Sacco di Roma - trest milosrdného Boha
Píše se rok 1527. Církev prožívá období zmatku věroučného i morálního. V Německu propuklo schizma, ale papež, jak se zdá, není schopen uvědomit si závažnost tohoto dramatu. Skupina kardinálů a biskupů prosazuje nutnost souhlasu s heretiky. Jak tomu bývá v nejtěžších hodinách dějin, události následují s extrémním spádem. V neděli 5. května vojsko, které vtrhlo z Lombardie, dorazilo na Janikulus.
Císař Karel V. rozezlený, že Klement VII. uzavřel politickou alianci s 
jeho protivníkem, francouzským králem Františkem I., vyrazil se svým vojskem proti hlavnímu městu křesťanství. Ten večer slunce zapadalo naposled nad oslňujícími krásami renezančního Říma. Asi 20 tis. mužů, Italů, Španělů a Němců, mezi nimi mnoho žoldnéřů a lancknechtů luterské víry se připravovalo na útok proti Věčnému městu. Jejich velitel jim dal povolení město vyplenit.
Celou noc zněly zvony na Kapitolu a svolávaly Římany do zbraně, ale bylo již příliš pozdě na improvizaci účinné obrany. Za úsvitu 6. května s podporou husté mlhy nastoupili lancknechti ke zteči hradeb mezi Sant´Onofrio a Santo Spirito. Švýcarská garda se shromáždila kolem vatikánského obelisku rozhodnuta zachovat až k smrti věrnost své přísaze. Poslední z nich se obětovali u hlavního oltáře baziliky Svatého Petra. Jejich odpor umožnil útěk papeži s několika kardinály.
Přes Passetto di Borgo, který spojuje Vatikán s Andělským hradem, unikl Klement VII. do pevnosti, jediné ochrany před nepřítelem. Z cimbuří mohl papež sledovat strašnou řež, která se odehrávala u bran hradu, zatímco nemocní z nemocnice Santo Spirito in Saxia byli vražděni ranami kopí a mečů.
Bezmezné povolení loupit a vraždit trvalo osm dní, okupace města pak devět měsíců. Peklo je ničím ve srovnání se spouští, jakou představuje Řím, čteme v benátské zprávě z 10. května 1527, jak uvádí Ludwig von Pastor ve Storia dei Papi (Desclée, Roma 1942, vol. IV, 2, p. 261).
Přednostními obětmi zuřivosti lancknechtů byli řeholníci. Kardinálské paláce byly vypleněny, chrámy zprofanovány, kněží a mniši zabíjeni nebo prodáváni do otroctví, mnišky znásilněny a prodány na trhu. Bylo možno spatřit obscénní parodie na náboženské obřady, mešní kalichy používali opilci s kletbami na rtech, posvěcené hostie opečené v rendlíku házeny zvířatům, hroby světců zneuctěny, s hlavami apoštolů jako sv. Ondřeje si hráli na ulicích jako s míčem.
Do kostela k oltáři byl uveden osel oděný do mešních rouch. Kněz, který odmítl vydat hostie, byl rozsekán na kusy. Město bylo potupeno ve svých náboženských symbolech a svatých památkách (viz André Chastel, Il Sacco di Roma, Einaudi, Torino 1983; Umberto Roberto, Roma capta. Il Sacco della città dai Galli ai Lanzichenecchi, Laterza, Bari 2012).
Klement VII. z rodu Medici nepřijal výzvu svého předchůdce 
Hadriána VI. k radikální reformě církve. Martin Luther šířil již 10 let své hereze, ale papežský Řím dále setrvával v relativismu a v hedonismu. Ne všichni Římané propadli mravní zkáze a zženštilosti, jak se domníval historik Gregorovius. Nepatřili mezi ně šlechtici jako Giulio Valatti, Gianbattista Savelli a Pierpaolo Tebaldi, kteří vztyčili svůj prapor se znakem Pro fide et Patria a kladli do posledního dechu heroický odpor u Ponte Sisto; nebyli mezi nimi ani žáci Colleggio Capranica, kteří přispěchali na pomoc a padli u Santo Spirito, kde bránili papeže v jeho ohrožení.
