Mučedníci za nerozlučnost manželství

Christiana de Magistris

Také nerozlučnost manželství má své mučedníky, které církev svatá každoročně oslavuje s náležitou okázalostí, jaká přísluší jejím slavným synům.

22. června čteme v Římském martyrologiu: „Svatí Jan Fisher, biskup, a Tomáš Morus, mučedníci, kteří se vzepřeli králi Jindřichu VIII. ve sporu o jeho rozvod a primát římského papeže, a byli uvrženi do Toweru, vězení v Londýně v Anglii. Jan Fisher, biskup v Rochesteru, významný muž v oblasti kultury a velice vážený pro svůj život, byl toho dne sťat na příkaz samotného krále; Tomáš Morus, otec rodiny, bezúhonného života a velký kancléř připojil se pro svou věrnost katolické církvi v mučednické smrti k ctihodnému prelátovi“. Svatý Jan Fisher a svatý Tomáš Morus byla popraveni mečem, protože hájili nerozlučnost manželství proti rozvodu Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou. Zachovali tak věrnost papeži jako nejvyšší hlavě církve, odmítli přísahu věrnosti králi Jindřichu VIII., který se prohlásil za nejvyšší hlavu církve v Anglii.

V historickém okamžiku jako je současnost, ve které se podrobuje diskuzi také nerozlučnost manželství, je zapotřebí oprášit minulost a rozjímat o podstatě anglického schizmatu, který povstal kvůli rozvodu, a o krvi dvou mučedníků, která ještě dnes vytrvale hlásá, že manželství spadá pod právo Boží.

Otázka nerozlučnosti manželství vyvstala v roce 1525, když anglický král Jindřich, který neměl s Kateřinou Aragonskou mužského potomka, se začal zabývat svým rozvodem. Jindřich byl ještě katolík, který si dokonce vysloužil od Lva X. v roce 1521 titul „defensor fidei“ za svou obhajobu svátostí katolické církve proti luteránské herezi, titul, který - s ironickou rozporuplností – setrvává dodnes na anglických mincích.

Protože Kateřina byla vdovou po jeho bratru, domníval se Jindřich, že může zpochybnit platnost manželství. Dějiny ukázaly, že – více než starost o trůn – se jednalo o jeho vášeň k Anně Boleynové, komorné jeho manželky, která vedla k rozvodu s Kateřinou a k následnému schizmatu. Papež Klement VII. totiž odmítl manželství anulovat, Jindřich neuposlechl a prohlásil se za hlavu anglické církve. Následovaly další události.

                                          

V roce 1527 se král - mezi jinými - radil s Janem Fisherem, biskupem v Rochesteru, o stavu svého manželství s Kateřinou Aragonskou, které Jindřich pokládal za neplatné. Fisher ujistil krále, že neexistuje nejmenší pochybnost o platnosti tohoto manželství a byl připraven hájit je rozhodně proti komukoliv. Když kardinál Campeggio, papežský legát, líčil chování Jana Fishera, napsal o něm: „Aby nevystavil svou duši nebezpečí a nestal se královým spoluviníkem, nebo nezanedbal svou povinnost ve věci tak významné, vyložil, potvrdil a doložil důvody, které dokazují , že manželství krále a královny není možno rozloučit žádnou lidskou ani božskou mocí, a z toho důvodu je ochoten obětovat svůj život.

                                                     

V roce 1525 biskup z Rochesteru napsal: „Úvaha, která mě v oblasti svátosti manželství hluboce zasahuje, je mučednictví sv. Jana Křtitele, který zemřel, protože káral porušení manželství. Byly zde zločiny zdánlivě mnohem těžší, které mohly vést k popravě Křtitele, nebylo však příhodnějšího zločinu než krvesmilství, které mohlo být příčinou prolití krve manželova přítele, protože porušení manželství není o nic menší zločin než útok proti Tomu, který je nazýván Manželem. V té době problém rozvodu krále a královny ještě nebudil rozruch. Ale okolnosti smrti Jana Fishera se nemálo blížily osudu Jana Křtitele. Oba byli uvězněni a popraveni jako oběti nečistých žen. Jenomže to, co učinil Herodes s bolestí v srdci, vykonal Jindřich VIII. s plnou a krutou rozvahou.

Jan Fisher napsal několik knih na obranu Kateřiny. Biskupové, kteří se obávali králova hněvu - indignatio regis mors est - ho vyzývali, aby si to rozmyslel, ale marně. Nemohl zapřít pravdu, kterou poznal.

