Jules Verne a a jeho román o Vendée
V roce 1863 publikoval Jules Verne jeden svůj válečný román na pokračování v jenom pařížském časopise. Když se pak stal slavným, chtěl tato pokračování vydat knižně. Ale vydavatel to odmítl. Proč? Protože Verne zarámoval svůj příběh do války ve Vendée a navíc fandil vendéezským, to znamená katolíkům nenáviděným ve Francii, která se pokládala za dceru revoluce.
Henri de la Rochejaquelein
Jules Verne patří ke klasickým romanopiscům, a jeho díla nejvíce využívali filmoví tvůrci. Jen málo jeho děl nebylo adaptováno pro film. Některé z těchto filmů získaly dokonce Nobelovu cenu, např. Cesta kolem světa za 80 dní - v roce 1956 s Davidem Nivenem a Shirley MyLaibe nebo Dvacet tisíc mil pod mořem - v roce 1954 s Kirkem Douglasem a Jamese Masonem. Byl pokládán za zakladatele vědecko-fantastického žánru. Bylo proto překvapující, když v roce 1863 publikoval na pokračování válečný román. Když ho pak chtěl vydat knižně, vydavatel to odmítl. Proč? Protože ten příběh byl zarámován do války ve Vendée a navíc fandil vendéezským, to znamená katolíkům nenáviděným ve Francii, která se pokládala za dceru revoluce.
Verne pocházel z Bretaně a bojující Vendée měla v Bretani svá epicentra. Když vyrůstal, dědové zde vyprávěli o tom, jak jejich otcové prolévali svou krev za Boha a za krále v katolické armádě.
Francie, ve které pak žil, byla dcerou Revoluce, jakobínů a gilotiny. Proto nebylo korektní mluvit o revoluci ve Vendée. Román byl vydán teprve po mnoha letech, až na konci dvacátého století. Nyní ho vydal v Itálii Solfanelli s předmluvou Gianandea Antonellise pod titulem Conte di Chanteleine
V době před revolucí se kněží v Bretani těšili velké úctě a nepropadli kulturnímu „pokroku“ ani zneužívání moci. Pak však přišlo odpřisáhlé kněžstvo, které lid odmítl a dal přednost účasti na tajných bohoslužbách „vzpurných kněží“ (refractaires), kteří odmítli revoluční přísahu.
Protagonista v románě říká: »Viděl jsem zblízka tyto služebníky nebe žehnat a dávat rozhřešení vojsku, které před bitvou klečelo na kolenou! (…) Viděl jsem je, jak se vrhají do válečné vřavy s křížem v ruce - pomáhat, těšit a dávat rozhřešení zraněným pod palbou republikánských kanónů«. A když pak přišli kněží „konstituční“, lid se bouřil. »Docházelo k bitkám na mnoha místech, sedláci zaháněli spřísežence a okupované fary se topily v krvi«.
V románu je citován »Zákon o podezřelých« z roku 1793, který uváděl: »Za podezřelé jsou pokládáni: 1) ti, kteří svým chováním, svými slovy a spisy se projevují jako partyzáni tyranie, federalismu a nepřátelé svobody; 2) ti, kteří nemohli ospravedlnit způsob své existence a svých občanských práv; 3) ti, kterým byl odmítnut certifikát o občanství; 4) veřejní funkcionáři v podezření nebo sesazení ze svých funkcí; 5) ti z bývalých šlechticů a všichni jejich příbuzní, manželé, manželky, otcové, matky, synové a dcery, bratři a sestry, agenti emigrantů, kteří neprokázali vytrvale své přilnutí k revoluci«. Zkrátka všichni.
Kapka, která způsobila, že pohár přetekl, bylo zavedení branné povinnosti, která povolala nejlepší paže z polních prací a vedla k hladovění venkovského lidu. Šlechtici dělali svou povinnost, když se ujali vedení lidu. Mnozí padli na poli: nemocný generál vendéeský d´Elbé byl zastřelen ve svém křesle; pro Henri de la Rochejaqueleina se stalo osudným jeho milosrdenství: překvapil dva modré, vyzval je ke kapitulaci a nabízel jim milost, ale jeden z nich ho střelil do čela.
Byla to první vědecky plánovaná genocida v dějinách. Verne to věděl: »V oné době ti nejkrvavější agenti Výboru byli vysláni do provincií. Známý tyran Carrier v Nantes řídil operaci, kterou nazval „vertikální deportace“ a 22. ledna 1793 zavedl potápění člunů obsazených zajatci z vendéeské armády«. Nakonec sám skončil pod gilotinou.
Rino Cammilleri Nuova Bussola Quotidiana
Pozn: Kniha vyšla v češtině jako: Hrabě de Chanteleine, Návrat, Brno 2015, přeložil Ladislav Mach.
