Lev z Münsteru a Pius XII.
Clemens August von Galen
Deník New York Times označil biskupa von Galena za „nejrozhodnějšího odpůrce protikřesťanského národně socialistického programu“. Jeho neohrožená kázání proti Hitlerovi zněla z kazatelny dómu v Münsteru do celého světa stejně jako ohlas jeho příkladné odvahy. Papež Pius XII. ho ve svých dopisech ujišťoval o své vděčnosti a podpoře.
„Tři kázání biskupa von Galena byla i pro nás útěchou a zadostiučiněním, jaké jsme na cestě, kterou kráčíme spolu s katolíky Německa, už dlouho nenalezli. Biskup zvolil pro své odvážné vystoupení příhodný okamžik.“ (1) Těmito slovy vděčnosti a uznání napsanými 30. září 1941 biskupovi v Berlíně Konrádu von Preysing komentoval Pius XII. tvrdý frontální útok, kterým Clemens von Galen odstartoval z kazatelny dómu v Münsteru, tvrdý frontální útok na Hitlerův režim. Ale na tom nebylo dosti. Pius XII. uzavřel svůj dopis berlínskému biskupovi ujištěním své plné podpory: „O tom, že biskupové, kteří se s takovou odvahou a tak statečnou formou zasazují pro věc Boží jako biskup von Galen, najdou u nás vždy podporu, nemusíme našeho spolubratra vlastně ujišťovat.“(2) Berlínský biskup okamžitě odpověděl na papežův dopis a ujistil ho, jak velice ho těší, že působení biskupa von Galena je pro papeže útěchou.(3) 
Ale co vlastně tento biskup udělal, že Pius XII. mohl tak dát najevo svou podporu a souhlas? Kdo byl Clemens August von Galen? Roku 1942, kdy válečné události právě dosahovaly svého vrcholu, zveřejnil New York Times řadu článků o církevních hodnostářích, kteří se odvážili vystoupit proti Hitlerovi. 8. června toho roku americké noviny zahájily tento seriál pod titulem Churchemen who defy Hitler (Duchovní vzdorují Hitlerovi) článkem o nikom menším než o biskupu von Galenovi, kterého označily za „nejzarytějšího odpůrce nacistického programu“.
První životopisec von Galena, německý kněz Heinrich Portmann – v letech 1938–1946 jeho osobní sekretář – poukázal na zcela zvláštní okolnosti, totiž na to, že Galenův episkopát spadá takřka přesně do období Hitlerovy vlády. Galen byl jmenován biskupem devět měsíců po Hitlerově uchvácení moci a zemřel devět měsíců po Hitlerovi.(4)
Clemens August von Galen se narodil roku 1878 na hradě Dinklage nedaleko Münsteru. Před svým biskupským svěcením z rukou Pia XI. byl jako syn přísně katolické šlechtické rodiny 23 let knězem v jedné berlínské farnosti. Když ho Pius XI. 5. září 1933 jmenoval nástupcem sv. Luidgara na biskupském stolci v Münsteru, nemohli nacisté přítomní jeho intronizaci ještě tušit, kolik bolestí hlavy jim tento šlechtický potomek s hluboce patriotickými city připraví. Von Galen byl první biskup jmenovaný po uzavření konkordátu s Vatikánem (20. června 1933) a jedním z prvních německých biskupů, který nejen s krajním bystrozrakem vytušil, jaké nebezpečí se skrývá v nacistické ideologii, ale který také neváhal veřejně pranýřovat násilnosti a barbarství nacistického teroru.
.jpg)
Odsouzení
„katechismu krve“
Nec laudibus nec timore (Ani chválou ani strachem) – tak znělo biskupské heslo tohoto působivého německého preláta. A neohoženost tohoto nec timore je zcela zřejmá.
Již dva měsíce po svém svěcení musel konstatovat, že vláda nedodržuje právě uzavřené dohody. Energicky protestoval proti porušování konkordátu. A když Alfred Rosenberg, významný propagandista nacismu a Hitlerův pověřenec pro dohled nad světonázorovým školením a výchovou v nacistickém hnutí, dal v roce 1934 do oběhu svůj Mýtus 20. století, odsoudil von Galen ve svém pastýřském listě k Velikonocům 1934 zcela jednoznačně novopohanský světový názor nacistů a zdůraznil pseudonáboženskou povahu této ideologie. Označil ji za nenapravitelně totalitární učení, které staví rasu nad mravnost, krev nad zákon (…) a směřuje k tomu, podvrátit základy křesťanství (…). Von Galen mluví o náboženském podvodu a domnívá se, že toto novopohanství někdy dokonce skrývá pod křesťanským jménem své protikřesťanské útoky a že je rozvratnou silou, která překračuje všechny ostatní, jaké se v dřívějších dobách vyskytly.(5) List končil výzvou k věřícím, aby se nedali svést takovým „jedem svědomí“. Současně žádal křesťanské rodiče, aby bděli nad svými dětmi. Velikonoční poselství dopadlo jako bomba a mělo na klérus a lid osvobozující efekt, vyvolalo vlny, kterém zasáhly nejen Německo, ale i zahraničí.