Situace místo aby se uklidňovala, se stále více vyhrocovala. Král ve svých diktátorských způsobech nehodlal ustoupit. Řím vyslal své legáty, aby případ komplexně vyřešili. Anglický klérus – s výjimkou biskupa z Rochesteru – by tristně svorný ve své kapitulaci, tady podřízenosti a podpoře krále, který nakonec prohlásil sám sebe za „nejvyšší hlavu anglické církve“, což bylo možné jedině tehdy, když biskupové kapitulovali, což vešlo do dějin jako „podřízenost kléru“ z 15. května 1532. Den nato Tomáš Morus, do té doby kancléř, rezignoval ze své funkce. Než by přistupoval na kompromisy, raději odstoupil. V roce 1533 se Jindřich oženil s Annou Boleynovou a v roce 1534 se tzv. „aktem svrchovanosti“ prohlásil za nejvyšší pozemskou hlavu anglikánské církve..

Všichni biskupové složili přísahu na svrchovanost krále v náboženské oblasti s výjimkou jednoho, Jana Fishera, který byl ihned uvězněn v Toweru, kde během dlouhých měsíců věznění napsal tři díla, dvě v angličtině (A spiritual consolation a The ways of perfect religion) a jedno v latině - o nezbytnosti modlitby. Ve stejný den byl uvězněn také Tomáš Morus.

Během vazby Jana Fishera a Tomáše Mora (duben 1534 – červen 1535) pokračoval Jindřich v neústupné organizaci národní církve nezávislé na Římu. Snažil se získat Jana Fishera pro svou věc prostřednictvím některých biskupů, kteří ho ve vězení navštěvovali. Během jednoto takového rozhovoru Jan Fisher vyzval preláty, aby byli zajedno v „odmítání směrnic násilného počínání proti matce církvi v Kristu. Byla to chvíle k pronesení historického soudu nad spolubratry biskupy: „Pevnost (rozumí se církev) byla zrazena těmi, kteří by ji měli bránit!“

7. května poslal král jednoho ze svých rádců, aby se ještě jednou pokusil naklonit Fishera ke kompromisu: Svatý biskup to odmítl nekompromisně slovy, že „podle Božího zákona král není a nemůže být hlavou anglické církve“. Jindřich nepotřeboval další důkazy a když Pavel III. – v naději, že zachrání biskupa z Rochesteru, ho jmenoval kardinálem římské Církve, král s výhledem na chystanou popravu světce prohlásil, že papež může poslat rudý biret, ale ten už nenajde hlavu, na které by spočinul.

Rozsudek byl vykonán v Toweru o 10. hodině 22. června 1535: jeho hlava zůstala vystavena na bráně londýnského mostu až do 6. července, kdy byla vhozena do Temže a nahrazena hlavou Tomáše Mora, který na svou obhajobu o rozsudku smrti prohlásil, že pravou příčinou zrady byla skutečnost, že papež odmítl anulovat manželství Jindřicha a Kateřiny.

Před smrtí, když v Toweru Fisher přemítal o neuvěřitelné změně scény, jaká se v Anglii udála za posledních 10 let, napsal v knize o nezbytnosti modlitby: „Běda nám, že jsme se narodili v této zlořečené době, době – a to říkám s pláčem – ve které ten, kdo má alespoň minimální horlivost pro Boží slávu (… ) je přiveden k pláči, když vidí, jak všechno směřuje do záhuby, jak se zvrátil řád ctností, jak pohasíná světlo života a v církvi nezůstal nikdo jen zřejmá nepravost a falešná svatost. Světlo dobrého příkladu vyhaslo právě u těch, kteří by měli zářit jako lucerny po celém světě (…) Bohužel, nepřichází od nich světlo, jen temná tma a morový klam, který nesčetné duše přivádí do záhuby“. Tato slova jsou adresována především biskupům, kteří těžce selhali ve svých povinnostech pastýřů Kristova stáda, místo aby se svým příkladem a kázáním postavili proti Jindřichově tyranii, tristně svým hříšným mlčením spolupracují s odpadem.

