnat s tolika pokoncilními ‚eucharistickými obřady‘, kde centrem pozornosti již není obětování Božího Syna, ale ‚shromáždění‘? Jestliže liturgický obřad neuskutečňuje transcendentní jednotu lidí v Kristu, čím jiným je jejich shromáždění než srazem přátel, které ruší jakákoliv neužitečná a falešná forma? Lépe být tisíckrát na nepochopitelném ritu, než na obřadu, který se zvrhl v pouhé setkání přátel – jistě ne proto, že nepochopitelnost ritu navozuje snadno jeho hodnotu, ale protože lépe vyjadřuje reálný obsah Tajemství, které překračuje všechno lidské.
Sekularizace profanuje skutečnosti, které člověku nenáleží: např. posvátnost liturgie. Zde je Barsotti opravdu přísný. Dávat stranou kříž a vzít si jen humanizovaného Ježíše, který všechno odpouští a všechny přijímá, znamená dát stranou veškerá Tajemství, což nemůže vést nikam jinam než do zkázy: když si člověk takto počíná, rezignuje na veškerý opravdový smysl života, dějin, stvoření: zůstane mu nakonec jen živočišný rozměr, člověk, který žije a který umírá bez projevu lítosti.
Přísně také kárá, aniž by uváděl autora, titul jedné knihy, která vyšla kolem roku 1969: Věřící a nevěřící pro nový svět. Barsotti trvá na skutečnosti, že pro člověka, který věří v Krista, nemůže existovat žádná »novota«, protože je logické, že mezi tím, kdo má víru, a tím, kdo ji nemá, nemůže existovat žádné soužití a žádná společná činnost, mezi nimi existuje jen propast: zatímco pro toho druhého neexistují vážné odpovědi a neví, který je správný směr, pro prvního je cíl zcela jasný a může věřit nikoliv sám v sebe a ve své vlastní aktivity, protože se svěřil Tomu, který mu věnuje péči jako polním liliím a nebeskému ptactvu.
Zajímavé je také to, co zakladatel Božích Synů prohlašuje, když uvažuje o výrazu »Boží lid«, který Lumen Gentium postavilo místo Ježíše Ukřižovaného: »Když se zastavuje a trvá na obrazu „Božího lidu“, konsituace Lumen Gentium již zjevuje základní záměr koncilu inspirovat teologii výlučně pastorační.« Lid však nikdy nenahrazuje Božího Syna, tak jako ho nenahrazuje „kosmický Kristus“, u kterého jsem nikdy nepochopil, co by měl znamenat«. O jeho vynálezci, paleontologovi Teilhardu de Chardin TJ (1881-1955) prohlásil, že by měl definovat sám sebe takto: »Já nejsem ani filozof, ani teolog, jsem badatel „fenomenů“, ‚fyzik‘ v pojetí starých Řeků... Jaký je to rozdíl proti nejučenějšímu sv. Petru Damiánovi (1007-1072), teologovi, latinistovi, biskupu a kardinálovi, který o sobě říká: »Petrus ultimus monachorum servus« (Petr, poslední služebník mnichů).
30. července 1969 v L´Osservatore Romano interpretoval Don Barsotti pravověrnost proti zmateným moderním ideám, které nasely všude plevel, a zaneřádily tak ta nejlepší pole. Jeho výklad je jasný, přesný, osvětlující, je zde prezentováno myšlení, které dnes zanedbává větší část pastýřů a křesťanů církve:
»Před několik dny, když jsem kázal duchovní obnovu, jedna velmi dobrá dceruška se podivovala nad tím, že jsem nepochopil, jak vlastně koncil definoval církev, a to v pojetí opravdu demokratickém. Řekla mi: „Církev nastoupila cestu doby. Absolutistické monarchie udělaly místo pro lidové demokracie. Taková je církev. Není tedy Božím Lidem? Služebnému kněžstvu deleguje Společenství jeho vlastní povinnosti a nic nebrání tomu, aby se jich kněz ujal, když je nezneužívá. Není jiného kněžství, jako není jiné skutečnosti než Lid“.
Této mladici mnich odpověděl v duchu Víry všech dob, předávané od Spasitele počínaje z generace na generaci. Řekl, že Kristus je pastýř stáda, je skálou, na které postavil svou církev jako svatý chrám Boží a byl to Petr, kterého Boží Syn vybral, aby jeho jménem pásl ovce stáda: není to stádo, které si volí pastýře.
Podněty k úvaze, které nám Barsotti předkládá, jsou velmi rozmanité: jeho teologie prokopává meandry moderní mentality, abychom se neztratili v jejích labyrintech, jak to udělali mnozí jiní kolegové jeho doby, a zakotvili v pravdách církevní Tradice.
Na závěr několik přesných aktualit na aktuální téma současné nemocné a sklíčené Evropy, která už není schopna nabídnout žádný jiný příklad než negativní:
»Není jistě snadné dnes žít. Dýcháme atmosféru krizí - náboženských, politických, filozofických, morálních – které by nás chtěly připravit o veškerou dobrou vůli k práci, o veškerou životní radost. (…) Umět žít, umět umírat. Kdo nás učí této moudrosti? (…) Není tu nic ke spáse, když každý chce spasit pouze sám sebe a svůj egoismus.«
Hořkost předchází tohoto mystika, který by chtěl volat ke všem, jak dobré je být s Bohem. »Nesmírná muka zakoušejí ti, kteří směřují na trh marnosti; ti kteří mu věří a chtěli by, aby se uvěřilo jejich svědectví. Ale o čem je to svědectví? Dali se k dispozici těm, kteří mají tu více tu méně moci. Jedná se však o špinavou službu, protože ve svém nitru „služebník“ nemiluje pána, kterého si vyvolil. „Slouží jen proto, by se stal pánem.“ A to neplatí jen pro lidi světské moci, ale také pro mnohé, kteří se ještě přidržují náboženství.« Opravdoví lidé, dodává ještě Barsotti, »těch není mnoho, a není povzbuzující, že každým dnem jich ještě ubývá. Kdo jsou praví lidé, o kterých je řeč? Ti, kteří nehledají laciný vnější souhlas, ale jsou spokojeni se svědectvím vlastního svědomí a ničemu nedávají přednost před věrným zachováváním norem, s prostotou a pevností. Ovšem kultura, která nemá žádné místo pro niternost a svědomí, nemůže vychovávat lidi, aby byli lidmi«.
Cristina Siccardi, Chiesa e postconcilio
Don Divo Barsotti (nar. v Palaia, 25. dubna 1914 - zemřel v Settignano, 15. února 2006) byl italsko-monacký kněz a zakladatel Společenství synů Božích.