O Velikonocích 1935 došlo k dalšímu protiútoku. A opět poukázal biskup na rasistickou teorii a Rosenbergův „krvavý katechismus“. Von Galen, který o tak nebezpečných ohavnostech prostě nemohl před věřícími mlčet, dal k diecéznímu věstníku přiložit studii proti Mýtu 20. století a zasadil se o její rozšiřování. Odpověď režimu nedala na sebe dlouho čekat. Šéf gestapa Hermann Göring vydal okružní list, ve kterém požadoval, aby kléru byl zakázán přístup do škol, Rosenberg se odebral do Münsteru a vy-táhl proti biskupovi. Pokusil se proti němu pobouřit lid a zlikvidovat ho. Ale vestfálský lid, z velké části katolický, stál za svým biskupem. Projevy solidarity vyvrcholily 8. června velkým procesím, kterého se účastnilo neuvěřitelné množství věřících. Události v Münsteru překročily opět hranice Německa a vyvolaly vlnu komentářů v zahraničním tisku: „A když se katolíkům předhazuje, že se nestarají o politiku, je to naopak národní socialismus, který má starosti s náboženstvím.“ (6)
Von Galen nebyl přirozeně jediným biskupem, který nebojácně odsoudil nacismus. Již v roce 1932 se biskupové posílili ve své kolegialitě. Slavná byla kázání, která pronesl v roce 1933 mnichovský arcibiskup kardinál Michael Faulhaber. Ale po Hitlerově nástupu cítila se německá církev jako vydaná na pospas režimu, který se snažil stále více si ji podrobit, a proto chtěl strhnout na sebe moc i v církevní oblasti a šlapal přitom po občanských a lidských právech. Trvalo to jen několik let, než byla církev vystavena silnému pronásledování, které po vydání encykliky Mit brennender Sorge v roce 1937 nabylo ještě krutějších forem. Encykliku Pia XI., „nejneúprosnější odsouzení režimu, jaké kdy Vatikán vyslovil“ (7), označili nacisté za velezradu. Následovala řada zatýkání a persekucí. Von Galen dal ve své diecézi vytisknout 120 000 kopií této encykliky. Stejnou měrou, jakou rostly pokusy zastrašit jeho osobu, rostla i jeho prestiž a velká morální autorita, která z něho činila všemi, dokonce i Židy uznávaný vztažný bod. A tak byl münsterský biskup pro svůj „prudký útok na základy a vliv národního socislismu“ vpředvečer vypuknutí války u říšské kanceláře označen za nejnebezpečnějšího odpůrce režimu.
Ale teprve kázáními v létě 1941 měl dosáhnout tento biskup světového věhlasu a vysloužit si titul „Lev z Münsteru“.
„Proto volám hlasitě: žádáme spravedlnost!“
V sobotu 12. června 1941 se biskup dověděl o obsazení domů jezuitů v Königstraße a domu Sentmaring. S postupující válkou zintenzívnili straničtí předáci konfiskaci církevního majetku a právě v těch dnech, kdy byl Münster těžce bombardován, začalo gestapo se systematickou deportací řeholníků a konfiskací klášterů. Byly zabaveny i domy klauzurních sester, řeholníci a řeholnice byli ponižováni a vyháněni. Biskup neváhal ani na okamžik a zakročil. Vyčetl mužům z gestapa, že provádějí hanebné a škodlivé dílo. Nebral si servítky a neohroženě je nazval „zloději a lupiči“. Bylo nevyhnutelně nutné obrátit se na veřejnost. Von Galen byl připraven vzít na sebe pro Boha a pro Církev všechno, i když věděl, že ho to může stát život. A tak vystoupil 13. července na kazatelnu s pečlivě připraveným kázáním rozhodnut nazvat věci pravým jménem. „Nikdo z nás si není jist, a i když si je vědom, že je tím nejvěrnějším a nejsvědomitějším občanem, ví, že může být vyveden ze svého bytu, zbaven svobody a zavřen ve sklepích gestapáckých koncentračních táborů. Je mi jasno, že se to může jednoho dne stát i mně…“(8)
Nebál se také odhalovat přede všemi hanebné záměry gestapa a činil je odpovědným za porušování základů sociální spravedlnosti. „Zásahy tajné státní policie (…) byl vyvolán v širokých kruzích německého lidu pocit bezpráví…, který těžce poškozuje německé společenství… A proto pozvedám jménem právotvorného německého lidu, jménem majestátu Spravedlnosti a v zájmu míru svůj hlas, proto hlasitě volám jakožto počestný občan, zástupce křesťanského náboženství a katolický biskup: Žádáme spravedlnost!“(9)
„Hanebné činy“, o kterých se dověděl, uvedl neohroženě jeden za druhým. Očitý svědek vypráví: „ Muži a ženy povstávali, bylo slyšet souhlasné mručení, ale také hanobící komentáře a volání: Fuj!, což bylo v našem kostele normálně nemyslitelné. Viděl jsem lidi, jak propukli v pláč.“(10)
30giorni 8/2004