Svatý Tomáš ve stejném vězení a ve stejnou dobu napsal „De tristitia Christi“ (O Kristově zármutku) dílo o nesmírné Boží lásce a jeho nevyčerpatelném milosrdenství. Také on přemítal o apostazi anglických biskupů a napsal: „Jestliže je jeden biskup zaskočen stupidním snem, který mu brání plnit jeho povinnost pastýře duší – jako ustrašený lodní kapitán, který zaskočen bouří se skryje a a vydává loď vlnám – jestliže jeden biskup jedná tímto způsobem, nebudu váhat přirovnat jeho smutek smutku, který vede do pekla. Ba pokládám ho ještě za horší, protože takový smutek v otázkách náboženství vychází z mysli, která nedůvěřuje v Boží pomoc“.

Jan Fisher a Tomáš Morus byli popraveni, získali slavnou palmu mučednictví a vzlétli z pozemského vězení do radostí věčné blaženosti. Se svatým Janem Křtitelem se stali mučedníky manželské nerozlučnosti, jako to potvrdil Pius XI. při příležitosti jejich kanonizace: zemřeli, protože neustali osvětlovat, dokazovat a bránit odvážně svatost čistého manželského svazku.

Ale jaký byl konec Jindřicha VIII. po jeho rozvodu s Kateřinou Aragonskou? Král se „oženil“ s Annou Boleynovou, za tři roky ji dal popravit pro obvinění z jiné zrady, z incestu a krvesmilství. Den po popravě se „oženil“ s Janou Seymourovou, která zemřela rok nato 1537 pro komplikace při porodu jediného mužského dědice koruny, Eduarda VI. Jindřich se tedy oženil 1540 s Annou di Cleves, s níž se rozvedl za několik měsíců, aby si vzal Kateřinu Howardovou, rovněž králem popravenou v roce 1542. Poslední manželkou byla Kateřina Parrová, která unikla smrti, protože ta postihla dříve samotného Jindřicha v roce 1547.

V době posledního sňatku se obtloustlé tělo Jindřicha začalo pokrývat hnisavými vředy. Zemřel ve věku 55 let 1547. Jeho poslední slova byla: „Mniši, mniši, mniši!“, která pravděpodobně znamenala výčitky, které pociťoval, že je vyhnal ze země a jejich majetek použil na své války.

Jeden františkán mu předpověděl, že se mu přihodí totéž, co králi Achabovi, kterému Bůh zlořečil: také jeho krev budou po smrti lízat psi. A tak se skutečně stalo. Z Jindřichovy rakve vytékala kapalina, která se ihned stala nápojem, který chlemtal pes.

K tomu strašnému konci se pojí historický fakt, který stojí za poznámku. Jindřich ospravedlňoval svůj rozvod s Kateřinou záminkou, že chtěl dát anglické koruně mužského dědice. Ale přes 5 dalších manželství, jediný mužský potomek zemřel v 18 letech a nezajistil dynastii Tudorovců, která skončila Alžbětou I. Ta zůstala svobodná a její korunu převzali Stuartovci. Rod Tudorovců uzavřela dcera Anny Boleynové, se kterou se Jindřich oženil, aby zajistil nástupce trůnu.

Anglické schizma se zakládá na rozvodu. Jestliže by byla popřena nerozlučnost manželství, slušelo by se logicky odvolat exkomunikaci Jindřicha a celé anglikánské církve, kterou založil. Ale zůstala by krev mučedníků nerozlučnosti, aby svědčila, že manželství je právo Boží a nikdo, ani církev nemá nad ním žádnou moc.

Angličtí biskupové těžce zradili svou povinnost pro malomyslnost, kterou se lidé církve často poskvrňují. Schizma anglické církve nebylo ani tak plodem zlé síly Jindřicha VIII. , jako spíše jejich podlou zradou, kterou slavnostně projevili v aktu podřízenosti kléru z 15. května 1532.

Nerozlučnost manželství je nyní aktuálním tématem debat v církvi. Pamětlivi toho, co se stalo v XVI. století v Anglii, nebudeme překvapeni, jestliže se setkáme se zbabělými biskupy připravenými ke kapitulaci. Důvěřujeme, že Boží prozřetelnost povolá zázračně velkomyslné duše ochotné bránit Boží právo, biskupy i laiky, následovníky Jana Fishera a Tomáše Mora. Ale především doufejme, že ve scénáři úpadku, který se uskutečňuje před naším zrakem, nás nepostihne ještě horší osud, že nepřevládne hierarchie s novým Herodem nebo Jindřichem VIII. Bůh nás toho uchraň!