Máme dva Ratzingery
28.srpna 2019
Z Úvahy Enrico Marii Radaelliho k poznámkám (Appunti) kardinála Ratzingera, které zveřejnil před 50 lety v revui Klerusblatt
Máme zde dva Ratzingery: jednoho k následování, druhého k odmítnutí
(…) Jedním z nejvíce negativních výsledků, jakých dosáhl 2VK, je jemu rovnocennéa zcela nevhodné Sacrosanctum Concilium a ještě více následující, podobně protestantské zavedení Novus Ordo Missae, despoticky nařízené Pavlem VI., přestože bylo zcela deklasováno dokonce samotnými zcestnými koncilními směrnicemi, jakožto největší úpadek božské adorace, jaký jinde v dějinách nenajdeme.
Tako »desadorace« se zakládá na podlých metodách, pro které mše celebrované v novém ritu nemohou být namnoze podle platného liturgického řádu uznány za legitimní. Jak už konstatovali kardinálové Bacci a Ottaviani ve svém velmi nepříznivém hodnocení »Krátký kritický rozbor Novus Ordo Missae« (viz), nový ritus dokládá sám o sobě úděsné oddálení od katolické teologie Mše svaté.
A byl to sám kardinál Ratzinger, který dal liturgické reformě ostrými a velmi přiléhavými slovy zasloužený šleh až do krve.
Ten si zaslouží poněkud delší, ale vyčerpávající perikopu. Kardinál totiž napsal úvod k moudré knize Klause Gambera, kde píše: »Liturgická reforma ve své konkrétní realizaci se vzdaluje stále více od svého původu (od gregoriánské liturgie). Výsledek nepřinesl znovuoživení, nýbrž zpustošení. Na jedné straně máme liturgii degenerovanou na show, která se snaží udělat náboženství zajímavým s použitím nehorázností, módy a provokujících morálních zásad s momentálními úspěchy skupiny liturgických producentů. To, co se stalo po koncilu, představuje zcela jinou věc; na místo liturgie, plodu ustavičného růstu a rozvoje, nastoupila vykonstruovaná mše. Byl opuštěn onen živý proces růstu a přistoupilo se k výrobě. Nebyla zde vůle stát se organickým zráním v Bohu, jaké tu žilo a žije po staletí, ale došlo k náhradě technickou produkcí s banálními momentálními nápady. (Joseph Ratzinger, Předmluva k ,La réforme liturgique en question‘, nakl. Sainte Madeleine, Le Barroux, 1992).
Je nutné podívat se na čtyři skutečnosti, ze kterých přísně vyplývají další tři:
1) ... že toto je důležité stanovisko osoby, která tehdy zastávala úřad prefekta důležité vatikánské kongregace, co do autority druhá hned po papeži, bylo uvedeno v plném znění s podpisem v jeho kritickém pojednání o liturgickém vztahu Boha k Církvi v jeho historickém vývoji (Vstup do krásy, Aurea Domus, Milán 2011 ). Když to říkám, jsem vždy velice šťastný, že mohu představit osobnost, jakou byl kardinál Ratzinger, který se osvědčil při jiných situacích problematických úchylek filozofických a naukových, a jehož každá myšlenka, jako tato zde, pro svou přesnost, pravdivost a jasnost by mohla dát zazářit, jak si zaslouží, božskému Logos Ježíši Kristu, Pánu a Králi všech;
2) ... že tatáž osoba, která v roce 1992 napsala tyto řádky, skutečně ostré, které bodaly bez milosti do srdce samotné církve za její teoretickou a praktickou realizaci tak škodlivou, scestnou a nedůstojnou Boha, když pak jako papež vykonával munus sanctificandi a měl tak velkou a reálnou možnost vrátit církev a svět k realitě, co udělal? Nezasadil konečné údery liturgickému panáku! Nezakopal krunýř nebo mrtvolu na sedm sáhů do solné země. Nepřivedl Královnu zpět na trůn, z něhož byla tak tvrdě a podle sesazena! Ale omezil se na to, že jí dovolil, aby se v pláči vrhla na kolena a prosila o almužnu v nějakém ritu z milosti u některého místního biskoupka, který je dnes tu a zítra tam, aby byl ušetřen plačtivého soucitu nad ubožačkou, snad ne navždy, ovšem, jakoby navždy; hanba! Jak může papež, který nejdříve obvinil liturgickou reformu Pavla VI. z devastace a a banální dočasné fabrikace, sám vydat posvátné direktivy, stáhnout se do pozadí a vzít své slovo zpět?