Za tuto hromadnou oběť získal onen církevní institut titul „Almo“ (božský, vznešený). Klement VII. se zachránil a spravoval církev až do roku 1534 a potýkal se s rozkolem Lutherovým a pak anglickým, ale stát se svědkem pustošení Říma bylo pro něho tvrdší než sama smrt. Císařské oddíly až 17. října 1528 opustily Řím, který byl v troskách.
Měsíc po vpádu podává jeden z očitých svědků tento úděsný obraz: V Římě, hlavním městě křesťanství nezní žádný zvon, žádný kostel se neotevírá, neslaví se mše, neděle není sváteční den. Bohaté krámy na tržištích slouží jako stáje pro koně, nejkrásnější paláce jsou zpustošeny, mnoho domů vypáleno, jiné zbořeny, zbaveny portálů a oken. Ulice se změnily ve smetiště. Hrozný je zápach z mrtvol, lidé i zvířata mají stejný pohřeb; v chrámech jsem viděl mrtvoly zkrvavené od psů. Nevím, k čemu bych to všechno přirovnal, snad ke zničení Jeruzaléma. Nyní poznávám Boží spravedlnost, která nezapomíná, i když přichází pozdě. V Římě se páchaly zcela otevřeně všechny hříchy: sodomie, simonie, idololatrie, pokrytectví, podvody; proto se nemůžeme domnívat, že toto všechno se událo náhodou. Stalo se tak z Božího soudu (L. von Pastor, Storia dei Papi, cit., p. 278).
Papež Klement pověřil Michelangela zobrazit v Sixtinské kapli Poslední soud, aby tak zvěčnil drama, které v oněch dnech
podstoupila církev Říma. Všichni to chápali jako trest z nebe. Nechyběla včasná varování, jako blesk, který udeřil do Vatikánu a postava poustevníka Brandana z Petroie, kterého lid uctíval jako „Kristova blázna“ a který o Zeleném čtvrtku 1527, když Klement VII. žehnal u Svatého Petra lid, zvolal: bastarde sodomito, pro tvé hříchy bude Řím zničen. Vyzpovídej se, obrať se, protože za čtrnáct dní Bůh udeří na tebe i na město.
Rok předtím, koncem srpna byly křesťanské oddíly poraženy od Osmanů na poli u Moháče. Maďarský král Ludvík II. Jagellonský v bitvě padl a vojsko Sulejmana I. opanovalo Budín. Zdálo se, že islámská vlna valící se do Evropy je nezadržitelná. A přesto hodina trestu byla jako vždy hodinou milosrdenství. Lidé církve pochopili, jak bláhově šli za leskem rozkoší a moci. Teprve po strašném Sacco změnili od základu svůj život.
Radostný Řím renezance se změnil v přísný Řím kajícnosti a protireformace. Mezi těmi, kteří vytrpěli Sacco di Roma, byl Gian Matteo Giberti, biskup z Verony, který však byl tehdy v Římě. Uvězněn okupanty přísahal, že neopustí své biskupské sídlo, pokud bude osvobozen. Dodržel své slovo, vrátil se do Verony a věnoval všechnu svou energii reformě církve až do své smrti 1543.
Svatý Karel Boromejský, který se pak stane vzorem biskupů katolické Reformy, se inspiroval jeho příkladem. V Římě byli také Carlo Carafa a sv. Kajetán z Thieny, kteří v roce 1524 založili řád theatinů, vysmívaný pro svůj postoj neochvějné důvěry v Boží Prozřetelnost, která šla tak daleko, že spoléhala na almužnu, ale nikdy o ni neprosila. Tito dva zakladatelé řádu byli trýzněni lancknechty, ale zázračně unikli smrti.
Když se Carafa stal kardinálem a předsedou prvního tribunálu Svaté římské a všeobecné inkvizice, chtěl mít po svém boku dominikána otce Michele Ghislieriho. Oba dva, Carafa a Ghislieri se jmény Pavel IV. a Pius V. se stali vynikajícími papeži katolické protireformace XVI. století.
Tridentský koncil (1545 – 1563) a vítězství na Turky u Lepatna (1571) ukazují, že i v nejtemnějších hodinách dějin je s Boží pomocí možná obroda: ale u jejího vzniku stál očistný trest Sacco di Roma.
Roberto de Mattei
Pohled na Passetto di Borgo z Andělského hradu