Skutečnost, že starý profesor Ratzinger, i jako papež, se nechal zbrzdit zcestnou eklesiologií a z důvodů, které bych zde musel dlouze vysvětlovat, ale které si můžete přečíst v Al cuore di Ratzinger. Al cuore del Mondo. Nakl. Aurea Domus, Milán 2017 dovolit, aby tato devastace pokračovala jako dříve, a dokonce více než dříve. Dovolil, aby se mohla celebrovat zakázaná mše, což přispívalo k dalšímu zkreslení skutečnosti. Převrátil řád, když dominantní ritus všech dob nazval mimořádným a ritus, který by vůbec neměl existovat, byl označen za řádný, tedy ten ritus, který byl falzifikací jedné skutečnosti za druhou, aby se převalovaly jedna za druhou přes samého Boha (a záhy se ukáže, co to všechno způsobilo).
3) … že mezitím v průběhu řady let, tj. od 3. listopadu 1969, tedy přes padesát let nikdo z deseti tisíců pastýřů, kteří se vystřídali v církvi v tomto půlstoletí, nebyl schopen dospět k pádným závěrům, ani jmenovaní Bacci a Ottaviani; všichni společně, i tito dva, pokleknou před modlou 2VK a těžké závěry, které měli učinit, jsou tyto: všechno toto krveprolití, o kterém ve správných pojmech mluví kardinál Ratzinger, nejen že netransformovalo církev v ubohé rakvi vyprázdněné od sebe samé, vydrancované tj. jako ve zpustošení, ze kterého chřadne a zvráštila se jako čarodějnice s jablkem, nikoliv, ale způsobilo ještě mnohem více zhouby především přímo na prvním místě, od něhož závisí drancování a znečišťování, ono rozhořčení Boha Otce, jeho hněv, jeho více než spravedlivou a svatou zlost.
Hněv a zlost, které jsou dobře známé a identifikované apoštoly jako první příčina sestoupení Božího Syna na svět: Jan 3, 36: »Kdo odmítá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv«;
Jaký hněv? Hněv Stvořitele pro hřích člověka, jeho tvora - Řím 5,10:Neboť když jsme byli ještě znepřáteleni, byli jsme usmířeni smrtí jeho Syna«; znepřáteleni pro hřích, který smývá pouze smrt Oběti Kristovy, Ef 2, 3: »k nim jsme náleželi také my všichni, protože jsme žili tak, jak to žádalo tělo. Propadli jsme Božímu hněvu«. „Skrze přirozenost, z důvodu dědičného hříchu, který na nás přešel z Adama. Zde platí také to, co komentuje Jan 3,36; Kol 1,21-2: I vy jste byli kdysi odcizeni Bohu a pro své smýšlení a špatné skutky znepřáteleni. Ale on s vámi obnovil poměr skrze Kristovo tělo, vydané na smrt«. Platí Ef 2,3 a 1Jan 4,9-10: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze Něho. Ne že my jsme milovali Boha, ale On si zamiloval nás a poslal svého Syna na svět jako smírnou oběť za naše hříchy.
4) … že toto rozhořčení, hněv a zlost Boha jsou přesně ten bod katolické nauky, který Joseph Ratzinger odmítá z hloubi srdce od dob, kdy napsal svůj pracovní koncept, který ho proslavil při přednáškách na škole v Tübingenu v letech ‘68, onen Úvod do křesťanství, od kterého se pak distancoval v Interview pro Servais 2016, a jak čteme v Appunti, uznává za správné a nutné, že jeho univerzitní kolegové odsoudili tento jeho koncept, který koloval mezi studenty, jako »škodlivá literatura«.
(…)
A zde platí to, co bylo řečeno již výše: dokud kardinál Ratzinger nepotvrdí důležitá a správná stanoviska, která vyslovil v Úvodu ke Gamberově knize, máme zde dva Ratzingery: jednoho k následování, druhého k odmítnutí.Kterého si zvolíte?
Enrico Maria Radanelli
Pramen: Chiesa e post concilio
Profesor Enrico Maria Radanelli je jedním z nějvětších tradičních myslitelů dvacátého století. Je to žák vynikajícího švýcarského teologa Romana Amerio (1905-1997)
